Přírodě blízké lesnictví

http://pbl.fri13.net/ – Alternativní lesnický časopis

Diskuse k článku Zvyšování objemové produkce dřeva

---

Zvěř působí větší škody než kůrovci

7.12.2003 15.33, Milan Košulič ml.

Zvěř nedostatečně regulovaná v důsledku chybějících velkých šelem totiž mimo oficiálně uznané a vyhodnocované škody především snižuje biodiverzitu, druhovou pestrost v přírodě. To vidí každý, kdo chce vidět: v udržovaných oplocenkách je po několika letech kromě nejrůznějších dřevin i bohatší bylinné patro. Naproti tomu kůrovci paradoxně mohou urychlit přeměnu našich lesů směrem k pestřejší skladbě dřevin. Ovšem za podmínky snížení stavů zvěře a hlavně udržení nízkých stavů. Proto jsem přesvědčen, že zejména ekologické organizace by měly v aktivitách zaměřených na lesnictví změnit své priority a věnovat více pozornosti ovlivňování laické veřejnosti právě v oblasti škod zvěří.

---

Redukce škod spárkatou zvěří je možná pouze na základě přesvědčení tzv. neodborné veřejnosti

28.11.2003 8.45, Vladimír Pelíšek

Dovolíte-li, rád bych komentoval článek i reakci pana ing. Veškrny. Je smutnou skutečností, že současné pojetí myslivosti pravděpodobně vždy povede v podmínkách střední Evropy k relativnímu přezvěření spárkatou zvěří. Aktivitami, jejichž intenzita bude typu "strany mírného pokroku v mezích zákona", snad také dosáhneme něčeho, problémem ovšem je, že v té době už může být pro jedli pozdě. Nesouhlasím s ing. Veškrnou, JE třeba být radikální, dokonce se obávám, že je to za daného stavu jediné možné řešení. Ne, nepreferuji přivazování ke stromům ani pokládání náloží, ale jasně profilované přesvědčování veřejnosti. Hlavní problém totiž vidím v její naprosté neinformovanosti. Díky ní je možné, že myslivec není často chápán jako prachobyčejný samolibý hobbysta, ale jako ochránce přírody, laskavý tatík nacpávající v zimě krmelce senem, kukuřicí, kaštany a solí, aby o pár měsíců později se slzou na víčku a jen velmi nerad odstřelil pár "nadbytečných" kusů. K jedli: její genofond může spárkatá zvěř všude, kde nenatíráme jako o závod nebo neoplocujeme, prakticky zlikvidovat. Ze stovek 10cm tříletých semenáčků nepřežije v hektaru podrostu do výšky 1m ani jediný. Sazenice ze školek nejsou řešením, protože jde o velmi úzké spektrum typů. Čím by potom bylo možné nahradit zmizelý genofond? Pionýrskými školkařskými typy z těch pár semenných sadů, nebo pečlivě vypiplanými semenáčky z nemnoha rezervací? Podle mého názoru je potřeba především: 1. Informovat laickou veřejnost. Ukázat jí, jaký "les" jí připraví spárkatá zvěř a jak vypadá druhově a vertikálně rozčleněný porost. Dát k dispozici reálná čísla a odhady, kam povede protěžování smrku za dalších 50 let, s uvážením další podzolizace půd, růstu kyselosti a především změn klimatu - výkyvů a všeobecného růstu teploty. 2. Vše pečlivě dokumentovat. Je neuvěřitelné, když např. slyším, že pro porosty NPR Razula v Javorníkách je typický rovněž smrk. Copak si nikdo nedá práci se zjištěním, odkud že se tam vzal? Copak nikdo ze zainteresovaných "ochránců" netuší, kolik by mohlo být v mladších věkových stupních jedlí, už jen tehdy, pokud by se tato rezervace oplotila nebo prováděl aspoň nátěr? Ojedinělé oplocenky to nevyřeší; byly by jich potřeba tisíce. Z absence poznatků o vlivu zvěře vznikají naprosto mylné závěry o snižování vitality jedle (nepopírám přechodné chřadnutí vlivem exhalací v 60.-80. letech minulého století) a "přirozeném" přechodu jedlobučin v bučiny. Ano, stejně přirozeném, jak přirozenými jsou stavy srnčí a jelení zvěře v našich podmínkách! 3. Vytvářet srovnávací plochy (oplocený, natřený x neoplocený, nenatřený nálet apod.). Informační tabule s reálnými čísly, poukazy na to, kam s největší pravděpodobností povede ten či onen krok toho kterého politika. Stolky na občerstvení a stříšky, do nichž investují LČR, jsou k ničemu. Tedy, pardon, k něčemu ano: k reklamě. Bude to veřejnost, kdo rozhodne o tom, jestli se v příštím parlamentu zase objeví "myslivecká lobby". Budou-li těmi, kdo bude rozhodovat o budoucí podobě českých lesů, lesní technokraté, nic se nezmění. Naprosto nic.

---

Problémy se zvěří a myslivci

24.11.2003 6.26, Jaroslav Veškrna

Bezprostředně ovlivněn čerstvým dojmem po přečtení článku Zvyšování produkce dřeva musím zareagovat. Autor se po delší době znovu projevil jako všeobecně známý vybíječ spárkaté zvěře, který si nebere servítky. Rozumím jeho rozhorlení a téměř doslova je sdílím, jen s tím rozdílem, že jsem si vědom zbytečnosti takového horlení v naší bohulibé české vlasti. Myslím dokonce, že svým neuskutečnitelným návrhem chovat spárkatou zvěř výhradně v oborách dosáhne opaku toho, o co jemu a nám ostatním jde, dosáhne totiž nejspíš ještě větší zatvrzelosti obhájců takzvaných normovaných stavů. A ty jsou skutečně pro pěstování naší nejproduktivnější dřeviny jedle (což v první části článku přímo ukázkově rozebírá a dokazuje) neúnosné. Po takovém nekompromisním brojení lze čekat nadále problémy nejen se zvěří, ale nové a větší s myslivci. Velká většina samotných lesníků jsou myslivci, kteří samozřejmě vědí o zhoubném vlivu zvěře na jejich snahy, které jsou z důvodu přezvěření po celá desítiletí snahami marnými, ale vždycky budou trvat na tom, že zvěř do lesa patří a budou se cítit v právu. Je jiná věc - a ta nemá co dělat s emotivním vztahem člověka ke zvěři - že naši předkové vyhubili šelmy, což při nesrovnatelně nižším počtu šelem než byl počet býložravců nebylo tak těžké, a teď si s tím my, jejich potomci nevíme rady. Stejně tak je jiná věc, že naše lesy jsou změněné, málo úživné a o to bezbrannější vůči spásání. I to, že někdo z nás lesníků chce (podotýkám, že zdaleka ne většina z nás, spíš naopak) přiblížit je ke stavu blízkému přírodě, a to z mnoha dobrých důvodů, včetně důvodu zvyšování produkce dřeva účastí jedle. Velká většina lesníků bohužel tyto naše starosti s nutností radikální přeměny lesů nesdílí, žijí dál v zajetí tradic. A tak ta maličká hrstka lesníků idealistů musí chtě nechtě jen krůček za krůčkem probojovávat v jejich myšlení to, co by si přála, aby v něm bylo samozřejmé a nepochybné a musí se snažit na svých příkladech hospodaření dokazovat, že má pravdu. Bohužel. Radikalismem tady nedosáhne ničeho, jen většího odcizení a znepřátelení ochránců tradic. A tak, můj příteli, přijmi ode mě tuto výtku s takovým pochopením a s takovou upřímností, s jakou Tě tady nerad veřejně plísním. Lesu zdar! Tvůj J. V.

---

Obory?

16.11.2003 17.14, Milan Košulič ml.

Převedení chovu zvěře výhradně do obor je sice pochopitelný požadavek, ale za současné situace stejně nereálný jako požadované snížení stavů zvěře na únosné. Nejde o založení obor, jde o to, že někdo by pak musel tu zvěř ve volnosti vystřílet. K tomu bude stejně málo ochoty s oborami jako dnes bez obor. Řešení vidím jinde. Spočívá v dopracování a zavedení kontrolních oplocenek do metodiky plánování lovu a zrušení sčítání JKS. Využití kontrolních oplocenek pro statistické zjišťování škod zvěří. Orgánům státní správy myslivosti stanovit jednoznačnou povinnost nařídit provedení odstřelu prostřednictvím jiných subjektů na náklady uživatele honitby, který neplní plán lovu. U LČR a dalších velkých vlastníků stanovení jednoznačných kritérií hmotné zainteresovanosti odborných lesních hospodářů na vyrovnanou ekonomiku myslivosti na celém LHC, nikoliv jen v režijních honitbách. Do této bilance se však musí zahrnovat veškeré náklady související, tedy včetně nákladů na ochranu proti zvěři. Objektivizovat vynucené náklady na umělou obnovu včetně ochrany kultur vlivem zvěře, a to statistickým vyhodnocením kontrolních oplocenek. (Příklad: Jestliže kontrolní oplocenky prokáží, že na majetku může být dosahováno např. 80 % přirozené obnovy místo dnešních 30 %, pak vynucené náklady na umělou obnovu odpovídají 80-30=50 % nákladů na obnovu normální holiny.) A protože honitby s nízkými stavy zvěře přestanou být pro většinu myslivců lukrativní, pravděpodobně začnou obory vznikat spontánně a z prostředků té části myslivecké veřejnosti, která na to bude mít. Rozhodně není třeba mít obavu z vyhubení spárkaté zvěře, jak se nám snaží někteří namluvit. K tomu by totiž jinak muselo dojít dávno v minulých staletích, kdy každý vlastník půdy byl na výnosech ze svých pozemků skutečně existenčně závislý. K vyhubení velkých šelem měli lidé zcela jiné motivace. Neznám žádného lesníka, který když mluví o vystřílení, myslí tím vyhubení.

---