Milan Košulič st.
V dubnu 2004 se ve Svobodě nad Úpou konal seminář na téma „Smrk dřevina budoucnosti“. Ačkoliv organizátoři vyzývali k diskusi, dosud se tak v LP nestalo jediným článkem. Čtenářům PBL si dovoluji nabídnout mírně aktualizovanou verzi článku z 5.7.2004, tak jak jsem ji nabídnul LP 28.10.2005.
Otazníkem v nadpisu jsem chtěl vyjádřit, že mám jistou pochybnost o patřičnosti konstatování jakoby jednoznačné jistoty, že smrk lze skutečně považovat za dřevinu budoucnosti, tj. takovou, „která má předpoklady i pro budoucí úspěšné uplatnění“. Ovšemže nechci hned v nadpisu, tím méně obsahem tohoto článku popírat význam pěstování smrku i v budoucích českých lesích. Chci ale vyjádřit názor, že tento dosavadní suverén v našich lesích nejenže musí na mnoha stanovištích více či méně ustoupit do pozadí ve prospěch jiných dřevin, což je ostatně uznáváno, ale doznat i jiný způsob pěstování, má-li být spolehlivější dřevinou než dosud, což naopak jednoznačně uznáváno není. Bez toho by totiž význam smrku musel všeobecně poklesnout a trápení s ním bude pokračovat.
Podle mého názoru by vlastně ani příliš nestálo za řeč mluvit o moderním pěstování smrku, jelikož již skoro vše o tom bylo řečeno, jak to ostatně dokazuje jistá retrospektiva prof. Tesaře a prof. Klimy na zmíněném semináři, nebýt k tomu jistý důvod. Ten vidím ve skoro přeekonomizované době, lesní hospodářství nevyjímaje. Ta je totiž schopna nepříznivě ovlivnit i postoje v pěstění lesa, jak se mně to z různých signálů jeví, a tak trochu deklasovat i jeho ekologické tendence (např. u některých lesníků jistá ochota přizpůsobit pěstění lesa současnému přednostnímu zájmu průmyslu o slabší kulatinu, zmínky o zkracování obmýtí, tvrzení, že někde „budeme muset zapomenout na podrostní hospodářství“ apod.). Proto chci vyjádřit diskusní názor, jak sám vidím potřeby pěstování smrku, aby se i nadále za jistých podmínek skutečně prosadil jako významná dřevina a do nutné ekologizace pěstění lesa také vhodně „zapadl“, což vlastně bylo i obsahem semináře. A to jednak přestože „smrk byl v přírodním lese vývojově nejlabilnější“, ale i protože „v případě rozpadu porostů i potenciálně nejdynamičtější složkou“ (MÍCHAL, 1992).
Smrk nebyl původně vázán jen na smrkový LVS. Ve společenstvech s různými dřevinami sestupoval až do chladných dolin v doubravách. Jeho rozšíření v nižších až středních polohách lze na mnoha místech považovat za azonální výskyt (K. KAŇÁK, 1988): podstatnou část druhého tisíciletí u nás totiž panovala „malá ledová doba“, během které nastaly podmínky pro migraci horských druhů do nižších poloh hercynské kotliny. Pozůstatky toho v podobě velmi starých smrků se dodnes někde zachovaly. Všechen smrk v nižších LVS není tedy nepůvodní dřevinou, ale ani všeobecně azonálního původu. Výskyt azonálního smrku v nižších polohách byl většinou již dávno setřen smrkovou kulturou, v minulosti nerespektující jeho původ a stanovištní požadavky. Např. v přírodních podmínkách chyběl na stanovištích dnes popsaných jako HS 41 a 45 na půdních kategoriích N, K resp. H, B, kdežto v dnešních cílových skladbách tam má být zastoupen dokonce vysokým procentem (např. v HS 41 od 50 do 65%, HS 45 od 50 do 70%). Přitom oba HS jsou v ČR zastoupené významným podílem (13%). Na „normálních“ stanovištích středních a příp. i nižších poloh, pokud se tam smrk přirozeně vyskytoval ve větším rozsahu, to bývaly spíše enklávy plošně vklíněné do smíšeného, převážně listnatého lesa, které obvykle „nedopadly dobře“. Mimoto přirozená obnova smrku na živných stanovištích je velmi obtížná a není-li lesník mimořádně schopný, sotvakdy se mu zdaří. Proto tam smrk bude převážně odkázán na umělou, drahou a většinou také bioekologicky rizikovou kulturu, většinou téměř jistě směřující zase k holosečím. Takže dnes, při jinak perfektně propracované typologii lesa, se předpokládané cílové skladby hospodářských lesů jejich přírodním analogiím příliš nepodobají. Jak tomu má „obyčejný“ lesník rozumět, zvláště tváří v tvář kalamitám všeho druhu právě na těchto stanovištích, ačkoliv nebo právě proto, že tam smrk vlastně „nepatří“. Ekonomickým hlediskem to lze samozřejmě vysvětlit, ale nikoliv omluvit.
Nechci rozvádět dávno známé, jak skvělou hospodářskou dřevinou smrk skutečně je. Ale nemohu nepřipomenout jedno: současně je i dřevinou značně kontroverzní. Na jedné straně jako vysoce ekonomická dřevina podléhá vlivu svého obrovského průmyslového významu. Ten vede až k nekritickému využívání smrku v druhové skladbě lesů hojnými ústupky od přirozené skladby, což budí obavy. Na straně druhé se při dnes ještě stále převládajících pěstebních postupech až holosečného typu, krátké obnovní a zmlazovací době v podrostních obnovách, se projevuje jako dřevina pěstebně-ekologicky problémová (rozsáhlá poškozování monokultur nejrůznějšími kalamitními vlivy, genetické změny populací na holosečích, aj.). Zmíněné jevy vyvolávají zejména problém ekologické stability porostů se smrkem jako hlavní dřevinou. Jedna důležitá příčina z mnoha jiných se připomíná, pokud vůbec, jen okrajově. Je jí epochální změna genetické konstituce smrku. Jde o důsledek mj. zejména již 200 let trvajícího holosečného hospodářství a v minulosti po relativně dlouhou dobu umělého šíření nerespektujícího jeho původ. Ze smrku jako původně vysloveně klimaxové dřeviny se tak stal taxon s výraznou převahou pionýrských genotypů, tzn. genetickým posunem (selekčním procesem) skoro jiným typem dřeviny. Přitom došlo k výraznému zúžení populační genetické proměnlivosti, k radikálnímu poklesu jeho vitality a adaptační schopnosti. Mnoho jeho regionálních populací se tak stalo dřevinou s vlastnostmi pionýrského druhu. Tím získaly nové, ale nežádoucí adaptace, přesněji řečeno - vyhovující holosečnému hospodářství: snášenlivost některých téměř extrémních ekologických situací, netypickou pro geneticky „normální“ klimaxovou dřevinu, zejména plné oslunění v prvních fázích života na pasekách, v mládí extrémně rychlý růst, časnou plodnost a kulminaci přírůstu, proti přirozené délce života jeho značnou krátkost a stabilizační znaky pionýrů - v mládí resilientní odolnost, ve vysokém věku nízkou odolnost typu rezistence i resilience. A to s hlubokými zdravotními a stabilizačními problémy ve vyšším věku, zpravidla vedoucí k předčasné destrukci porostů. Přitom je pozoruhodné i to, že působením hmyzích škůdců a houbových patogenů mizí i ze smíšených, ale vesměs stejnověkých porostů.
Nebudu tudíž oddalovat konstatování, že smrk nemůže být z principu dřevinou budoucnosti nikde jinde než ve svém původním prostředí, tj. v horách, pro které je přírodou odpovídajícím způsobem vybaven, a v nižších polohách jen tam, kde lze získat reprodukční materiál z ojedinělých „prastarých“ smrků (jako možného zbytku někdejšího azonálního výskytu), resp. lze pro danou oblast zajistit vhodný přenos odpovídajícího reprodukčního materiálu odjinud, nebo s místními populacemi jakostního fenotypu jen tam, kde bude nekompromisně přijat pěstební režim objektivně zajišťující ekologickou stabilitu na nejvyšší možné úrovni (viz dále). Na právě řečeném nic nemění to, že díky svým současným polo- až plně pionýrským projevům může růst víceméně úspěšně po jistou dobu „skoro všude“.
Následující doba bude (měla by být) nepochybně ve znamení přestavby mnoha smrčin, zejména monokulturních, na přírodě bližší typy lesů. Příčiny a způsoby přestavby stručně vyjádřili profesoři TESAŘ a KLIMO na zmíněném semináři a prof. TESAŘ a Ing. KRAUS v LP 6/04. Dodávám toto:
Zásadní a pro další pěstování smrku snad nejvýše rozhodující je:
1) vrátit smrku jeho původní genetickou povahu klimaxové dřeviny,
2) zajistit lesům s účastí smrku vysokou ekologickou stabilitu, zejména resilientního typu (pružnost).
Nikoliv každý pěstební postup to dokáže. Pomineme-li v dlouhodobé perspektivě holosečný pasečný les věkových tříd jako spíše výjimečný typ lesa budoucnosti, určený snad jen pro speciální výnosové účely (např. produkci biomasy pro energetické účely), pak je většina ostatních lesů s vyšší účastí smrku určena pro různý stupeň přestavby, podle zmíněných autorů v této podobě:
A) ukončené úpravou druhové skladby, B) zahrnující úpravu dřevinné skladby i prostorové struktury, C) směřující k nepasečnému lesu (řečeno jasněji - výběrného typu - moje pozn.).
Ad 1) Vrátit smrku jeho klimaxovou podobu mohou jen pěstební postupy, které pro něj vytvářejí a) po dlouhou dobu přirozený světelný režim k nastolení přirozeného růstového rytmu, b) dostatečně dlouhý a tvrdý stinný tlak mateřského porostu na smrkový podrost v dlouhé zmlazovací době, aby se přírodním výběrem z populace vytěsnily pionýrské genotypy a získaly převahu genotypy klimaxové, aby opět vznikla přirozená genotypová struktura lokální populace. Postup A to nedokáže, postup B jen částečně, protože: obě pěstební strategie jsou zatížené, přinejmenším u smrku, společnou zásadou všech typů podrostní obnovy (postup B o něco méně), a to krátkou zmlazovací dobou, ať je obnovní doba v rámci podrostního hospodářství co nejdelší, obvykle nepřesahující 40 let. To znamená, že nevytvářejí dostatečně dlouhý a silný stinný tlak pro vznik autoregulačních účinku v podrostech.
Ad 2) Poměrně vysoké ekologické stability zpravidla dosahují lesní společenstva, jejichž dřeviny zejména disponují širokou genetickou variabilitou. Ta podmiňuje jejich dobrou adaptační schopnost ke změnám prostředí. Pružné reakce na vnější podněty projevuje především odolnostní potenciál resilientního typu. To může být zajištěno zejména porostní různověkostí a určitým zastoupením pravých pionýrů ve stupňovité až vertikální struktuře s maloplošnou mozaikou různých vývojových a růstových fází společenstva. Je šťastnou shodou náhod, že dva primární požadavky přestavby stávajících smrčin (vrátit smrku klimaxovou podstatu a vyšší ekologickou stabilitu) lze dosáhnout v podstatě jen jednou pěstební strategií, uvedenou ad C), tj. s výběrným principem. Postup ad A) směřující ke smíšenému, ale stejnověkému lesu, sice může zvýšit jeho celkovou stabilitu, ale je známo, že z něj často vypadává právě jednotlivě i skupinovitě přimíšený smrk. A to je vůči celkovému záměru jeho zachování i nebo právě ve smíšených lesích nežádoucí.
Požadavky různověkosti a určitého zastoupení pravých pionýrských dřevin mají tyto důvody:
a) větší trvalá přítomnost mladších a mladých vývojových stadií v různověkém lese jednak prohlubuje, jednak prodlužuje trvání resilience, která klesá s věkem růstové fáze; to samozřejmě nemůže zajistit pěstební strategie A), a B) jen zčásti;
b) jednoduchý ekosystém složený z tolerantních druhů (s vyšší účastí pravých pionýrů) může být při stejné intenzitě působícího vnějšího faktoru stabilnější než složitý systém z méně tolerantních druhů;
c) skupinovité přimíšení pionýrských dřevin má rozhodující význam pro zásadní změny věkové struktury smíšených porostů (viz dále);
d) společenstva bohatá na krátkověké druhy (pionýry) se zdají otevřená novým kolonistům; to může podporovat vítanou imigraci nových, klimaxových druhů a spontánně zvyšovat druhovou pestrost lesa.
Snad všechny texturní prvky schopné udržovat širokou genetickou proměnlivost, ekologickou stabilitu a adaptační schopnost populací dřevin ke změnám prostředí má především les co nejbližší skupinovitě výběrnému tvaru, ve který vyúsťuje výběrný princip, kombinovaný s malým počtem maloplošných holosečných, ale nerozšiřovaných kotlíků (cca do výšky porostu). Takové kotlíky totiž nahrazují přírodní maloplošné disturbance, které fungují jako mírné narušování ekosystému s nízkou frekvencí. Tím jednak snižují vylučování druhů vzájemnou konkurencí a jsou dokonce nezbytná pro udržení druhové rozmanitosti mnoha společenstev, jednak působí na dřeviny drobnými dráždivými podněty k zachování vyšší genetické proměnlivosti celé místní populace jako protipólu stabilizační selekce. Ta totiž vytváří z dřevin úzké specialisty na dlouhodobě stejné prostředí, sice s vysokým produkčním efektem, ale s poklesem genetické proměnlivosti a tím i snížením schopnosti pružně reagovat na změny prostředí.
Všechny součásti výběrného principu příznivě zasahují do evolučních procesů populací dřevin (růstového rytmu, genetické proměnlivosti a adaptační schopnosti). Právě vše, čím disponuje lesní ekosystém blízký skupinovitě výběrnému tvaru, plně odpovídá požadavku zmíněných autorů v kapitole o pěstování smrku v měnících se ekologických poměrech: „...proto již dnes by měla být zvyšována obecná odolnost, adaptabilita a resilience lesních porostů, ve kterých je smrk přítomen.“
Uvedené úvahy mne upevňují v názoru, že přestavbu porostů lze poměrně málo konat pěstební strategií A), o něco více postupem B), hlavně však pěstební strategií C) směřující k neholosečnému lesu, v podstatě výběrného typu. To znamená strategii C) nadále nepovažovat za neuskutečnitelnou, neschopnou být cílem přestavby lesů. To by přece znamenalo ignorovat to podstatné, čím lesnická ekologie a genetika obohacují pěstění lesa přírodě blízkým způsobem.
Ve strategii pěstování porostů se smrkem bude hrát důležitou roli zejména zmíněná různověkost a s ní spojená vyšší všeobecná členitost porostů, ať se vyskytují kdekoliv. Vidím k tomu zejména tyto cesty:
1) využíváním i výběrného principu;
2) na pasekách, ať jakkoliv vzniklých, smíšenými kulturami smrku se skupinami (od cca 4 do cca 10 arů) pionýrských dřevin (v rozsahu asi 30-50 % zalesňované plochy), které se nejdříve až za cca 30 let budou nahrazovat cílovými MZD, příp. i samotným smrkem (podle jeho budoucího vývoje, polohy, atd.), a do té doby je pěstovat, jako by šlo o pravé MZD s tím, že v tomto smyslu by se měla novelizovat legislativa. Pro smrk to sice není ideální varianta, ale s jeho „pionýrskými“ populacemi a s větší různověkostí porostů únosná. (Pravděpodobně „ideální“ by byla varianta plně imitující sukcesi: nejdříve celoplošná obnova skupinami různých pionýrů a teprve po 10-20 letech postupně maloplošně převádět přípravný porost na smíšený, různověký klimaxový les.) To znamená dlouhodobým postupem, který prolomí kdysi nastartovanou časovou posloupnost zakládání lesa jednorázovou obnovou všemi cílovými dřevinami najednou, směřující pak jednoznačně ke stejnověkému lesu. Pionýři v daném případě jednak vytvoří bohatší zásobník semen pro jejich šíření v sukcesi pro zvýhodnění „normální“ obnovní i kalamitní situace, jednak se střednědobě uplatní jako dobré MZD (opadem i prokořeněním půdy), ale hlavně jako faktor zásadní změny v časové úpravě porostní výstavby;
3) různověkost porostů se smrkem urychlovat tím, že se budou systematicky podsazovat nahodile vznikající mezery ve stávajících 30-50letých smrkových porostech dalšími cílovými dřevinami, ve vyšších polohách i smrkem samotným, a to dle potřeby s intenzivní ochranou proti zvěři, resp. „předčasně“ usilovat o zmlazení takových míst různými dřevinami, smrk nevyjímaje (osobně bych neváhal zakládat taková místa v uvedeném věku i úmyslně, zvláště v poškozovaných a špatně rostoucích smrčinách).
Nemohu souhlasit s tvrzením, že přestavba směřující k nepasečnému lesu (v podstatě výběrného typu), „není u nás cílem“. Může a měl by jím být, ale samozřejmě nikoliv cílem jediným. Důvod: Les výběrného typu je mnoha autory považován ve všech směrech v jemu odpovídajících podmínkách za nejefektivnější hospodářský způsob téměř „všude“, kde se především dobře daří přirozené obnově základních dřevin, nebo ji lze pomocnými prostředky dosahovat (např. KORPEĽ-SANIGA 1993, STANĚK 1997, REININGER 2000, aj.). Nic nebrání tomu, aby si každý lesní hospodář vytkl za cíl, a to promítnutý do zcela konkrétních porostů, v určitém rozsahu ve svém lese výběrný princip využívat.
Pěstování lesa se smrkem zaměřené na shora uvedené dva požadavky by se mělo přibližně shodovat všude, kde smrk bude jakkoliv zastoupen, ať je tam původní či nepůvodní. Pěstební rozdíly a rozsah využití pěstební strategie ad B) a C) vyplynou především z vůle lesního hospodáře. Závislost obou prominentních typů obnovní seče – skupinovitě výběrné i skupinovitě clonné – na stavu porostu a jeho prostředí je totiž přibližně stejná, protože prakticky stejný je i prvopočátek obnovy v jejich rámci. Teprve dalšími kroky se od sebe liší. To by mohlo podstatně usnadnit rozhodování pro výběrný princip.
Vysoce proměnlivé růstové podmínky v ČR a samozřejmě i ve stavu lesa nedovolují univerzálnost jedné obnovní seče, ale ani vyloučení některé z nich, jak se to zatím víceméně děje v případě výběrné (výběrové) seče v pasečném lese. Přitom právě tato seč má relativně nejblíže k přírodě blízkému pojetí správy lesů. Je-li kombinována s kotlíkovou sečí, pravděpodobně také nejvíce zachovává genetickou proměnlivost dílčích populací místních dřevin, a tím i jejich dobrou adaptabilitu ke změnám prostředí. A o to v porostech se smrkem jde především.
Dřevinou budoucnosti, a tedy i významově nejdůležitější, může být smrk jen v horských a podhorských oblastech 6. (5.) až 8. LVS, kde může být základní dřevinou. Všude jinde, kde takovou být nemůže, bylo by přemrštěné považovat jej za dřevinu budoucnosti, ačkoliv tam na vhodných stanovištích může být v menší míře pěstován. Za hlavní cíl racionálního, skutečně přírodě blízkého LH považuji prolomení osudového ohrožení všech lesů mírného podnebního pásma s vyšším zastoupením smrku všemi možnými škodami a živelnými pohromami. A to takovými pěstebními systémy, které mohou položit základ přírodě co nejbližším druhovým skladbám a texturám a dlouhodobě podporovat návrat k přirozeným genetickým strukturám hlavních porostotvorných dřevin, smrku zejména. Výběrný princip to umožňuje relativně nejlépe, proto by se lesy měly pěstovat i s jeho využitím, zpočátku řekněme v rozsahu 20-30 %. Cílem nemusí být „hned“ výběrný les. Výběrný princip je ale nejvhodnější cesta k různověkému lesu, který je častou součástí představ českého smíšeného lesa budoucnosti, a to i ekonomicky.
Ing. Milan Košulič st., Město Albrechtice, říjen, 2004.