Ochrana lesa proti škodám sněhem
(25.4.2006 19.18, Milan Košulič st.)
Publikováno v Lesu zdar č. 6/2006.
Na sníh bohatá zima 2005/2006 lesníkům
opět po delší době ukázala, jak nebezpečným
škodlivým činitelem může být sníh v lesích.
Z abiotických ohrožení lesa je rozsahem škod
po větru druhým v řadě. Proto je oprávněná
otázka, proč k tak rozsáhlým škodám
sněhem dochází a co je vůbec možné proti
tomu konat. Škody sněhem se jako problém objevují
již v první polovině 19. století, ačkoliv tyto
škody samozřejmě existovaly i dříve. Dost již o tom
dnes víme z rozsáhlého, přinejmenším
století trvajícího výzkumu a z mnoha
praktických zkušeností několika generací
lesníků, bohužel jen v pasečných lesích
věkových tříd. Mne dnes v tomto článku
zajímají možnosti řešit škody na lesích
sněhem přírodě blízkým obhospodařováním
lesů.
„Velký rozsah sněhových kalamit ...
ukazuje, že hospodářský tvar vysokokmenného
lesa s rozsáhlými stejnověkými
a stejnorodými porosty je abiotickými škodlivými
činiteli velmi ohrožován. Tento vysoký podíl
škod souvisí se všeobecným zavedením
holosečného hospodářství. Proto mnozí
lesníci doporučují návrat k lesům
smíšeným a nestejnověkým, popřípadě
k podrostnímu hospodářství a k obnovám
porostů s dostatečně dlouhou zmlazovací dobou. Škody
sněhem v porostech těchto složitějších hospodářských
tvarů budou více rozptýleny, a proto se následky
sněhových polomů rychleji a lépe zacelí.
V tomto směru však nelze říci rozhodující
slovo: zatímco příkladů sněhem poškozených
lesů pasečného tvaru v uplynulých 150 letech
máme nadbytek, scházejí doposud zcela informace
o odolnosti ostatních tvarů lesa“, čteme u autorů
VICENA, PAŘEZ, KONOPKA (1979). V tomto článku
se nejdříve zmiňuji o reakcích pralesů
a výběrných
lesů na působení sněhu, abychom odtud mohli
případně převzít něco do hospodářských
lesů.
Informace o stabilitě pralesů a lesů
výběrných proti škodám sněhem bývají
zpravidla jen povšechné; ty exaktní, opírající
se o přesná vědecká šetření
(měření), jsou řídké. Snad i proto,
že ke škodám sněhem tam dochází
vskutku ojediněle, a mají spíše „tvořivý“
než destrukční účinek:
např. sněhový polom může přispívat k vytváření
vertikální struktury (REININGER 2000), nebo často
mezerami po maloplošných sněhových zlomech
velikosti hloučků v porostech 2., 3. věkové třídy
nutí lesního hospodáře k jejich zalesnění
chybějícími dřevinami (jedlí, bukem, lípou
aj.); tím vlastně sníh přispívá
ke stupňování porostní různověkosti.
Sníh v pralesích
V kapitole „Velké katastrofické
osvobození“ píše REININGER (1992): Ve střední
Evropě jsou katastrofické události v pralesích
výjimkou. K jedné takové došlo v pralese
Perucica. Požár tam zničil plochu 4 ha. Její obnova
začala sukcesí. Pod ochranou přípravného lesa,
břízy, jívy, lísky aj. nalétal smrk
a jedle, které přípravný porost brzy
prorůstají. Tyto porosty se pak většinou vyvíjejí
jednovrstevně. Obvykle jsou také brzy prolámány
sněhem. Tím příroda připravuje růstový
prostor pro ostatní porostní složky nebo pro vznik
druhé vrstvy z předchozího zmlazení. Také
odolnost dolní vrstvy, chráněné proti sněhu
střední a horní vrstvou, je posílena jejím
příznivě se vyvíjejícím
štíhlostním poměrem hodnoty cca 50-60.
U strukturální analýzy 6 českých
pralesů uvádí REININGER (2000) mj. to, že atmosférické
vlivy jsou v pralesích podřadné; efektivní
podíl větrných a sněhových zlomů nebyl
uveden, jelikož neměl význam; převažuje endogenní
rozpad přirozeným stárnutím.
O pralesové rezervaci Babia Gora uvádí
KORPEĄ (1995): Fyzické žití a odumírání
probíhá u smrku většinou na pni. K zemi
stromy padají teprve při pokračujícím
rozkladu. O vlivech sněhu žádná zmínka.
Při studiu pralesní struktury zdůrazňoval
SMEJKAL (1995) větu „Les, který nemá nepřátel“,
tzn., že prales existuje s vysokou nedotčeností
vnějšími vlivy ani viditelným výskytem škůdců;
o sněhu se také nezmiňuje. Prales za to vděčí
různověkosti a členité porostní struktuře. To
lze lapidárně charakterizovat tímto konstatováním:
při vichřicích obvyklé intenzity s periodicitou
3 až 10 let opakovaně zjišťujeme, že vichřice,
které působí v běžném hospodářském
lese katastrofální plošné poškození,
vylomí v sousedním přírodním lese
jen jednotlivé stromy nebo skupiny. To proto, že pro
mechanickou stabilitu porostu proti větru, sněhu a námraze
má rozhodující význam jednotlivý
až skupinový výskyt vitálních
stromů horní vrstvy s hlubokými korunami. Tím
se vyznačují právě přírodní lesy.
Z fyzikálního hlediska jejich mechanickou
stabilitu významně ovlivňuje rozdíl mezi nejvýše
a nejníže umístěnými těžišti stromů
v porostu. Z tohoto hlediska jsou nejpříznivější
poměry ve stadiu dorůstání a nejméně
příznivé ve stadiu zralosti vyznačujícím
se horizontálním zápojem s převahou
jedinců s krátkými, vysoko nasazenými
korunami a štíhlostním kvocientem nad hodnotou
80. Stav dlouhodobé trvalosti smrkového ekosystému
a tedy i jeho stability zůstává zachován,
když poklesne: - stadium dorůstání pod 20 % , -
stadium zralosti pod 12 % a naopak stadium rozpadu překročí
68 % jeho výměry. Příkladem odolnosti proti
větru a sněhu je pro hospodářský smrkový
a borový les jak severská jehličnatá tajga
tak její středoevropská analogie – horská
smrčina: v obou případech převládá
trvale rozvolněná struktura s volným
stupňovitým zápojem s dlouhodobou pozvolnou
obnovou. A právě to je nutné v kritických
oblastech i v nižších polohách střední
Evropy napodobovat.
Sníh ve výběrných
lesích
Platí o něm přibližně totéž,
co v pralesích. O vysoké odolnosti výběrných
lesů, včetně smrkových, proti větru existuje mnoho
pozitivních zmínek ve všeobecném duchu,
tzn., že tyto lesy jsou proti vnějším vlivům vysoce
odolné. O destrukčních účincích
sněhu nejsou většinou žádné informace. Ve výběrném
lese vzniká příznivý stupeň štíhlostního
poměru stromů střední vrstvy (pod hodnotu 100 až 80),
důsledkem je vysoká stabilita proti větru i sněhu.
Takový stav je podmíněn citlivým prováděním
výběrné těžby. Meziúrovňové stromy
pak vrůstají do horní vrstvy a mnohé
ze stromů horní vrstvy mají vzhled soliterů,
proti větru a sněhu vysoce stabilních (KORPEĄ-SANIGA,
1993). Všeobecně se o výběrných lesích
uvádí, že jejich vertikální
struktury řeší stabilizační problémy vysoce
účinně. To se projevuje např. i jedním
velmi zajímavým jevem: jak známo, při hodnotách
poměru h/d nad 80 poškození stromů v důsledku
zhoršujícího se štíhlostního
poměru rychle vzrůstá a kulminuje při h/d 110,
ale poté opět může klesat, a to tak,
že i stromy s h/d 140 s maximálním
ohrožením sněhem jeho zatížení vydrží,
dokonce přežijí ve větším počtu něž odolné
stromy s h/d 60 a 70. Vysvětlení poskytuje „efekt
podřízenosti“ (Unterstellefekt), který umožňuje
přežívat stromům nižších stromových tříd
s vysokým poměrem h/d tím, že při
nebezpečí sněhového polomu je chrání
úrovňové stromy.
Tomuto efektu lze přiznat snad vůbec největší
stabilizační vliv.
Opatření ke zlepšení
stabilizace lesa proti škodám sněhem
Jde jednak
o okamžitý program
stabilizačních náprav, jednak o dlouhodobě
působící opatření.
Opatření s okamžitým účinkem se týkají
zpravidla stejnověkých, jednovrstevných a dosud
převážně i hustých, sněhem nejvíce
ohrožených smrčin a bořin. Sníh totiž ohrožuje
především husté a přehoustlé porosty,
tzn. porosty nedostatečně prořezávané a probírané,
a to zvláště na vodou ovlivněných
stanovištích. To znamená, že stabilita pasečných
porostů jak proti větru, tak proti sněhu se opírá
o dávno osvědčené výchovné zásady.
Tj. o péči o koruny, aby se bránilo
jejich zkracování a podporovalo správné
postavení větví vůči kmenu – vodorovné
až šikmo dolů, o rozvolňování porostního
zápoje pro zvýšení tloušťkového
přírůstu, podporujícího zlepšení
štíhlostního poměru jako
nejúčinnějšího ukazatele pro zlepšení
odolnosti proti zlomu a zakotvení stromu v půdě.
O vlivu dlouhé koruny stromu pro příznivé
utváření jeho stability informoval již HEGER (1943).
Dvacetiletou pěstební péčí v osmdesátiletých
porostech lze očekávat prodloužení korun
z počátečních 25 % na 36,4 %
ve věku 100 let. Šedesátileté porosty mohou
během 20 let prodloužit koruny z počátečních
25 % na 42,4 % a čtyřicetileté porosty
z 25 % na 56,8 %. Výsledky výzkumu
také potvrzují, že čím kratší je
koruna, tím vyšší je poměr h/d a tedy tím
vyšší náchylnost ke zlomení.
Příznivého štíhlostního
koeficientu z hlediska odolnosti vůči poškození sněhem
– u smrku pod 80 – lze ve smrkových porostech
dosahovat buď již řídkým založením
nepřesahujícím výchozí počet sazenic
2500 (3000) ks/ha nebo radikální redukcí
počtu stromů ve velmi mladém věku, tzn. před
dosažením plného zápoje v mlazinách
při výšce porostu do 4-5 m, a to na počet
okolo 2000 ks/ha. Při počtech jedinců v mlazinách,
dnes zpravidla okolo 4000 ks/ha, to znamená odstranění
skoro každého druhého stromu, resp. v jistých
menších rozestupech zůstávají v řadě
smrků dva vedle sebe (jako možný výhledový
základ velmi odolných tzv. blíženců, pokud
takto setrvají i nadále). Jen takto skutečně
radikálním zásahem se může udržet volný
zápoj až do fáze probírek
a štíhlostní koeficient zachovat pod hodnotou 80.
V rozvolněném pěstování smrku
se pokračuje i v jeho probírkovém věku,
v 2. polovině obmýtní doby. Ačkoliv potřebnost
takto velmi silných raných sečí v mladých
smrčinách je již dlouho známá, stále
se v praxi málo využívá, a to
ani v oblastech s běžným výskytem mokrého
sněhu. To má za důsledek zbytečné škody
v mnoha smrčinách.
Vývoj smrčin, počínaje odrůstajícími
kulturami, by měl směřovat k co největší výškové
a tloušťkové diferenciaci stromů, k porostní
členitosti. Ta je jedním z nejdůležitějších
faktorů jejich ekologické stability zahrnující
i odolnost proti sněhu. To znamená, že žádným
výchovným zásahem se nemají
odstraňovat jen slabé a krátké podúrovňové
stromy, ale jejich přiměřenou, kvalitní část je
třeba nechávat dále růst. Je sice pravda, že při
úrovňové výchově bývá zpravidla
část podúrovňových stromů sněhem polámána,
ale to v podstatě nevadí; jde totiž o přirozený
vylučovací proces přírodním výběrem
těch nejméně adaptabilních jedinců, které
měly být výchovou odstraněné, ale víceméně
úmyslně se to nestalo.
Je vysloveně chybné odkládat velmi
silnou ranou seč až do první probírky, kdy
zpravidla je štíhlostní koeficient již nad hodnotou
100.
Vedle výškové a tloušťkové
diferenciace je vhodné usilovat i o nepravidelnost
zápoje, podle zásad „skupinové
probírky“. Bylo totiž pozorováno, že v malé
hustší skupině o několika jedincích (5-10)
s neporušeným zápojem, ale po obvodu zcela
uvolněné, si jednotlivé stromy zachovávají
větší odolnost proti sněhu. Tomu lze napomoci např. takto:
na porostní ploše se vyhledá několik
„příbuzenských shluků“ v počtu cca 10-15 ks
na 1 ha (třeba se obepnou plastovou páskou); je
vhodné, aby v něm neměl zastoupení žádný
nekvalitní strom, podúrovňoví jedinci tam
nevadí. Tyto hloučky se jako celek po obvodu zcela
uvolní. Tzv. „blíženci“, tj. těsně vedle sebe
rostoucí 2-3 pěkné smrky se vyhledají
v rozestupech těchto dvojic (trojic) co 10-15 m a také
se po obvodu zcela uvolní.
Samozřejmě se v každé smrčině
zcela uvolňují vtroušené životaschopné cílové
listnáče, byť méně kvalitní, aby měly naději
vrůstat se smrkem do úrovně, a několik
pěkných vtroušených předrůstavých bříz
na 1 ha.
MÍCHAL (1995) uvádí k pěstování
smrčin: „V areálu dnešních nesmíšených,
stejnorodých smrčin je nutné přispívat
k jejich mechanické stabilitě včasně a trvale
udržovaným volným zápojem s velkým
odstupem kmenů. ... je třeba odvrhnout ideál dokonalého
horizontálního zápoje a usilovat
o relativně spádné kmeny s hlubokou korunou
a těžištěm posunutým co nejníže.“
Pozdější zprávy svědčí o tom,
že porosty vychovávané např. podle Bohdaneckého
jsou velmi odolné proti kalamitám a požárům,
jak to dokázaly zkušenosti s velkým jinovatkovým
polomem z roku 1961 a krupobitím z roku 1903.
Jak uvedeno shora, příklady pro to nacházíme
v severské i středoevropské horské
jehličnaté tajze.
Rovněž borové porosty se v oblastech
ohrožovaných mokrým sněhem pěstují, počínaje
mlazinami, ve volnějším zápoji, ačkoliv nikoliv
tak volném jako u smrku. Zejména se také
podporují jedinci se symetrickými korunami
a především odstraňují nežádoucí
obrostlíci a předrostlíci.
Opatření s perspektivními
účinky na stabilitu smrčin v budoucnosti
Mají rozhodovat o zásadním
zvýšení odolnosti našich lesů především
až v další generaci. Poznatky z přírodních
a výběrných lesů zcela jednoznačně ukazují,
že pro ekologickou a mechanickou stabilitu, včetně
odolnosti stromů proti poškozování sněhem, je
rozhodující vnitřní porostní výstavba,
a to především co do socioekologického
postavení jednotlivých stromů v porostu,
vyjádřeném jejich tloušťkovou a výškovou
diferenciací, různým postavením v jednotlivých
porostních vrstvách (úrovních), tzn.
pohledovou různorodostí, vzájemným prolínáním
různých uskupení stromů
– jednotlivých, hloučků a různě velkých
skupin, na jedné straně s předrostlými
jedinci nebo hloučky a na straně druhé hned vedle
nich s hloučky (jedinci) mladšími a nižšími,
a to vše mezi víceméně většími
skupinami přimíšených dřevin v dřevině
základní. To znamená umožnit větší
části sněhu dobře propadat přerušovanou a vlnitou
porostní klenbou.
Tlustší zdravé stromy s korunou odpovídající
nejméně 50 % výšky stromu nebývají
sněhem zpravidla vůbec postiženy. Z šetření
v porostech s rozsáhlými sněhovými
polomy na Písecku v roce 1939/40 (NOVÁK,
1977) vyplynuly také tyto vlivy utváření stromů
na rozsah sněhových škod: tvar koruny vyjádřený
mj. poměrem d:š (délka koruny k její šířce),
postavení a tloušťka větví v koruně.
Uplatnily se u smrku, borovice a modřínu
takto: nejodolnější byly koruny paraboloidického
tvaru (u smrku až jehlancovitého), normálně
a pravidelně vyvinuté s rozměry d:š 1:1 až 2:1
(u smrku snad až 3:1), se slabšími a od kmene
vodorovně odstálými větvemi. Příznivé
bylo i jednotlivé až hloučkovité přimíšení
(vtroušení) listnáčů a modřínu
v korunové úrovni, napomáhající
neškodnému propadávání sněhu.
Vysoká statická odolnost různorodě
uspořádaného lesa vyplývá z toho,
že každá růstová fáze stromů
se vyznačuje jinou odolností, přesněji – odolností
proti jinému druhu ohrožení. Mladé růstové
fáze jsou labilní vůči sněhu, starší fáze
proti větru atd.; proti sněhu jsou však mladší a nižší
stromy více či méně chráněné vrstvou
střední a horní. Z toho plyne první
zásada ochrany proti sněhu v přirozeně
se obnovujících porostech: zajistit vznik
různověkého, prostorově diferencovaného lesa dlouhou
obnovní dobou a postupnou maloplošnou clonnou či
výběrnou obnovou, s udržením dlouho trvající
clony mateřského porostu proměnlivého stupně
zakmenění asi 0,4 – 0,6 nad podrostem,
nejlépe do doby, než dojde k jeho výraznému
spontánnímu proředění a výškové
diferenciaci (skutečně jen s ojedinělou pomocí umělého
výběru nějak vadných jedinců). Zbytek intenzivního
proředění se dokončí ihned po dotěžení
mateřského porostu a poté probírkami
nadále udržuje řidší zakmenění, víceméně
nepravidelného stupně 0,7-0,9. Cílem je zachovat
střídání „velkých“ a „malých“
stromků (hloučků, skupin) a přírodnímu výběru
dát dlouhou příležitost vybrat a zachovat co
nejlépe adaptované jedince.
V uměle založených smrkových a borových
monokulturách ve fázích odrůstajících
nárostů a mlazin nemáme po ruce žádná
jiná opatření k posílení jejich
odolnosti proti sněhu, než ta uvedená v předchozí
kapitole. To znamená u smrku ranou radikální
redukci počtu jedinců a záchranou všech zmlazených
vtroušených listnáčů a modřínu,
u borovice včasné odstranění všech obrostlíků
a stejnou podporu vtroušených listnáčů
a modřínu. Umělé dodatečné vnášení
buku a jiných cílových listnáčů
většinou již nebývá proti sněhu funkční,
protože tyto dřeviny poté málokdy dospějí
až do porostní úrovně, nebo do ní
dorostou až velmi pozdě, ale rozhodně je možné
z jiných důvodů. V oblastech asi do 6. LVS je
nicméně vhodné vnášet do mezer
ve smrkových a borových kulturách
jednotlivý, příp. i v hloučcích,
modřín v dobré víře, že přece jen
doroste do porostní úrovně a proti sněhu
se ještě funkčně uplatní.
V oblastech zvláště postihovaných
mokrým sněhem neplatí obecně, že každé
smíšení zvyšuje odolnost proti sněhu. Smíšené
porosty smrku a jedle, smrku, jedle a borovice, příp.
smrku a borovice jsou sněhem poškozovány 2 – 3×
více než stejnověké a stejnorodé smrčiny.
Naopak příměs buku nebo jiného cílového
listnáče v zastoupení aspoň 30-40 %,
výslovně však v porostní úrovni a je-li
v hranicích svého optima, je proti sněhu dobře
účinná (VICENA-PAŘEZ-KONOPKA, 1979). Buk v podúrovni
je pro ochranu lesa proti sněhu bezvýznamný, stejně
jako jeho přimíšení jen ve větších
skupinách. Z toho plyne druhá zásada
ochrany proti sněhu: zajistit ve smrkových zmlazeních
a kulturách příměs buku, resp. jiného
vhodného cílového listnáče (javoru,
jasanu, jilmu, lípy). Zajistit však těmto dřevinám
ve smrkovém porostu úrovňové postavení
do počátku jeho ohrožení sněhem bývá
často problém. Když jim stanoviště vyhovuje jen trochu
hůře než smrku, nebo jsou-li kultivovány současně s jeho
obnovou, skončí zpravidla v podúrovni. Proto je
vhodné zajistit buku vyšší předpoklad cílového
úrovňového postavení jeho časově předstižnou
kultivací ještě ve starém porostu podsadbami asi
10-20 let před obnovou hlavního jehličnanu (sm, bo), a to
tak, aby byl současně zajištěn jeho plošný rozptyl
(vtroušení), např. minihloučky po 3-5 sazenicích
ve sponu 0,5-1 m s rozestupy 5-7 m.
Dostatečný počet odolných úrovňových
a vhodně formovaných stromů základní
dřeviny (sm, bo) lze propěstovat včasným výběrem
odpovídajícího počtu C1-stromů (u smrku
250-300, u borovice 150-200 ks/ha) a jejich úplným
uvolněním 1 – 2 zásahy. Přitom se ponechávají
zdraví, životaschopní podúrovňoví
jedinci jako výchovný podružný porost k čištění
úrovňových stromů (hlavně C-stromů) odspodu, ale
i jako stromová rezerva pro náhradu zničených
úrovňových stromů. Silným uvolněním
C-stromů rostoucích v rozestupech 5-7 m se nejen
podpoří příznivý vývoj jejich korun,
ale v poměrně malých vzdálenostech od sebe
i natolik přeruší souvislý zápoj, že jím
může sníh snadno propadat. V důsledku toho nevzniká
na korunové klenbě souvislá sněhová
vrstva jako podložka pro další ukládání
sněhu do enormní ničivé zátěže.
Pěstování C-stromů lze proto považovat za třetí
zásadu v ochraně proti sněhu ve zvláště
ohrožených oblastech. Pokud totiž vůbec lze zajistit
současně i vhodné, co nejvíce vodorovné,
resp. šikmo dolů směřující postavení větví
na kmenech silných, odolných stromů v jinak
zpravidla spíše hustém něž řídkém
zápoji, pak to je možné snad nejlépe právě
pomocí silně uvolněných C-stromů jako stromové
elity, relativně vynikající i svou individuální
odolnosti proti větru i sněhu.
Závěr
Nápadnost odolnostních rozdílů mezi lesem
pěstovaným pasečnými a podrostními
(clonnými a výběrnými) postupy je tak
velká, že zvláště v oblastech ohrožených
mokrým sněhem by se těm podrostním měla dávat
zcela zásadní přednost a holosečné
i násečné postupy na co největší
ploše systematicky omezovat. Takovým způsobem obhospodařovat
sněhem ohrožené porosty tak, aby všeobecně směřovaly
přinejmenším k dvouvrstevné porostní
výstavbě, nejlépe však přímo k vysoce breitling chronospace replica
členité struktuře výběrného typu. Rozsah
kalamitního poškozování českých lesů
(nejen sněhem) je, jak lze snadno pochopit, ve značné
míře v rukou lesního hospodáře.Částečně převzato z Kupóny The Book Depository
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com