Přírodě blízké lesnictví

http://pbl.fri13.net/ – Alternativnč˝ lesnickč˝ ďasopis

Trvající napětí mezi lesem a zvěří

(26.4.2006 19.37, Milan Košulič st. - Jan Metzl)

Letošní zima byla krutou nejen pro lidi, ale i pro zvěř. Bezpochyby budou aktuální škody na lese způsobené spárkatou zvěří okusem a ohryzem. Dávno známý, pokračující problém. Proto se k němu vracíme tímto článkem. Sotva bude v něčem nový, ale jen příležitostným připomenutím, že dále existuje jako nevyřešený, s využitím některých informací z Německa.

Zvěř a tedy i myslivost velmi často vtiskuje lesu jako kulise své existence výraznou pečeť. A naopak les má pro život zvěře a existenci myslivosti významnou roli. Především pro šíření spárkaté zvěře, která jako nositelka trofejí stojí ve středu mysliveckého zájmu. Z důvodu „životního nepřátelství“ mezi intenzivně využívanou agrární stepí – zemědělskou půdou – a spárkatou zvěří jsou dnes velké lesní plochy jediným celoročně možným životním prostředím zvěře a důležitým refugiem, kde v naprosto převažujícím rozsahu zvěř nachází a konzumuje svou potravu i nalézá nezbytný úkryt. Spásání letorostů zmlazených dřevin má pro pěstění lesa zpravidla fatální následky. Samozřejmě i pro uměle zaváděné biologické dřeviny (listnáče a jedli) při přeměnách smrkových a borových monokultur. Přitom dokonce postačí i poměrně nízké stavy spárkaté zvěře často k úplné likvidaci jedle a listnáčů. Jelikož různé dřeviny trpí různým stupněm obliby u zvěře, dochází při jejím přemnožení ke zřetelnému poklesu stupně smíšení. Tyto vlivy a jejich důsledky jsou již desetiletí vědecky objektivně prokázány a lesnictví si na ně víceméně otevřeně již celá staletí stěžuje. Snižováním kvality dřeva a mechanické odolnosti kmenů loupáním, ohryzem, vytloukáním i chronickým okusem se silně zvyšuje náchylnost k lámání kmenů větrem a vzniku polomových kalamit, o zhoršování ekonomiky lesního hospodářství nemluvě. To vše dokáže znehodnotit a destabilizovat celá lesní území.

Jeden příklad: podle Zprávy MZe ČR o stavu lesního hospodářství za rok 1997 vznikly tyto škody zvěří u s.p. Lesy ČR (v ha redukované plochy): okusem v letech 1995-1997: 417, 653, 1253 ha; ohryzem za tutéž dobu: 82, 176, 238 ha; vyčíslená částka za rok 1996 17,3 mil. Kč (údaje z dalších roků jsou pro metodické změny výpočtů nesrovnatelné). Během těchto let vzrostly vykázané škody zvěří cca 3×, přestože se již od počátku 90. let údajně silně usiluje o výraznou redukci hustoty spárkaté zvěře.

Člověkem neovlivněné lesy se za přítomnosti spárkaté zvěře a jejích predátorů často vyvinuly (ne vždy) v druhově bohatá společenstva. Především díky predátorům v nich docházelo k poměrně malému poškozování zvěří. Na jedné straně však les již dávno není na velké části Evropy přírodě blízký, na druhé straně jsou populace spárkaté zvěře právě tak v málo přírodě blízkých stavech. To znamená, že jsou přemnožené, a to většinou také pro dlouhodobou absenci predátorů. Na základě partikulárních mysliveckých zájmů – např. v Německu souhlasí s myslivostí jen asi 0,3 % obyvatelstva – je dnes tato zvěř stále chována v nadměrných, tak zvaným únosným stavům vzdálených počtech, lesům a polím škodících.

Plošně prováděné zimní přikrmování sice zmírňuje přirozené, počasím podmíněné potravní napětí, ale z dlouhodobého pohledu brání adekvátní fyziologické přestavbě zvěře na velmi nízký energetický příjem v kritickém ročním období, a to za přispění přírodního výběru nejlépe adaptovaných jedinců. Tím se v podstatě „ubližuje“ jak zvěři, tak lesům. Protože zimní potravní náročnost spárkaté zvěře je obrovská, je zpravidla i velký rozsah poškozování hospodářského lesa. K tomu přistupuje to, že v kulturní krajině se pro spárkatou zvěř stále zlepšovaly životní podmínky; jednak vyhubením přirozených nepřátel (predátorů), jednak dlouho převládajícím holosečným obhospodařováním lesů (s pasekami bohatými na půdní vegetaci) a rozšiřováním zemědělské výroby. Avšak místo toho, aby se proti těmto efektům postupovalo všeobecně intenzivním lovem a zachovávala se rovnováha mezi zvěří a jejím prostředím, usilovalo se naopak staletí o co nejvyšší stavy zvěře. Nejdříve šlechta a jiní velcí vlastníci loveckých revírů a poté až dodnes myslivecké společnosti. Tento protiklad podmiňuje dnešní konflikt mezi tradiční, k sebeúčelu směřující myslivostí „volného času“ a kalamitním stavem většiny lesů, nutně vyžadujícím jejich strukturální a druhovou přestavbu. Vlivy příliš vysokých stavů spárkaté zvěře jsou zejména drastické tam, kde jsou silně snížené možnosti přímé ochrany lesa včetně velkoplošných oplocení, tj. v horských oblastech, navíc také se silně zhoršenými podmínkami obnovy a přežívání nárostů. Ostatně samotná přímá ochrana lesa proti škodám zvěří je v podstatě zastírací manévr, protože se zpravidla může dotýkat jen zlomku jedinců a porostů tuto ochranu vyžadujících.

Informace konkrétně z Německa uvádějí, že od roku 1850 stále klesá porostní zastoupení zvěří opakovaně poškozovaného buku, zatímco zastoupení smrku vzrůstá. Dramatické je téměř úplné vymizení jedle ve zmlazení, tj. dřeviny, která je a bude jako stabilizační prvek zvláště v horském lese vysoce potřebná. V celé střední Evropě je jedle již několik staletí zvěří nejvíce poškozovanou, v náletech často zcela ničenou dřevinou. Její umělé zavádění je bez intenzivní a dlouhodobé ochrany vyloučené. Kde není velká spárkatá zvěř, decimuje ji srnčí. Zvěř má významný podíl na drastickém poklesu zastoupení jedle i v lesích ČR z původních 18 % na dnešních 0,9 %. A zvěř také bude důvodem, že obnovení účasti jedle v lesích na plánovaných 4,4 % bude problematické. Totéž co o jedli v oblastech s převahou neúživných smrkových monokultur a při jejich přeměnách skoro stejně platí i o všech cílových listnáčích a pionýrských dřevinách. To prokazují dobře udržované oplocené části i velkých kalamitních holin třeba v nadmořských výškách nad 1000 m. Tam, tj. v horských lesích, jsou i tzv. únosné stavy stále ještě tak vysoké, že stačí ničit meliorační a zpevňující dřeviny (MZD) zaváděné do smrčin, o jejich náhodném výskytu na holinách z náletů nemluvě. Obecně rozšířená omluva zvěře v lesích, „že zvěř do lesa neodmyslitelně patří jako jejich přirozená součást“, jednak jen zastírá současný neudržitelný stav, jednak platí jen pro lesy zdravé, přirozené struktury, které u nás většinou chybí. Téměř všude v ČR je spárkatá zvěř tak přemnožená, že pro revitalizaci „nemocných“ lesů představuje fatální překážku!

V ekologicky cenné, ale labilní oblasti hor a podhůří je smíšený les ve své funkci zejména jako protierozní, protilavinová ochrana území, vodoochranné, klimatické a rekreační funkce nenahraditelný. Právě zde by si již neměla žádná sebebohatší společnost dovolit luxus nadměrně vysokých stavů jelenů, příp. kamzíků. Přesto tomu tak dosud je. Špatný stav druhové skladby a struktury lesa lze často vidět i na zalesněných kalamitních holinách (třeba po kůrovci na severní Moravě, po imisích v Jizerských a Krušných horách atd.). Zvěř je tam problémem číslo jedna. Je jednou z příčin špatné lesnické a bioekologické hodnoty takových zalesnění. Ví to každý lesník, ačkoliv má často obavu o tom mluvit.

Je prokázáno, že vysoké stavy zvěře působí nadměrnou pastvou značnou redukci druhové pestrosti bylinné vrstvy. V důsledku toho ztrácejí mikroorganizmy, včetně těch rozkládajících půdní opad, svůj životní podklad. Potravní síť i koloběh látek se stávají mezernatými, místy mohou celé části lesních životních společenstev vypadnout a ochudit tak podstatnou část živého subsystému. Tentýž efekt ekologického ochuzení a destabilizace lze zaznamenat při výpadku dřevin v lesním ekosystému opakovaným okusem, protože na chybějící dřeviny jsou vázány stovky druhů hmyzu a jiných bezobratlých živočichů, včetně mnoha nižších druhů rostlin (houby, mechy, lišejníky aj.). Zmíněné lze doložit rozdíly vegetace oplocených a neoplocených ploch, které bývají při dnes běžných stavech spárkaté zvěře velmi zřetelné, ale nepostihuji všechny ekologické důsledky přezvěření: např. komplexní výzkum oplocených a neoplocených ploch v jeleních revírech skotských vřesovišť ukázal, že po dvou letech obývalo oplocené části původních borů (ve srovnání s části neoplocenými) 4× více larev motýlů, 3× více blanokřídlých, zejména mravenců lesních, a 2× více brouků, dvoukřídlých a pošvatek. Ve skotských poměrech tak jeleni významně omezují dostupnost potravy nejen pro lesní hmyzožravé ptáky, ale i pro tetřeva hlušce, jehož kuřata jsou z velké části odkázána na motýlí larvy, mravenčí kukly a listy borůvky (která navíc na plochách spásaných jeleny dosahuje poloviční výšku ve srovnání s oplocenými plochami) (BEINES et al. 1994, ex MÍCHAL, 1999).

Zatímco mnoho druhů organizmů v lesním ekosystému vinou spárkaté zvěře ustupuje, ona samotná díky své flexibilitě dále prosperuje i v ochuzených umělých lesích.

Oplocování, ba přímá ochrana vůbec proti škodám zvěří není principiální řešení

Již dávno je poznáno, že hustota zvěře je dominantní faktor ovlivňujícím druhovou skladbu lesů. Přesto jen zcela výjimečně docházelo k řešení mysliveckými opatřeními, tzn. zásadní redukcí početních stavů zvěře, případně dočasným zrušením volného chovu některého jejího druhu a přemístěním do dočasných záchovných obor. To první se sice oficiálně proklamovalo, ale provádělo 40 let převážně jen slovně, k tomu druhému také docházelo, ale kdysi dávno, ještě za vlády císaře Josefa II., blahé paměti. I dnes se usiluje o dosažení „souladu zvěře s lesem“, ale mnohé nasvědčuje tomu, že se to nemyslí nijak vážně a v podstatě se to ani po roce 1989 nedaří. Naopak mnohem více se zvěři brání ohrožovat mladé rostliny jejich ochranou, nejčastěji chemickou, oplocením nebo prostředky individuální mechanické ochrany. Tato masívní ochrana je iracionální, protože nezasahuje přímo „kořen věci“. Mimoto je ochrana velmi drahá: podle inventury z r. 1990 je ve starých spolkových zemích Německa oploceno 190 000 ha hospodářského lesa, tj. asi 80 000 km plotu (= 2× kolem Země). To znamená cca 3 % z celkové plochy spolkových lesů. Po vichřici WIBKE se oplocená plocha zvětšila na celkovou plochu cca 230 000 ha. Při průměrných nákladech na stavbu a údržbu oplocenek 15 – 20 DM na 1 bm je to na 1 ha cca 6 – 8000 DM. To znamená astronomických více než 1,5 miliardy DM na oplocenou plochu (v přepočtu cca 27 miliard Kč v cenách r. 1990), nemluvě o dalších milionech DM na individuální ochranu rostlin. Jen v Bavorsku se v roce 1988 vynaložilo na ochranu proti zvěři více než 20 mil. DM, tj. více než 30 DM na 1 ha lesní půdy. Jde v podstatě o obrovský sponzoring myslivosti ze strany státu či výjimečně i jiných institucí. Nad tím zůstává rozum stát, protože tento sponzoring se týká osobního prospěchu – záliby naprosté hrstky spoluobčanů, a proto je „zralý“ na to, aby si jej konečně všimlo, v případě státních lesů, i ministerstvo financí a Nejvyšší kontrolní úřad.

Spárkatá zvěř jako pěstebně-stanovištní faktor

Mnichovský profesor pěstění lesa N. KÖSTLER již v polovině 50. let drasticky, ale pravdivě pronesl toto: „Od poloviny 19. století se začala projevovat občanská myslivecká vášeň, která vedla k ustavení mysliveckého kultu, na jehož oltář bylo obětováno zdraví a přirozenost celých lesních území.“ Mnohé nasvědčuje tomu, že tento výrok stále platí. Selektivnímu vlivu zvěře se v jejich lidskou činností podmíněných zvýšených populacích dostává hodnotového postavení, které by se jí za přirozených poměrů samozřejmě absolutně nedostávalo. To prakticky znamená, že kořistí z lidské, v daném případě společenské hlouposti. ?e to je nejen z pěstebního, ale i celospolečenského hlediska nežádoucí, je nabíledni.

Německá myslivecká zákonná ustanovení naléhavě předepisují, v podstatě stejně jako u nás, že stavy zvěře musí být přizpůsobeny krajinným a krajinářsko-kulturním poměrům, aniž by docházelo k újmě lesního hospodářství, tzn. lesní produkce a všech ostatních funkcí lesů, určených všemu obyvatelstvu. Spolkový lesní zákon požaduje, aby byl chráněn stanovištně vhodný stav lesa nebo takový byl opět nastolen. Hustoty zvěře, které tomuto požadavku odporují, jsou tudíž protizákonné. Není-li však žalobce, není ani soudce. A těch žalobců proti skrytému i zjevnému nedodržování mysliveckých a lesnických zákonných opatření, týkajících se vzájemných vztahů „les-zvěř“, je tak málo, a to i mezi lesníky, že soudci v tom směru věru nemají co na práci. Neboť mnozí samotní lesníci zvěři spíše nadržují, a tím vědomě či skrytě lesu ubližují a myslivosti prospívají, než aby přímo a tvrdě v prospěch lesa vystupovali, natož dokonce před soudem.

Minulost (více než stoletá) ukázala, že samotná ochranná opatření, ačkoliv prováděná vysoce nákladně a ve velkém rozsahu – takovou snahu a péči o les vůbec nelze lesníkům upřít – nemohou zajistit velkoplošné zachování stanovištně vhodných, druhově bohatých lesů plných vysoce jakostního dřeva, natož přestavbu podstatné části stávajících lesů na přírodě blízké. Právě tak málo vedou ke zmenšení zátěže lesní vegetace krmná a ostatní opatření (ba následně zvyšující četnost zvěře) zlepšující potravní poměry v málo významném měřítku.

Nezbytná opatření v mysliveckém provozu

Řešit škody zvěří nejrůznějšími přímými prostředky ochrany rostlin je zastírací manévr, jímž se dodnes nepodařilo tento problém vyřešit ani v Německu či Rakousku, kde myslivost je dosud stejně, ba více mocná než u nás, ani v ČR. Ideální by bylo, aby, podobně jako o to usiluje lesní hospodářství, byla přírodě blízká i myslivost, která by hustotu spárkaté zvěře trvale udržovala na velmi nízké úrovni a zásadně změnila způsob obhospodařování zvěře. To znamená, že ekologicky prováděná myslivost by měla být orientována „prolesnicky“, tj. odklonem od cervidocentrizmu k silvocentrizmu. To by však její atraktivita pro myslivce pronikavě klesla. A proto spoléhat se na to, že by některá myslivecká společnost nebo soukromý nájemce honitby chtěl dobrovolně trvale udržovat přírodě blízké zazvěření, např. se stavem jelení zvěře do 5ks/1000 ha, se rovná víře v zázrak. (Podle prof. Komárka byly v karpatských pralesích průměrně 2 ks jelení zvěře na 1000 ha.)

Pohleďme nyní v dalším odstavci na problematiku stavů zvěře, komplikovanou jejich odhady, okem ing. Petra Ziegrossera, zkušeného oborníka a myslivce, který již ve dvou obůrkách vystřeloval všechnu zvěř (podruhé v r. 1998/99 – mufloní, daňčí a černou) a o věci píše v souvislosti s „kvalifikovaným odhadem početnosti zvěře“ (Svět myslivosti č. 4/2004):

1. Každý odhad je jen odhad – skutečný stav vždy podhodnotíte. U holé zvěře o 100 %.

2. Se zvěří lze „myslivecky“ hospodařit od celkového stavu 200 ks/1000 ha, ať se to líbí nebo ne! (Hrůza – moje poznámka).

3. Když klesne celkový počet zvěře pod 50 ks/1000 ha – chceš-li lovit, střel, co přijde, a na nic nečekej!

4. Když klesne celkový stav zvěře pod 15 ks/1000 ha – nechoď do lesa, nemá to cenu. Nic neuvidíš, nic nestřelíš!

5. Škody zvěří byly po dokončení akce (2 ks/150 ha = 13 ks/1000 ha) nulové (skoro neuvěřitelné – moje poznámka). Plocha naopak natolik zarostla, že bude nutno nálet a buřeň vysekávat.

6. Vystřeloval jsem již druhou obůrku (první byla prasečí obůrka) a stejně jsem to podcenil.

Je malá naděje, že by se napětí mezi lesem a zvěří vyřešilo i v budoucnosti klasickou ochranou kultur a sotvakdy splnitelnou pronikavou redukcí četnosti spárkaté zvěře, ke které neexistuje žádná vůle nikoho ze zainteresovaných.

Problému se lze principiálně zbavit jen trvalým nadbytkem dřevinné složky potravy býložravé zvěře o její četnosti, která pak bez obav může oscilovat kolem myslivecky zajímavé hodnoty, ale bez přemnožení (= stavy zvěře umožňující odrůstání kultur i nárostů bez ochrany). To je však velmi dlouhodobý proces, dosažitelný jen zajištěním masové obnovy (přirozené i umělé) všech možných dřevin, zejména však záplavou měkkých listnáčů. Ale hlavně za dočasné absence této zvěře samotné. Aby nárosty listnáčů mohly odrůst do potravně pro zvěř významné vyspělosti a nebyly jí přímo hned na počátku likvidovány, musí mít po několik desetiletí od ní naprostý klid. Proto je třeba velkou spárkatou zvěř v kritických oblastech (které se musí pro ten účel přesně definovat) dočasně (asi na 50 let) uzavřít do záchovných obor (mimo ně je z volné přírody dočasně zcela vyloučit) srnčí zvěř skoro všeobecně redukovat „na potkání“ a absolutně šetřit rysy a vlky všude, kde se vyskytnou. Uzavřít všechnu spárkatou zvěř do obor asi nemůže být konečným cílem ochrany přírody a tedy ani lesníků. Může však být pro záchranný management v kritických oblastech, mezi které patří především snad všechny pohraniční lesy, nezbytným dočasným opatřením (P. MOUCHA, 1999). Ale opatřením nejen nákladným co do zakládání nových obor a obtížného vystřílení zvěře mimo obory, ale nutně doprovázeným i k tomu potřebnými změnami v obhospodařování zvěře ve volných honitbách, z nichž ty hlavní vidíme takto :

• úplné vystřílení zvěře mimo obory (stejně jako jen při radikální redukci zvěře) se neobejde bez zásadních změn ve způsobech lovu (profesionální lovci, lov u krmných „návnad“, noční lov, velkoplošné natláčky, široké využívání bezpoplatkových lovů loveckými hosty, úpravy v době lovu, vyloučení trofejových zásad lovu a jiných stávajících omezení, lov srnčí zvěře brokem),

• omezení až úplné vyloučení zimního přikrmování zvěře, zejména zemědělskými produkty,

• zásadní omezení pronájmů honiteb LČR.

Závěr

Celosvětově jsou vážně ohrožené všechny přirozené základy všeho živého a zejména pestrost druhových společenstev. Mnoho druhů na to reaguje ústupem, ba zánikem mnoha svých populací, jiné, mezi nimi i spárkatá zvěř, se silně rozmnožují a rozšiřují. Tento vývoj, z tradičního mysliveckého pohledu příznivý, je vykoupen velkoplošnými zápornými změnami v rostlinné i živočišné říši, obrovskými ztrátami na hodnotě dřeva a zejména snížením druhové pestrosti v ekosystému lesa. Les je nezastupitelným životním prostředím jak pro zvěř tak pro člověka. Proto jeho ochrana a pokračování tohoto „poslání“ patří k nejdůležitějším úkolům ochrany přírody, které si podřizují i myslivost. Myslivost může být užitnou ochranou přírody jen tehdy, když obhospodařování spárkaté zvěře povede ke skutečnému redukčnímu efektu a vytvoří rovnovážné poměry mezi zvěří a jejím životním prostředím. Z lesnického hlediska je problém spárkaté zvěře hlavní překážkou na cestě ke stanovištně odpovídající přirozené reprodukci smíšeného lesa, k jeho revitalizaci. Je to také klíčový problém pro myslivost budoucnosti. Bez rychlého a účinného řešení existujících rozporů mezi lesem a zvěří nebude mít myslivost ve stále více ekologicky uvědomělé lidské společnosti žádné existenční oprávnění a dříve nebo později upadne v totální neoblibu. Myslivost má na svém kontě dluh, který může splatit jen drastickými, nekompromisními změnami svých představ a záměrů, ale i změnami myšlení a jednání praktických myslivců. Nikoliv zcela nově je třeba zahrnout do nápravných opatření ve vztazích zvěře k lesu i myšlenku široké obnovy záchovných obor v kritických oblastech s dočasným vyloučením zvěře z volné přírody. Les musí mít, aspoň dočasně, naprosto zásadní přednost před zvěří a myslivostí. Velkou překážkou zásadních nápravných opatření ve vztazích zvěře k lesu je i ve veřejnosti dosti známý fakt, že myslivost má snad v každé společnosti velkou oporu a zastání v samotných orgánech, které o věcech rozhodují, a to díky značné osobní myslivecké angažovanosti mnoha vysoce postavených osob. Sotva lze konstatovat, co je v tom směru nebezpečnější: zda právě řečené, nebo to, že většina ekonomů na všech úrovních nebere vyčíslené škody zvěří vážně; patrně proto ne, že nejde o okamžité výdaje z kapes daňových poplatníků, ale jen o jakási čísla zatěžující víceméně vzdálenou budoucnost, s níž si příští generace „nějak poradí“.

Milan Košulič st., Město Albrechtice

Jan Metzl, Chlum u Třeboně

Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com