Biodiverzita v lesnickém provozu nepochopena?
(26.7.2006 20.52, Milan Košulič st.)
Mnozí
biologové různých
oborů, majících nějaký vztah
k lesnictví,
lesníkům vytýkají nedostatek
pochopení
pro biodiverzitu lesních ekosystémů. Osobně
mám
nutkavý dojem, že právem. Mnozí totiž
nemohou
pochopit, že „nějací chrobáci či
motýli“
a jiný „neviditelný“ hmyz
v lesích může
mít nějaký
zásadnější význam
pro les. Proto si dovoluji k biodiverzitě sdělit tuto
poznámku.
Základní
vlastností každého ekosystému je ekologická
stabilita. Jde o schopnost ekosystému
vyrovnávat
vnější rušivé vlivy
vlastními spontánními
mechanizmy bez lidské práce
–„biologickou
automatizací“. Stabilita všech
suchozemských
ekosystémů včetně lesů je výsledkem
soužití
a spolupůsobení všech živých složek
biotického
subsystému v daném prostředí
jejich
biotopu. To znamená primárních a
sekundárních
producentů s konzumenty.
Ti první jsou autotrofní
asimilující
rostliny, ti druzí heterotrofní organizmy
produkující
svá těla z těl jiných
organizmů. ?ádný
ekosystém se trvale neobejde bez konzumentů typu rozkladačů
– destruentů (detritofágů),
živících
se odumřelou rostlinnou nebo živočišnou hmotou, a reducentů
(bakterií a některých mikroskopických
hub),
rozkládajících odumřelou biomasu až na
minerální látky. Členy této
velké
rodiny organizmů jsou pochopitelně i další
konzumenti –
biofágové
(fytofágové –
býložravci a predátoři –
kořistníci).
Všechny tyto součásti živého
subsystému
vytvářejí potravní řetězce
(pyramidu),
přírodní recyklaci, koloběh živin. Jde o
existenční
základ každého ekosystému, tedy i
lesa. A
všichni zmínění aktéři
potravního
řetězce tvoří biodiverzitu,
biologickou pestrost lesního
ekosystému. Pro
úplnost budiž zdůrazněno, že se dělí na
biodiverzitu mezidruhovou,
vnitrodruhovou a biodiverzitu biotopů.
Redukovat
ekosystém
na jedinou složku živého subsystému –
na dřevinnou
biocenózu, druhovou skladbu lesa, je
chybné.
Bohužel to mnozí lesníci takto konají.
A tím
právem zlobí ostatní
profesní složky
jako partnery v posuzování stavu lesů
– půdní
biology, entomology, zoology, botaniky a další.
(Uvádím
dále
MÍCHALŮV popis skladby biodiverzity na dvou biotopech,
oplocených a neoplocených plochách
v jeleních
revírech skotských vřesovišť, jako
doklad toho, jak
jedna, přemnožená složka biodiverzity dokáže
retardovat ostatní části ekosystému:
tamní
výzkum ukázal, že za pouhé dva roky po
oplocení
obývalo tuto část původního boru, ve
srovnání
s neoplocenou částí, 4×
více larev
motýlů, 3× více
blanokřídlých,
zejména mravenců lesních a 2×
více
brouků, dvoukřídlých a pošvatek. Ve
skotských
poměrech tak jeleni významně omezují dostupnost
potravy nejen pro hmyzožravé ptáky, ale i pro
tetřeva
hlušce, jehož kuřata jsou z velké
části
odkázána na motýlí larvy,
mravenčí
kukly a listy borůvky, která má navíc
na
plochách spásaných jeleny jen
poloviční
výšku ve srovnání
s oplocenými
plochami.)
Problémy
s redukovaným přístupem
k lesnímu
ekosystému soustředným jen na dřeviny, jejich
produkci a škůdce začínají, jakmile se
zaměříme
na dlouhodobé efekty
využívání
ekosystémů pohledem trvalé udržitelnosti jejich
rozvoje a využívání (I.
MÍCHAL, 1992).
Teprve tento aspekt posuzování
ekosystému dává
vyniknout významu biodiverzity a nutně musí
přimět
lesníka rozšířit vidění
vedle druhové
skladby svého lesa i o jeho „neviditelnou
skutečnost“,
tzn. velikostí často
„nicotných“, ale významem
velkých „bytostí“.
Základním agens
všech energomateriálových přeměn
v ekosystému
je primárně sluneční
záření a
jejich dílčími procesy jsou produkce,
konzum,
rozklad a mineralizace organické hmoty.
Hnací silou
těchto
přeměn (recyklace) jsou potravní vztahy
mezi
rostlinami, jejich konzumenty, destruenty a reducenty. Pro bilanci
hmot v ekosystému je
nejvýznamnější
řetězec, v němž se uplatňují destruenti a
reducenti,
tzn. v lesní půdě.
Právě lesní
půda a odumřelé dřevo s množstvím saprofágů
jsou druhově nejpočetnější niky
lesního ekosystému.
Na změnách chemického stavu půd se nejprve
podílejí
půdní mikroorganizmy a až zprostředkovaně se
dotýkají
kořenů rostlin. Účinky na kořeny mohou ovlivňovat
ukládání asimilátů, stejně
jako
zásobování vodou a živinami
v aktivních
rostlinných orgánech. Aktivita
ovlivněných
kořenů podmiňuje vitalitu organizmů včetně dřevin; půda se
tak stává ekologickou nikou pro
největší počet
specificky lesních organizmů. Změny vitality mohou
vést
k rozvoji nebo ústupu populací. A
dynamické
změny populací mají důsledky na
rovnovážný
stav ekosystému a tedy i jeho stabilitu či nestabilitu.
Kauzální rozbor dynamiky populací je
proto
nepostradatelnou součástí ekologického
přístupu
k lesu.
Obrovský
význam
„neviditelných“ členů biodiverzity
pomůže pochopit
jejich hmotnostní objem: uvádí se
(PATURI 1985,
in MÍCHAL 1999), že lesní makrofauna
(živočichové
větší než 1 cm) dosahuje v přepočtu na
sušinu
řádově 1 q/ha, zatímco mikrofauna
(jednobuněční
+ živočichové pod 0,2 mm) neváží
méně
než 50 t/ha. Domyšleno: na každý
15kilogramový kus
srnčího připadá v ekosystému
několik tun
půdních mikroorganizmů. A ještě:
základním
předpokladem existence mnoha citlivých druhů
bezobratlých
rozkladačů (detritofágů) je plynulé
uchování
přirozených lesních společenstev na
původních
stanovištích s jejich
specifickým fytoklimatem.
Při změně životních podmínek
„snadno“ vyhynou.
Některé druhy bezkřídlého
lesního hmyzu
nejsou schopné větších
migrací. Proto ani za
dlouhou dobu neosídlí nově zalesněné
plochy,
byť jsou v těsném sousedství lesa
s přirozenou
druhovou skladbou. Z tohoto hlediska se v nové
lesní
kultuře, a to i přirozené druhové skladby, po
staletí
neustálí charakteristická
druhová skladba
společenstva. Zachování dlouhodobé
kontinuity
biocenózy na daném stanovišti je proto
z hlediska
zachování biodiverzity nesmírně
důležité.
A nakonec pro
pochopení
velkého významu biodiverzity i pro
praktické
lesnictví budiž řečeno: stabilita lesního
ekosystému
je nejen schopnost udržovat rovnovážný stav
energomateriálových (1), ale
také
informačních vazeb (2),
jejichž základem je genetická informace
(=
stručně jako genetický program
zakódovaný ve
formě specifické části DNA). Teprve souhra (1) +
(2)
může zajistit dlouhodobý vývoj, růst a reprodukci
zúčastněných populací producentů,
konzumentů,
destruentů a reducentů. A to na základě prověření
tisíciletími společného
soužití jako
předpokladu optimálního
fungování
ekosystému. Aby „to
všechno“ mohlo být
v lesích
trvalé, platí pro ně zásada
zachovávat
v nich co největší přirozenou
biologickou rozmanitost,
tedy i její „neviditelné
složky“.
Aby to nebylo
„tak
jednoduché“ vstupují do hry
populační
dynamiky i vnitrodruhové genetické
rozdíly
bionomickou strategií,
zahrnující dva
typy rostlin: r-stratégy –
pionýrské typy a
K-stratégy – typy klimaxové,
v obou přídech
s rozdílnou růstovou a vývojovou
dynamikou a
nároky na prostředí. A tudíž i
s odlišnými
reakcemi na změny prostředí a s odlišnou
ekologickou
stabilitou populací dřevin při
nenormálním
zastoupením obou typů rostlin.
Monitorovat stovky druhů
v lokálních populacích je
fyzicky sotva
možné. Proto ani v podstatě nemůžeme
znát
optimální strukturu biodiverzity na
každém
stanovišti, v každém porostu. Můžeme jen
přibližně
odhadnout vývojové tendence (zda se stav
zlepšuje či
zhoršuje) konkrétního
ekosystému podle
viditelných symptomů, podle intenzity rozkladu
organické
hmoty, výskytu stresu jednotlivých
rostlinných
druhů, a jiných abnormálních stavů.
Proto také
bude účelné sledovat alespoň to, zda je
v rovnovážném
stavu složka producentů s pouhými
desítkami
druhů, to znamená charakteristická
druhová
kombinace vyšších rostlin
příslušného typu
ekosystému včetně dřevin. Současně také
známe
vazby mnohých konzumentů na základní
charakteristiky jejich životního prostředí,
biotopů.
Takže nám asi nezbývá nic
jiného, než
usilovat o vysokou pestrost těchto biotopů v dané
lesní
oblasti pro pestrou škálu členů
potravního
(recyklačního) řetězce; a to různými
typy lesa
různými způsoby jejich obhospodařování
(zejména obnovy a výchovy), a tedy i s
různými
ekologickými vlastnostmi; o
nejvyšší pestrost
biotopů lze nejlépe usilovat všemi
pěstebními
způsoby, které pro danou oblast vůbec
přicházejí
v úvahu. To znamená včetně
nevelkých
holosečí (pasek) i výběrných typů lesa
se
všemi možnými typy podrostního
hospodářství.
Tím se také naplní i požadavek
různé
věkové a prostorové struktury lesů. To je snad to
jediné, vedle ponechávání
části
mrtvého dřeva a starých stromů
v lesích,
co lesník může pro zvýšení
biodiverzity
způsobem obhospodařování lesa udělat.
Nezajišťuje-li
krajina trvalé
prostředí pro tyto druhy producentů, neplní svoji
funkci a nemůže disponovat ani dostatečnou ekologickou stabilitou.
Důvod: pravděpodobně mj. chybí i jistý počet
druhů
organizmů recyklačního řetězce, to znamená
biodiverzity.
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com