http://pbl.fri13.net/ – Alternativnč˝ lesnickč˝ ďasopis
(19.11.2006 19.02, Milan Košulič st.)
Některé metody výchovy porostů využívající vyznačování cílových stromů bude možná nutné za určitých podmínek korigovat. Důvodem může být zkušenost, že v oblastech, kde jsou smrčiny oslabené suchem a silně napadány václavkou a kůrovci, mohou být cílové stromy po uvolnění napadeny přednostně a také mezi prvními uhynout.
Nedávno jsem prováděl instruktáž o porostní výchově pracovníkům jedné obslužné firmy na Osoblažsku. Přitom jsem zvláště něco připomenul: vhodnost soustředit výchovu hlavně na předem vybrané a označené C‑stromy. Líbilo se to. Přítomný místní revírník mně pak ale „bokem“, snad aby mne „neshodil“, upozornil na jeden dosud mně neznámý jev, který je natolik důležitý a zajímavý, že jej na tomto místě aspoň stručně sděluji.
„Ve středně starých až mýtních smrčinách jsem si všiml většího výskytu suchých či usychajících cílových stromů, letos či loni zcela uvolněných“, téměř spiklenecky pološeptem mně řekl kolega revírník a ukázal na nedalekou skupinku smrků, z nichž prostřední měl označení C‑stromu. Byl, jak měl být – zcela v koruně uvolněn odstraněním dvou slabších smrků v jeho těsné blízkosti. Podle dosavadní zvyklosti nebylo co vytknout. Statný, původně pravděpodobně, ba jistě zdravý pěkný smrk výčetní tloušťky okolo 30 cm, v daném hloučku nejtlustší, s dobře vyvinutou korunou, tedy správně vybraný C‑strom, však měl jedinou vadu – byl totálně suchý. Při hlubším pohledu do porostu bylo lze vidět takových smrků ještě několik. Po krátké debatě jsme se shodli na pravděpodobné příčině: strom zřejmě uschl patrně jako důsledek uvolnění, náhlého oslunění větší části koruny, proto i většího výparu z jejího povrchu, který umocnil vodní deficit z nedostatku vody v půdě. To uvolnění bylo tedy zřejmě účinkem mocnější než zvýšený přístup vláhy k půdě poklesem okolní intercepce. Protože však dlouho poté nepršelo, nemohla se uplatnit. Ale revírník doplnil: „podle mne bylo možná hlavní prvopříčinou sucho, ale zánik těchto smrku urychlili kůrovci a václavka.“ Hned ovšem dodávám, že šlo (jde) o smrčinu v dubovém vegetačním stupni, v nadm. výšce okolo 300 m, v oblasti pro smrk, natož skoro v monokultuře, nevhodné. Navíc na území roky strádajícím nedostatkem vody.
V jiné nedaleké smrčině (ve věku okolo 50 r.) byly rovněž vyznačené C‑stromy – v naprosté většině stromy relativně nejtlustší, úrovňové až (spíše často) předrůstavé. Menší část C‑stromů však byly slabší, pěkné vrůstavé, ještě dobře zelené, zjevně vitální smrky s delšími korunami, tj. podstatně nižší než C‑stromy první skupiny. Rozdíl jejich momentálního stavu po uvolnění byl na první pohled naprosto markantní. Ty tlusté a nejvyšší snad do jednoho usýchaly, nebo byly již suché nebo již jako souše vykácené; ty slabé vrůstavé (zřetelně nižší), ačkoliv také, ale jen mírně uvolněné, naopak přežívaly všechny. Tak očividně rychlou, zcela odlišnou reakci na odlišný typy pěstebního zásahu jsem dosud nikdy a nikde neviděl. Lesní správce a revírník řekli k tomu tento svůj názor: předrůstavé stromy mají podstatně větší část koruny více osluněnou (a tedy i teplejší) než stromy úrovňové a hlavně vrůstavé (ustupující); jejich uvolnění tento jev zvyšuje. To také násobí přitažlivost jak pro lýkožrouta lesklého, tak severského a vyšším výparem (evapotranspirací) se stupňují účinky i václavky. Dřívější úhyn těch nejvyšších před nižšími C‑stromy je toho pak logickým důsledkem.
Co s tím? Rozhodnutí je důležité, protože nelze dále připustit cílenou likvidaci těch nejtlustších, i jinak ve smrčině potřebných porostních složek pěstebním opatřením, které má naopak vést k několika důležitým efektům přírodě blízkého pěstění lesa na bázi systematického výběru a podpory těch nejlepších stromů jako C‑stromů. Hned jsme hledali možnou nápravu a tu je náš názor platný snad výslovně jen pro smrčiny v 1. (2.) lvs, resp. pro oblasti s ročním úhrnem srážek asi pod 500 mm.
1) Nejdříve si vypomáhám informacemi o tzv. „skupinové probírce“:
„Skupina“, za kterou se u této probírky považuje 3 – 6, resp. 10 – 15 stromů, má v porostu jiné postavení, hlavně jiný vláhový režim: BUSSE (1930), a později KRAUSE (1926) k tomu uvádějí: velký význam mají pro výživu blízko sebe rostoucích stromů mezery v porostu, tzv. meziplochy. Na nich se většinou vyskytují příznivější růstové podmínky než pod korunami stromů. Především tam proniká více srážek a dochází k lepší tvorbě humusu. Vývoj kořenového systému je tam mnohem méně ovlivňován tzv. statickým drážděním, které nepříznivě ovlivňuje zakořenění. KÖSTLER (1968) se domnívá, že v relativně „vzdáleném“ prostoru meziploch dochází k relativně nejvyššímu výskytu rozvětvení kořenů z jejich celkové hmoty. K tomu přispívá i to, že při této výchově se skupina stromů uvolňuje jako celek po celém svém obvodu.
Rovněž bylo zjištěno, že průběh fyziologických procesů růstu stromů ve skupině je jiný než u stromů mimo skupinu. Intenzita transpirace ve skupině je 3× větší než u jednotlivých stromů. Jednotlivé stromy trpí během vegetační doby často od 10. hodiny depresí transpirace, jakmile spotřebují vodu nashromážděnou během noci. Naopak stromy chráněné ve skupině před sluncem mohou déle transpirovat v dobré míře a vodu si částečně vzájemně předávat (funguje zde jakoby „samozásobitelské společenství“). Proto tyto stromy mohou déle zachovávat fotosyntézu a tedy mít i větší přírůst a pravděpodobně i větší adaptaci ke stanovišti.
Z mnoha jiných šetření a pozorování je dávno známý vysoce příznivý účinek na vodní bilanci (poklesem ztráty vody na mikrostanovišti) vlivem stínu porostního zápoje či jen jednotlivých stromů (na holině, pod porostem a v kotlíku). Ale s takovým superdetailem tohoto jevu u uvolněných C‑stromů jsem se dosud nikdy nesetkal a nepřipomíná jej ani žádný z autorů zabývajících se problematikou C‑stromů. Snad proto, že k němu zřejmě dochází výjimečně, a to navíc v suchých oblastech, zvýrazněných déle trvajícím srážkovým deficitem. Mimoto snad jenom u smrku s povrchovým kořenových systémem v oblasti, kam vůbec, natož v čistých porostech, nepatří.
2) Jak lze v daném případě těchto poznatků využít: C‑stromy by mohly být i ve smrčinách zmíněných oblastí nadále využívány, nejlépe i označeny barvou, ale s jistou úpravou jejich výběru. V prvním kroku se vybere určitý počet stromových skupinek (20 – 30, s rozestupy středů 18 – 22 m) na ha po ploše porostu rozmístěných přibližně pravidelně, tj. dvojic, trojic, maximálně cca pětic stromů rostoucích víceméně zřetelně blízko sebe. Každá taková jednotka se samostatně vyznačí jako „skupinový cílový strom“ (SCS) – jedna skupina = jeden C‑strom. tj. označí se takto každý strom skupiny či jinak dle úvahy lesního hospodáře. V druhém kroku se mezi těmito skupinami vyznačí individuální C‑stromy jako doplněk do požadovaného celkového počtu C‑stromů, u smrku okolo 200 ks/ha. Celkový počet skutečných C‑stromů a jejich skupinkových „satelitů“ bude tedy vyšší o nadpočetné jedince právě z nich ve stromových skupinkách. Rozestupy mezi jednotlivými C‑stromy by neměly klesnout pod cca 6 – 7 m.
3) Jako individuální C‑stromy se vyhledávají a označují nižší, vrůstavé, nanejvýš nižší úrovňové, výjimečně podúrovňové smrky s dobrou korunou, zřetelně stále vitální.
4) Skupinový C‑strom se uvolňuje jen po obvodu skupinky, zatím jen jedním stromem, uvnitř skupinky nikoliv. Individuální C‑stromy se uvolňují, pokud to nutně potřebují, jen jediným stromem, a to až druhým, příp. čtvrtým nejbližším, takže C‑strom zůstává nadále mírně cloněn nejbližším sousedem. Přitom se ke svému významu dostává jedno ze zajímavých výzkumných zjištění (KENNEL, 1966): největší vliv na přírůst stromu a jeho dimenze neměl nejbližší sousední strom, ale až druhý nejbližší strom; druhé maximum vlivu měl čtvrtý a pátý strom, třetí a šestý strom měl relativně nejmenší vliv. „Aby nás tento výsledek příliš nepřekvapil, je třeba si uvědomit, jak často je ve smrčinách dvojice úrovňových (popř. i nadúrovňových) stromů, prakticky stejného vzrůstu s minimálním vzájemným vlivem na přírůst“, uvádí POLENO (1999). Zpočátku neprobíraná skupinka s hlavním C‑stromem, ale později postupně uvolňovaná po obvodu, většinou nepovede k přírůstové depresi. Totiž: Zajímavé výsledky poskytl výzkum v borovém porostu věku 35 – 48 roků, který provedl v roce 1958 BISKARAWAYNYI. Stromy měly rozestup v průměru 1,8 × 1,4 m. Ze 77 zkoumaných borovic vytvářelo 37 jedinců 11 bioskupin (48 %). Zatímco 37 „srostlých“ jedinců mělo objem 9,235 m3, 40 jedinců „nesrostlých“ jen 4,976 m3, tj. přesně poloviční přírůst na jedince (0,12 m3 u „nesrostlých“ proti 0,24 m3 u „srostlých“).
Ale „všechno může být jinak“, když se uváží, že smrčiny se v daných podmínkách sotva dožijí mýtního věku: C-stromy se opustí, smrčiny se budou probírat jen mírně, třeba jako dosud podúrovňově (bylo-li tomu tak) a začne se s plánovitou porostní přestavbou; nejdřive s malými kotlíky pro MZD (jd, bk, lp, jv aj), poté s dotěžením porostu „malými“ holosečemi pro zalesnění borovicí a dubem.
Milan Košulič st., listopad 2006