Ochrana lesa proti polomům
(3.12.2006 20.13, Milan Košulič st.)
Mé celoživotní povolání
lesníka v horských
a podhorských smrčinách
Jeseníků bylo neustále doprovázeno
stykem s nahodilými až kalamitními
těžbami v polomech a vývratech. Proto mne
zaujal jak článek Ing. Ivo Viceny CSc.
přímo k věci, tak článek doc.
Slodičáka a Ing. Nováka CSc.,
věci se dotýkající nepřímo,
v LP 11/06. Proto si dovoluji k některým
bodům námětu říci několik
dalších poznatků a názorů.
Odolnost přírodních lesů (pralesů)
proti větru
Ovšemže problém nepomine,
bude‑li většina lesů postupně převedena na
přírodě blízké. Ale nebudou větrem
poškozovány v takovém rozsahu
a tak často jako dosud. Existuje totiž
i jiný názor o stabilitě
přírodních lesů (dále pralesů) než
jaký uvádí Ing. Vicena
zmínkou o vyjádření
RÖHRLA (1928) o častých
větrných kalamitách
i v pralesích. Např.
MAYER‑WEGELIN (1952) dospěli k poznatku, že
velká vichřice jen zřídkakdy zničí
celý prales. Spíše způsobí
silný výběr. V Rothwaldu
prokázali asi 600 let
trvající bezporuchový
vývoj. Vichřice v r. 1966 v něm způsobila
jen malé škody, kdežto okolní
hospodářské lesy poškodila mnohem
většími plošnými polomy
a vývraty (ZUKRIGL 1970).
V Badínském bukovém pralese
došlo za posledních 60 let jen
k jedinému většímu
plošnému poškození větrem,
které je dnes opět samovolně obnoveno téměř
k nerozlišení od okolního
porostu. V boreální oblasti je
zničení lesa na celé ploše pro
zahájení obnovy (větrem, ohněm)
„normou“. Nikoliv ve střední Evropě, kde
to je spíše výjimka.
V pralesních rezervacích Polom, Razula,
Salajka a dalších se
přirozené výměně generací vlivem větru
nepřikládá žádný
tragický význam. Plošná
lesní narušování
chybí (REININGER, 2000).
Proč je prales proti větru odolný?
Pro pěstování
hospodářských lesů to stojí za to
vědět: Best Audemars Piguet Replica Watches
Prales má řídkou strukturu. Proto
i vysokou odolnost. Stromy
vyvíjející se po dlouhou dobu při
plném uvolnění
získávají
příznivý
štíhlostní kvocient okolo hodnoty 70,
vysloveně větrolamové stromy ještě
nižší, 50-30, a silný
kořenový systém. Čím je cyklus
„zralejší“, tím
menší bývá
poškození větrem.
Výrazně se proti větru uplatňuje
prostorová struktura a textura pralesa,
v zásadě podmíněná jeho
různověkostí. „Přírodní les
střední Evropy je vždy nestejnověký
a má převážně (ne však vždy)
maloplošnou skupinovitou až hloučkovitou
výstavbu… Maximální
souvislá výměra homogenního
porostního stadia přírodního lesa 0,5
ha platí podle Korpeľa pouze pro smrčiny 7. lvs
a v nižších polohách
je podstatně menší“ (I.
Míchal, 1995). „Porostní
výstavba pralesa je silně proměnlivá…
Nejčastěji se vyskytuje maloplošná mozaika
vývojových stadií“ (MAYER,
NEUMANN 1978). „Čím jemnější
je tato mozaika, tím méně může
docházet k velkým
narušením lesního
ekosystému jako celku na velkých
plochách“ (H. J. OTTO, 1994). Podobně se
chová i výběrný les.
Zcela jednoznačný závěr pro praxi
hospodářského lesa:
Optimální obhospodařování
lesa je jen tehdy myslitelné, když produkční
síly stanoviště nejsou
využívány jen přes samotné
výnosové schopnosti dřevin, ale mnohem
více přes odpovídající
porostní strukturu (REININGHER 1987).
Zpevňující dřeviny
O jedli:
Informace Ing. Viceny o problematických
stabilizačních účincích
příměsi jedle mne vyděsily. Odjakživa jsem totiž měl
o ní zcela opačné představy. Nejen
z literatury, ale i z vlastních
zkušeností. Ty jsem v 50tých
letech získal na polesí, kde jedle
ještě měla velké zastoupení (okolo
20 %, na okraji teplé osoblažské
nížiny). Když jsme tehdy před každou zimou káceli
kolem 500 m3 jedlí k okusu pro zvěř, snad
nikdy mezi nimi nebyla jedle z vývratu či polomu,
ačkoliv tam nebyl jeden rok bez větrů v síle skoro
vichřice. Také v HORNDASCHově (1993) knize
„Jedle a její tragický osud
v běhu času“ jsem v citátech
desítek autorů nenašel jedinou pochybnost
o velmi dobrých stabilizačních
vlastnostech této dřeviny, zejména na
podmáčených a oglejených
půdách (Německa, Rakouska
a Švýcarska) hlavně pro její
„nepřekonatelně“ perfektní, proti větru
pevné zakořenění, jemuž se skoro
žádná dřevina, natož smrk, nevyrovná
(údajně jím někdy dokonce předčí
i dub, o buku nemluvě).
SEITSCHEK (1966) napsal ke kořenovému
systému jedle na území
Bodamského jezera mj.: „Hlavní přednost
jedle se spatřuje v jejím hluboko
pronikajícím kořenovém
systému, jímž zapojuje do koloběhu živin
hlubší půdní vrstvy
a především může stabilizovat smrčiny.
Z těžkých jílovitých
pánevních půd všechny
vykopané kořeny starých jedlí měly
kůlové kořeny; hloubka prokořenění
kolísala od 105 do 135 cm“.
Extrémně hluboké prokořenění
jedle do 3, resp. 3,5 m zjistil BERNBECK (1914) na
jílovité břidlici a později
KÖSTLER (1956). Kromě shora citovaných autorů se ve
více či méně stejném smyslu
vyjádřilo k povaze a přednostem
kořenového systému jedle
a její stabilitě proti větru mnoho
dalších, např. knížecí
lesní správa Zeil (1958), GRASER (bez data),
KÄLBLE (1979), MAYER (1979), MOOSMAYER (1976), SCHIRMER
(1981), WEINIG (1971) a mnoho dalších.
Pro jedli jsou typické kořenové srůsty.
Těmi se spojuje ve společenství, která
mají větší stabilitu než
jednotlivé stromy. Na tento důležitý poznatek
poprvé poukázal Fin LAITAKAR již v roce
1929. MAYER (bez data) píše
k otázce meliorace a stability jedle mj.
toto: „Ze tří
nejdůležitějších dřevin
v horském lese má jedle
charakteristický kůlový kořenový
systém s mohutnými, šikmo
dolů probíhajícími hlavními
bočními kořeny; tento kořenový systém
se vyvíjí výrazně nezávisle
na stanovišti…Nejhlouběji
kořenící jedle je proto odolná proti
vichřici…Při přírodě
blízkém druhovém
smíšení
s dostatečným zastoupením jedle,
stupňovitou porostní výstavbou, která
jí umožňuje dlouhodobě se v porostu zachovat
a při odpovídající
porostní péči dosahuje ekologická
a porostní strukturní stabilita
optimální hodnoty…“
KREIDLER (1965) označuje jedli „za
nejcennější, o půdu
pečující dřevinu, která zaručuje
porostní bezpečnost a přitom i velmi
vysoký růstový výkon. Mělo by se
usilovat o to, aby byla zachována
budoucímu lesu za všech okolností jako
meliorační a stabilizační dřevina; to
platí zejména pro labilní,
střídavě vlhká stanoviště, patrně
i na starých morénách
s jejich slehlou a těžkou,
k přemokření náchylnou půdní
spodinou nebo pro ulehlé půdy studených
jílových
a slínových
břidlic…“
SCHREYER a RAUSCH (1977)
píší: „Ústupem
jedle by horský les ztratil svůj
nejdůležitější prvek
k zajištění porostní
stability a kontinuity a tím
i svou ochrannou funkci.“
Ve sděleních velkého počtu autorů jsem
nenašel jedinou zmínku o tom, že by
porosty s větším až velkým
zastoupením jedle byly v minulosti několika
staletí jakkoliv významněji
poškozovány větrem v důsledku
její nižší statické
stability. Tím nechci popírat
konstatování pana Ing. Viceny
o jejím nelichotivém
chování vůči větru na Šumavě
(zmíněné, bohužel, jen jako
z jediné oblasti u nás,
navíc převážně jen z jediného
období a „jen“ ze
statistického šetření bez
analýzy stabilizačních předpokladů za
různých podmínek). Uvádím
jen „jiné“ informace.
O modřínu:
S názorem Ing. Viceny
o stabilizačně dobrém vlivu modřínu na
ostatní složky porostu s jeho
přimíšením rád
souhlasím. Možná snad proto, že žiji
v oblasti, která je jeho
„rájem“. Znám jeho
skvělý růst a stabilitu
v Jeseníkách, v jejichž
jisté části se uvádí jako
původní. Ale i jinde, zvláště
na Moravě, kde jeho původnost nebyla dosud
prokázána, je skvěle domestikován.
Nechápu proto odpor řady ekologů proti jeho
dalšímu šíření
a větší účasti
v našich lesích, resp. dokonce
trvalé účasti v NP, když jeho
dobré vlastnosti jsou všeobecně
známé a lesu
prospěšné. Jeho invaze snad nehrozí,
a když ano, je snadno zvládnutelná.
Díky paní Jankovské za její
práci s prokazováním jeho
původnosti na dalším území
u nás. Trochu stínu
o chování modřínu se mně do
hlavy vkrádá jeho rychlým růstem
a řídkým
(problémovým) dřevem v porostech na
bývalých zemědělských
půdách po vysídlení
německých sedláků, kam masově náletem
migroval. Dnes už to ale dlouho nejsou modřínové
monokultury, protože dalšími nálety
a podsadbami se pěkně rozvíjejí ve
smíšené porosty (jen kdyby
té zvěře tam nebylo). Prokázaly se jako
skvělé přípravné –
sukcesní – porosty.
Buk:
Asi skutečně právem velebená
stabilizační dřevina pro dnešní
smrčiny. To má však hned tři háčky.
Dva z nich správně připomíná
Ing. Vicena: musí růst v úrovni
v malých skupinách (i podle I.
Míchala, 1992) a být pěstován
tak, aby při poměrně vysoké účasti,
požadované pro jeho stabilizační
uplatnění, poskytl v budoucnosti
i jakostní dřevo. Medicína je
jasná: předstižné bukové, resp.
jedlobukové skupiny nejvýše na
výšku porostu (ve smrčinách
a bořinách nejlépe počínaje
3. věkovou třídou, zatím
v přirozených mezerách, ale diskutoval
bych i o umělých malých
kotlících) a ha‑počty sazenic
na horní hranici výsadbové normy
i v podsadbách, tedy
žádné redukce hektarových počtů.
Tím třetím háčkem je požadavek, aby
buk rostl od počátku ve směsi s jedlí,
což se zatím s úspěchem ignoruje,
a praktické plnění ostatních
dvou požadavků k tomu často nemá daleko.
Jednotlivá příměs buku rozptýleně po
porostu, ačkoliv třeba odrostky, ale jejich malými počty
a navíc situovaná třeba
(oblíbeně) do smrkových náletů, jej
spolehlivě dopěstuje do podúrovně
a většinou v nulové kvalitě
i silně sníženém
stabilizačním efektu. Pozornosti hodný je
i hydrologicky příznivý vliv buku pro
jedli, rostou‑li společně v nevelkých
skupinách, kde jde o skvělou, skoro bratrskou
podporu jedle bukem (svým
vyšším
stékáním vody po kmeni ji doslova
zalévá).
Výchova porostů, obnovní těžba
a vnitřní porostní výstavba
včetně věkové struktury lesa
V tom se chybuje nejvíce. Nebudu se
zmiňovat o tom, co po pravdě připomíná
Ing. Vicena, ale budu vybírat
z jiného soudku. Přitom
připomínám dva protagonisty
přírodního
smýšlení
základní větou: „napodobovat
přírodní procesy k dosažení
přírodě blízkého stavu
lesa“, prof. Polena a H. Reiningera.
Vše má směřovat k podpoře
ekologické (včetně statické) stability, to
znamená různorodosti: věkové, druhové,
prostorové, stromových rozměrů
a biologické. To vyžaduje toleranci ke
všem pěstebním postupům, ale bez
jistých předností v nich se to neobejde.
Je známo, že ve středoevropském
přírodním lese různorodost
převládá. Jejím konečným,
ba většinou i přechodným projevem je
pestrost, členitost vnitřní porostní
výstavby, struktur a textur
(„stejnost“ bývá
přechodná). Tyto výstavbové prvky
svými ekostabilizačními účinky dokonce
zpravidla předčí tytéž vlivy dost
malých podílů zpevňujících
dřevin, jak je požaduje vyhláška č. 83/96 Sb. u
většiny HS.
Výchovou bývají smrčiny
nejčastěji nivelizovány, protože se v nich
„vědecky“ upřednostňují
podúrovňové zásahy. Jako
hlavní důvod se uvádí to, že
podúrovňové stromy bývají
nejvíce postihovány abiotickými vlivy
a nejméně přirůstají. Je‑li
však cílem pěstění lesa obecně
a ve smrčinách zvláště
strukturalizace a dlouhá obnovní
a zmlazovací doba, pak je
podúrovňová výchova slepá
kolej. Nevadí, že
ponecháváním podúrovně pro
přírodní výběr (kromě
hynoucích a uhynulých stromů) jej
příroda provádí se sobě
vlastní razancí, ale výhradně
smysluplně zaměřeným na
přežívání
nejodolnějších jedinců. Není ani tak
důležité, co je přirozeně vyloučeno, ale to, co přežije.
A při převládající
úrovňové výchově toho je dost. Člověk
svými zásahy se ne vždy dobře
„trefí“. Ve stabilitě proti větru se
zajímavě uplatňuje tzv. skupinová
probírka. Stromová skupina (nejméně 2,
ale i 3 - 6, až 10 - 15 stromů blízko sebe)
a její uvolňování jen po
obvodu vytváří v lese kostru.
Srůstání kořenů stromů ve skupině
a vnitřní konkurence vyvolává
lepší prokořenění
a zakotvení stromů v půdě (GREGER, 1995).
Jelikož se výkyvné pohyby,
kymácení stromů,
přenášejí na kořenový
talíř, má pevnost kořenového
systému velký, dosud nedoceněný
význam. Tím se podporuje
vyšší stabilita porostu proti větru.
Tu může zvýšit již samotná
nepravidelná horizontální struktura
porostu vznikem „okapové“ stability na
okrajích skupin. Rozhodujícím způsobem
může ovlivnit stabilitu porostu kromě zpravidla
lepšího
štíhlostního poměru
„okapových“ stromů
i menší plocha jejich
korunového pláště. V poměru
ke hmotě stromů je větrem exponovaná plocha stromů skupiny
malá. Kromě toho mají stromy ve skupině
menší výkyvný prostor.
Mnohem dříve narážejí na
své sousedy a poměrně rychle se zase
napřimují (MITSCHERLICH 1974). Hojné
příklady zachovalých stromových skupin
jsem nacházel ve smrčinách
vyšších horských poloh
s víceméně přirozeným
vývojem, když k němu náhodně
došlo. A nevzpomínám si, že
bych byl kdy nalezl dva vyvrácené, vedle sebe
rostoucí stromy nebo jeden z nich. Bylo by proto
vhodné aspoň zčásti skupinovou
probírku hlavně ve smrčinách využívat.
Třeba tak, že se vybere a označí 20-30
„skupin“ 2 - 5ti blíže vedle sebe
rostoucích stromů. Tyto skupiny se postupně zcela
uvolní po obvodu, a jako takové se
ponechají natrvalo.
Při obnovních postupech je třeba
v dobré míře využívat
i výběrnou seč. K tomu
připomínám, že opravdu má
své místo
i v pasečném lese věkových
tříd. Svou nízkou těžební intenzitou,
přibližně ve výši běžného
přírůstu za těžební interval, porosty prořeďuje
pozvolna a málo a proto dlouho
nenarušuje jejich stabilitu. A co je
neméně pozoruhodné, chválu
výběrné seče nepřímo sděluje
i sám Ing. Vicena ve své
knížce „Ochrana lesa proti polomům“
(1979). Píše tam na str. 110: „Pokud
intenzita těžby za toto 6tileté období
nepřesáhla 50 m3 na ha, byly ve většině
porostů (96 %) škody větrem hospodářsky
jen málo významné.“
A to je skoro přesně těžební intenzita
výběrné seče ve smrkových
a se smrkem smíšených
porostech, uváděná Reiningerem v průměru
za 6tileté období s možností
opakovat ji v takové intenzitě mnoho
desetiletí.
Clonné seče, prováděné 2 - 3
fázemí s logicky
několikanásobně vyšší
těžební intenzitou, jsou toho opakem
narušujícím stabilitu porostů
zvláště v jejich
závěrečné fázi často téměř
drastickým způsobem. Nízké
zakmenění postupně (relativně rychle) dosahované
při clonných obnovách bývá
pro zbytek smrčiny nebezpečné zvláště
tehdy, když v něm dosud chybí vysoký
podrost z dlouhodobé obnovy,
dosahující svou výškou
aspoň do poloviny výšky okolních
stromů. A to je většina případů
dnešních obnov clonnými sečemi.
„Bylo pozorováno, že za jinak stejných
podmínek bývají smrčiny
s podrostem poškozovány větrem
méně než porosty bez podrostu. Také skupiny
a hloučky podrostu zmenšují
výši škod.“ Autor A. HEGER
1957 jistě neměl na mysli podrost odrostlý sotva kolenům.
Podobně škodlivě se na lese projevuje
v praxi kdysi a vlastně dodnes skoro notoricky
vžité rozšiřování
kotlíků při odrůstání
nárostů v nich. Závěrečné
fáze kotlíkové seče totiž zpravidla
znamenají kalamitní pohromu pro zbytkovou
část porostu. Zatímco
„natrvalo“ ponechávané
nerozšiřované malé
zmlazované mezery (maximálně na
výšku porostu) zachovávají
a dále podporují hluboké
zavětvení obvodových stromů. Tím
nakonec vznikají „malé
vnitřní porostní
pláště“ s dobrým
stabilizačním efektem jako součást
vnitřního zpevňování porostů.
„Ideální“ je, když
takové malé mezery (3 - 5 arů, tj. do cca
25 m průměru) vznikají již
v mladých porostech ve věku 20 - 40 let,
zalesní se chybějícími
stinnými a polostinnými MZD
a chrání proti zvěři (to je snad
jediný problém!). Další
postup pak v takových porostech
spočívá ve
vkládání dalších
malých kotlíků
a individuálním výběru mezi
nimi s nízkou těžební intenzitou. Jde
vlastně o napodobování
přírodního postupu s malými
disturbancemi nízké až střední
frekvence, evolučně a ekologicky pro porost
prospěšné. Případně podle
dalšího vývoje porostu se zbytek
zásoby dotěžuje malými, různě
tvarovanými holosečemi z jednoho nebo několika
východisek obnovy, ale opřených o předem
zpevněné prvky.
Kdysi hojně taxátory navrhovaná
a v provozu ochotně prováděná
„rozpracování“ smrčin (často,
bohužel, i bučin) pruhovými holosečemi po
spádnici nepatřilo a nepatří
k mým oblíbeným
obnovním postupům. Z mnoha osobních
zkušeností na horských
a podhorských smrkových
stráních vím, že bývaly
počátkem porostní zkázy. Po
takových letech jsem pak dával přednost, když už
z holosečného postupu nebylo vyhnutí,
jedné širší holoseči
obvykle s předsunutou clonnou sečí
z jediného obnovního
východiska na relativně nejméně
ohroženém porostním okraji.
Zachování ostatní porostní
části neproředěné
a neporušené několika
násečnými stěnami se většinou
osvědčilo menším podílem
kalamitních škod (bez mnoha
každoročních žádostí
o schválení odchylky z LHP se
to neobešlo).
Časová úprava
hospodářských opatření
Nejsem přítelem zkracování
obmýtí. Důvodů mám víc než
dost, abych nesouhlasil s tvrzením, že
35 % z celkové porostní
výměry má v ČR zakmenění,
které by vyžadovalo snížení
o 10 let. Např.: snížení
obmýtí ze 110 r. na 100 r. znamená
zvýšení mýtní
těžby o 53 % a s tím
zvýšení ha‑těžební
intenzity o 23 %; to znamená, že se
výrazně zhoršují podmínky
pro další zahajování
přirozené obnovy; nutně se
zvýší podíl
holosečí, ale zejména se plně nevyužije
všechen produkční potenciál takto
zkráceného věku lesa, kdy obvykle
ještě ve vyšším věku
mnohé stromy dobře a déle
přirůstají. Rovněž se zkracuje doba clonění
podrostů. Tím klesá autoregulační vliv
mateřských porostů na nárosty se značnou
pěstební, ekologickou a ekonomickou újmou. Přitom
podrobnější výpočty ztrát,
o nichž mluví Ing. Vicena
a k nimž já přidávám
výsledek kalkulace přírůstů za jejich vlivu,
ukazuje na něco zajímavého. Vyjděme
z předpokladu 10%, resp. 20% ztrát
nahodilými těžbami v VI. věk. tř. a jejich
vzrůstu o 20 % v VII. věk. tř.,
které vznikají jednak na počátku,
jednak uprostřed věkové třídy; poté je
porovnejme je s potenciálně dosaženými
přírůsty předržované zásoby,
a to např. při konstantním
přírůstovém procentu 1,5 %, na bonitě 30
u smrku a zakmenění 0,5 - 0,6; pak
zjistíme, že ve všech případech jsou
ztráty na zásobě kalamitními těžbami
plně nahrazeny součtem přírůstu předržené
zásoby v obou těchto věkových
třídách, zčásti ještě
v VIII. věkové třídě. Není
tedy vždy úplně černé to, co se jako uhel
tváří. Mimoto každoroční
zvyšování výše
polomů v porostech +120 r. ve výši 0,5
až 1 % v podstatě odpovídá
intenzitě výběrné seče,
odstraňující z porostu citlivě to, co
pro další růst není
perspektivní.
Dlouhá obnovní doba, záměrně
posunovaná do mladšího
porostního věku obnovou ve všech nahodile
vznikajících mezerách a na
místech s řidším
zakmeněním, když zvláště na
živných stanovištích hrozí
riziko hnilob a nadměrných vývratů, je
důležitým základem breitling emergency replica
zvyšování různověkosti
a prioritou přírodě blízké
správy lesů nejvyššího
řádu. A tedy i prevence v ochraně
lesa proti polomům.
Ing. Milan Košulič st.
M. Albrechtice, listopad 2006
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com