Ochrana smrkového lesa proti větrným kalamitám
(11.4.2007 22.04, Milan Košulič st.)
(Aktualizovaná verze článku z 3.12.2006.)
Mé celoživotní povolání lesníka v horských a podhorských převládajících smrčinách Jeseníků bylo neustále doprovázeno stykem s nahodilými až kalamitními těžbami. Na vlastní kůži jsem prožil velkou kalamitu ze 17. ledna 1955 jako polesný v Heřmanovicích ve Slezsku (na ploše cca 2500 ha 160 000 m3) a poté několik dalších v Jeseníkách. Takže vím, co taková kalamita i její důsledky pro les znamenají. Proto mne zaujal článek I. Viceny v LP 11/06, na který jsem měl v úmyslu reagovat některými svými názory. Než jsem však stačil článek nabídnout do tisku, spadlo několik nových kalamitních milionů m3 dřeva a vzápětí redakce LP v č. 3/07 uvedla anketní odpovědi několika lesních správců na současnou kalamitu v ČR. Tím spíše je dnes tento článek aktuální, ačkoliv v podstatě nenabízí žádný nový lék, jak tyto obrovské pohromy v lesích vyloučit. Víme dobře, že takové léčivo „v krámě nekoupíš“, ačkoliv… Ale tato, stejně jako každá další kalamita by měla být aspoň novým podnětem k rozhodnutím začít více měnit způsoby hospodaření, aby frekvence větrných kalamit v lesích aspoň klesala.
Vliv síly větru na rozsah a frekvenci větrných kalamit
Velký vliv na stabilitu lesa mají snad až mohutné vichřice, tj. 11. a 12. Panerai Replica stupeň 12tistupňové Beaufortovy stupnice (BS) s rychlostí větru +91 km/hod. Z nich 11. stupeň působí již velké škody na lesích, kdežto 12. stupeň ničí a pustoší vše, co mu přijde do cesty. 10. stupeň o rychlosti větru 78 – 90 km/hod „jen“ láme a vyvrací tlusté stromy (Vicena-Pařez-Konopka, 1979). Je určitým štěstím, že s rostoucí rychlostí se větry soustřeďují do určitého směru (u nás do západního). Dají se lokálně aspoň vytušit. Jejich četnost je geograficky různá; pro ilustraci: několik mohutných vichřic za 10-15 let. V zásadě lze říci, že patrně nemá smysl „bavit se“ o vlivu vichřic 11. a 12. stupně BS, protože většinou totálně zdecimují les jakékoliv struktury nebo jeho podstatnou část. Proti nim nejsou zcela bezpečné ani pralesy. Budiž tedy nadále řeč o stabilitě lesů proti vichřicím o síle 10. a nižších stupňů BS, kdy jsou lesy schopné za jisté okolnosti přežívat bez mimořádného poškození. Tou „jistou okolností“ je odpovídající hospodářský způsob. Pokud je stabilita lesa proti větru chápána jinak, totiž, že obecně není závislá na hospodářském způsobu, pak je to chápání chybné. Účelem tohoto článku je připomenout, proč tomu tak je a jak „středním“ vichřicím přiměřeně čelit.
Odolnost přírodních lesů (pralesů) proti větru
Ovšemže problém nepomine, bude-li většina lesů postupně převedena na přírodě blízké, podobné pralesům. Ale aspoň nebudou větrem poškozovány v takovém rozsahu a tak často jako dosud. Existuje totiž i jiný názor o stabilitě pralesů než jaký uvádí Ing. Vicena zmínkou o vyjádření RÖHRLA (1928) o častých větrných kalamitách i v pralesích. Např. MAYER-WEGELIN (1952) dospěli k poznatku, že velká vichřice jen zřídkakdy zničí celý prales. Spíše způsobí silný výběr. V Rothwaldu prokázali asi 600 let trvající bezporuchový vývoj. Vichřice v r. 1966 v něm způsobila jen malé škody, kdežto okolní hospodářské lesy poškodila mnohem většími plošnými polomy a vývraty. V boreální oblasti je zničení lesa na celé ploše pro zahájení obnovy (větrem, ohněm) „normou“. Nikoliv ve střední Evropě, kde to je spíše výjimka. V pralesních rezervacích Polom, Razula, Salajka a dalších se přirozené výměně generací vlivem větru nepřikládá žádný tragický význam (REININGER, 2000).
Pro pěstování hospodářských lesů stojí za to vědět, proč je prales proti větru odolný. Je to především tím, že má řídkou strukturu. Proto má většina stromů příznivý štíhlostní kvocient okolo hodnoty 70, vysloveně větrolamové stromy ještě nižší, 50-30, a silný kořenový systém. Čím je cyklus „zralejší“, tím menší bývá poškození větrem. Přitom se proti větru výrazně uplatňuje prostorová struktura a textura pralesa, v zásadě podmíněná různověkostí. V nižších než 7. LVS bývají homogenní texturní prvky menší než 0,5 ha (MÍCHAL, 1995). Čím jemnější je strukturní mozaika, tím méně může docházet k velkým narušením lesního ekosystému jako celku na velkých plochách (OTTO, 1994).
Proč se podobně jako prales chová i výběrný les?
I ve skupinovitě výběrném lese, který u nás především přichází v úvahu, best replica watches se na poměrně malém prostoru mozaikovitě střídají věkem, výškou a plošně (často i dřevinou) odlišné růstové fáze. Proto disponuje velkou různorodostí struktury. Každá růstová fáze je vůči různým škodlivým činitelům specificky odolná; mladší, tedy nižší hloučky a skupiny jsou odolné proti větru (do výšky asi 15-20 m) a proti sněhu jsou víceméně chráněné horní vrstvou stromů. Nevelké plošné prvky starších stromů jsou sice pro svou výšku více vystavené účinkům větru, ale většinou jim rovněž úspěšně odolávají svou často solitérní povahou. „Větší zájem“ však o ně mají hmyzí škůdci a patogenní houby. Mezernatější porostní struktura a trvalé zastoupení staticky odolnějších nižších stromů všeobecně bohatší střední porostní vrstvy a také přítomnost více odolných stromů horní vrstvy, to jsou kardinální body obecně vyšší celkové stability výběrného lesa, a to i smrkového. Jeho jistá „nezničitelnost“ větrem spočívá zejména v tom, že i když dojde téměř k úplnému zničení horní porostní vrstvy, přežívá většina jedinců střední a dolní vrstvy. To obvykle stačí pro regeneraci porostního zbytku v nový kompaktní výběrný les. (Ovšemže na tom ve smíšeném výběrném lese účinně participují i další, přirozeně odolné dřeviny, tj. princip smíšení.) To potvrzují zkušenosti z tzv. „Plünderwaldu“ (= „zplundrovaný“ les), kdy vlastník malého selského výběrného lesa byl někdy okolnostmi nucen vytěžit celou horní vrstvu stromů. Souhrnně lze říci, že právě ve výběrném lese se jedinečně uplatňují tři hlavní pilíře stability proti větru podle HEGERA (1957): sebeochrana – nestejnověkost – smíšení. Takže žádný div, že MAYER (1976) konstatuje: „Výběrný les se ukazuje jako velmi odolný proti katastrofám a tudíž jako stabilní“, a že TREPP (1974) uvádí: „Ve Švýcarsku nebyl dosud žádný výběrný les větrem narušen. Vyznačuje se malým množstvím polomového dřeva“, a že posléze i REININGER (1987) dodává: „Mnohem vyšší pružnost výběrného lesa spočívá v jiném typu jeho těžby a z toho vyplývající jiné struktury.“
Ze součtu ploch vhodných SLT pro výběrný les v ČR vyplývá podle PRŮŠI (LP 1999, s. 550) 20-25 %. Kdyby se dnešní generace lesníků pokusila o jeho zakládání aspoň na polovině této plochy, byl by to jedinečný, úctyhodný počin a začátek skutečného úsilí o změny ve stabilitě lesů k lepšímu. Současně oceňuji někdejší Průšovo konstatování ve zmíněném článku, že „Výběrným lesem se postupně stává i les obhospodařovaný podle principu cílových tlouštěk (Reininger), kdy v pokročilé (závěrečné) fázi je tvorba (těžba) cílových dimenzí víceméně vyrovnaná a nepřetržitá“, protože jde o pěstební vzor převodu běžnému lesníkovi mnohem srozumitelnější a jednodušší než přísně vědecká přestavba pasečného lesa na les přinejmenším různověký. Souhlasím i se závěrečným PRŮŠOVÝM názorem, že „V současné organizaci odborný lesní hospodář má svěřenou takovou výměru lesa, že málokterý odpovědný lesník se může přijatelně vypořádat se začatým nebo dokonce rozvinutým podrostním hospodařením.“ U největšího vlastníka lesů u nás, LČR, je tudíž míč na straně jeho vedení a zřizovatele – Mze ČR, aby se pracovní podmínky v zájmu intenzifikace pěstění lesa pro lesníky zlepšily.
O zpevňujících dřevinách ve stabilitě lesa proti větru
O jedli: Informace Ing. Viceny o problematických stabilizačních účincích příměsi jedle mne vyděsily. Odjakživa jsem totiž měl o ní zcela opačné představy. Nejen z literatury, ale i z vlastních zkušeností. V HORNDASCHOVĚ knize (1993) „Jedle a její tragický osud v běhu času“ jsem v citátech desítek autorů nenašel jedinou pochybnost o velmi dobrých stabilizačních vlastnostech této dřeviny, zejména na podmáčených a oglejených půdách (Německa, Rakouska a Švýcarska) hlavně pro její perfektní, proti větru odolné zakořenění. Např. SEITSCHEK (1966) napsal ke kořenovému systému jedle na území Bodamského jezera: „Hlavní přednost jedle se spatřuje v jejím hluboko pronikajícím kořenovém systému, jímž zapojuje do koloběhu živin hlubší půdní vrstvy a především může stabilizovat smrčiny. Z těžkých jílovitých pánevních půd všechny vykopané kořeny starých jedlí měly kůlové kořeny a hloubka prokořenění kolísala od 105 do 135 cm.“ Podobně se o jedli vyjádřili: BERNBECK (1914), KÖSTLER (1956), GRASER (bez data), WEINIG (1971), MOOSMAYER (1976), KÄLBLE (1979), MAYER (1979), SCHIRMER (1981), a mnoho dalších. U těchto autorů jsem nenašel jedinou zmínku o tom, že by porosty s větším zastoupením jedle byly v minulosti několika staletí jakkoliv významněji poškozovány větrem v důsledku její nižší statické stability. Odlišnost těchto názorů na stabilitu jedle proti větru svědčí o její problémovosti na základě novějších poznatků, jak se o tom zmiňuje Ing. Vicena. Snad je ale pravda, že dnes jde u jedle spíše o zachování její holé existence než o detaily některého specifického chování za jistých situací.
O modřínu: S názorem Ing. Viceny o stabilizačně dobrém vlivu modřínu na ostatní složky porostu s jeho přimíšením rád souhlasím. Možná proto, že žiji v oblasti, která je jeho „rájem“. S ohledem na jeho skoro vynikající adaptaci kdekoliv se u nás hojně vyskytuje, nechápu odpor řady ekologů proti jeho dalšímu šíření a větší účasti v našich lesích. Jeho invaze snad nehrozí, a když ano, je snadno zvládnutelná.
O buku: Asi právem velebená stabilizační dřevina pro dnešní smrčiny. To má však hned tři háčky. Dva z nich správně připomíná Ing. Vicena: musí růst v úrovni a v malých skupinách. Žádný problém: předstižné bukové, resp. jedlobukové skupiny nejvýše na výšku porostu, nejlépe počínaje 3.- 4. věkovým stupněm; hlavně v přirozených mezerách, ale diskutoval bych i o umělých malých kotlících. Tím třetím háčkem je požadavek, aby buk rostl od počátku v těsné směsi s jedlí, aby bohatým stékáním srážkové vody po bukových kmenech jedli doslova „zaléval“ a fyziologicky jí maximálně prospíval, což se zatím s úspěchem ignoruje. Jednotlivá příměs buku rozptýleně po porostu, ačkoliv třeba odrostky, ale jejich malými počty, dává mu problematickou naději dorůst do požadované úrovně, aby se teprve tam stabilizačně a samozřejmě i výnosově plně uplatnil.
I pro buk však platí: má-li být nějaká dřevina považována za odolnou proti větru, musí po jejím přimíšení do porostů zřetelně poklesnout nahodilé těžby. Mám před sebou fotografie z kalamity v roce 1955, dokládající, že v mnoha smíšených porostech se smrkem jako hlavní dřevinou a s dobrým zastoupením buku byl vichřicí zničen všechen smrk, ale buk, klen a všechna vtroušená jedle přežily. Kde se stala chyba, nevím.
O porostní výchově
Nebudu se zmiňovat o tom, co po pravdě připomíná Ing. Vicena. Vybírám z jiného soudku.
I výchovou se má v zájmu stability podporovat všeobecná různorodost: stromových rozměrů, druhová, prostorová, věková a biologická. Pestré výstavbové prvky svými ekostabilizačními účinky dokonce zpravidla předčí tytéž vlivy dost malých podílů zpevňujících dřevin, jak je požaduje vyhláška č. 83/96 Sb. Výchovou však bývají smrčiny jako nejlabilnější porostní tvary nejčastěji nivelizovány, protože se v nich „vědecky“ většinou upřednostňují podúrovňové zásahy. Jako hlavní důvod se uvádí to, že podúrovňové stromy bývají nejvíce postihovány abiotickými vlivy a nejméně přirůstají. Je-li však cílem pěstění lesa obecně a zvláště ve smrčinách strukturalizace a dlouhá obnovní a zmlazovací doba, pak je podúrovňová výchova slepá kolej. Nevadí, že ponecháváním podúrovně pro přírodní výběr jej příroda provádí se sobě vlastní razancí, činí to však výhradně smysluplně se zaměřením na přežívání nejodolnějších jedinců. Není ani tak důležité, co je přirozeně vyloučeno, ale to, co přežije. A při převládající úrovňové výchově toho je dost. To člověk svými zásahy ne vždy dobře „trefí“.
Ve stabilitě proti větru se zajímavě uplatňuje tzv. skupinová probírka. Stromová „skupina“ (nejméně 2, ale i 3 až 15 stromů blízko sebe) a její uvolňování jen po obvodu vytváří v lese kostru. Jisté srůstání kořenů stromů ve skupině a vnitřní konkurence vyvolává lepší prokořenění a zakotvení stromů v půdě (GREGER, 1995). Jelikož se kymácení stromů přenáší na kořenový talíř, má pevnost kořenového systému velký stabilizační význam. Pro jeho podporu návykovým efektem je důležité, aby cílové stromy byly od mládí důkladně uvolňované. Stromy ve „skupině“ mají menší výkyvný prostor. Mnohem dříve narážejí na své sousedy a poměrně rychle se zase napřimují. Kromě toho zde působí efekt podobný příhradovému vetknutému nosníku. Bylo by proto vhodné aspoň zčásti skupinovou probírku hlavně ve smrčinách využívat. Třeba tak, že se při strukturní probírce ještě vybere a označí na ha 20-30 „skupin“ 2-5ti blíže vedle sebe rostoucích stromů, které se postupně zcela uvolní po obvodu a jako takové se ponechají natrvalo.
Obnovní seče (hospodářský způsob)
Clonná seč: většinou se provádí 2-3 fázemi. To znamená od počátku poměrně vysokou těžební intenzitou zpravidla s poklesem zakmenění prvním zásahem na 0,7. Vysoká intenzita těžby pokračuje, takže porost v závěrečné fázi proti větru zpravidla destabilizuje. K tomu většinou dochází u všech forem clonné seče – velkoplošné, pruhové či skupinovitě clonné, pokud intenzita těžby není zmírněna delší obnovní dobou. To se pro smrkový porost stává nebezpečné zvláště tehdy, když v něm dosud chybí vysoký podrost z dlouhodobé obnovy, dosahující svou výškou aspoň do poloviny výšky okolních stromů. A to je většina případů dnešních clonných sečí, kdy podrost zvláště jehličnatých dřevin bývá zcela odcloněn při výšce „do pasu“. Pro oblasti převládajícího smrkového lesa ohrožené silnějšími větry nejsou proto clonné seče vhodné. Považovat je tudíž za hlavní nástroj přestavby stávajících smrčin na les blízký přírodě je pochybné. To však neplatí pro listnaté a většinou i smíšené porosty, pro které jsou clonné seče použitelné.
Kotlíkové seče jsou, co do odolnosti lesa proti vichřicím podobné clonným sečím, a tedy pro smrčiny ohrožené větrem málo bezpečné. Hlavní vinu snad na tom nese jejich rozšiřování do stále větší plochy s ochranářsky dosud nefunkčními nárosty. Závěrečné fáze kotlíkové seče s nestabilními, pohyblivými okraji zpravidla znamenají kalamitní pohromu pro zbytkovou část porostu. Jinak se chovají malé kotlíky (do cca ¾ porostní výšky) nerozšiřované (nevadí, že v nich nárosty či kultury rostou pomalu). V nich se od počátku zachovává a dále podporuje hluboké zavětvení obvodových stromů. Jimi pak vlastně vznikají „malé vnitřní porostní pláště“ s dobrým stabilizačním efektem jako součást vnitřního zpevňování porostů. Ideální je, když takové malé mezery vznikají již v mladých porostech ve věku 30-40 let, zalesní se chybějícími stinnými a polostinnými MZD a chrání proti zvěři (jediný problém!). Pokládají základ různověkosti již současné generace lesa. Až se počet takových kotlíčků v porostu naplní, pokračuje se kolem nich výběrnou těžbou. Jde vlastně o napodobování přírodních malých disturbancí (narušení) nízké až střední frekvence, evolučně a ekologicky pro porost vysoce prospěšné.
Pruhové (kulisové) seče, kdysi hojně LHP navrhované a v provozu ochotně prováděné jako „rozpracování“ smrčin (často, bohužel, i bučin) po spádnici nikdy nepatřilo k mým oblíbeným sečím. Z mnoha osobních zkušeností na horských a podhorských smrkových stráních vím, že bývaly počátkem porostní zkázy (potvrzuji názor Ing. Viceny, uváděný v jeho knížce). Po takových zkušenostech jsem pak dával přednost, když už z holosečného postupu nebylo vyhnutí, jedné širší holoseči obvykle s předsunutou clonou sečí z jediného obnovního východiska na relativně nejméně ohroženém porostním okraji. A tak se také pokračovalo. Zachování ostatní porostní části neporušené několika násečnými stěnami se většinou osvědčilo menším podílem nahodilých těžeb.
O seči holé, paradoxně proti větru bezpečném postupu, je-li v terénu správně vedena, se v daném smyslu blíže nevyjadřuji, protože v podstatě „pracuje na úrovni kalamity samotné.“
Jak lze z uvedeného tušit, nemá LH v arsenálu standardních obnovních postupů žádný, který by dobře vyhovoval jak ekologicky, tak pěstebně a stabilizačně proti větru vyšších intenzit a fungoval jako jistá prevence proti větrným kalamitám. Ale jeden přece:
Je jím výběrná seč. Má totiž své místo i v pasečném lese věkových tříd, nikoliv jen ve výběrném lese. Svou nízkou těžební intenzitou, přibližně ve výši běžného přírůstu za těžební interval, porosty prořeďuje pozvolna a málo, a proto dlouho nenarušuje jejich stabilitu. A co je zvláště důležité, spontánně směřuje přinejmenším k různověkému lesu. Chválu výběrné seče nepřímo sděluje i sám Ing. Vicena ve své knížce „Ochrana lesa proti polomům“ (1979). Píše tam na str. 110: „Pokud intenzita těžby za toto 6tileté období nepřesáhla 50 m3 na ha, byly ve většině porostů (96 %) škody větrem hospodářsky jen málo významné.“ A to je skoro přesně těžební intenzita výběrné seče ve smrkových a se smrkem smíšených porostech, uváděná REININGEREM v průměru za 6tileté období s možností opakovat ji v takové intenzitě mnoho desetiletí.
K časové úpravě hospodářských opatření
Nejsem přítelem zkracování obmýtí. Důvodů mám víc než dost, abych nesouhlasil s tvrzením, že 35 % z celkové porostní výměry má v ČR obmýtí, které by vyžadovalo snížení o 10 let. Např.: v jistém modelovém příkladu vede snížení obmýtí ze 110 r. na 100 r. ke zvýšení mýtní těžby o 53 % a s tím zvýšení ha-těžební intenzity o 23 %; tím se výrazně zhoršují podmínky pro další zahajování přirozené obnovy, zvyšuje se podíl holosečí, ale zejména se plně nevyužije všechen produkční potenciál takto zkráceného věku lesa, kdy obvykle ještě ve vyšším věku mnohé stromy dobře přirůstají. Rovněž se zkracuje doba clonění podrostů, takže klesá autoregulační vliv mateřských porostů na nárosty se značnou pěstebně-ekologicko-ekonomickou újmou. Přitom podrobnější výpočty ztrát, o nichž mluví Ing. Vicena a k nimž přidávám výsledek kalkulace přírůstů, ukazují na něco zajímavého. Vyjděme z předpokladu 10%, resp. 20% ztrát nahodilými těžbami v VI. věk. tř. a jejich vzrůstu o 20 % v VII. věk. tř.; když je poté porovnáme s potenciálně dosažitelnými přírůsty předržované zásoby, a to např. při přírůstovém procentu 1,5 %, (na bonitě 30 u smrku a zakmenění 0,5-0,6) pak zjistíme, že ve všech případech jsou ztráty na zásobě kalamitními těžbami nahrazeny součtem přírůstu předržené zásoby v obou těchto věkových třídách, zčásti ještě v VIII. věkové třídě. (Vím, co namítnete: delší věk smrčiny = více nahnilého dřeva; s tím bych si nedělal starosti; odřezal bych, odkornil a nechal v lese jako substrát pro mnoho drobných organizmů v zájmu stupňování biodiverzity a jako reinvestici do půdy pro příští generaci lesa.) Mimoto každoroční zvyšování výše polomů v porostech +120 r. ve výši 0,5 až 1 % v podstatě odpovídá intenzitě výběrné seče, která by pak vlastně mohla odpadnout.
Dlouhá obnovní doba, záměrně posunovaná do mladšího porostního věku (počínaje asi 30 roky porostního věku) ve všech nahodile vznikajících mezerách a na místech s řidším zakmeněním je důležitým základem zvyšování různověkosti a prioritou porostní přestavby. A tedy i zásadním opatřením prevence v ochraně lesa proti polomům.
Takže mně neříkejte, že způsobem hospodaření v lesích nejsme schopni snížit poškozování smrčin i hodně rychlým větrem. Jen si správně vybrat místně potenciálně nejvhodnější pěstební postup, v podstatě hospodářský způsob, a pak jej svědomitě provádět.
Ing. Milan Košulič st., Město Albrechtice, duben 2007
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com