Ponechávání dřeva v lese k zetlení
(6.7.2007 19.29, Milan Košulič st.)
Ochuzování lesa o půdní živiny těžbou je dlouho známý jev, který má povahu „neviditelné přítomnosti“ s kumulativními důsledky. Škodlivost takového jevu se projeví až po delší době. Tento zpožděný projev je nutné se vší vážností předjímat a při současných způsobech hospodaření respektovat. Problematika vlivu odebírání veškeré dřevní hmoty včetně starého dřeva a těžebních zbytků z lesa se silně aktualizuje s prohlubující se tendencí využívání dendromasy pro energetické účely. V LP č. 3/2007 odpověděl Ing. Dolejský na otázku týkající se negativních aspektů odebírání těžebních zbytků z porostů v podstatě tak, že je odmítá jako nepodložené (intuitivní – ekologické dogma) a požaduje o věci diskutovat na základě objektivní argumentace. A to mám právě v úmyslu v tomto článku.
B. Mařan, 1948: Obsah popelovin a jejich jednotlivých komponentů je v klestu, tj. ve dřevě větví a větviček daleko vyšší než ve dřevě kmenů bez kůry (v průměru 4×, z toho Ca cca 7×), po asimilačních orgánech je vůbec největší. V textu autora řada uvedených poznatků dokazuje velkou důležitost ponechávání klestu v porostech, neboť znamená zlepšení jak fyzikálních tak chemických a biologických vlastností půdy (pórovitosti, vzdušnosti a vlhkosti, půdní reakce, mikrobiální aktivity aj.) a přímo přispívá k výživě rostlin.
A. Němec, 1950: Vydatné pokrývání půdy smrkovým nebo borovým klestem působí zpravidla poměrně rychle zotavení růstu krnících kultur a lze počítat s dlouholetým příznivým vlivem. V pokusu s proložením špatně rostoucí smrkové kultury smrkovým klestem z roku 1928 došlo ke zvýšení výškového růstu v roce 1937 z počátečních 67 cm na 397 cm, tj. +330 cm proti kultuře bez klestu z původních 65 cm na 331 cm v roce 1938, tj. +266 cm (rozdíl 64 cm, tj. 24 %).
J. Materna, 1963: Pro intenzitu koloběhu živin je rozhodující jejich množství přijaté z půdy, podíl, který je v porostu zadržen a do půdy se vrací. Např.: celkové množství prvků přijaté porostem borovice do věku 55 let a množství za stejnou dobu vrácené v opadu je podle Ovingtona (1959):
| koloběh |
m. j. |
Ca |
Mg |
P |
K |
N |
Sa |
| přijato |
kg/ha |
2272 |
431 |
413 |
1933 |
4817 |
9866 |
| vráceno do půdy |
kg/ha |
1790 |
325 |
358 |
1685 |
4203 |
8361 |
|
% |
79 |
75 |
87 |
87 |
87 |
85 |
Z tohoto šetření vyplývá, že za dobu přibližně poloviny obmýtí je návrat zkoumaných minerálních látek do půdy opadem menší než jejich příjem z půdy; to znamená, že výživa porostu hlavními půdními živinami může být potenciálně ohrožena.
Z jiného příkladu koloběhu dusíku a popelovin z nadzemní hmoty v rokytníkové smrčině různého věku podle Smirnovové (1951) vyplývají tyto údaje (jde o bilanci dusíku, vápníku, hořčíku, fosforu, draslíku, síry a křemíku):
| koloběh |
m. j. |
věk porostu |
průměr |
| 24r. |
38r. |
60r. |
72r. |
93r. |
aritm. |
vážený |
| přijato porostem |
kg/ha/r. |
51,2 |
202,1 |
125,4 |
108,6 |
89,8 |
75,4 |
113,0 |
| vráceno do půdy |
kg/ha/r. |
24,1 |
112,3 |
104,5 |
92,0 |
78,2 |
42,2 |
87,7 |
| % |
47 |
56 |
83 |
85 |
87 |
55,9 |
77,0 |
Pro koloběh živin mezi porostem smrku a půdou vyplývá z tohoto výzkumu jeden důležitý poznatek: v každém zkoumaném porostním věku dochází mezi spotřebou a vracením živin do půdy k jejich úbytku v půdě, který pochopitelně vzrůstá s objemem odebírání dalších částí opadu.
K odčerpávání živin těžbou dřeva a další organické hmoty (N, Ca, Mg, P, K) dochází dle Ehwalda (1957) takto:
| způsob odčerpávání živin |
porosty |
| borovice |
smrku |
buku |
| v kg/ha/r. |
| a) těžba hroubí bez kůry a poloviny klestu |
11,7 |
100 % |
23,9 |
100 % |
23,3 |
100 % |
| b) těžba hroubí, všeho klestu a 2/3 kořenů |
24,0 |
205 % |
50,8 |
213 % |
50,7 |
218 % |
| c) hrabání steliva |
43,5 |
372 % |
78,5 |
328 % |
97,0 |
416 % |
| d) těžba jako ad b) a hrabání steliva |
67,5 |
576 % |
129,3 |
541 % |
147,7 |
633 % |
K Ehwaldovým údajům Materna uvádí: v tabulce jsou propočítána množství hlavních živin, která jsou odčerpávána těžbou dřeva, příp. dalších materiálů z porostů a tím se natrvalo ztrácejí z koloběhu látek. Našim současným podmínkám, kdy se většinou těží a bude stále více těžit kulatina v kůře s částí klestu, odpovídají nejspíše údaje pod bodem b). Bude‑li se však stupňovat těžba klestu pro chemické zpracování (nebo energetické účely), bude se také množství odčerpávaných živin přibližovat alternativě ad d). Z lesa je těžbou odváženo nejvíce vápníku a o něco méně dusíku. V tabulce velmi ostře vystupují rozdíly mezi různými intenzitami těžeb.
Poznámka: v předmětném textu a tabulkách neuvedené ztráty živin vyplachováním z asimilačních orgánů atmosférickými srážkami mohou být do jisté míry kompenzovány rovněž zde a v dalším textu neuvažovaným zvýšeným množstvím organické hmoty pařezů a kořenů jako podílu doplňujícího celkové disponibilní množství humusotvorného materiálu.
Porovnáním průměrného ročního příjmu živin lesními porosty smrku, borovice a buku I. bonity (Ca, Mg, P, K, N) podle údajů Ehwalda (1957) s údaji o množství průměrného ročního opadu a v něm obsažených průměrných množství minerálních látek jednak podle Pelíška (1957), jednak podle Ebermayera (1876), dospějeme k těmto výsledkům:
| dřevina – porost |
příjem živin |
návrat živin do půdy |
| Ehwald (1957) |
Ebermayer (1876) |
Pelíšek (1957) |
| kg/ha/r. |
% |
kg/ha/r. |
% |
kg/ha/r. |
% |
| smrk 1) |
151,1 |
100 |
135,9 |
89,9 |
138,0 |
91,3 |
| borovice 1) |
98,3 |
100 |
46,5 |
47,3 |
50,0 |
50,8 |
| buk 2) |
177,0 |
100 |
185,5 |
104,8 |
280,0 |
158,2 |
1) roční opad cca 3000 kg/ha, 2) roční opad cca 4000 kg/ha (Pelíšek, 1957)
Informace o koloběhu živin sestavené z šetření tří autorů, provedených v odlišné době, jiných porostech, v jiném věku a zřejmě i jinými postupy ovšemže nejsou příliš relevantní, protože asi jde o málo kompatibilní údaje. Přesto i ony naznačují většinou nedostatečnost návratu živin z popelovin do půdy pro plné nároky hlavních dřevin, s výjimkou buku.
Základním faktem zůstává, že odčerpávání minerálních látek i dusíku z půdy je značné a že vzhledem ke dlouhé době intenzivních těžeb, alespoň na značné ploše našich lesů, byla lesní půda již velmi ochuzena. Proto v rozsáhlých oblastech nacházíme porosty velmi špatných bonit (K. Dannecker, 1955).
Soukup, Matouš a kol., 1979: Humus jako přeměněná organická hmota sehrává v půdních vlastnostech a ve výživě rostlin ještě jednu důležitou roli: je součástí humusojílového sorpčního komplexu, který v půdě zajišťuje sorpci, tj. schopnost vázat živiny. U půd s vysokou sorpční schopností jsou ztráty kationtů (zejména Ca a Mg) vyplavováním a dynamika živin v porovnání s půdami s nižší sorpční kapacitou výrazně nižší. To znamená, že funkce sorpčního komplexu, tvořeného jílovitými a humusovými koloidy, a poutání kationtů v něm vzrůstá i s obsahem organických látek na povrchu lesní půdy. A naopak jejich nadměrný odběr tuto půdní schopnost zmenšuje a potenciálně destabilizuje obsah kationtů v půdě.
Z. Poleno, 1993: Předpokladem stálosti lesních ekosystémů je rovnováha mezi tvorbou a destrukcí organické hmoty, jak na to upozornil již Möller (1922). Přitom přirozená destrukce může být v hospodářských lesích nahrazena těžbou dřeva, při které dochází k minimálnímu odnímání živin. V žádném případě však nesmí jít o těžbu celých stromů (včetně kůry, větví a asimilačních orgánů), kterou se podle zahraničních šetření zvyšují ztráty živin asi na šestinásobek ve srovnání s těžbou dřeva hroubí bez kůry. Toto nadměrné odnímání živin z půdy může vést v určitých podmínkách až k destabilizaci lesních ekosystémů (Ulrich, 1981). Likvidaci klestu prodejem spolu s těžbou dřeva v kůře lze považovat za rovnou těžbě celých stromů, tedy s jejími destrukčními účinky na lesní půdu, tj. ocitající se na hraně trvalé udržitelnosti hospodaření v lesích. Velmi škodlivý vliv na chemizmus, fyzikální a biologické vlastnosti lesních půd mají imise. Působením depozic ze znečištěného ovzduší dochází k výraznému zkyselování lesních půd, k hromadění hliníkových iontů a ke katastrofickému úbytku pro les životně důležitých bází, především hořčíku a vápníku. Pufrační kapacita většiny lesních půd je limitována a vysoký vstup kyselých depozic vede k dalšímu okyselování půd. To vše vyžaduje změny hospodaření s lesními půdami, zejména s jejich humusovou složkou. Musí být vyloučena každá taková lidská činnost, která vede přímo či nepřímo k nevratnému poškozování lesních půd a stanovišť, flory, fauny a funkcí lesa.
Ch. Maser, překlad 1996: Ačkoliv jsou na příštích 10, 20 let předpovídány hojné zásoby dřeva, v pozdější době mohou být monokultury i ostatní lesy ohroženy vážnými, člověkem způsobenými změnami v kvalitě půdy. Ačkoliv se vrší důkazy o klesající produktivitě lesů celého světa, vědci (a řídící pracovníci) vědí příliš málo o komplexních ekosystémech a kumulativních následcích jemných stresů a nejsou brány v úvahu ani kumulativní účinky ekologických chyb plynoucích z intenzivního hospodaření v lesích (Plochmann, 1968, 1989). K jevu známému ze zemědělství, že po několika úrodách pěstovaných po sobě na témže poli bez systematického hnojení klesají výnosy stále více, dochází i v lesním hospodářství opakovaným pěstováním zejména monokulturních porostů ve více obmýtích po sobě. Objemová produkce na jednotku plochy za jednotku času se stále snižuje. Je to kumulativní proces soustavného ochuzování půdy o živiny úbytkem humusu. Jde o tichý, plíživý, neviditelný proces úbytku produkční schopnosti půdy, který může lidstvo jednou drasticky překvapit třeba úplným zhroucením nejvíce využívaných hospodářských lesů a jejich ekosystémů. Byl by to důsledek absence základního „účetního systému“ přírodního lesa, v němž se staré odumřelé stromy stávají reinvesticí lesního kapitálu do lesního porostu, kdy výběry, investice a reinvestice nejsou v rovnováze a úroky i jistina se spotřebovávají a produktivita klesá. Z výzkumu je totiž známo, že množství různého organického opadu je v půdě stále nižší (PLOCHMANN, 1968). Ani při intenzivním lesním hospodářství (nebo právě při něm) se tam nezvyšuje. Tím se ekologická pružnost mění v ekologickou křehkost.
I. Míchal, 1999: Trvalá produkční schopnost lesní půdy je v hospodářské úpravě lesa první součástí tradičního pojetí trvalosti lesa. Čím je ekosystém blíže rovnovážnému stavu, tím déle může udržovat vnitřní chemickou rovnováhu a tím méně mění chemický stav svého prostředí a naopak. Roční pokles stavu dostupných živin o pouhou 0,1 % – hodnota nedosahující přesnost našich analýz – by vedl v průběhu jediného obmýtí k výrazné změně půdního prostředí s následným dopadem na organizmy! Proto je přibližování lesních ekosystémů rovnovážnému stavu podmínkou jejich přežití. Nejdůležitější narušení této rovnováhy jsou výsledkem mimo jiné hromadění surového humusu v ekosystému a poklesu zásob organické hmoty a dusíku v půdě. Předpokladem stability je hromadění energie v ekosystému ve vztahu k její spotřebě z rezerv. Aby byl systém stabilní, musí mít nastřádány energetické rezervy použitelné na adaptace v případě porušení ekotopu nebo působení stresoru na biocenózu. Z tohoto poznatku se odvozuje, že ekosystém s nejvyšším nahromaděním kvalitní organické hmoty (živé i odumřelé – humusu schopného snadno uvolňovat živiny) bude vykazovat v rámci daného ekotopu nejvyšší stabilitu.
Dnes je zájem o veškerou dřevní hmotu (biomasu) mimo jiné i jako o obnovitelný zdroj organické hmoty a energie. Co nespotřebuje průmysl a ostatní drobní spotřebitelé, to odstraňují samotní lesníci. Klest ukládají do valů nebo hromad, aby nepřekážel zalesňování, v horším případě jej na místě spálí. Tím poškozují podstatnou část jeho hnojivého přínosu pro půdu. Poslední zbytky si pak nakonec (nebo ještě před tím), někde do poslední větvičky rozeberou lidé do svých topenišť. Povrch lesní půdy se tak na mnoha místech, zejména snadno dostupných, stále více stává úplně holým. V Německu (někde i u nás) lze vidět některé porosty jakoby vymetené koštětem a u venkovských obydlí vzorně uskládaná polínka i o tloušťce tužky. Ani si neuvědomujeme, že tím vším vlastně onu chtěnou „obnovitelnost“ poškozujeme a že se může stát, že jednou se z ekosystému vytratí zcela. A co je úplně k uzoufání je to, že zužitkování klestu po těžbě, kde je na přístupných pasekách k dispozici pro štěpkovací stroje, se stává součástí cílené energetické politiky jako obnovitelné a ekologicky čisté energetické suroviny na spalování. Že při drastickém ochuzování lesa o veškerou vyprodukovanou organickou hmotu je jen otázkou času, kdy tato obnovitelnost pomine, nikoho dnes ani nenapadne.
Nic nemám proti lesní biomase záměrně pěstované pro jakýkoliv účel ryze plantážnickým způsobem. Ale odnímat normálnímu hospodářskému lesu tzv. těžební odpad a neponechávat v něm žádné „špatné“ dřevo včetně hmoty znehodnocené hnilobami, vysloveně odporuje trvalé udržitelnosti lesního ekosystému. Jsem dokonce toho názoru, že problém nahnilého dřeva by byl jeho ponecháváním v lesích vyřešen, a že bez zbytkového dřeva v lesích, ležícího i stojícího, nemůže být jejich skutečně trvalé udržitelnosti. Ta totiž není žádným laciným moderním bezobsažným gestem, ale něčím, co od současné generace vyžaduje jisté, zcela konkrétní oběti. A ponechávání „špatného“ dřeva v lesích je jednou z nich. Že by to však vyžadovalo i rozsáhlou informační kampaň k veřejnosti, aby „zákaz“ sběru klestu a „nepořádek“ v lesích z ponechaných souší a jiného „špatného“ dřeva pochopila, je jisté.
Také si dovoluji připomenout, aby si lesníci uvědomili nutnost ekologicky odpovědnějšího zacházení s klestem. Změnit to mohou zejména dvě opatření:
1) jiný způsob ukládání klestu, a to třeba do celoplošně funkčních úzkých podélných pruhů, které pro zalesnění uvolní právě jen nezbytně nutný prostor, tzn. o šířce odpovídající rozestupu řad základní dřeviny, u smrku 2 m; takže 2 m široký pruh (spíše proužek) uvolněné plochy se střídá se stejně širokými podélnými nízkými valy uložených jen hrubých větví, s větvičkami posledního řádu ponechanými na uvolněných pruzích s tím, že se sází do těsné blízkosti klestových pruhů (třeba vyzkoušet);
2) štěpkování klestu (viz dále).
Ponechávání „špatného“ dřeva v lese nesporně vyžaduje i lesoochranářský pohled. To znamená vidět v něm i substrát pro šíření patogenních hub a podkorního hmyzu jako vektorů biogenních škod na lesích. Poznatky totiž ukazují, že dodržováním „čistoty“ lesa se radikálně zlepšuje zdravotní stav porostů (V. Jančařík, 1983). Tuto okolnost v komplexním pojetí problému naprosto nelze pominout. Je zřejmé, že věc vyžaduje širší výzkum, který by využití zbytkového dřeva v lese všestranně uspokojivě vyřešil. Než se tak stane, zdá se, že vhodným způsobem likvidace této hmoty může být i štěpkování s následným plošným rozmetáním štěpky, současně uspokojivě řešící jak pedologický přínos klestu na lesní půdu, tak problém lesní hygieny.
Pro potenciální možnosti nakládat s klestem v podstatě pedologicky i ochranářsky odpovídajícím způsobem jsem toho názoru, že lesníci by již dnes měli principiálně odmítat komerční zužitkování klestu a ostatního „špatného“ dřeva jako kořistnickou exploataci lesa. Velkorysým odstraňováním klestu a ostatního špatného dřeva jeho prodejem by se naplnilo výrok Ch. Masera: "Mám pro Vás varování. Jakmile začnou být ekologické principy ovlivňovány ekonomickými zájmy, je snadné ztratit správné ekologické hledisko." Dodávám: krátkodobé ekonomické zájmy nesmí přebíjet dlouhodobé zájmy ekologické. Přitom mně nevadí fakt, že kolem nás v ostatní Evropě se už využívá x procent energie všech primárních zdrojů z biomasy, zatímco u nás necelé 1 %. Naopak totiž zastávám názor, že všeobecně by se využívání biomasy mělo celoevropsky zásadně přehodnotit. Hlavním zdrojem energetické biomasy by měly být plantáže a lignikultury, pro jejichž zakládání je bezpochyby „všude“ na bývalých zemědělských půdách dostatek možností; naopak těžební zbytky, „staré a špatné“ dřevo bude zůstávat v lese ve prospěch půdy jako děkovná úlitba za hmotné i nehmotné užitky, které nám les „od kolébky po rakev“ poskytuje. Totiž: shora uvedené údaje o bilancích živin v jejich koloběhu mezi dřevinami a půdou zdaleka nenaznačují, že každoročním opadem se do půdy vrací takový dostatek živin, že další plánované odebírání zbytkového dřeva nemůže lesy ohrozit. Právě naopak, ohrozit je v efektivní produkci může, a to podstatně i z jiných biologických důvodů.
Ing. Milan Košulič st.,
Město Albrechtice, duben 2007
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com