Ochrana mladého lesa proti jelení a srnčí zvěři je dílčí součástí přírodě blízké lesnické politiky. Je úkolem lesníků bránit narušování, která prodlužují vznik a zdařilý vývoj mladého lesa, nebo která maří znovunastolení jeho přírodě blízkého stavu. Žádný čestný začátečník přírodě blízkého lesního hospodářství nemůže k těmto věcem jen tak přihlížet.

Názor, že škody zvěří na zemědělských a lesních kulturách lze vlastníkům těchto pozemků nahradit penězi, je mylný. Škody zvěří totiž nezatěžují jen tyto vlastníky, ale mnohem více celý národ. V mnoha případech představují nenahraditelnou ztrátu výnosu nejen poklesem přírůstu na poškozených lesních dřevinách, ale i poruchami látkových přeměn v půdním životě a jeho bohatosti vůbec. Ať se škody vypočítávají jakkoliv, jsou nepopíratelně vysoké.

Jelení zvěř nemá mít v žádném hospodářském lese, zaměřeném na trvalou produkci jakostního dřeva, žádný prostor. Tato zvěř činí každý pokus o vytvoření a zachování přírodě blízkého lesa nemožným. K ochraně lesa proti této zvěři je málo platné uzavřít les za plot, nýbrž za něj, tj. do obor, je třeba zavřít zvěř. To se opět blíží již mnohokráte se vynořující myšlence zřízení loveckých rezervací, které by se zakládaly na odlehlých územích s odpovídajícími stanovištními a potravními poměry. Tam se pak vědomě zřekneme zcela nebo částečně hmotového výnosu ve prospěch myslivosti.

Srnčí a nízká zvěř může být v hospodářském lese hostem byť více nebo méně trvalým, ale pro hospodárnost lesního podniku vždy nutně udržovaným v omezené četnosti, aby neškodil. Stížnost KÖSTLERA: „kdo myslí realisticky, rezignuje a obrátí se k oplocování lesa“ je stav, kterému lesníci musí odporovat, protože ochrana plotem je postup samotný problém neřešící jak v privátním tak národním hospodářství.

Návrh, aby se v hospodářském lese stále udržoval určitý procentický podíl plochy za plotem, je pro větší lesní podniky sotva použitelný (nákladově především). Mimoto čím více plochy lesa bude zaploceno, o to více plochy sousedních vlastníků bude zvěří poškozeno, tj. u těch, kteří si nemohou dovolit stejný rozsah oplocení, nebo pro malou výměru majetku to je technicky nemožné. Tím vzniká otázka na stejné úrovni jako právní ochrana proti větru a podobným škodám.

Ve všech případech by se mělo pátrat po příčinách, které např. v jedlovém lese brání vzniku náletu jedle nebo následně, když se zdaří, vedou k jeho zániku. To vždy nemusí zavinit zvěř. Je známo dost případů, kdy semenáčky opět zmizely, přestože plocha byla oplocena, ba pod samotnými mateřskými stromy nebylo lze náletu vůbec dosáhnout. Jako příčiny mohou být: překyselená půda, chybějící vzdušný klid v blízkosti půdního povrchu, sucho, porostní jednovrstevnost apod. Na druhé straně můžeme pozorovat, že cloněný jedlový podrost trpí okusem méně než na volné ploše – jev, který je ještě zřetelnější u mladých borovic.

Plot proti zvěři je v lese cizí těleso, a proto je nutné jej omezit na skutečně nouzový stav. Oplocení všech zmlazených ploch nebo porostů určených k přirozené obnově nakonec nutně vede k rozšíření prosvětlených ploch, k rychlému obnovení uzavřeného zápoje původně rozvolněných obnovních míst, ke zkracování obmýtí v důsledku rychlejšího dotěžování ploch a k poklesu hodnotového přírůstu. Méně plotu znamená více potravní nabídky na celé ploše revíru, zatímco individuální ochrana zvláště ohrožených rostlin je za přiměřených stavů zvěře osvědčeným prostředkem.

Oplocování jako opatření proti škodám zvěří by nemělo být trvalým stavem. Když a dokud lesníci plní úkol přeměny monokulturních jehličnatých porostů na přírodě blízké smíšené lesy, jsou oplocenky zpravidla nevyhnutelným pomocným prostředkem k dosažení biologické rovnováhy v lese. S ohledem na krizovou odolnost proti škodám zvěří má skladba lesa a jeho provozní forma bezpochyby rozhodující význam. Jedlový les je přitom poučný příklad, který nápadně ukazuje, kde jsou hranice únosných stavů zvěře.

Výběrné formy jedlového smíšeného lesa na velkých plochách mají jedinečnou krizovou odolnost proti nízké zvěři. Pod lehkou clonou, kde snadno vznikají keře a měkké dřeviny, je pro zvěř stále „něco na zub“. Často pomístně až k zemi pronikající víceméně právě dostačující intenzita světla umožňuje vznik bohatého přízemního patra půdní flóry. Na větších plochách obvykle prováděná těžba jednotlivým výběrem stromů otevírá v zimě bohatou potravní nabídku větví a pupenů. Jelikož zvěř má k dispozici celý les, okus je méně citelný. V takovém lese pak budou semenáčky a nárosty pod stálými „nůžkami“ zvěře. Přesto obnova lesa nikde a nikdy není zcela ochromena, jelikož na celé ploše se stále vyskytuje dostatkem nárostu, který je pro zvěř nedostupný. Také na půdním povrchu se pořád „prosazují“ jednotlivé semenáčky a zachrání se před zvěří. Nikomu dosud nepřišlo na mysl provádět ve výběrných lesích ochranu proti srnčí zvěři pomocí plotu (jelen tam opravdu nemá co dělat). Přesto se po generace zachovaly na tisících hektarů mezi sousedními lesy s ochranou oplocenkami.

V případech přechodu k lesům blízkým přírodě se má přistoupit k nastolení rovnovážného stavu mezi péčí o les a stavem zvěře, avšak s tím, že lesu se zaručuje přednostní postavení. Co pomohou ty všechny vymoženosti a jemná práce při pěstování lesa, když následně kvůli zvěři zase vznikají čisté kulturní smrčiny nebo/a řediny již v nárostech. Kdo v našich smrčinách či bořinách chce mít s vypěstováním smíšeného lesa skutečný úspěch, nesmí o přiměřeném stavu zvěře jen mluvit, ale musí mít také odvahu jej uskutečnit. Milovníci zvěře, kteří jsou stejnou měrou náruživými přáteli lesa jistě najdou ve svých revírech schůdnou cestu.