Jeden příklad trvale udržitelného pěstění lesa
(28.10.2007 21.33, Jaroslav Veškrna)
Na otázku, jak dospět v lesnictví k trvale udržitelnému hospodaření, odpoví většinou lesník, že on již takto hospodaří, když se snaží vyhýbat nadměrně velkým holosečím, zakládá kultury s předepsaným procentem přimíšených dřevin, zalesňuje do dvou let po vzniku holiny a kultury se mu daří zajišťovat do sedmi let. Cestu k trvalé udržitelnosti nemusí hledat, plní ji dodržováním lesního zákona.
Nemám v úmyslu pouštět se do hodnocení, zda jsou ustanovení současného zákona pro trvalost lesa dostačující. Chci jen – s odhlédnutím od jakéhokoliv zákona, dobrého či špatného – poukázat na rozdílnost osobního přístupu jednotlivých hospodářů k lesu. A to jmenovitě v nové, nikdy předtím nepoznané historické etapě, kdy prudce vzrůstá spotřeba surovin, zmnožují se civilizační zplodiny a havárie velkého rozsahu, kdy se za neopravitelných průvodních jevů likvidují deštné pralesy a rychle přicházejí klimatické změny – a my se dost málo zamýšlíme nad vlastním konáním. Nad tím, jak můžu přispět k šetrnějšímu užívání přírodních zdrojů, jak jsem například já, lesník, schopen ještě víc, než požaduje zákon, přizpůsobit své pěstování lesa měnícím se podmínkám na Zemi. To, že jsou naše středoevropské lesy jenom nepatrnou částí světového problému, nám nebrání položit si závažnou otázku, jestli i tak stojí za to, abychom jednali. Té otázce se nemůžeme vyhnout, dřevinná skladba lesa se v průběhu příštích generací velmi pravděpodobně změní ať chceme nebo nechceme, ať s naší spoluúčastí, nebo bez ní, ať pro zpracovatele dřeva příznivě, nebo nepříznivě. Bude na nás, jak se přizpůsobíme. Naprostá podřízenost lesa požadavkům průmyslu a obchodu skončila. Naši potomci nebudou mít pochopení pro naše těžkosti, budou nás posuzovat a možná odsuzovat za to, jakým krokem jsme vstupovali do jejich současnosti, o kolik jsme například spotřebovávali víc než bylo nutné.
Všichni víme, že se les bez našeho nadměrného vměšování sám může obejít a stejně zůstane lesem, ale že naopak my jsme na něm v mnoha ohledech závislí. Připusťme si otázku, jestli poučky, co nám byly vštěpovány a jichž se stále držíme, jsou i nadále beze změny přijatelné. Dosud jsme nepochybovali, že když budeme dodržovat zaběhané postupy, smrkový les nás nepřestane živit. Teď je načase přiznat, že násilné vynucování všelikých služeb na přírodě je už dále neúnosné, že k trvalosti života se nedopracujeme jinak, než že se k ní přiblížíme, začneme ji víc respektovat, od ní se učit, její dary pokorně užívat a uznáme, že to není pro nás ponižující. Pojem trvalá udržitelnost lesa se přece vztahuje na všechny jeho funkce, ne na jednu, jejíž domnělá prvořadost, třeba podvědomá, odvádí naši pozornost a zatemňuje nám obzor. Všechny jsou nenahraditelné. Není třeba vypočítávat, známe je.
Jsou lidé, kteří se už vydali na cestu k trvalé udržitelnosti jiným pěstováním lesa, takovým, které je opravdu blízké přírodě. Činí tak majitelé lesů a jejich hospodáři v zahraničí, a také u nás. Ti myslí kupodivu především ekonomicky, jde jim totiž o radikální snížení nákladů při nesnížené produkci dřeva. To proto za sebe z velké části nechávají pracovat přírodu. A vyplácí se to jak ve zvýšeném přírůstu, tak v tom, co obvykle přináší nadměrné náklady – v celém procesu obnovy lesa a výchovy mlazin. Obecně pak větší váhu než samotný finanční efekt pro majitele má šetření neobnovitelných přírodních zdrojů omezením příjmu surovin a energie do lesní výroby.
Pokusím se představit jeden ze vzorů přírodě blízkého pěstování lesa. Zájemcům ho na revíru Běstvina při lesní správě Nasavrky odhalila podzimní exkurze české pobočky evropského hnutí Pro Silva.
Před patnácti lety, zároveň se vznikem Lesů České republiky, začal tu na úpatí Železných hor hospodařit mladý lesní inženýr Pavel Starý. Revír leží v nadmořských výškách 250 – 555 m na svěžích a živných stanovištích lesních vegetačních stupňů 2, 3 a 4, s rozmezím ročních teplot 7,0 – 8,5 °C a s ročním úhrnem srážek 650 – 800 mm. Má pestrou dřevinnou skladbu, ale převahu čistých smrkových a bukových porostů. Hospodařilo se výlučně holosečným způsobem. Roční nahodilá těžba převládala nad úmyslnou. Na paseky se sázel hlavně smrk. Listnaté kultury na větších holinách byly obtížně zajistitelné a docházelo k velkým nezdarům. Na 1245 ha lesní výměry činil v prvních letech po převzetí revíru podíl opakovaného zalesnění víc než 50 % při celkovém ročním zalesnění přes 30 ha. Náklady na pěstební činnost ještě v roce 1994 byly 3,8 miliónu Kč, to je 3052 Kč na hektar. Bylo zřejmé, že příčina takového plýtvání tkví v holosečném systému hospodaření a revírník se zařídil podle toho. Nyní jsou pěstební náklady 900 Kč/ha, tedy méně než třetinové, a výtěž z lesa stoupá. Jak toho dosáhl? Systematickým zaváděním bezholosečného hospodaření.
Pavel Starý uvádí, že odpovědi na otázky, které si kladl, nacházel v hnutí Pro Silva a v přírodě blízkém hospodaření. Oslovila ho myšlenka, že lesní půda má být stále kryta lesem. Proto se z dosavadních holosečí přeorientovával na individuální výběry. Zpočátku převážně v podúrovni, postupně se osmělil zasahovat zralostním a zušlechťovacím výběrem do úrovně, zatímco podúroveň šetřil. Brzy poznal, jakou roli v tvorbě lesa hraje struktura porostu, výškové a tloušťkové rozpětí stromů. Zjistil, že výběr v úrovni podněcuje přirozenou obnovu, a také že ponechaná podúroveň stíněním chrání semenáčky na snadno buřenící půdě. Těžba výběrem zralých stromů, nikoli plošné mýcení, se mu stala krédem, a to přesto, že na revíru je vysoká převaha dospělých a dospívajících porostů. Někdo by takovou „nenormálnost“ uváděl do stavu „normálního“ rychlým sledem pasek, zapomínaje, že mnohem cennější než „normální paseka“ je v lese zásoba živých stromů, která zdarma produkuje zvýšený přírůst dřeva.
Od poloviny devadesátých let začala převažovat úmyslná těžba nad nahodilou. Až letošní lednový orkán shodil 3800 m3 a potom v červnu lokální vichřice asi 8000 m3, přičemž padlo téměř 50 % listnáčů. Při současné rozpracovanosti porostů však inženýr Pavel Starý nevidí v kalamitě větší problém. Narušená místa budou automaticky začleněna do obnovy, opět převážně přirozené, a svým nahodilým charakterem dál prohloubí skupinovitou výstavbu lesa.
Věková struktura posunutá ve prospěch dospívajících a dospělých porostů má vliv na odvození mýtní těžby. V posledních dvou decenniích je patrný trend zvyšování těžby a při klasickém výpočtu lze předpokládat další nárůst. Nyní je to 8 500 m3. Probírky v porostech do 40 let činí 9 ha, prořezávky 16 ha a obnova lesa 11 ha. Převažuje přirozená obnova, hlavně pod porostem, umělá zčásti podsadbami. V počátcích to byl především buk, nyní jedle, buk se zmlazuje.
Jako zvlášť inspirující si dovolím z „Průvodce exkurzní trasou“ doslova opsat dlouhodobý cíl a cestu k němu. Pavel Starý obojí vyjádřil se svou osobitou stručností.
Cituji:
Dlouhodobým cílem hospodaření je dosažení lesních porostů, které svojí druhovou skladbou a prostorovou výstavbou odpovídají stanovišti a mají přípustnou míru odchylky od přirozeného stavu (hemerobie). Rozhodujícím kriteriem je autoreprodukce (přirozená obnova) lesa. Zároveň je žádoucí dosažení jemné textury, tzn. střídání jednotlivých vývojových stadií na co nejmenších plochách. Tato kriteria by zároveň měla postačovat k dosažení dostatečné stability lesa.
Jak lze naplnit nastíněnou vizi?
Omezit až vyloučit holoseče. Z různých důvodů budou stejně vznikat, ale nepovažovat je za standardní způsob obnovy lesa. Jednou ze základních premis Pro Silva je udržení trvalého zápoje lesa. To lze naplnit přechodem z plošného (holosečného) na individuální způsob hospodaření (tzn. uplatnění výběru) a prodloužením obnovní doby. Těžebním výběrem usilovat (tam, kde je to možné) o strukturalizaci porostů. To znamená zachování podružného porostu (mikroklima, buřenění), překrývání etáží po určitou dobu života porostu. Různou intenzitou těžby dosahovat skupinovité uspořádání porostů.
Vnášet chybějící stanovištně původní dřeviny, obvykle pod clonu (podsadby), případně s využitím přípravného porostu (platí především pro buk a jedli).
Maximálně využívat přirozenou obnovu. Přirozená obnova je prostředkem, ne cílem. Cloněním nárostů a podsadeb a nestejnou intenzitou těžby dosahovat jejich samoprořeďování a strukturalizaci.
Zachovávat dospělé jedince vzácnějších druhů dřevin, například vtroušené jedle nechat zarůst do nové etáže lesa. Ponechávat doupné stromy, případně odumřelé jedince.
Myslím, že revír Běstvina se stává ukázkovým příkladem, jak lze skloubit péči o trvalost lesa s jeho ekonomickou výkonností. Běžná, často slýchaná námitka o „jiných podmínkách“ podle mě nemůže obstát. Vysoká pestrost dřevin a příhodné srážky jsou sice výhodou, ale ne podmínkou. S detaily obnovy místně vhodnými dřevinami si vzdělaný hospodář snadno poradí. Hlavní zásada přírodě blízkého pěstění, prostorová výstavba, k níž vede těžba výběrem, má platnost obecnou, na místě nezávislou, dá se uplatnit ve směsích i v monokulturách longines primaluna replica kterékoli dřeviny.
Toto všecko lze už dnes po patnácti letech na revíru Běstvina vidět, místy v začátcích, jinde dokonale rozvinuté.
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com