K „modernímu“ pěstování buku
(26.12.2007 13.49, Milan Košulič st.)
Když jsem před nemnoha roky viděl růst bukové
struktury v pralese Mionší a Badinském, v selském
výběrném lese v Julbachu v Rakousku, četl
o bukových pralesích v Rumunsku (v Banátu),
o Buchendauwerwaldu (H. Reininger 1993, 2000) v Rakousku a
Německu a koneckonců viděl i mnoho českých bukových
lesů, k něčemu jsem dospěl: bukové lesy se u nás
pěstují většinou pochybně
v porovnání s pěstebně, biologicky,
výnosově i ekonomicky efektivnějším postupem, a
to bližším přírodě – trvalým bukovým
lesem. Pochybně ve smyslu jakosti produkce, pracnosti, genetické
stability bukových populací (aby buk zůstal trvale
klimaxovou, stinnou dřevinou) a co do využívání
přírodních procesů na vyšší úrovni.
Jak roste buk v přírodních
lesích – pralesích
Přírodní bučina je všeobecně
výrazně různověká. Tvoří ji 2 – 3 vrstvy.
Jedna vrstva je málo častá, spíše jen ve
stadiu zralosti, v tzv. halových porostech. Podstatná
část populace se vyvíjí ve velmi dobré
kvalitě. V každém pralese pochopitelně nacházíme
i nekvalitní stromy. Ty často pocházejí
spíše z pomístné „předobnovy“
jednotlivých rostlin ve stadiu zralosti, které se
později ve stadiu rozpadu za většího přístupu
světla rozrůstají do tlustých košatých a
jinak netvárných buků. Nebo k tomu dochází
za situace náhlého zvýšení tloušťkového
přírůstu po předchozím prolomení zápoje
ke konci stadia optima až v první části stadia
rozpadu, kdy se opět uzavírá klenba horizontálního
zápoje. Tím v podrostu vzniká přílišný
stín a značně se prodlužuje stadium optima bukového
pralesa. Důsledkem je zvýšený útlak podrostu,
zhoršení jeho kvality a uhynutí jeho jisté
části. Rychle odrůstající zmlazení
při krátkodobé obnově výnosového lesa
dává v následných porostech i bez
pěstebních zásahů zřetelně lepší kvalitu
kmenů. (…) V rozptýleném světle malých
mezer rostou mladé boučky šikmo a křivolace, mnohem hůř
než v semknutých, plně osluněných mlazinách.
I kdy se po uvolnění prudce rozrostou, zůstává
jejich tvar doživotně poznamenán dřívějším
existencí v nedostatku světla, uvádějí
Míchal, Petříček a kol. (1999) – proloženo mnou
jako diskutabilní tvrzení. Jak už to totiž
v lesnictví často bývá, „všechno může
být jinak“. Moje poznatky o růstu bukového
podrostu v malých mezerách jsou jiné.
V selském výběrném lese v Julbachu,
nápadně podobném bukovému pralesu v jeho
výběrné fázi, právě v takových
malých mezerách, světlících,
spěje bukový podrost autoredukcí k 1-2 cílovým
bukům vynikající jakosti, jak jsem sám viděl a
náš průvodce, H. Reininger, potvrdil podobné případy
odjinud. Fototropicky podmíněné křivení boučků
je tam neznámé. O významném podílu
jakostních buků, které do své jakosti dorostly
bez podpory člověka za dlouhého clonění mateřským
porostem (250 ks/ha), se zmiňuje i Folta ve své
diplomové práci z PR Jelení bučina na LS
Karlovice ve Slezsku. Indruch (1985) pak uvádí, že
pěstební zanedbání mladých bučin je
jakostně vysloveně zhoubné a jejich výchova
pracovně a tedy i nákladově náročná, ale
teprve pak vyúsťuje v jedinečnou jakost mýtních
buků (viděl jsem tam, v Bílých Karpatech, bukové
mlaziny takto, ale i málo pěstované).
Pro pěstování buku jsou důležité
poznatky o reprodukci, autoredukci a jakosti
kmenového dříví v bukových
pralesích, tzn. jak se tam uplatňují přírodní
procesy. Pro genekologickou teorii jsou důležité
poznatky o příznivém vlivu dlouhého vývoje
podrostu v porostní cloně na genetickou stabilitu
populací buku.
Prostorově se buk zmlazuje v závislosti
na způsobu rozpadu staré generace. Všeobecně dochází
ke všem přechodům od skupinovitého k přísně
jednotlivému rozpadu. Větší holé plochy než
0,20 ha se vyskytují vzácně. Proto následuje
zmlazení v různě velkých, převládajících
„clonných“ hloučcích a skupinách, výjimečně
malých porostech. Pod clonou starého porostu
i „bodově“, způsobem připomínajícím
výběrnou seč (Plenterung). Avšak ojediněle i na
malých a větších holých plochách po
vývratech buku, jak jsem viděl v Badinském
pralese na vývratisku 2 ha
velkém po 60 letech od jeho vzniku pod přípravným
porostem jívy. Jedle velmi dobře odrůstá v mezerách
do 1 aru, buk má plošnější výskyt 1-20 arů.
Zpočátku zpravidla větší zastínění
podrostu na všech zmlazovaných částech způsobuje
jeho silnou autoredukci. Proto zmlazení zřídkakdy
přechází v houštinu. Kde buk v pralese
roste v přirozené hustotě s fungujícím
přírodním výběrem během několik desetiletí
trvajícího stínu až polostínu a
ve vzájemném tísnění, vznikají
od počátku, a zvláště nápadně ve střední
vrstvě, velmi pěkné kmeny. Přitom dochází
méně k vidličnatosti, resp. vzniká až ve větší
výšce kmenů, a k omezené tvorbě nepravého
jádra, resp. vzniká až ve vyšším věku, do
kterého se hospodářské bučiny většinou
nepěstují. Během vývojového cyklu přírodní
bučiny trvajícím 180 – 280 let dochází
k růstu následných generací pod porostem
předchozí staré generace, tj. generačnímu
překryvu po dobu okolo 80 let na ploše cca 30 – 60 %.
A právě tento jev přispívá k zachování
trvalosti přirozeného vývojového a
růstového rytmu buku, genetické stability a charakteru
klimaxové stinné dřeviny, to znamená základních
předpokladů vysoké ekologické stability
bukového společenstva.
To nelze říci o stávajících
způsobech obnovy v hospodářských bučinách
s cloněním podrostu (zmlazovací dobou) 5, 10,
výjimečně více let, což je v uvedeném
smyslu, ale i pěstebně, kontraproduktivní. Dobrou
jakost mnoha buků v pralese mně potvrdil jak H. Reininger
z návštěvy bučin Banatu v Rumunsku, tak jeden
český kolega po návštěvě těchže bučin po
výslovné otázce v této věci.
Ostatně sám jsem toho byl svědkem v pralese Mionší
a Badinském. Buk se v pralesích projevuje v počtu
stromů a zásobě, dimenzích a délce koruny
svými proměnlivými hodnotami jako mnohotvárná
dřevina. Uvádí se, že je naší nejplastičtější
dřevinou a právě proto může být trvale
obhospodařován výběrným způsobem.
V tom poukazuji zejména na 10.000 ha bukového
výběrného lesa v Thüringen Mühlhausen
v SRN, kde již staletí je buk úspěšně
obhospodařován výběrně.
Bukový trvalý les (Buchendauerwald)
Studium přírodních procesů
v bukových pralesích umožňuje odvodit model
pěstování více jakostního zralého
dříví s výrazným poklesem produkce
slabého dříví, se značně omezenou péčí
o mladé růstové fáze bučiny. Tento model
lze připodobnit „trvalému bukovému lesu“.
Nároky buku na světlo
Buk nesnáší delší stínění
než 40 let, pokud stínění trvá déle,
dochází ke zhoršení jakosti, případně
úhynu. Ke zhoršení jakosti kmene dochází
ale jak při nedostatku tak nadbytku světla a jeho trvání.
Kmeny ztrácejí průběžnost, vidličnatí,
koruny se za nadbytku světla rozrůstají do šířky
apod. Zatímco v bočním zástinu starého
porostu byl zjištěn podíl vidličnatých buků jen
17 %, uprostřed velké zalesněné plochy stoupá
až na 59 % (Bergman 1994). Při plném oslunění
vznikají silné, pozdě odpadávající
větve, zanechávající velké jizvy, které
jsou vstupní branou pro houbové infekce a podporují
vznik nepravého jádra. Jakost mladých buků
klesá nedostatečnou hustotou nárostů a mlazin,
v nichž dochází ke kvalitativnímu
zlomu. Ten spočívá podle Schütze (1992) mimo
jiné v poměrně labilní apikální
dominancí vrcholových pupenů, která způsobuje
zejména hojnější vidličnatost. Vhodné
podmínky k tomu vytváří i předčasné
úplné odclonění bukových nárostů.
S tím spojené jakostní zhoršování
kmene a koruny v mlazinách a tyčkovinách pak
rychle vyžaduje výchovné zásahy a jejich
vysokou pracnost. U buku, proti smrku a jedli, je jedno zvláště
pozoruhodné: na opakované zaclonění po
předchozí větší nabídce světla reaguje buk
značným zvětšením asimilační plochy
kmenovými výstřelky. To rovněž zhoršuje
jakost kmene. Je li tudíž bukové zmlazení
jednou odcloněno, musí to být již natrvalo.
Stín je v mladé bučině
důležitým vývojovým a růstovým
nástrojem, který má v přírodním
procesu stejnou váhu jako světlo ve starších
porostech. Na rychlý příliv světla, když se ho
nárostům dostane prolomením korunové klenby, se
umí skvěle adaptovat. Tato okolnost však může být
geneticky zrádná. Při opakované obnově
s rychlým domýcením mateřského
porostu nad bukovým zmlazením může totiž proces
rychlé adaptace na světlo časem vyústit v geneticky
stabilizovaný návyk na časné plné
oslunění, to znamená v nově získanou
vlastnost dané populace. Tím se pak buk může změnit
z klimaxové na pionýrskou dřevinu se
zhoršenou adaptabilitou ke stínu s následnými
komplikacemi pro podrostní, natož pro výběrnou obnovu
a vůbec se může ztížit jeho pěstování jako
klimaxové dřeviny.
Přírodní procesy v hospodářské
bučině
Stín – polostín má
pronikavý redukční a výchovný
účinek: přispívá k autoredukci,
tvarování kmene a koruny a prostorové
diferenciaci. Pro jistou představu o autoredukci v bukovém
nárostu až mlazině pocházející ze
zmlazení po domýtné seči provedené 5 –
10 let po nasemenění (s první prořezávkou
1-5 roku poté) uvádím informaci A. Indrucha
(1985) z Bílých Karpat: jestliže na 1 m2
vyrůstá po krátké fázi autoredukce 5 až
6 jedinců a bude zapotřebí odstranit 1 – 2 jedince, tj.
10000 až 20000 /ha, musí pěstitel rozhodovat mezi 5 až 6
stromky. To je podle mého názoru stále obrovské
množství práce (a nákladů) jak pěstitele tak
osob, které ji manuálně provádějí. V
tomto případě zdaleka nebylo využito možností
autoredukce, podmíněných však mnohem déle
trvajícím zástinem mladé bučiny až do
fáze tyčoviny či nastávající kmenoviny.
To, že při postupné autoredukci dochází ke
značné výškové diferenciaci mladé
bučiny, kdy současně vzniká velmi potřebná další
nižší porostní vrstva, je rovněž významný
efekt tohoto přírodního procesu. Je to důsledek různé
individuální odolnosti stromů k zástinu.
Stínění podrostů má také velký
vliv na čištění kmenů od větví, vysoce
zvyšující jakost dřevní produkce. Brzkým
odstraněním mateřského porostu domýtnou sečí
nad bukovým podrostem se uvedené efekty rychle
ztrácejí. Plné světlo zaplaví celé
zmlazení jako povodeň a poskytne velkému
množství jedinců podmínky k dalšímu
růstu, aniž by jejich podstatnou část včas přírodním
výběrem vyloučila. Vytváří podmínky
pro to, aby se v bučině uplatnily především všechny
hospodářsky špatné vlastnosti buku. Má li
být stinná a slunná fáze pro
hospodaření v lesích užitečná, musí
být světlo pouštěno do porostu jako difúzní,
nejlépe přes malé mezery – světlíky ne
větší než je přibližně průmět největší koruny
mýtného buku. Přitom
je pozoruhodné, že právě při takovém způsobu
pronikání světla do porostu se uplatňuje většina
hospodářsky kladných vlastností buku; mimo
shora uvedené prakticky ani nevznikají tzv. spádné
okraje, tj. nekvalitní rozkošatění jedinci po
obvodu světlíků, jako naopak k tomu dochází
při velkých skupinách. V selském bukovém
výběrném lese v Julbachu jsem viděl ve
světlících většinou velmi dobře se vyvíjející
bukové nárosty ze všech stran perfektně průhledné,
a H. Reininger to i z jiných míst potvrdil.
Kvalita dřevní produkce je tím lepší, čím
častější a hojnější je úroda semene.
„Trvalý les“ jako základ
moderního pěstování buku
Aby se celková světelná ekologie
v bučině a její plné efekty mohly trvale
uplatňovat, vyžaduje strukturu „trvalého lesa“
(Buchendauwerwaldu). Při klasickém pěstění lesa
podrostním způsobem je korunový zápoj
pokračující těžbou stále více
prořeďován až s koncem obnovní doby dotěžen,
vývojový cyklus je na dlouhou dobu přerušen. Péče
o strukturu trvalého lesa naopak usiluje o neustálou
obnovu porostní clony, o „věčný“ porostní
stín – polostín (viz Gayerovo pěstujte les
pokud možno trvale ve stínu). K tomu je zapotřebí
dvojí: výstavba střední porostní
vrstvy (podle A. Indrucha by podúrovňová vrstva
měla obsahovat více než 70 % počtu jedinců v úrovni)
a dlouhá zmlazovací doba (okolo 40 let).
Zmlazovací proces není jen samotný vznik
zmlazení na obnovní ploše. Ve smyslu trvalého
lesa je dokončen tehdy, když zmlazení dosáhne korun
horní porostní vrstvy. Teprve tehdy může být
druhá složka světelné ekologie – stín –
plně účinná a položen základ skutečně
trvalého lesa, včetně vytvoření střední
porostní vrstvy. To znamená, že na delší dobu
nesmí být vypuštěna stinná fáze.
K dosažení trvalé
hospodářské bučiny pro zajištění jejího
racionálního obhospodařování, jakostní
vysoké produkce (s omezenou tvorbou nepravého
jádra) a zejména i pro genetickou stabilizaci
lze dobře, reálně a prakticky jednoduše využívat
tři zdroje: časné zahájení přirozené
obnovy, zralostní mýtní těžbu a strukturující
probírku. Jde o víceméně známá,
leč dosud málo využívaná opatření
v bučinách.
Časné zahájení přirozené
obnovy
Převládá názor, že jakost
bukového kmenového dříví je ovládána
zejména nepravým jádrem. Jeho výskyt
vzrůstá s prodlužováním domýtného
věku buků (ačkoliv to není „přesné“),
s prodlužováním obnovní a zmlazovací
doby. Časová úprava přirozené obnovy bučin má
tedy jakostně vymezené limity více než u jiných
dřevin. Je ovlivněna i biologicky potřebnou délkou
clonění bukových nárostů a nutnou dobou ke
vzniku střední porostní vrstvy. Aby se toho všeho
dosáhlo v časově optimálních mezích,
je zkrátka nutné zahajovat přirozenou obnovu buku ve
správnou dobu, tj. začátkem poslední třetiny
vývojového cyklu (doby obmýtní), tj. mezi
70 a 80 lety věku porostu, resp. s výskytem prvních
mýtně zralých buků, nejdříve 40 cm
výčetní tloušťky zpravidla stačí.
Jak se to provádí, je již věcí
následujícího nástroje, zralostního
výběru, nejlépe těžbou cílových
tlouštěk.
Těžba cílových tlouštěk (TCT)
Má ryze pragmatický podtext. Sleduje
těžbu stromů na trhu nejlépe prodejných (s největším
ziskem), tedy nejvyšší jakosti, a přitom současně v době
přírůstového zlomu, aby jejich růstový
potenciál byl plně využit (když běžný přírůst
stromu začíná klesat pod průměrný přírůst
věkový). A aby od počátku byly co nejvíce
využívány přírodní procesy vysoce
zhospodárňující pěstební provoz jako
automatická biologická racionalizace. Přitom
obnovní těžbou stále nízké
intenzity. Ta přibližně odpovídá běžnému
přírůstu porostu, aby vše řečené „dobře
probíhalo“ a životnost staré generace porostu se
přiměřeně prodlužovala. Ale nikoliv přestárlými,
nýbrž do mýtnosti dorůstajícími
mladšími stromy, tj. C2- stromy. Maximum hmoty se těží
minimem stromů. Těžbou tlustých cílových
stromů, počínaje všeobecně nejhoršími, se
poměrně nejlépe naplňuje požadavek těžit stromy s již
klesajícím přírůstem, tj. s nižším
přírůstovým procentem (p%). To je relativní
výnosové optimum v intenci výzkumem
prokázaného, že p% v téže stromové
třídě klesá směrem k nejtlustším
stromům (Poleno 1999). Převládající
obnovní těžbou v porostní úrovni,
šetřením podúrovně a dlouhou zmlazovací dobou
spěje porost nejméně ke dvěma porostním vrstvám
jako předpokladu porostní kontinuity, „trvalého“
lesa.
TCT je tedy pěstební algoritmus, na jehož
počátku je těžba mýtně, tj. prodejně nejlépe
zralých stromů, pomístná bodová až
hloučkovitá přirozená obnova, dále pak
autoregulace podrostu za vydatného clonění mateřským
porostem, navazující strukturní probírka
s neustálou selekcí na vitalitu, jakost a
přírůst, teprve poté vrcholící
těžbou cílových tlouštěk
s relativně nejlepším zpeněžením. Z.
Poleno přiznává TCT charakter výběrné
seče, spontánně jako úplav směřující
k různověkému, výškově a tloušťkově
diferencovanému, smíšenému víceetážovému
či stupňovitému lesu výběrného typu,
aniž by přímo šlo o takový úmysl. Sám
autor TCT H. Reininger se k ní vyjadřuje takto:
„V samotné těžbě zralých stromů spočívá
formující síla stupňovitých porostních
struktur. Je zárukou jejich udržení, ale i motorem
pro všechny samočinné růstové pochody v našich
lesích. Těžba mýtních dimenzí je tím
způsobem zásahu, který v sobě může zahrnovat
všechny ostatní faktory obhospodařování lesa.
Je sklizní, zmlazováním a péčí
o les současně; do krajností komprimovanou formou
pěstebního jednání, maximum pěstebního
rozumu, nepřekonatelná v účinku a přece až do
krajnosti jednoduchá (…) V současném napětí
mezi ekologií a ekonomií stojí těžba cílových
tlouštěk na základech totální hospodárnosti.
Je zaostřením všech provozních procesů na optimální
hospodářský úspěch. (…) Lze říci, že
perfektní ekonomie je předpokladem i pro perfektní
ekologii. Ekologie a ekonomie se vzájemně podmiňují a
také vzájemně stupňují své účinky.“
Zmiňuji se i o možných škodách
při těžbě a přibližování v bučinách
s odrůstajícími nárosty: problémy
s těžebními škodami vyplývají z hromadné
těžby pasečného typu. Čím více se těží
dřeva najednou, tím větší jsou škody. To však není
případ TCT. Při ní se těží jediným
zásahem 20 - 25 stromů na ha. Když se to koná v dobře
rozčleněném a dopravně zpřístupněném
porostu správnou technologií, škody na porostu
i podrostu jsou veskrze malé. Ve Schläglu jsem viděl
jen takové.
Strukturní probírka
Je typem úrovňové výchovy.
Podporuje přirozenou tendenci lesa věkových tříd ke
stromové diferenciaci. Spočívá v podpoře
cílových stromů 1. série (C1), u buku cca
100 ks/ha, tím nepřímo i stromů 2. série
(C2), u buku rovněž v počtu cca 100 ks/ha, v druhém
sledu dorůstajících z dosavadní střední
vrstvy do mýtnosti a efektivně podporujících
výnosovost hospodářské bučiny prodlužováním
její životnosti do „nepřetržité trvalosti“.
Závěr
Vycházíme li z potřeb
„moderního“ pěstování lesa v intencích
vysoké hospodárnosti lesnického provozu,
zachování trvalosti lesních ekosystémů a
jejich dřevin, pak je to z požadavku úsporného
pěstování lesa a zachování genetické
podstaty všech cílových dřevin, jejich
„klimaxovosti“. To obojí se, bohužel, dosud nestalo
ustálenou součástí pěstění lesa.
Doporučované pěstování bučin na bázi
„trvalého“ bukového lesa v podstatě
výběrného typu, aspoň na optimálních
bukových stanovištích, je myšlenkovou reakcí
na shora zdůrazňované požadavky konečně v hospodářských
lesích respektovat základní presumpci trvalosti
lesa, ekonomiky hospodaření v lesích a
genetickou podstatu dřevin. To vyžaduje od lesníků
nebývalou míru trpělivosti ke skutečnému
projevu přírodních procesů a ovšemže i pracovní
zdrženlivosti, aby příroda mohla do značné
míry fungovat samovolně.
Ing. Milan Košulič st.,
Město Albrechtice
Prosinec 2007 replica rolex
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com