Přátelské soužití jedle s bukem
(27.8.2003 18.16, Milan Košulič st.)
?e v pojmu Abieto-Fagetum dominují dvě velmi důležité dřeviny - jedle a buk, je známo každému lesníkovi. Mezi jedlí a bukem existuje mimořádně těsná sociálně biologická vazba, která má zejména pro jedli existenční význam. To bylo částečně známo již v 18. století a dnes je to mnoha znalci jedle znovu zřetelně vyzdvihováno. Přesto se z toho v pěstební praxi jen zřídka vyvozovaly potřebné pěstební důsledky. Dodnes se hojně předobnovou zakládají přísně od sebe oddělené čisté skupiny jedle a buku, a to až na výjimky v celé střední Evropě včetně ČR. Považuji za vhodné na tuto okolnost upozornit a dát tak podnět ke změnám v dosavadní skupinové obnově jedle a buku.
O skvělém přirozeném soužití jedle s bukem je bezpočet příkladů z pralesních zbytků a výběrných lesů všude, kde se obě dřeviny ještě vyskytují v dobrém zastoupení. Informace v knize M. HORNDASCHE " Jedle bělokorá a její tragický osud v běhu času" (1993) uvádějí výskyt jedinečných jedlí, často ohromujících rozměrů, z jedlo-bukových porostů na nejrůznějších stanovištích celé střední Evropy, v Karpatech a na Balkáně. Kniha obsahuje velké množství citací řady autorů-znalců jedle právě o tomto mimořádně přátelském soužití obou dřevin, také mimořádně hodném napodobování i v hospodářských lesích.
HEGER (1949) říká k věci toto: "...jedle je od přírody vázána na společenstvo s bukem. Máme proto stále dbát na to, aby odrůstala v okruhu vlivu buku."
DANNECKER (1948) mluví o jisté "únavě" jedle, kterou lze pozorovat na mnoha místech, kde ze směsi vymizel buk. To by mělo vést k jeho návratu do těsného soužití s jedlí.
BREUNLIN (1951): "...Kde vymizí buk, je nevyhnutelný úbytek i jedle. Jedlový problém je proto problém listnáčů..."
OFFNER (1952): "S opětovným návratem jedle musí jít ruku v ruce návrat buku. Jeho novému pěstování přirozenou a umělou obnovou, podsadbami a předsadbami je nutné věnovat zvláštní pozornost, neboť je vhodnou dřevinou k jedli jako žádná jiná a poskytuje jí při zmlazování cennou ´přípřež´...."
HORNDASCH (1993): "Všeobecné hodnocení buku jako "matky lesa" se, podle mého názoru, v prvé řadě týká jeho úzkého vztahu k jedli. O tento názor se autor dělí s DRESCHERem (Lesní úřad Schönau, Schwarzwald), který buk trefně nazval "matkou jedle". V poměru jedle/buk přisuzuje MINUTIILLO jedli roli "otce lesa" a tento názor opírá o příkladné a nepopiratelné vlastnosti: odolnost proti větru, optimální přírůst, odolnost proti zastínění atd."
K mnoha autory již zmiňovaným přednostem smíšení buku s jedlí je třeba doplnit ještě toto:
- Nevýhody kořenové konkurence mezi jedlí a bukem ztrácejí na významu, jelikož kořenový prostor buku se proti jedli rozkládá podstatně výše; to je tím výraznější, čím jsou předmětné půdy těžší.
- Zásobování jedle vodou ze srážek je ve smíšení s bukem mnohem příznivější než se smrkem. Např. HEGER uvedl, že smrk transpiruje 3× více vody než jedle.
Podle výzkumu GEIGERA (1950) spadne k půdě v důsledku hladkých listů a hladkého kmene buku již při slabém dešti 65-75% srážek pod bukem. To je pro jedli o to důležitější, že pro své husté ojehličení se vyznačuje značnými intercepčními ztrátami.
Podle KREUTZERA (1981) se pohybují intercepční ztráty ojehličením u smrku ve výši 26%, u olistěného buku jen 8%. Stékání vody po kmeni buku je 15× vyšší než u smrku. Proto jsou ztráty vody intercepcí ve směsi jedle s bukem příměsí buku značně sníženy.
SCHMID a ZEIDLER (1953) rovněž připomínají snadné odtékání vody po hladkých listech buku. S odkazem na starší výzkumy BÜHLERA (1918) a BÜSSEN-MÜNCHA (1927) oba autoři sděluji, že z ročních srážek 1000 mm pronikne pod jedlí k půdě jen 600 mm, naproti tomu pod bukem 800 mm.
Podle pozorování GAYLERA (1962) odebere povrchová zplstnatělá vrstva kořenů, kde je jedle přimíšena ke smrku "každou kapku vody". Naproti tomu přimíšením buku, v důsledku vysokého odtoku vody po bukových kmenech, je zásobování kořenů jedle v hlubším půdním prostoru na kyslík bohatou vodou příznivě podporováno. Mimoto v bezlistém stavu buku se k půdě dostane podstatně více srážek než pod smrkem a jedlí s jejich vysokou intercepcí. Toto zjištění doplňuje GAYLER takto:
"...Zásobování vodou prostřednictvím buku je snad hlavní důvod, proč jedlové lesy s příměsí buku jsou podstatně zdravější a přírůstavější než čisté jehličnaté lesy. V suchých letech byla příměs buku pro jedli životně rozhodující."
HORNDASCH dále uvádí, že důvody pro úzké soužití jedle s bukem je nutné doplnit o předpoklad, že zde dochází k příkladu efektu vitality ve formě allelopatie jako jevu vzájemného ovlivňování rostlin, který však není dosud uspokojivě vysvětlen.
V dané souvislosti je třeba zmínit ještě jeden důležitý jev. Jedle by měla být přimíšena v každé druhové skladbě skoro zásadně skupinovitě. Důvodem jsou prokázané hojné kořenové srůsty jedlí. Např. ZENTGRAF (1949) zjistil, že udivujících 60% zkoumaných jedlí mělo kořenové srůsty s pařezy pokácených jedlí. Ty přispívají ke zvýšenému zásobování vodou a živinami, takže vzniká jisté zásobovatelské společenství jedlí ve skupině; to zřejmě také zvyšuje jejich přírůst a ovšemže i již tak vysokou odolnost jedle proti větru.
Literární údaje neuvádějí poměry smíšení jedle s bukem, při nichž by docházelo k příznivému vlivu buku na jedli. Ale z poměrů v přírodních směsích soudím, že příměs buku v několikaarových skupinách jedle by měla činit 1/4 až 1/3 z celkového počtu stromů. Např. každá 3. až 4. řada buková nebo všechny pařezy osázeny 1-3 sazenicemi buku apod. Ovšemže i prosazování bukového zmlazení jedlí je žádoucí, a to jejími hustšími podsadbami; ale s tím, že jedle se pěstební péčí soustavně chrání před útiskem bukem. Proto lze za "ideální" považovat zakládání několikaarových jedlových skupin v bučinách tak, aby jedle měla před dodatečným zmlazením buku výškový náskok aspoň 1 m; tím se značně omezí jinak úporná konkurence buku a ohrožení jejího dalšího dobrého vývoje v bučinách bez náročné pěstební péče.
V databázi nebyl nalezen záznam požadovaných vlastností.
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com