Skupina nebo jednotlivá příměs meliorační a zpevňující dřeviny
(27.8.2003 18.32, Milan Košulič st.)
Tímto článkem mám v úmyslu vystoupit na podporu jednoho bodu záměru revitalizace poškozených a chřadnoucích lesů v ČR: "dosáhnout mozaikově skupinovité či hloučkovité porostní struktury, a to jak druhové, tak i věkové" (POLENO, 1997), resp. "stabilního, kvalitního, druhově, prostorově a věkově skupinovitě smíšeného lesa" (LČR, 1997).
Při umělé obnově lesa na holině či v porostu, zejména smrkovém, jde o principiální otázku. Při rozhodování o volbě jednotlivého či skupinovitého smíšení dřevin, především příbuzných vlastností, je nutné v daných stanovištních podmínkách posoudit vývojové šance použitých dřevin. Dobrým vodítkem k tomu jsou příklady vývoje analogických směsí na podobných stanovištích v okolí, založených v dřívější době, poznatky stanovištního, příp. i historického průzkumu a samozřejmě také způsoby rozmístění dřevin v přírodních podmínkách - v pralesích. Samozřejmě je nutné vzít v úvahu požadované funkce dřeviny v porostu.
Na úrodných, především vlhčích stanovištích jsou růstové naděje dřevin jak biologicky odlišných,replica watches tak příbuzných vlastností při různých způsobech smíšení mnohem vyrovnanější než na stanovištích chudších (sušších). Na bohatých stanovištích snášejí i konkurenčně méně zdatné dřeviny konkurenci sousedících dřevin lépe i při jednotlivém přimíšení, protože tam všeobecně lépe snášejí zastínění. Na chudších (kyselejších) stanovištích se konkurenční vztahy dřevin projevují mnohem výrazněji.
Funkční způsob smíšení je efektivnější než pěstebně volný způsob smíšení. Využívá poznatek, že některé porostní funkce může plnit konkrétní dřevina jen při určitém způsobu přimíšení, při jiném méně či vůbec ne. Typickým příkladem je krycí funkce stinné dřeviny v podúrovni slunné dřeviny pro pěstování kvalitního kmene. Smíšení využívající schopnosti různých dřevin plnit odlišné funkce v porostu umožňuje jednodušší a přehlednější pěstění, snadnější péči o kultury. Je výhodné pro použití určitých racionalizačních opatření, např. pravidelného sponu, řadového přimíšení některé dřeviny.
Rámcově lze tudíž konstatovat, že správně se rozhodnout pro určitý způsob smíšení dané dřeviny za známých růstových podmínek by nemělo být obtížné, víme-li, při jakém způsobu smíšení může ta či ona dřevina obecně dobře plnit požadovanou funkci. Pak není ani obtížné uplatnit v některých případech ještě vyhovující kompromis. Zvláště tehdy, když od přimíšené dřeviny požadujeme plnění několika funkcí najednou, tj. kombinovanou funkci (ochrannou, meliorační, výnosovou, příp. další), což bývá často. Dvě hlavní funkce - meliorační a stabilizační - a dodatkovou funkci výnosovou mohou MZD v jehličnatých porostech nejlépe plnit, když jim jejich postavení umožňuje vyspět v dobře rozvinutou nadzemní i kořenovou část a zajistí i trvalou účast v porostu v dostatečném počtu jedinců do mýtního věku. To znamená co nejdéle trvající postavení v porostní úrovni. Menší riziko selhání představuje příměs v hloučcích (do 3 arů) až skupinkách (3-10 arů), ačkoliv s poněkud menší účinností meliorační a výnosové funkce. Tento jistý dílčí nedostatek skupinovitého přimíšení MZD by měla z větší části kompenzovat ještě její menší jednotlivá nebo řadová příměs mezi skupinami téže dřeviny. Dále uvádím důvody, proč je vhodné preferovat skupinovitou příměs MZD, zvláště ve smrkových porostech.
Bioekologické hledisko
V elementární přirozené populaci fytocenózy se rozlišují tři způsoby rozmístění jedinců rostlinného druhu na ploše biotopu (disperze):
- rovnoměrné (pravidelné),
- náhodné,
- shlukovité.
Rovnoměrné rozdělení se vyskytuje ojediněle. Vzniká jen při ostrém biologickém boji nebo při existenci antagonizmu mezi druhy. Je známé u některých pouštních keřů, u nichž vzniká v důsledku silného vnitrodruhového zápasu o vodu. Vzácně se vyskytuje také u lesních dřevin, rostoucích v zapojených stejnorodých porostech na stejnorodých stanovištích jako důsledek vnitrodruhového zápasu o světlo (v nepěstovaných porostech). Naopak v umělých monokulturách se původní pravidelné rozmístění dřeviny mění během vývoje v disperzi náhodnou nebo shlukovitou.
Náhodné rozdělení je možné jen ve zcela homogenním prostředí a druh nesmí mít tendenci ke sdružování. To znamená, že jde o rozdělení rovněž spíše výjimečné.
Zdaleka nejčastější je výskyt jedinců v seskupeních (agregacích), shlucích. Vyplývá z převládající tendence potomstva setrvávat v blízkosti mateřské rostliny. Nejčastější příčinou bývá způsob rozmnožování. Stupeň sdružení (sociability) je nepřímo úměrný mobilitě diaspor. Zjevná je tato tendence u dřevin s těžkými semeny a s rozmnožováním kořenovými odnožemi. Důvody však existují i v lokálních rozdílech prostředí (P. DUVIGNEAUD, 1980). Často převládá shlukovité rozmístění i u jedinců s lehkými semeny roznášenými větrem.
V zapojených skupinách bývá menší úbytek jedinců než mimo ně. Izolovaně rostoucí jedinci snadněji podléhají konkurenci jiných druhů (= jeden z důvodů pro hnízdovou síji či sadbu). Mj. i proto přirozené prořeďování směřuje ke shlukovitému seskupení populace téže dřeviny (R. G. EJTINGEN, 1949, 1950).
Sdružování může posílit konkurenci mezi jedinci o potravu, prostor, vodu, světlo atd. Tato nevýhoda však může být vyvážena zvýšením naděje skupiny na přežití. Sdružená individua totiž mohou mít nižší mortalitu než jedinci izolovaní, nastane-li nepříznivé klimatické období nebo zaútočí-li jiné organizmy. Povrch vystavený vnějším vlivům je v poměru ke hmotě menší a skupina může dokonce modifikovat ve svůj prospěch mikroklima nebo mikroprostředí (P. DUVIGNEAUD, 1980). Těmto jevům také převážně odpovídá výstavba středoevropského přírodního lesa: různověký les s převládající maloplošnou skupinovitou až hloučkovitou strukturou (I. MÍCHAL, 1995).
Na stanovištích, na nichž má přimíšená dřevina menší konkurenční schopnost než dřevina hlavní (např. buk ve smrčině na kyselých stanovištích), zajišťuje skupina přimíšené dřevině bioekologicky a tedy i růstově relativně prominentní postavení. Dostává se jí tam více vláhy a světla jako rozhodujících růstových faktorů pro výškový růst, neomezovaný mezidruhovou konkurencí, než např. jednotlivě přimíšenému buku ve smrčině, a to po celou dobu existence skupiny. Za takových okolností má pak přimíšená dřevina mnohem větší naději dosáhnout požadovaného úrovňového nebo tomu blízkého postavení i na méně úrodných stanovištích než při jednotlivém rozptylu po ploše porostu. Tam často skončí v podúrovni s poklesem růstového výkonu a hlavní funkce (funkcí).
Lepší růstové podmínky ve stejnorodé skupině vyplývají z příznivější světelně-energetické a vodní bilance. Po skončení stadia mladosti s požadavkem klimaxových dřevin na clonění mateřským porostem (stinná fáze vývoje) vyžadují všechny lesní dřeviny k dobrému růstu plné sluneční záření. Toho se stromům přimíšené dřeviny dostává mnohem více ve skupině než jedincům jednotlivě rozptýleným po porostní ploše. Je tomu tak proto, že boční vzájemné stínění korunami stromů téhož listnatého druhu je zpravidla menší než clonění korun listnáče korunami okolních smrků. Zatímco korunovou klenbou smrčiny proniká do porostního nitra k půdě (a tudíž i k jednotlivě přimíšené dřevině) jen cca 2-3% z plného světla, ve více či méně rozvolněné skupině, natož ve skupině zcela holé, určené k výsadbě např. buku, proniká k půdě podstatně více světla přímého i difúzního. Podobně příznivější je intercepce ve skupině než v porostu s jen mírným proředěním pro jednotlivou příměs listnáčů.
Nelze pominout ani bioklimatický význam skupiny v mateřském porostu při maloplošné obnově pro vznik druhového bioklimatu vytvářejícího se s uzavíráním zápoje zakládané (uměle nebo přirozeně), převážně stejnorodé skupiny. Nejsou-li skupiny (kotlíky) v obnovovaných porostech příliš velké (do průměru oscilujícím okolo výšky porostu) a zakmenění porostu v jejich okolí příliš nízké (aspoň stupně 0,5), mají zvláštní, typický kotlíkový charakter mikroklimatu. Lesníkům je dávno známý, ceněný a při obnově lesa také využívaný. Netřeba podrobně popisovat.
Méně je však známé to, že rozdílného zástinu na ploše skupiny - kotlíku během dne ve vegetační době je možné využívat i různým situováním nejméně dvou dřevin s různými nároky na světlo na ploše skupiny. I v kotlíku tak může být dlouhodoběji předsazován na déle osluněné části jinak slunný modřín (borovice, dub) a naopak v trvalém zástinu jižní stěny skupiny zase situován buk.
To jsou stanovištně obnovní nuance, několikráte výhodné:
- ekologicky jednak využitím zmíněné proměnlivosti mikroklimatu na ploše téže skupiny - kotlíku pro použití dvou druhů dřevin, jednak různou velikostí skupin a jejich tvarem a situováním pro využití slunných a poloslunných dřevin ve směsích se stinnými dřevinami;
- biologicky uplatněním vzájemných alelopatických účinků, příp. dalších příznivých růstových vlivů plynoucích z těsného vzájemného soužití některých dřevin, např. právě buku s jedlí, jedle s dubem a borovicí.
V mateřském porostu se skupinou-kotlíkem imituje malé narušení (disturbance) ekosystému, působící na jeho vývoj příznivě. "Nabízí se řada důkazů, že specifická narušení brání vylučování druhů konkurencí, že mají roli význačného selektivního faktoru druhového bohatství a jeho evoluce a že jsou proto nezbytná pro udržení druhové rozmanitosti mnoha společenstev. (...) Při mírném narušování s mírnou frekvencí ("středně často") se vysoká rozmanitost druhů uchová mnohem déle, protože tempo vylučování vzájemnou konkurencí druhů se výrazně sníží", konstatuje I. MÍCHAL (1994).
Pěstební hledisko
U skupiny je výhodné to, že svým tvarem a skupinotvornou dřevinou vytváří pohledově, dlouhodobě zřetelné a přehledné maloplošné porostní části. To je pro orientaci lesníka i manuálních pracovníků velmi důležité. Ve stejnorodé nebo jen mírně smíšené skupině jsou později lepší podmínky jakostního výběru výchovou (při omezené až nulové mezidruhové konkurenci), než jaké jsou při jednotlivém rozptylu téže dřeviny po celém porostu. Při jednotlivém přimíšení MZD se většinou jednoznačně výchovou upřednostňuje snad každý jedinec této dřeviny nezávisle na jeho kvalitě. Určitá míra homogenity skupiny s jednou převládající dřevinou a trvalé prostorové vymezení jsou pro každého lesníka i v budoucnu srozumitelným, zjevným výchovným signálem a vodítkem. Je totiž jasné, že ve skupině se:
- zápojná dřevina, když se použila, výchovou postupně odstraňuje, jakmile končí její funkce, ve prospěch hlavního druhu skupiny,
- vtroušený ušlechtilý listnáč, když je přimíšen, se proti základní dřevině skupiny preferuje,
- dřeviny podružného porostu ve skupině se šetří i při zhoršené jakosti, aby hlavní dřevině skupiny co nejdéle sloužily.
Zřetelná, víceméně stejnorodá skupina přimíšené dřeviny je skoro "neomylný" a poměrně nejspolehlivější obnovní prvek k dosažení plánované cílové druhové skladby, když má dané dřevině a stanovišti odpovídající velikost a umístění v terénu. Důvodem je to, že plocha skupiny se během vývoje porostu nemůže prakticky nijak výrazně zvětšit ani zmenšit; samozřejmě když pomineme její náhodné zničení nějakým vnějším rušivým vlivem nebo když se z porostu prostě "vytratí" v důsledku vysloveně špatné výchovy. Z hlediska celého porostu může být plošný podíl dřevin situovaných ve skupinách od počátku do konce téměř stejný. Skupina je proto zárukou vysoké stability druhové účasti dřevin v porostu. Důsledkem je, že skupinovitě smíšený porost spěje spontánně k cílovému zastoupení dřevin - provoznímu cíli - podle záměru lesníka - zakladatele. Ten vytvořil skupinovým založením kultury pro své následovníky ty nejjednodušší podmínky pro skutečné dosažení provozního cíle.
Při zalesňování se lze velikostí skupin dobře přizpůsobit jak stanovištním nárokům jednotlivých dřevin na produkčně nehomogenních lokalitách (tedy i stanovištním rozdílům), tak pěstebním a některým funkčním požadavkům kladeným na určité přimíšené dřeviny. Je tedy velmi variabilním obnovním prvkem, umožňujícím obnovit snad na všech stanovištích i směs nejrůznějších dřevin.
Při skupinovitém smíšení se mezidruhová konkurence omezuje na obvod skupiny. To má značnou pěstební výhodu. Konkurenční vztahy ve víceméně stejnorodých skupinách mají tudíž povahu hlavně vnitrodruhové konkurence s méně dramatickým průběhem.
Naopak při jednotlivém smíšení se mezi dřevinami vytvářejí velmi těsné mezidruhové vztahy. Zdaleka však nejsou jenom konkurenční, ačkoliv ty jsou výchovně a pro životaschopnost směsí nejdůležitější. Konkurenční vztahy se při tomto smíšení uplatňují ve všech horizontálních směrech a při výškových rozdílech i vertikálně. Komplikují se s přibývajícím počtem dřevin s příbuznými vlastnostmi a na stanovištích terénně a půdně značně proměnlivých. Ke vzniku konkurenčních situací poskytuje jednotlivé smíšení nejvíce příležitostí. Když jedné z dřevin navíc vyhovují stanovištní podmínky hůře nebo když z jakýchkoliv důvodů má nižší postavení, pak se její růstové možnosti konkurenčním vztahem ještě dále zhoršují. Skupinovité smíšení tyto komplikované vztahy značně eliminují. Na stanovištích vyhovujících přibližně stejně dobře oběma takovým dřevinám však mohou vznikat i při jednotlivém smíšení velmi perspektivní směsi, např. smrku s bukem: zpočátku buk sice růstově zaostává za smrkem (někdy je však tomu zcela naopak), aniž by tím utrpěl újmu, brzy však v růstu smrk "dohání" a společně pak dobře rostou v horní porostní vrstvě až do mýtního věku. Vždy však správně předem odhadnout takový vývoj jednotlivé směsi věru není snadné.
Ve směsích dřevin odlišných vlastností, např. stinných a slunných, však ke konkurenčnímu vyhrocení nemusí docházet ani při jednotlivém smíšení. Často mezi nimi vzniká vztah závislosti nebo až mutualizmu (kooperace - závislé druhy mají prospěch jedny z druhých). Slunná dřevina tvoří hlavní porost, stinná dřevina více nebo méně funkční porost podružný (např. dub s bukem, borovice s lípou, bukem). Jde ale o smíšení pěstebně poměrně labilní, podléhající tendenci změny v převládnutí stinné dřeviny. Při skupinovitém přimíšení stinné dřeviny se tato tendence zmírňuje, příp. zcela mizí.
Vztahy mezi dřevinami se komplikují, když jedna z nich je dominantní. Využívat tam jednotlivou příměs "podřízené" dřeviny (dřevin) při současné kultivaci obou (všech) dřevin je většinou neperspektivní1. Konkurenčně slabší druh ustupuje do podúrovně až podléhá, ze směsi se vytrácí. K takovému vývoji dochází např. při jednotlivém vnášení jedle do bujně odrůstajícího bukového (nebo i smrkového) nárostu nebo buku do nárostu smrkového na kyselých stanovištích, kde smrk má vysloveně dominantní postavení. Taková smíšení samozřejmě možná jsou, ale k jejich trvalému zachování vyžadují velmi náročnou pěstební péči (jedle by měla mít před bukem náskok alespoň jeden výškový metr).
Možnosti jednotlivého smíšení se obecně zlepšují s přibývající úrodností stanoviště. Když je nutné zasáhnout ve prospěch jedné z dřevin, bývá často obtížné na konkrétním místě správně rozpoznat horší nebo lepší růstové dispozice jedinců různých druhů a rozhodnout, zda jde o důsledek stanovištních podmínek či individuální růstové proměnlivosti. Proto takové rozhodnutí může být mnohdy i objektivně nesprávné.
Ke standardní směsi smrku s bukem, pokud jde o způsob vzájemného smíšení, uvádí J. KONŠEL (1931) toto: "Smrk a buk mají často vývoj vzrůstní opačný. Smrk nasázený mezi podrost buku opožďuje se v mládí a snadno zakrňuje, není-li podporován plecími sečemi; vyrovnal-li se však asi po 20. roce s bukem, obyčejně brzy předrůstá, takže ke smrkovým skupinám přimíchané jednotlivé buky rychle ustupují do porostu podružného. Takové dočasné předrůstání je důsledkem rozdílné vzrůstní bujnosti v určitých obdobích porostního vývoje, ale stává se ještě střídavějším, vyhovuje-li stanoviště jedné z dřevin lépe než druhé. Je-li tedy vrozená bujnost vzrůstu podporována stanovištěm jednostranně příznivým, je nesnadno, aby udržela ve směsi dřevina jednotlivě vtroušená. Jedině hloučkovitě promíchané dřeviny vytvoří trvalou porostní směs."
O dobrých pěstebních výsledcích jednotlivého smíšení se naopak vyjadřuje A. INDRUCH (1985). Týkají se vynikajících porostů jednotlivého smíšení smrku, jedle, buku, javoru a jasanu, v některých porostech i dalších dřevin, např.dubu, lípy a třešně, v Bílých Karpatech. Jehličnany jsou tam zastoupeny jednotlivě v sousedství odolných listnatých dřevin; dokonale živeny a zásobovány vodou dosahují vysoké dřevní produkce. Ve 120 letech se v těchto porostech očekává průměrná hmota smrku a jedle okolo 10 m3 a hektarová zásoba 1000 m3. Vysokou pěstební náročnost k dosažení takového cíle považuje A. INDRUCH za samozřejmou a nikoliv za důvod odmítnutí takových porostních směsí. Nutno však doplnit, že jde o stanoviště s mimořádně příznivými růstovými podmínkami a o vysokou pěstební úroveň tamního hospodářství.
Skupina určité dřeviny lépe vyhovuje budoucí možné přirozené obnově v porostní směsi. Je v ní snadnější propěstovat k rané a hojnější plodnosti elitní stromy: ve skupině se jich jednak může vyskytovat více, jednak aspoň část jedinců hlavní dřeviny může získat výhodné vysoké postavení v úrovni s nezbytným dostatkem světla. Naopak při jednotlivém rozptylu přimíšené dřeviny by většina z nich vůbec nemusela dospět do plné plodnosti, resp. nevýhodně se značným zpožděním, pokud by vůbec taková většina v podružném postavení do mýtního věku dožila. Např. v přírodním společenstvu smrku-buku-jedle jednotlivě přimíšený buk, je-li jeho podíl menší než 20%, v první generaci většinou "vypadne" v důsledku obklíčení růstově ještě silných jehličnanů, takže se druhá generace buku vůbec nevytvoří (KORPEĄ - SANIGA, 1995).
Ve skupině se také velmi dobře zvýhodňují podmínky pro pěstování dřevin s výrazněji odlišným obmýtím, ačkoliv to může samozřejmě zajistit i dvouvrstevná výstavba porostu, ale převážně jen u směsí některých dřevin (stinná + slunná).
Při postupném zalesňování, zejména kalamitních holin, se skupina, když má přiměřenou velikost, může stát samostatnou plošnou porostní jednotkou významnou zejména z hlediska ochrany porostu proti větru, ale i s příznivým vlivem pro stupňování porostní biodiverzity.
Hlavně je skupina, resp. její tvarová varianta - pruh, plošným základem postupného zalesňování holin. Je prvkem druhové, věkové a prostorové proměnlivosti následných porostů a tím i základním nástrojem ekologické a statické stability. A co je zvláště důležité, takové struktury porostů lze dosahovat (zejména pokud jde o pestřejší druhovou skladbu) i při zalesňování kalamitních holin, když se skupiny pionýrských dřevin s přípravnou funkcí doplňují (podsazují) cílovým druhem postupně, až do doby blízké mýtnímu věku pionýrské dřeviny.
Skupina je pružným zalesňovacím prvkem. Nejen tím, že se snadno přizpůsobuje velikostí, tvarem a umístěním poměrům na zalesňované ploše podle nároků dřevin. Ale i tím, že její náhodné zničení větrem, sněhem, houbami či hmyzem nebo zvěří lze snadno nahradit kultivací jiné (nebo téže) dřeviny. Tato okolnost se nakonec může stát "z nouze ctností", protože přispěje k větší věkové a tím i prostorové diferenciaci stávajícího i příštího porostu, ke vzniku pohledově a tím i ekologicky odlišných porostních částí.
Z hlediska péče a ochrany výsadeb v nových smíšených kulturách je skupina pracovně a organizačně jednoduchým a přehledným zalesňovacím prvkem. Skupiny lze na holinách i v porostech určených pro podsadby dobře zviditelnit (signalizovat) umístěním vysokých a barevně rozlišených kůlů či označením na okolních stromech.To vše zpočátku péči o ně a další těžby v daném prostoru s ohledem na ně velmi usnadňuje.
Skupina nejlépe vyhovuje požadavku zakládat smíšené porosty tak, aby se směs dřevin v porostu zachovala sama o sobě bez složitého a obtížného replica watches for men pěstování.
Poznámka: swiss replica watches
1 Opačná situace je v případě požadavku na vypěstování podružného porostu
V databázi nebyl nalezen záznam požadovaných vlastností.
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com