Vertikální struktura lesa
(27.8.2003 22.18, Milan Košulič st.)
Jakým zlem jsou kalamity všeho druhu, netřeba připomínat. Bojovat proti nim různými hospodářskými opatřeními je trvalou prací lesníků. V jedné skupině opatření ovlivňujících porostní stabilitu se však stále dopouštíme závažných chyb. Jde o dosahování porostní struktury ve vertikálním i horizontálním směru. V myšlenkách se k ní vracím vždy, když slyším o další lesní kalamitě. Zatímco horizontálně diferencované struktury (textury) lesních porostů lze dosahovat vcelku bez velkých potíží, totéž nelze říci o vertikální struktuře. Ačkoliv se o ní dost mluví, koná se pro ni mnohem méně, než by se ve skutečnosti mohlo. Proto si dovoluji připomenout něco o tom, jak diferencovanou vertikální strukturu v lesích dosahovat.
Strukturní les
Prostorová výstavba lesa má v jeho odolnostním potenciálu velký vliv. O tom mnohé napoví pohled do přírodního lesa (dále jen pralesa). Prales má značně řídkou strukturu. Stromy po silné autoredukci v dolní až střední vrstvě dospívají do více či méně solitérního postavení v horní vrstvě. Podstatnou část vývojového cyklu prožívají jako vícevrstevné lesy. Přitom stromy získávají příznivou štíhlost kmene (štíhlostní koeficient) a pevné zakořenění. Proto má prales jako celek vysokou nejen statickou, ale i ekologickou stabilitu. Velká vichřice málokdy zničí celý prales. Spíše provede jen silný "výběr" přestárlých, nahnilých a nemocných jedinců. K jejich přirozenému vylučování dochází podle věkových a stadiálních rozdílů i jiných vlivů jednotlivě, v hloučcích až nevelkých skupinách. Nejpříznivější statické poměry a nejvyšší ekologická stabilita se vyskytují ve stadiu dorůstání. To se vyznačuje největší výškovou, tloušťkovou a věkovou rozmanitostí, zastoupením nejrůznějších růstových fází stromů. Přitom každá růstová fáze disponuje specifickým odolnostním potenciálem. Mladé růstové fáze jsou labilní proti sněhu; proti němu je však chrání horní a střední vrstva stromů. Starší a staré stromy jsou proti větru odolné nejen tvarem svého kmene a koruny, ale i dlouhodobým rozvolněným postavením v důsledku "návykového" efektu. Rovněž synekologická stabilita různých růstových fází populace je značně proměnlivá. Porost s jejich pestrým zastoupením je tudíž jako celek odolnější proti biogenním škůdcům i škodlivým atmosférickým činitelům.
Podobnou statickou a ekologickou stabilitou se vyznačuje i výběrný les.
Vysoký pěstební a stabilizační význam porostní struktury oceňuje REININGER (1992) těmito slovy: "Optimální obhospodařování lesa je jen tehdy možné, když produkční síly stanoviště nejsou využívány jen přes výnosové schopnosti dřevin, ale mnohem více přes odpovídající strukturu."
Strukturu podobnou stadiu dorůstání v pralese by měl mít i hospodářský les blízký přírodě. Taková struktura se obvykle vyjadřuje známou představou skupinovitě smíšeného, různověkého, tudíž i vertikálně členěného lesa. Skupinou se zde rozumí maloplošný prvek určité růstové fáze stromů.
Zatím mnohé nasvědčuje tomu, že hlavní úsilí o stabilizaci lesních porostů, zejména se smrkem jako hlavní dřevinou, je upřeno k úpravám druhové skladby stávajících a následných porostů. Vnášení melioračních a zpevňujících dřevin (MZD) je dokonce deklarováno přímo v lesním zákoně jako závazná povinnost. Zdaleka nepodceňuji význam smíšení. Ale nemohu nepřipomenout vysokou statickou a ekologickou stabilitu např. téměř stejnorodých přírodních vysokohorských smrčin, situovaných v polohách větrem až extrémně exponovaných. Za to vděčí nejen tvaru kmene a koruny horských smrků a dobrému zakotvení v kamenité půdě, ale i porostní struktuře se značnou mezernatostí, rozvolněným zápojem, prolínáním nejrůznějších růstových fází stromů v hloučcích a skupinách a tudíž i jejich různých výšek. Vůbec si však nevzpomínám, že bych nějak často četl nebo slyšel, jak konkrétně dosahovat požadovanou různověkost a s ní spojenou výraznější rozměrovou diferenciaci stromů a tím i prostorovou členitost celých porostů specifickými pěstebními opatřeními, jednak při zalesňování, jednak během porostní výchovy. Zdá se mi, že dosažení toho se potichu přesunuje na další generaci lesa a lesníků po dosažení lesa nejdříve aspoň smíšeného.
Výchovou i stejnověkých porostů samozřejmě lze dosahovat jisté rozměrové diferenciace stromů a tím i prostorové rozmanitosti porostů,Best Replica Watches ale jen omezeně. Každá populace stejnověkých stromů totiž zahrnuje jedince různé růstové strategie (klimaxové, pionýrské a přechodové) a tím i různě rychle rostoucí do výšky i tloušťky. Takto samočinně se vytvářející částečnou diferenciaci je proto třeba úrovňovou výchovou od samého raného věku porostu podporovat, nikoliv ji podúrovňovou výchovou potlačovat. Nositeli členitější vnitřní porostní výstavby jsou zejména pomalu rostoucí jedinci dolní a střední stromové vrstvy (stromové třídy). Pomalu rostoucí samozřejmě na základě svého přirozeného růstového rytmu. Ale právě na ty se chybně soustřeďuje hned od mládí porostní výchova tím, že se většinou odstraňují. Zdravá, vitální část těchto stromů má naopak setrvávat v porostech co nejdéle.
V této úvaze mne však více jde o možnosti dosahovat vyšší rozměrovou diferenciaci stromů a tím i vyšší prostorovou diferenciaci porostů při umělé obnově lesa, především na kalamitních holinách. Jde o postup v podstatě dávno známý, objektivně uznávaný, ale v praxi stále jen výjimečný.
Stereotypní zalesňovací technologií, tj. jednorázovým zalesňováním celé holiny cílovými dřevinami, nemůže se v zásadě dosahovat žádné podstatné změny věkové, výškové a tloušťkové diferenciace nového porostu. Takový postup je vhodné opouštět. A to i při zakládání stejnorodých porostů, kde jsou zdůvodněné, např. ve vysokých horských polohách. Základem by se naopak mělo stát postupné zalesňování s minimálním věkovým rozdílem 20 (lépe 30) let aspoň na polovině porostní plochy.
Zalesnit jen část určené plochy ve skupinách některou z hlavních dřevin, v daných podmínkách relativně nejlépe snášející prostředí holiny (obvykle smrkem nebo borovicí) a zbytek ponechat přirozenému vývoji či k dolesnění za 20 -30 let, je k dosažení "lepšího" strukturního cíle ten nejjednodušší z možných postupů. Současně je ale takový postup v běžném hospodářském lese těžko přijatelný, jelikož odporuje nejen zákonným ustanovením, ale i vžitým tradicím obhospodařování pasečného lesa. Pro některé lesy zvláštního určení, lesy ochranné a část lesů hospodářských si však i tento postup zaslouží pozornost.
Vhodný a možný postup, a to jen s malými změnami legislativy, ale s velkými změnami v myšlení lesníků, spočívá sice v jednorázovém zalesnění, ale dvěma skupinami dřevin: cílovými-klimaxovými a dočasnými-pionýrskými, (příp. s náhradou části pionýrů modřínem) tj. dřevinami různého věku dožití.
Poválečným průkopníkem tohoto postupu zalesňování holin byl u nás kromě jiných i Vladimír ZAKOPAL. Ve stále aktuální knize "Zalesňování kalamitních holin" kolektivu autorů, vedeným J. PĚNČÍKEM (1958) uvádí ZAKOPAL tuto kapitolu:
"Při vysazování těchto dřevin na holiny (autor míní mj. zejména jedli a buk - moje poznámka) nám musí pomoci přípravné dřeviny. Postupujeme tak, že si podle žádoucího zastoupení stinných dřevin v budoucím porostu určíme jejich plošný podíl na holině a ten uskutečníme jako jistý počet skupin o celkové žádané rozloze. Tyto skupiny plošně vyznačené a vytýčené na ploše holiny zalesníme přípravnou dřevinou, která se nejhojněji vyskytuje v sousedství holiny. Jsou to zejména bříza a olše černá i šedá, popř. i jeřáb a osika (líska). Až se tyto dřeviny později ve skupinách zapojí a osázenou plochu zastíní a zvýší vlhkost, můžeme teprve pod ně vysazovat cílové dřeviny choulostivé, zejména buk, jedli, příp. i lípu. Velikost těchto skupin pionýrů volíme podle stanoviště tak, že na rozsáhlých holinách musí tyto skupiny být větší (10-25 arů), kdežto na menších, zpravidla méně extrémních holinách, kde se dosáhne téhož stupně stínivosti, zmenšené průvanitosti a tedy celkového pomístného zlepšení mikroklimatu, skupiny podstatně menší (do 10 arů)".
K tomu poznamenávám toto: budou-li skupiny pionýrů zaujímat větší plochu, např. 50% holiny, může se později jejich část podsazovat i smrkem k diferenciaci struktury porostních částí jeho samotného; větší skupiny pionýrských dřevin (okolo 20 arů) nemusí být poté podsazovány jedinou cílovou dřevinou, ale na jejich menších ucelených částech dvěma třemi cílovými dřevinami.
V. ZAKOPAL sledoval tímto postupem především ekologický prospěch citlivých klimaxových dřevin, který se ani dnes ještě často plně nerespektuje. Proto předpokládal podsazování skupin pionýrů poměrně brzy, jakmile pro cílové dřeviny vytvořily ekologicky funkční clonu. K dosažení větší věkové a tím i rozměrové diferenciace stromů i celkové prostorové (včetně vertikální) členitosti následného porostu stačí tento postup nepatrně pozměnit. Skupiny pionýrů, kultivované s plným ohledem na jim vyhovující stanovištní podmínky, pěstovat nadále stejně pečlivě jako hospodářské dřeviny a usilovat o jejich "normální" jakostní produkci. Poté je podsazovat cílovými klimaxovými dřevinami až v době okolo jejich mýtního věku (zralosti), každopádně až za několik desetiletí.
Velmi dobrou variantou tohoto postupu (nebo jeho doplňkem) je částečná náhrada pionýrských dřevin modřínem. Jako slunná dřevina s dobrou propustností světla svými korunami umožňuje podsadby již po 2-3 desetiletích bez újmy pro podsázené dřeviny, smrk nevyjímaje. Jeho lepší výnosová funkce může být přitom značným ekonomickým přínosem.
Takový postup s pionýrskými dřevinami však není v souladu s ustanoveními vyhlášky Mze č. 82/1996 Sb. Ta jednak připouští jen 15% podíl pomocných dřevin, a to při rovnoměrném rozmístění, jednak požaduje zastoupení taxativně vyjmenovaných MZD již v zajištěné kultuře. Podle mého názoru by měla novela vyhlášky připouštět až 50% plošný podíl pomocných dřevin (ve skupinách), pokud vůbec by se měla limitováním pomocných dřevin zabývat, a uznat i pionýrské dřeviny jako dočasně meliorační. Je totiž snad každému lesníkovi jasné, že skupiny pionýrů je třeba dříve nebo později podsázet cílovými dřevinami (zatím stále ještě vyšší hospodářské hodnoty), nechce-li do budoucna utrpět výnosovou újmu (možná, že tomu v budoucnosti tak vůbec nebude). Přitom meliorační hodnota pionýrských dřevin rozhodně není zanedbatelná a do doby jejich výměny "pravými" MZD porosty ještě nepotřebují jejich stabilizační funkci. Ta se ostatně vytváří nejen standardní výchovou, ale i "plášťovým efektem" na obvodu skupin pionýrů při styku s cílovými dřevinami a tento efekt se poté uplatňuje trvale.
Plášťový efekt a jeho protivětrnou funkci jsem odvodil ze samostatných jednotek lesa, jak je popisují VICENA-PAŘEZ-KONOPKA (1979): "Pro účely ochrany lesa proti větru musíme považovat za samostatnou jednotku takovou jeho část, která od okolní části lesa
- je oddělena výrazným porostním pláštěm,
- výrazně se liší svou výškou nejméně o 5 m,
- podstatně se liší vnitřní skladbou dřevin nebo zakmeněním (nejméně o 3 desetiny)."
Těmito znaky budou do budoucna disponovat skupiny pionýrů po dolesnění cílovými dřevinami, když mimoto o vytvoření malých porostních plášťů po jejich obvodu budeme usilovat i výchovou.
V oblastech s odpozorovaným hojnějším přirozeným výskytem pionýrských dřevin na holinách by bylo vhodné ponechat část plochy (asi 20-30%) ve skupinách (pruzích) dočasně přirozenému vývoji. Po několika letech se tyto skupiny s již jistým výskytem nárostů různých pionýrů (ale i některých cílových dřevin) podle potřeby dolesní na požadovanou hustotu dalšími pionýrskými dřevinami; nebo se ve stavu, v němž přirozeně vznikly, dále pěstují. Teprve později se dolesní cílovými dřevinami. I tento postup zatím vyžaduje souhlas státní správy.
K podobnému cíli směřuje i to, co doporučuje A. HEGER (1957): "Při uskutečňování principu nestejnorodosti, příp. nestejnověkosti, platí totéž co při péči o koruny. Čím dříve s tímto opatřením začneme, tím větší jsou vyhlídky na úspěch jak pro porosty dosavadní tak i pro porosty budoucí generace. Máme-li v úmyslu zpevňovat naše smrčiny nestejnověkostí, nesmíme se zaleknout ani zakládání skupin předrostlíků při pěstebních zásazích v tyčovinách a tyčkovinách.(...) Tato zásada je plně v souladu s řádnou pěstební péčí o porostní zásobu." Dále autor píše toto: "Bylo pozorováno, že za jinak stejných podmínek bývají smrčiny s podrostem poškozovány větrem méně než porosty bez podrostu. Také skupiny a hloučky předrostů zmenšují výši škod. Tohoto úkazu je třeba ve stejnověkých smrčinách využít k tomu, že těžbou nemocných jedinců budeme podporovat vznik přirozených mezer v porostech. K nim se přidruží světliny způsobené sněhem, ledovkou nebo hmyzem apod. Všech těchto mezer v porostech využijeme již v mládí k založení skupin předrostů z buku, jedle, klenu atd. Je však třeba vysloveně zdůraznit, že tento návrh nesmí být podnětem k úmyslnému a schématickému zakládání kotlíků v tyčovinách."
U REININGERA (2000) se v podobné souvislosti můžeme dočíst toto: "Budou-li takové porostní mezery zmlazeny nebo zalesněny, je to předpoklad vzniku dvouvrstevné porostní výstavby", a o tu (a vícevrstevnatost) v lese blízkém přírodě mj. především jde.
Přitom vůbec není nutné vymezovat možnosti podsadeb mladých a středně starých porostů nějakým "směrnicovým" limitem zakmenění nebo dokonce věkem podsazovaných porostů, či jinak, a tím tomuto postupu v zásadě bránit. Svobodné rozhodnutí o tom by mělo být plně v kompetenci místního lesního hospodáře. Ten po krátkých zkušenostech a pečlivém pozorování vývoje vlastního lesa sám rozpozná možnosti a reálnost takového postupu. Pro uvažovanou strukturalizaci lesních porostů je to postup par excellence. Ale za přítomnosti velké spárkaté zvěře a s vysokými stavy srnčí zvěře bez oplocování takových podsázených míst sotva možný; to je nutné objektivně konstatovat. (Opět zde narážíme na zásadní problém zvěře v lesích!)
Podsadby klimaxových dřevin pod přípravné porosty pionýrů jsou vědecky uznávány. A to nejen z ekologických důvodů. Stejně důležitý je důvod genetický. Ten spočívá v podpoře a zachování klimaxově orientovaných jedinců populace podsazované dřeviny, zpočátku pomalu rostoucích, adaptovaných k zástinu. To je i směr k zachování klimaxového charakteru celé dílčí populace konkrétní dřeviny. Tato populační složka má mj. pro budoucí stabilitu (rezistenci) lesního ekosystému, diferenciaci stromů a prostorovou členitost celého porostu velký význam. Postup zalesňování holin i s využíváním podstatného podílu pionýrů by proto měl být praxí konečně všeobecně přijat a také dle potřeby skutečně využíván. Nové kalamitní holiny jsou k tomu velkou příležitostí.
Zalesňování holin jednorázově, přímo všemi cílovými, klimaxovými dřevinami je ekologicky a především geneticky vysloveně chybné, protože narušuje jejich přirozenou biologickou podstatu. Řekl bych, že z dlouhodobého hlediska cyklického vývoje lesa a dřevin je přímo rozhodující příčinou soudobého fatálního, mnohostranného poškozování lesa, smrčin zejména, širokým spektrem škůdců a škodlivých vlivů ze strany půdy a ovzduší. Možná, že právě nyní dochází k nevratným změnám v životě a organizaci lesních ekosystémů. A to jako důsledek uplatnění neviditelné přítomnosti v podobě dosavadního špatného obhospodařování lesa pasečnými návyky. To znamená důsledek kumulativních účinků neviditelných změn, skrytých škod, které se projeví ve zdravotním stavu, odolnosti a tím i produktivitě budoucích lesů. "Tyto jemné procesy, jež tiše a nenápadně probíhají po desetiletí, jsou nám skryty..." (CH. MASER, překlad 1996). Mezi tyto změny a procesy bezpochyby patří i degenerativní změny v genetické struktuře populací klimaxových dřevin dosavadním špatným, nepřirozeným zacházením s nimi. Od toho k destabilizaci celých lesních ekosystémů je jen krok.
Závěr
Členitá porostní výstavba ve vertikálním i horizontálním směru je vedle pestré druhové skladby rozhodující pro všeobecnou stabilitu lesních porostů. Nic nového. Ale věková a s ní spojená výšková diferenciace zakládaných porostů jako rovněž známý strukturní a stabilizující prvek je zvláště při zalesňování holin většinou lesníků nevšímána. Stejně jako se málo respektuje přirozená genetická podstata cílových, klimaxových dřevin. I na holinách je možné dosahovat věkovou a tím i strukturní rozmanitost porostů. V podstatě "snadno": zakládáním skupin z přípravných - pionýrských - dřevin a jejich dodatečnou podsadbou cílovými - klimaxovými - dřevinami. Pro lesní ekosystém tím vykonáme to nejlepší možné: zvýší se nejen odolnostní potenciál lesa, ale i nadějnost zachování přirozené genetické variability dnešních klimaxových dřevin, kde ještě nebyla narušena, resp. podpoří se návrat k ní (tzv. genetickou repatriací). Poslední větrná kalamita (říjen 2002) se breitling replique stovkami, ne-li tisíci hektary nových holin, je další příležitostí k nápravě genetického, strukturního a tím i odolnostního stavu dnešních smrčin. Čeští lesníci by se jí měli chopit.
Strukturní les
(milan)
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com