Cesta k přirozenému hospodářskému lesu - úvod
(21.9.2003 18.33, )
Obsahem této knížky jsou především pěstební prostředky k dosažení "přirozeného hospodářského lesa" nebo lesa "blízkého přírodě". Je uznáváno, že les má plnit v krajině řadu funkcí. Mimo jiné má být i nositelem ekologické stability. To může zajišťovat nejlépe tehdy, bude-li mít přirozený charakter. Proto jsem opatřil "hospodářský les" adjektivem "přirozený". Podstatou pěstebních prostředků jsem v této knížce učinil využívání spontánních přírodních sil lesa samotného, jeho "samoorganizační" schopnosti (STERN-TIGERSTEDT, 1974). V jejich rámci i co nejširší uplatňování výběrných principů v mladých i dospělých porostech lesa věkových tříd.
V tomto pojetí cesty ke zmíněnému typu lesa zaujímá důležité místo mj. čas. Ale v jiné podobě, než na jakou jsme zvyklí v jeho hospodářsko-úpravnickém významu. Čas jako potřebný fenomén, aby se přírodní síly mohly projevit a materializovat. Čas jako spolutvůrce hodnot ze své podstaty, když je mu poskytnut prostor. Jako trpělivé čekání na výsledek. Jako dosud málo zdůrazňovaná potřeba nazírání na les jako ekosystém. Čas je v ekosystému tvořivý prvek svou pomalostí, nenápadností svých projevů. Ty se téměř s jistotou vždy dostaví. Za jistých podmínek dokonce v hospodářsky účinné podobě. Pak je čas jako projev vědomé trpělivosti naším pomocníkem. Takový čas zde zdůrazňuji jako starý muž, protože mladším kolegům jako takový nepřipadne. Protože dosud nemohou poznat, jak se les může změnit k našemu obrazu ze svých vnitřních sil za 20-40 let, když jej od počátku těžíme málo a tím i pomalu, když o něj pečujeme s dosud neobvyklou umírněností. V tom je počátek našeho úspěchu a
velké naděje.
Spěch, "plánovitost" a neustálá potřeba stálého "pěstebního" zasahování do přírodních dějů, typická pro pasečné hospodářství, jsou v masivní podobě přírodě blízkému obhospodařování lesa vzdáleny. Větší či menší opak toho prvého je duchem této knížky.
Mluvím-li o hospodaření v lese způsobem blízkým přírodě, pak mám na zřeteli ekologicky orientované lesní hospodářství. Přitom nemohu pominout jeho definici. Snad tou nejlepší z existujících je tato:
"Jde o strategii hospodaření v lesích, kde les je chápán jako ekosystém a je optimálně využíváno přírodních sil a ekologických zákonů tak, že les může trvale plnit žádoucí funkce" ( THOMASIUS 1992, ex ŠINDELÁŘ 1995).
Je ode mne troufalé tvrdit, že v ní něco chybí? Totiž zmínka o ekonomice. Protože ekonomika, ať chceme či nikoliv, by měla zaujímat (významné) místo i při každém ekologickém úmyslu či počinu. Jinak správné tvrzení, že "ekonomické je to, co je i ekologické", má poněkud jiné možnosti v převodu lesa věkových tříd na les blízký přírodě. Např. tehdy, když musíme nebo máme respektovat ještě pasečný etát mýtní těžby, když na něm vlastník lesa trvá jako na své zákonné těžební možnosti. I tímto problémem se v knížce zabývám. Hned v úvodu dále konstatuji, že za právě řečené okolnosti se širší využívání jemných způsobů úniku z lesa věkových tříd na bázi nízké těžební intenzity dočasně neobejde bez eventuálního kompenzačního použití holé seče v určitém plošném podílu mýtních porostů. A to je např. ono místo střetu "nového" s "dosavadním".
Je nesporné, že les blízký přírodě může mít více podob. Vede k nim i více cest. Obecně to podmiňuje velká rozmanitost stanovišť, druhové skladby a prostorové struktury porostů, hospodářský stav lesa a genetické složení některých populací klimaxových dřevin. V tom posledním případě totiž to, že jsou geneticky pozměněné. ?e mají blíže k charakteru pionýrských než klimaxových dřevin. K tomuto stavu je dovedlo holosečné hospodářství. To si lesnická praxe většinou dosud neuvědomuje. Proto ani neusiluje o cílevědomý návrat těchto dřevin k jejich původní genetické struktuře. Proto věnuji jednu část knížky malé výseči z populační genetiky a s ní souvisejícím jevům. Genetická, evoluční podstata pěstění lesa pak prostupuje i některými dalšími částmi knížky.
Uznávaná rozmanitost cest k lesu blízkému přírodě zahrnuje i maloplošnou holoseč, násek, klín, kotlík apod. A samozřejmě i podrostní hospodářství. Připomínám hned, že nejlépe s co nejdelší obnovní a zmlazovací dobou. Oba tyto postupy se vtěsnají do možné odchylky ekologicky pojatého hospodářského lesa od lesa ryze přírodního - hemerobie. V rámci té se však většinou značně liší stupněm využívání těch nejcennější přírodních procesů: přirozené obnovy (samoobnovy), autoredukce, samočištění, diferenciace. A zejména se v tom liší od výsledků výběrných principů, středu mého zájmu v této knížce.
Maloplošné holosečné (násečné) a podrostní hospodářství je literárně dobře zpracováno. Oba tyto hospodářské způsoby jsou dokonce součástí státní lesnické politiky a v současné době i lesnické politiky státního podniku LČR, s.p. Také se již dříve tu více, tu méně využívaly. Proto nemám v úmyslu zabývat se jimi v knížce podrobněji. Činím to jen v omezeném rozsahu některými zajímavými poznatky, dobře využitelnými pro zvláštní případy, např. kotlíkovou sečí apod.
Ale o výběrných principech v lese věkových tříd jako možném prostředku jeho přestavby na strukturní les blízký přírodě nejsou literární informace zdaleka tak hojné. Pěknou novější knížkou o tom je mj. "Prírodě blízké pestovaie lesa" od autorů KORPEĄ - SANIGA (1995) a "Zielstärkennutzung" (Těžba cílových tlouštěk) od REININGERA (1992), bývalého lesního hospodáře v lesích kláštera Schlägl v Rakousku. A právě ta poslední mně dala nejsilnější podnět k sepsání knihy o výběrném principu na bázi zralostního výběru a poznatků "staré" středoevropské biologicko-pěstební školy, moderních autorů ekologického pěstění lesa i mých osobních názorů.
Zajímám se nejen o standardní přirozenou obnovu, ale i o tu, která spontánně probíhá i na holinách v rámci sekundární sukcese. A současně o ostatní růstové procesy, které ne zcela přesně, ale zjednodušeně shrnuji pod společný výraz autoregulace. Chápu ji jako vydatný zdroj zhospodárnění lesnického provozu, protože ekonomické chování z něj snad nikdy nemůže vymizet. To je také důvod, proč věnuji značnou pozornost výnosovosti lesa a populační genetice. Obojí spolu jen zdánlivě nesouvisí. Souvisí! Protože jen geneticky po všech stránkách perfektní populace klimaxových dřevin zajistí budoucí vysokou produkci dřeva a další funkce lesa. A obojí je dosud skryto v pozadí dominujícího zájmu lesnické praxe v ekologickém pojetí o samoobnovu. Samozřejmě se věnuji i jí, neboť je základem přestavby současného lesa. Přitom jsem zaujat zejména obnovou zralostním výběrem.
Nedodržuji striktní diferenciaci obnovních těžeb podle hospodářských souborů (HS). Přesto nepomíjím stanovištní rozdíly. Ale jen ty skutečně podstatné. Zralostní výběr má totiž tak širokou využitelnost v rámci všech "normálních" stanovišť, že detailování podle HS by nemělo valný smysl. To je vhodné ponechat na znalostech a rozhodování lesního hospodáře. Ostatně pohled na současnou diferenciaci obnovních těžeb podle HS naznačuje jejich značnou slučitelnost.
V knížce usiluji o co největší zohlednění biologických vlastností a ekologických nároků dřevin. Mimoto i o jejich genetickou repatriaci, návrat k přirozené genetické struktuře prodlužováním přiměřeného zástinu. Stín vůbec považuji za velkolepý ekologický faktor a tvůrce hodnot v lese.
Nechci rychle dotěžovat porosty, ale brzy a dlouho těžit jen jejich běžný přírůst (přibližně). A právě tato rovnováha mezi těžbou a přírůstem je jedním z nejdůležitějších faktorů výběrných principů. Sleduje trvalost produkce v rámci co největšího počtu jednotlivých porostů, nikoliv v rámci věkových tříd. Ne-li trvale, tedy co nejdéle. Jak dlouho se takové poměry v lese zachovají, bude mj. věcí dorůstání slabých stromů v tlusté, mýtně zralé a co nejlépe prodejné.
Výběrný princip na bázi zralostního výběru považuji i v lese věkových tříd za nevšední, pozoruhodnou metodu na cestě k přírodě blízkému lesu všude, kde to aktuální stav lesa a stanovištní podmínky jen trochu dovolí. Možnosti k tomu jsou i v současném českém lese značné.
Zabývám se poněkud netradičně i porostní výchovou. Zajímá mne spíše propojení autoredukce s výchovou v podrostech. Poté i probírky jako úvod do zralostního výběru. Věnuji se tzv. strukturní a skupinové probírce a jejich kombinaci jako dost novým v naší výchovné praxi. Upřednostňuji celoživotní úrovňovou probírku. Tím polemizuji s tzv. odstupňovanou výchovou, usilující o maximální zápoj ve smrkových porostech v 2. polovině doby obmýtní.
Zmiňuji se i o vztahu zvěře k samoobnově. Uvádím svůj názor, že přírodě blízkého hospodaření v lesích nelze efektivně dosáhnout a dále je udržovat s velkou spárkatou zvěří, ani s četnější zvěří srnčí. Přitom nepopulárně obhajuji návrat k oborním chovům všech druhů velké spárkaté zvěře v kritických lesních oblastech. Vím, že to je pro většinu lesníků odpudivé. Ani mně se to nelíbí. Ale mám pro to "sto a jeden důvod".
V knížce kritizuji to podrostní hospodářství, které zbytečně a vlastně bezdůvodně setrvává na poloviční cestě za svými možnostmi. Tím, že předčasně domycuje "starý" les. Ten nechť roste nad "mladým", dokud v něm slabé stromy dorůstají do tlustých. A těch ať se vždy těží málo. Skoro nic víc, nic míň.
Jako lesník s téměř čtyřicetiletou praxí jsem sice přesvědčen o jedinečnosti výběrného principu i v přechodu na neholosečný typ lesa, ale nikoliv o jeho absolutní použitelnosti, natož abych ji prosazoval. Takovému chápání výběrného principu v soudobé lesnické praxi ostatně stojí v cestě mj. jako jistá pojistka před rozsáhlým využíváním zákonný ukazatel mýtní těžby. Díky jemu nemůže dojít k tak velkému, náhlému a tedy pro někoho potenciálně rizikovému rozšíření výběrného principu, kterému jsem nakloněn. A právě jako jeho zastánce varuji před bezmyšlenkovitou, unáhlenou a paušální interpretací a univerzálním použitím. Ostatně z toho obavy vůbec nemám, znaje opatrnost naprosté většiny českého lesnictva a kontrolní funkci jeho managementu.
Obávám se, že české lesní hospodářství by nečinilo dobře, kdyby usilovalo jen o prostý návrat k původnímu (předválečnému) podrostnímu hospodářství s převládající krátkou, nanejvýš střední obnovní dobou a vesměs s vysloveně krátkou dobou zmlazovací. Tím by pominulo určitý koncepční posun, k němuž došlo v posledních 40 letech svobodného vývoje lesního hospodářství v okolních zemích, přinejmenším v jejich špičkových soukromých lesních majetcích. Jím se tam dostává obhospodařování lesa značné ekonomizace a ekologizace, které standardní podrostní hospodářství ve větší míře postrádá.
Ale nejen to. Vidím ještě jeden důvod k jistému, více či méně výraznému obratu v konceptu podrostního hospodářství směrem k výběrovému principu. Je jím potřeba zohlednit v koncepčním rozhodování princip předběžné opatrnosti. V jeho rámci se vžít se do možných změn kontinentálního makroklimatu, které by mohly vážně ohrozit úsilí o dosažení vyššího stupně ekologické stability současných ekosystémů. V této úvaze se nám proto vybaví užitečnost dobrovolně, uvědoměle akceptovat pro určitou větší část lesů takový hospodářský způsob, který by překračoval meze legislativně stanovených povinností nebo omezení. To znamená koncept, který si z opatrnosti klade za cíl dosažení vyššího stupně přirozenosti lesních ekosystémů s vyšším stavem ekologické pružnosti, než jaký je dosažitelný v rámci legislativních pravidel, s vysokou biologickou rozmanitostí a genetickou proměnlivostí. To znamená se schopnostmi lépe reagovat na možné změny prostředí příští doby. Mnohé naznačuje, že výběrné principy jsou
těmi, které tuto předběžnou opatrnost v zacházení s lesem mohou zajišťovat zatím relativně nejlépe.
S politováním sleduji rozpaky, někde dokonce odpor, s nímž se tyto tendence u některých lesníků setkávají. Budu rád, když i tato kniha přispěje k obratu.
Samozřejmě nemohu vynechat závěrečnou připomínku, že mnohé v knížce uváděné se týká porostů v podstatě nepoškozených imisemi, příp. poškozených jen jejich nízkou intenzitou.
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com