Přírodě blízké lesnictví

http://pbl.fri13.net/ – Alternativnč˝ lesnickč˝ ďasopis

Jedle - dřevina smíšeného lesa

(21.9.2003 19.14, Milan Košulič st.)

V podstatě se ví, že jedle je náročná a citlivá dřevina s poměrně úzkou ekologickou amplitudou. Ale méně se ví, že je dřevinou vysloveně "společenskou" a tedy doslova milující účast ve smíšeném lese s doprovodnými, zejména listnatými dřevinami. Její úspěšný růst je přísně vázán na určité životní podmínky. "Každý pokus obejít její druhově vlastní nároky a každé zjednodušující zacházení s ní, zejména podobné péči o smrk, vede naprosto nesporně k neúspěchu, ke zklamání a nakonec všude pozorované rezignaci při pěstování jedle" (HORNDASCH, 1993).

Historicky je prokázán velký zájem o jedli během minulých staletí. Jednak pro její vysokou, ba nejvyšší objemovou produkci ze všech domácích dřevin, jednak vysoký vzrůst s velkou čepovou tloušťkou na plnodřevném kmeni. Proto byla v jisté době a na jistých místech svého rozšíření dokonce považována za hlavní hospodářskou dřevinu (viz např. operát pro Francký les z r. 1830).

I když její návrat do našich lesů doznává jistého oživení, k jejich škodě to však nemá být rozsah nijak významný. V žádném HS nemá být dřevinou základní, ale nanejvýš MZD s předpokládaným zastoupením jen výjimečně přesahujícím 15% (HS 59 b, c, 15-30%). Nicméně i to je dost na to, aby její pěstování doznalo změn, které by i tuto vcelku malou účast výhledově skutečně zajistilo, neřku-li zvýšilo její samoobnovou, kde se dosud v porostech vyskytuje. Proto se chci v tomto článku zabývat některými zvláštnostmi takového pěstování, tj. jejím soužitím s některými dalšími dřevinami.

Jedle s bukem

Všeobecné hodnocení buku jako "matky lesa" se, podle HORNDASCHova názoru (1993), v prvé řadě týká jeho úzkého vztahu k jedli. Proto DRESCHER nazval buk "matkou jedle", zatímco MINUTIILLO (1978) přisoudil jedli roli "otce lesa" pro její nepopiratelné vlastnosti: vysokou stabilitu proti větru, velký růstový potenciál, odolnost proti zastínění aj. Ve vztahu buku k jedli je třeba zdůraznit zejména tyto skutečnosti:

1. kořenová konkurence mezi oběma dřevinami je velmi malá, protože kořenový systém buku se rozkládá podstatně výše než jedle; to je tím výraznější, čím je půda těžší;
2. zásobování jedle srážkovou vodou je ve smíšení s bukem mnohem lepší než se smrkem, protože:

• smrk transpiruje 3× více než jedle (NEGER 1907),
• intercepční ztráty u smrku jsou 26%, u olistěného buku jen 8%; stékání vody po kmeni buku je 15× vyšší než u smrku (proto jsou ztráty vody intercepcí příměsí buku k jedli značně sníženy), KREUTZER (1981),
• v důsledku hladkého kmene a listů buku spadne až k půdě pod bukem 65-75% srážek již při slabém dešti; z ročních srážek 1000 mm pronikne k půdě pod jedlí 600 mm, pod bukem 800 mm.

Povrchová zplstnatělá vrstva kořenů smrku, kde je jedle k němu přimíšena, odebere "každou kapku vody". Naproti tomu přimíšením buku, v důsledku vysokého odtoku vody po bukových kmenech, je zásobování kořenů jedle v hlubších půdních vrstvách na kyslík bohatou vodou příznivě podporováno. Podle GAYLERa (1962) "Zásobování vodou prostřednictvím buku je snad hlavní důvod, proč jedlové lesy s příměsí buku jsou podstatně zdravější a přírůstavější než čisté jehličnaté lesy. V suchých letech byla příměs buku pro jedli životně rozhodující.(...) ... po ztrátě účasti listnáčů, která se skládá z 80-90% z buku, následuje ztráta podílu jedle."

V soužití jedle s bukem je ještě jedno pozoruhodné: vzájemná záměna v témže prostoru. Zmiňuje se o ní REININGER (2000) na základě poznatků z Rumunska (SMEJKAL-BINDIU, 1995). Tento jev spočívá v druhově specifickém využívání jen některých částí slunečního spektra. Sluneční světlo není našimi dřeviny využíváno v celém rozsahu vlnových délek. Některým částem spektra dávají přednost. Jedle přednostně využívá krátkovlnnou modrou složku slunečního spektra, zatímco červenou část spektra dlouhé vlnové délky korunami propouští. Nároky buku jsou opačné. Dává přednost červené spektrální složce, modrou propouští. Tím si lze vysvětlit, proč při zmlazování pod porostem nachází jedna dřevina lepší světelné podmínky pod clonou jiné dřeviny. Jedlovým semenáčkům pod bukem se právě dostává více požadovaného modré světelné složky, naopak buku pod jedlí složky červené.

SCHEIFELE (1965) zdůrazňuje biologické a pěstební přednosti buku jako "matky lesa" a zvláště také jeho význam pro usnadnění přirozené obnovy jedle. Dále pokračuje: "Buk byl v minulosti silně vytěžen, takže často vznikly čisté jedlové porosty. Dnes jsme však poznali, že přimíšení buku k jedli je pěstebně výhodné a především usnadňuje přirozenou obnovu jedle. Mimoto se ale také ukázalo, že ztráty jedle v suchých letech byly menší, když k ní byl přimíšen buk. Proto se dnes požaduje přimíšení buku k jedli."

MARTIN (1830) napsal: "...Zatím se pozoruje, že zejména jedle se vyskytuje smíšena s bukem a tomuto smíšení se velmi dobře daří. Takové jedle mají v bukových porostech mimořádně rychlý a velký výškový a tloušťkový růst..."

HEGER (1949): "...Je také třeba si povšimnout, že jedle je od přírody vázána na společenstvo s bukem. Máme proto stále dbát na to, aby jedle odrůstala v okruhu vlivu buku..."

BREUNLIN (1951/1952): "...Jedle se vyskytuje v přirozeném společenství s bukem. Kde vymizí buk, je nevyhnutelný úbytek i jedle. Jedlový problém je proto problém listnáčů..."

OFFNER (1952) o ústupu jedle v lese Pforzheim: "S opětovným návratem jedle musí jít ruku v ruce návrat buku. Jeho novému pěstování přirozenou a umělou obnovou, podsadbami a předsadbami je nutné věnovat zvláštní pozornost, neboť je vhodnou dřevinou k jedli jako žádná jiná a poskytuje jedli při zmlazování cennou ´přípřež´...."

EHLERS (1956) o jedli v atlantickém klimatickém klínu: "Trvale dobrým růstem se jedle vyznačuje na stanovištích Handewittwer jen s příměsí listnáčů; přitom jim zde všeobecně přísluší jen pomocná úloha...Nakonec byl ukázán asi 87letý jedlový porost (ze síje 1869) s podúrovňovým a meziúrovňovým bukem, v němž od roku 1938 probíhalo bujné zmlazení jedle..."

?ivotně důležité smíšení jedle s bukem bylo pozorným lesníkům částečné známé již v 18. století a v nové době je mnoha znalci jedle znovu zřetelně vyzdvihováno. Přesto se z toho v pěstební praxi zřídkakdy vyvozují potřebné důsledky. Např. dnes se ještě často předobnovou zakládají přísně od sebe oddělené čisté skupiny jedle a buku (v předsunutých kotlících). Ve smyslu příznivého vlivu buku na jedli je to nepromyšlené, schématické pěstební opatření; to neodpovídá ani biologickým nárokům jedle, ani požadavkům na ekologicky fundované, skupinovité, smíšené lesy; to vše nakonec vrhlo některými neúspěchy na skupinový princip špatné světlo. Proto má být naopak buk (příp. jiný listnáč - třeba klen) do jednotlivých jedlových skupin plošně rozptýlen, tj. vtroušen jako vrůstavý či přímo úrovňový prvek.

Jedle s dubem

Své první střetnutí soužití jedle s dubem líčí K. KAŇÁK (1999) takto: "Jedle je v našich prostorech považována za přísně klimaxový druh vyšších, ale i nižších poloh. Když jsem v září 1947 cestoval s profesory Klikou, Zlatníkem a Svobodou (jako jeho asistent) po Slovensku za účelem kolektivní kontroly správnosti Svobodova návrhu mapy lesních klimaxových společenstev ČSR, zažil jsem první průlom do shora uvedeného dogmatu na jedné lokalitě porostu se směsí dubu a jedle u ?arnovic. Tam žily tyto dva druhy, jeden stinný, druhý spíše slunný, pohromadě, přičemž se dub přirozeně zmlazoval pod stinnou jedlí a jedle pod slunným dubem. Velké rozpaky, jež nastaly, Svoboda ukončil návrhem, že nejlepším řešením je respektovat přírodu a pojmenovat toto společenstvo prostě Querceto-Abietum. Následoval všeobecný souhlas." (Moje poznámka: Podle mého názoru zmlazení jedle pod dubem nemůže vyvrátit fakt, že jedle je klimaxovou dřevinou.)

"Putování" jedle pod dub je dávno známé a popisované mnoha lesníky (NOSEK 1955, HOLZAPFL 1959, ZENTGRAF 1949/1950, BARGMAN 1913 aj.). Podle zkušeností BARGMANNa (1913) dává jedle přednost před přímým slunečním zářením difúznímu odraženému bočnímu světlu a cítí se pod jeho vlivem v odpovídajícím bočním stínu "veskrze dobře". Tyto poměry difúzního světla a stínu nachází jedle zejména v dubové a borové cloně a reaguje na ně "spokojeným a vděčným zdarem". BARGMANN (1913) ještě dodává: "Obě zmíněné dřeviny (dub a borovice) si proto zaslouží označení nejlepších chův pro pěstování jedle."

Podle OFFNERa (1952) bylo svého času uzavřené lesní území Hagenschiess s 2400 ha státního a 1000 ha obecního lesa až do 18. století zalesněno dubem. Tento dubový les byl přirozenou cestou tak nelétnut jedlí, že se tam stala do počátku 19. století hlavní dřevinou a při prvním zařízení v r. 1833 byly 2/3 státního lesa Hagenschiess jedlové.

Zvláště instruktivní příklad putování jedle pod dub uvedl BREUNLIN (1951/1952); v něm velmi názorně vylíčil lesní prostředí, které jedli právě ideálním způsobem vyhovuje: "...Ve středních lesích, v nichž byla jedle málo zastoupena a které byly navíc většinou přestárlé, došlo pod ochranou dubové clony a ve stínu hojného podrostu a výmladků k intenzivnímu nasemenění jedle. Tato porostní forma s jejím podrostem vrb, jívy, habrem a dubem jakož i trním a různými keři vytvářela optimální podmínky pro rozšíření jedle..."

SCHEIFELEem (1970) zmíněný příklad obnovy jedle pod dubem v západním předhůří Schwarzwaldu je pěstebně proto tak zvláště zajímavý, jelikož tam jedle "s oblibou proniká do spodních teplých poloh mimo svůj přirozený areál a velmi snadno nasemeňuje pod světlou clonu dubu, ale i borovice a buku."

HAUCK (1971) podává další poznatek o náklonnosti jedle k "putování" pod dub: "Je nápadné, jak slabě dub prokořeňuje horní půdní vrstvu. Konkurence o vodu pro kořeny podrostu je nejmenší; to vysvětluje, proč se pod dubem snadno nachází přirozené zmlazení zejména jedle."

Popisované "putování" jedle pod dub je historicky velmi důležitý proces, jemuž vděčíme nejen za staletí existující rozšíření jedle, nýbrž také za jisté zpomalování jejího osudného ústupu.

Jedle s borovicí

Na plošinách pánví a na rovinatých okrajích nížin a v mírných pokleslinách v plochých pahorkatinách bývá k základní dřevině - borovici - přimíšena jedle (PRŮŠA, 2001). V mírné cloně v často pestré druhové skladbě je pro jedli příznivé světelné prostředí, které vytváří právě borovice, většinou s přimíšeným dubem; tam se jedli velmi dobře daří. Vyskytují-li se ve zmíněných polohách porosty sm-bk-jd, pak v nich borovice a další slunné dřeviny nacházejí prostor při proředěné struktuře, v porostních mezerách, světlinách a na porostních okrajích.

Význam půdního krytu ze směsi dřevin pro obnovu jedle

K této věci uvádí své zkušenosti český znalec jedle V. ZAKOPAL (1959). Od roku 1951 pozoroval na Křivoklátsku síje a sadby jedle do různých porostních mezer a úmyslně vytvořených kotlíků mj. i v dospělých bučinách, bohatých na živný humus a tedy s nejlepším prostředím pro jedli. Přesto z těchto kultivací nezbylo téměř nic, ačkoliv se po řadu let opakovaly na nejrůznějších místech. K pochopení toho dospěl náhodným pozorováním při zakládání ploch výběrného hospodářství na Slovensku, na polesí Kokava n. Rim. Také tam byly v 500-600 m n.m. krásné mýtní bučiny s vtroušenou jedlí, ale nikde, ani na světlinách se jedle nezmlazovala, ačkoliv k tomu toto prostředí zdánlivě přímo vybízelo. Vysvětlení poskytla sousední mezernatá ředina někdejšího pastevního lesa s bohatým zmlazením nejrůznějších pionýrských dřevin, břízy, osiky, jívy, jeřábu. Mezi hustými skupinami těchto dřevin byla uzavřená místa, která přímo hýřila bohatým, hustým a plně životným náletem jedle. Tento kontrast jasně naznačoval, jak je přízemní stav vzdušné vrstvy důležitý pro zdar jedlového zmlazení.

Něco podobného mohu potvrdit z několika vlastních pozorování:

• V době mého nástupu do prázdninové lesnické praxe v Karlovicích pod Pradědem brzy po válce bylo v Jeseníkách v mnoha mýtních porostech zastoupení jedle pozoruhodně vysoké (blížilo se 10%). Bylo však podivné, že na vesměs úrodných půdách a při dobrých vlhkostních poměrech se tam jedle sice dobře zmlazovala, ale odrůstající jedlové nárosty, natož jedle ve střední porostní vrstvě, se téměř nevyskytovaly. Zdaleka nikoliv "vše" bylo důsledkem škod zvěří (více let okusované jedlové nárosty nebylo vidět). Teprve mnohem později jsem začínal chápat jedlový problém v pasečném lese na základě starších poznatků mnoha "jedlových" autorů: bioklimaticky jedli nevyhovující prostředí halových porostů bez podrostu, které bylo (a dosud je) zřejmě jednou z hlavních příčin toho, že se jedlové zmlazení postupně z takových porostů nenápadně vytrácí, až nakonec zcela zmizí (korovnicemi, kůrovci aj. škůdci) s výjimkou ojedinělých přežívajících předrostů. ?e ani v minulosti nebyla zvěř hlavní příčinou absence jedle v podrostu, ani ve střední vrstvě, ačkoliv její účast v porostní úrovni bývala v Jeseníkách značná, vyplývá z faktu, že tam v minulosti zvěř dlouho nebyla přemnožena. Jiné vysvětlení tudíž není než to, že prostředí pasečného lesa jedli principiálně nevyhovuje.
• Na revíru Cvilín nedaleko Krnova jsem před několika roky viděl bohatý, krásně se vyvíjející, již odrůstající nálet jedle v širokém okraji řídké, borové, uměle založené mlaziny s příměsí břízy, jívy a jeřábu, prořeďované již roky krádežemi borovic na vánoční stromky. Nálet se dostavil ze sousedního mýtního porostu smrku s borovicí a vtroušenou jedlí, s mírně prořídlým zakmeněním, zdánlivě plně vyhovující obnově jedle. Její nálet tam však byl zcela ojedinělý na rozdíl od jeho výskytu ve vedlejší mlazině. Pokračující úspěšný vývoj byl, bohužel, násilně přerušen silným okusem srnčí zvěří.

Růst jedle v pasečných podmínkách, tj. v převážně stejnorodých porostech s typickým horizontálním zápojem stejnověkého lesa skoro bez podrostu jiných dřevin je zřejmě poznamenán fyziologickými poruchami. Nové poznatky v této věci se získaly srovnávacími fyziologickými šetřeními v západním Bulharsku (ZAKOPAL, 1970). Tato šetření se především týkala asimilačního systému jedle. Ten se vyznačuje vysokou diferenciací podle světelného požitku. Zjistilo se, že stinné jehlice mimořádně dobře využívají světlo, asi polovinu světelné energie, tj. lépe než stejně zastíněné jehlice smrku. Přitom jehlice jedle z vrcholových partií stromu vykazují za horkých slunných dnů v poledne vysokou asimilační depresi. Stinné jehlice naopak v té době asimilaci neomezují. Celkově tedy jedle asimiluje intenzivněji v polostinné až stinné části koruny, naopak smrk v části osluněné. (Asi proto se říká, že jedle je dřevinou rozptýleného světla.) Zvýšená asimilace stinných jehlic je spojena s vyšší transpirací a tudíž s vyšší spotřebou vody. Navíc stinné jehlice nemají tak dobrou regulaci výdeje vody jako vrcholové jehlice. Svého bohatě členěného asimilačního aparátu využívá tedy jedle nejlépe při volném prostorovém, členitém zápoji výběrného lesa nebo lesa podrostního s dlouhou obnovní a zmlazovací dobou. Ve zmíněných typech lesa se s přibývajícím věkem jedli prodlužuje koruna. V pasečném lese se naopak zkracuje, jakmile začne vznikat horizontální zápoj. Při něm se v podkorunovém prostoru zvyšuje vzdušné proudění, zejména teplý a suchý vzduch během letních přísušků. To zhoršuje jedli vodní bilanci. Proto je "nucena" odhazovat nejstarší ročníky jehlic odspodu a z nitra koruny směrem nahoru. Tím dochází k systematickému zkracování a řídnutí korun jedlí. Tím se sice zlepšuje vodní bilance, ale za cenu stále se zmenšující koruny. Tento proces pak vrcholí fází chřadnutí celého stromu. Jeho primární příčinou je horizontální zápoj pasečného lesa.

DANNECKER (1955), evropsky uznávaný znalec jedlového problému, připomíná, že ze všech opatření při pěstování jedle je jediná věc, se kterou se musí spěchat: A to vyhledávat nebo v předstihu pro obnovu jedle (umělou nebo přirozenou) zakládat krycí houštinu z různých, v místě se vyskytujících "podružných" dřevin - břízy, jívy, jeřábu, nejlépe ve směsi s některými cílovými dřevinami, smrkem, bukem aj., do které se později jedle přisazuje nebo přisévá.

U nás dosud většinou převládá jiný způsob vnášení jedle do porostů, především smrčin. V předsunutých, převážně holosečných kotlících - kdeže s krycími houštinami - nebo řídkými podsadbami v clonosečných pruzích se značným, neúměrným poklesem zakmenění (na 0,5-0,6) nebo přímo na bočně krátkodobě cloněných pruzích pasečných, opět bez pomoci přízemního vegetačního krytu a všeobecně v krátké, uspěchané zmlazovací době, v halových pasečných porostech s nevhodným mikroklimatem pro jedli. O promíšení jedle s bukem či jinými listnáči nemluvě ("kde již něco roste, proč tam sázet něco navíc?").

Ekologické funkce listnaté příměsi v porostech s jedlí jako přimíšenou dřevinou

Ekologicky příznivý vliv příměsi listnáčů na jedli je posilován členitou porostní výstavbou, vertikálním zápojem. Listnáče takovou porostní výstavbu dobře umožňují. K dobrému vývoji jedle tedy dochází především za účasti listnáčů ve skupinovitě clonném a výběrném uspořádání porostu Femel- a Plenterwirtschaft). To se vyznačuje klidem porostního ovzduší, teplotně a vlhkostně vyrovnaným porostním klimatem. Patří ke staré zkušenosti, že ve smíšených porostech lze pozorovat více nebo méně příznivé vzájemné ovlivňování růstu dřevin, patrně na principu allelopatie. "...Ve směsi s jinými dřevinami roste jedle zcela zřetelně zdravěji a lze ji poměrně snadno zachovat ve stupňovitém tvaru porostu..." (SCHMIDLE, 1971) Ve smíšení jedle s listnáči je také největší záruka zachování co nejlepších půdních vlastností a tím i co nejvyšší stability a přírůstu. V důsledku snadného rozkladu jedlového jehličí a listnatého opadu většinou vzniká čistý mul nebo jen s malým výskytem moderu. Snadná smáčitelnost této humusové formy umožňuje rychlé pronikání vody do půdy, takže jsou malé ztráty vody povrchovým odtokem. K tomu přistupuje příznivější zásobování jedle srážkovou vodou v důsledku snížené intercepce příměsí listnáčů. Kombinací různě dlouhých a členitých kořenů druhových směsí dochází k vysoce funkčnímu stupňovitému prokořenění celého půdního profilu. To vše stimuluje půdní dýchání, život mikroorganizmů v půdě, a tedy i proces zmlazování (HORNDASCH, 1993).

Závěr

K plnému funkčnímu výkonu, včetně objemové produkce, se jedle vyznačuje speciálními a poměrně vysokými životními nároky. Ty umožňuje dosáhnout jen smíšení s listnáči v takové porostní struktuře, kdy jedle je s listnáči promíšena velmi detailně. Druhově oddělené skupiny jedle a listnáčů jsou biologicky i pěstebně málo vhodné. Smíšení s listnáči je třeba využívat od raného věku jedle: nejdříve s využitím krycích houštin z měkkých listnáčů, později ve směsi s cílovými druhy (bukem, klenem, osikou aj.). Sadba v holosečných kotlících bez půdního krytu houštiny pomocných dřevin stejně jako plošné podsadby jednovrstevných mýtních porostů jsou od jejího biologického optima vzdáleny. Některá data z Flower Station Voucher Codes