K článku Dřevo roste na dřevě
(15.10.2003 12.59, Jaroslav Veškrna)
K článku přítele Milana Košuliče Dřevo roste na dřevě připojuji
několik vět.
Proti krátkozrakému plýtvání přírůstovým potenciálem lesa
zaběhnutými formami hospodaření argumentuje autor s jemu vlastním
zápalem a velmi přesvědčivě. Také v devátém čísle Lesnické práce (o
tlustém dřevě) rozebírá ekonomiku lesnictví ve stejném duchu. Konečně
se podobně závažné myšlenky spolu s dalšími - neméně závažnými -
dočkaly zveřejnění.
Tento právě se rodící lesnický časopis mě oslovil svým neobvyklým
zaměřením. V našich současných lesnických poměrech je diskuse na téma
lesnictví blízkého přírodě potřebná jako sůl. Ať má časopis hodně
čtenářů, a také přispěvatelů!
?ivot mě naučil, že ne všichni lesníci se průběžně vzdělávají, že
mnozí se málo zajímají o poznatky a zkušenosti kolegů, těch, co jsou
ochotni v duchu lesnické tradice nesobecky se dělit s každým, komu na
odborném růstu záleží. S tím se, bohužel, dá máloco dělat. Jen věřit,
že se to časem změní. V lesnickém hospodaření je v této náročné době
hodně co zlepšovat. A tak rád vítám, že si časopis bere za úkol
otevřít cestu k diskusi o současných neodbytných problémech.
Doufám, že mi tu a tam někdo porozumí, když vyslovím svou
představu lesnictví blízkého přírodě. Podle mě je to pěstování lesa
převážně těžbou, a to tak, aby se les monokulturní stejnověký
převáděl pozvolna, postupně - ale důsledně - na smíšený,
nestejnověký, bohatě vnitřně strukturovaný. K tomu přidávám
nekompromisní požadavek. Vzhledem ke krátkosti lidského života by si
současná lesnická generace měla uvědomit povinnost, že už dál nesmí
ztrácet čas. Váhání, jež plyne ze strachu z odpovědnosti, může se
stávat den za dnem osudnějším. Dnes víc než dříve je u lesníka na
místě širší než vysloveně lesnická odpovědnost. Všechno se na sto
procent podařit nemusí, pracujeme s přírodními živly. Ale hlavně už
je třeba konat. Nic nezkazí jenom ten, kdo nic nedělá.
Máme dost příkladů, kdy ten lesní hospodář, který má při péči o
svůj les na mysli především ekonomiku, dospěje k příznivé bilanci
hospodaření nejjistěji ponecháváním přiměřené volnosti přírodním
procesům. Dokazuje tak, že hledisko přísně ekonomické není v rozporu
s citlivým pohledem, který šetří a zachovává trvale přijatelné
životní prostředí, a to nejen pro lidi.
V dnešním lidském světě, který si v honbě za ziskem chtějí osvojit
nelidské mega-super společnosti, ve světě, kde bída jeho zalidněnější
poloviny je nedozírná, v tom světě, jehož suchozemskou zeleň již
začíná pohlcovat písek a zanedlouho moře, troufám si vyslovit názor,
že víc než zákony, vtělované lidmi do paragrafů - ty se vždycky
opožďují za nezbytností, která už dávno začala platit – je
individuální prozíravost a svědomí zodpovědného člověka. Lesník by se
měl zamýšlet nad budoucností, do níž zasahuje, o níž denně rozhoduje.
Potom přijde na to proč, a také jak se hrozící poušti postavit a
zároveň nedopustit kolaps trvalosti a výnosovosti lesa. Základní
otázka zní - na kterém místě a jakým způsobem zužitkovávat v náš
prospěch to, co v lese přirůstá.
I když se hodně snažím, daří se mi jen částečně chápat důvody,
které vedou k odmítání práce na přestavbě lesa k lesu trvale
výkonnému a na každém místě trvale přítomnému. V porovnání s osudovou
potřebou tvorby stabilního lesa, odolného k měnícímu se podnebí, jsou
všechny důvody malicherné. Zvlášť ten, který bych mohl nazvat jinak,
ale šetrně ho označím pouze za pohodlnost. Je nepochopitelné, jak
mnoho lesních hospodářů lpí na starých zaběhnutých šablonách
(„…protože tak se to dělalo vždycky a tak je to
nejlepší“), které sice ulehčují život jim, zato les do budoucna
zatěžují hromadícími se problémy a rostoucím dluhem naší generace
generacím budoucím, jimž jsme naopak povinni jejich les a jejich
přírodu jako oko v hlavě chránit a spravovat.
Když slyším lesníka lamentovat nad „přestárlými“
porosty, nad hnilobou a nepravým jádrem, které pochopitelně s věkem
porostu přibývají a on neví co s tím, když ho slyším volat po
snižování obmýtí jako po univerzální záchraně, a přitom ani
nenaznačí, co by tedy v tom případě chtěl udělat s těmi
„přestárlými“, musím se zajímat, jak naplňuje etát. A
zjistím, že skoro výhradně holosečemi či rychlým domycováním hned v
okamžiku takzvaně „zajištěného“ náletu. A jsem u kořene
věci. Takovým řešením odstraňuje z lesa současně se zralými stromy ty
nezralé, tedy zdravé středně tlusté, které mají zůstat a zadarmo
dorůstat do žádané hmoty a kvality. A protože etát je nepřekročitelný
a těžební vyrovnanost nutná, tak mu zatím na jiných místech zásoba
zralého dřeva dál tloustne, stárne a hnije a je důvodem nekonečného
kolotoče jeho vlastní nespokojenosti a marného volání k někomu (snad
zákonodárci?) po nápravě. Tak málo je ten lesník samostatným
hospodářem, tak málo o svém lese přemýšlí a tak snadno se v nouzi
místo na sebe odvolává na jiné. Hospodář sám si musí umět ve svém
lese za všech okolností poradit.
Jsem přesvědčen o tom, že na lesnících, co hospodaří s většinou
českých lesů, s těmi ve vlastnictví státu, leží vysoká odpovědnost.
Kdo jiný než správci Lesů České republiky, mají hospodařit příkladně,
koncepčně, mají respektovat nezpochybnitelné požadavky daleké
budoucnosti. Jaké vyšší poslání by měl mít hospodář, než promyšleně
hospodařit? Na to, co se přímo netýká práce s lesem, „má lidi“,
ale na lesnické hospodaření má jen sebe a své revírníky. Odpovědnost
za budoucnost tisíců hektarů lesa v jeho správě leží na něm. To on
ukazuje podřízeným, jak chce, aby les vypadal, jak se má obnovovat.
Jeho záměr či pouhou benevolenci poznáme pohledem do lesů už z dálky,
když vstoupíme do hranic lesní správy. Představme si, jak asi může
působit na zainteresovanou, přírodymilovnou veřejnost, jestli v
obvodu některé správy kam se podívá, hledí do lesů drasticky
rozrytých pasekami širokými co zákon povolí, zatímco jinde ho vítá
uklidňující, takřka souvislá, jen místy mírně porušená hladina lesa.
Když ani letmý pohled do lesních strání nedrásá duši lesnímu
správci tak, aby se rozhodl vést revírníky ke změně myšlení, není
divu, že ti pohodlnější ve své bořivé činnosti rok za rokem utěšeně
pokračují.
Mluvím o „pouhém“ estetickém aspektu, ale každý ví, že
právě od toho na první pohled viditelného se odvíjejí všechny známé,
ty méně viditelné klady i zápory, které se stabilitou, trvalostí,
výnosovou vyrovnaností a všemi známými funkcemi lesa souvisí. Měli replica rolex submariner
bychom si přát, aby ty drastické vizitky v lesích se v budoucnu
objevovaly čím dál řidčeji a jen tam, kde mají smysl, jinými slovy,
kde je holoseč pro obnovu lesa to nejmenší zlo.
V databázi nebyl nalezen záznam požadovaných vlastností.
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com