Přírodě blízké lesnictví

http://pbl.fri13.net/ – Alternativnč˝ lesnickč˝ ďasopis

Skupinová probírka

(28.10.2003 16.44, Milan Košulič st.)

Nepravidelnost horizontální struktury porostů má v systému přírodě blízkého pěstování lesa velký význam, přitom jde o aspekt v dosavadní výchovné praxi většinou zcela zanedbávaný.

V Lesnické práci 10/1995 vyšel článek Ing. Z. PRUDIČE CSc. "Skupinová probírka a možnosti její realizace". Velmi mne zaujal. Ze školy jsem tuto probírku neznal, ačkoliv se o ní BUSSE zmiňuje již v roce 1935. Od r. 1995 jsem si proto mnohem více všímal horizontální struktury porostů vychovávaných i víceméně "zanedbaných" a vyhledával místa, kde se probírky dosud skoro vůbec neprováděly. Také jsem ve styku s lesníky o skupinové probírce diskutoval a chtěl jsem slyšet názory na ni. Většinou jsem se setkával s chladnými postoji. Rovněž jsem shledával, že osamostatňování jednoho jedince z dvojice či trojice blízko sebe rostoucích stromů je při provádění probírek tak "do kůže zadřeným" návykem, že s ním nelze téměř hnout. Snad ve všech vychovávaných porostech jsem viděl zcela zjevnou tendenci dosahovat celoplošné rovnoměrné zakmenění jako součást naprosté většiny probírkových metod.

Čím více se zabývám strukturou porostů ve vztahu k porostní stabilitě, zejména ve fázích obnovy, a vzpomínám na přirozenou strukturu přírodních lesů, které jsem kdy navštívil, tím více shledávám užitečnost diferencované horizontální struktury, tudíž i skupinové probírky. Proto navazuji na zmíněný článek Ing. Prudiče některými dalšími podrobnostmi z dostupné literatury a doplňuji vlastními názory, abych přispěl k oživení zájmu o tuto probírkovou metodu.

Autoru "skupinové probírky", BUSSEmu (1935), bylo podnětem pozorování, že stromy rostoucí blízko sebe se vyznačují zvláště velkým růstovým potenciálem. Dospěl k názoru, že tento jev je vhodné při pěstební péči respektovat a takový stav dle možností výchovou udržovat. Mnohem později na výsledky BUSSEho práce navázali KATO a MÜLDER (1979). Zjistili, že v bukových porostech při standardních probírkových postupech podporou nejlepších jedinců odstraňováním škodících se zásoba dobrých C-buků (cílových stromů) spíše zmenšovala než zvětšovala. Posléze přijali BUSSEho varování před rovnoměrným rozdělením stromů v porostě. "V pravidelnosti rozmístění stromů jsme dosud spatřovali fundamentální požadavek o probírkách a tomuto molochu jsme přinášeli mnoho obětí", uváděl BUSSE (1935).

Vývojová dynamika horizontální struktury

Horizontální struktura vytváří obraz střídání různých řídkých míst, mezer, "děr", světlin s výskytem dvou či několika stromů rostoucích blízko až těsně vedle sebe, samozřejmě kromě jednotlivých stromů v nepravidelných rozestupech. Blízko sebe rostoucí stromy vytvářejí subjektivní dojem vzájemné sounáležitosti. Ale nejen ten (viz dále). "Skupina" je v této souvislosti definována jako "společnost" nejméně dvou stromů, která se od svého okolí zřetelně odlišuje. Nejčastěji jde o stromy téhož druhu a podobného sociálního postavení; společně stojí v korunovém zápoji. Při stupňovitém zápoji však mohou skupinu tvořit stromy odlišných stromových tříd. Ve smíšených porostech to mohou být dvě i více dřevin. Skupina končí tam, kde je zápoj přerušen nebo kde se vyskytují stromy, které nevytvářejí dojem sounáležitosti se skupinou.

V přírodě vše směřuje k nepravidelnostem. "Příroda je příliš tvůrčí, než aby vytvářela stejnosti nebo aby je nechávala po delší dobu", napsal BUSSE (1935). I v uměle založených, ale nepěstěných lesích se projevuje tendence k přirozenému, nepravidelnému rozmístění stromů, často přímo k tvorbě "skupin", resp. dvojic-trojic blízko sebe stojících stromů.

Příčiny vzniku "skupin" na bázi nepravidelnosti zakmenění mohou být různá "malá stanoviště", různě vhodné podmínky pro klíčení semen, resp. pro sazenice, rozdíly v dědičných vlastnostech jedinců populace, vylepšování a doplňování nárostů, škody a nemoci rostlin v mládí aj.

Všechny strukturní elementy - stromové jednotky (nejvýše 3-6 stromů) a stromová sdružení (10-15 jedinců) se většinou jako takové v přírodě natrvalo nezachovají. (Dva stromy rostoucí blízko sebe nazývá ČÍ?EK (1979) blíženci.) Podléhají často změnám (viz obrázek: Schéma vývoje horizontální struktury lesa (HUBER 1990)).

Účinky stromových skupin

Růstové projevy stromů ve skupině

"Skupina" rozvíjí růstové schopnosti stromů jednak srůstáním kořenů, jednak lepší ekologickou situací uvnitř skupiny. Síla skupiny je vždy vyšší než prosté sečtení síly všech jedinců ve skupině. Jedinec ve skupině je méně zranitelný, než by byl sám. Přidává svou sílu k ostatním a získává něco z jejich síly. (Nejkrásnější palmy rostoucí o samotě v blízkosti lidských obydlí, kde mají všemožnou péči, nikdy nedosahují krásy volně rostoucích v přírodě ve skupině.) Růstem ve skupině se posiluje celková životní potence stromů. Například v 35letém borovém porostu příslušelo až 50 % stromů ke "skupinám" složeným z 10-12 jedinců. Tyto stromy ve všech případech převyšovaly svými dimenzemi ty, které kořeny nesrůstaly se svými sousedy. A to v průměru o 0,5 m ve výšce a 6,2 cm v tloušťce.

KATO a MÜLDER (1979) dospěli svým výzkumem u buku k závěru, že skupiny dvou nebo více stromů s malými rozestupy mohou růst normálně, když potřebnou odpovídající plochu mají k dispozici bočně. Stromy hlavního porostu (úrovňové) nemusí mít k dispozici růstový prostor, potřebný v závislosti na věku, koncentricky situovaný kolem paty stromu. Menší rozestupy stromů ve skupině nemají za následek oválný průřez kmenů.

BUSSE (1930) uvádí, že těsně vedle sebe stojící stromy si obecně nemusí škodit: "Vzájemné nepříznivé ovlivňování není pozorováno; často dokonce patří k nejlépe rostoucím stromům v porostu." To víceméně potvrzuje i pozdější výzkum KENNELův (1966, ex POLENO, 1999), že největší vliv na přírůst stromu a jeho dimenze neměl nejbližší sousední strom, ale až druhý nejbližší strom; druhé maximum vlivu měl čtvrtý a pátý strom, třetí a šestý strom měl relativně nejmenší vliv. "Aby nás tento výsledek příliš nepřekvapil, je třeba si uvědomit, jak často je ve smrčinách dvojice úrovňových (popř. i nadúrovňových) stromů, prakticky stejného vzrůstu s minimálním vzájemným vlivem na přírůst", uvádí POLENO (1999).

Pro BUSSEm uvedené existuje toto vysvětlení: velký význam mají pro výživu blízko sebe rostoucích stromů mezery v porostu, tzv. meziplochy. Podle KRAUSe (1926) se na nich většinou vyskytují příznivější růstové podmínky než pod korunami stromů. Především tam proniká více srážek a dochází k lepší tvorbě humusu. Vývoj kořenového systému je tam mnohem méně ovlivňován tzv. statickým drážděním, které nepříznivě ovlivňuje zakořenění. KÖSTLER (1968) se domnívá, že v relativně "vzdáleném" prostoru meziploch dochází k relativně nejvyššímu výskytu rozvětvení kořenů z jejich celkové hmoty.

Zajímavé výsledky poskytl výzkum v borovém porostu věku 35-48 roků, který provedl v roce 1958 BISKARAWAYNYI. Stromy měly rozestup v průměru 1,8×1,4 m. Ze 77 zkoumaných borovic vytvářelo 37 jedinců 11 bioskupin (48%). Zatímco 37 "srostlých" jedinců mělo objem 9,235 m³, 40 jedinců "nesrostlých" jen 4,976 m³.

Rovněž bylo zjištěno, že průběh fyziologických procesů růstu stromů ve skupině je jiný než u stromů mimo skupinu. Intenzita transpirace ve skupině je 3× větší než u jednotlivých stromů. Jednotlivé stromy trpí během vegetační doby často od 10. hodiny depresí transpirace, jakmile spotřebují vodu nashromážděnou během noci. Naopak stromy chráněné ve skupině před sluncem mohou déle transpirovat v dobré míře a vodu si částečně vzájemně předávat (funguje zde jakoby "samozásobitelské společenství"). Proto tyto stromy mohou déle zachovávat fotosyntézu a tedy mít i větší přírůst a pravděpodobně i větší adaptaci ke stanovišti.

Z analýzy šířky letokruhů vyplynulo, že stromy ve skupině se mnohem lépe zotavily po stresu v suchých rocích. V suchém roce 1934 klesla přírůstová křivka jednotlivých stromů zřetelně pod křivku stromů ve skupině. Totéž se v podstatě projevilo v suchých rocích 1976 a 1982.

Dále bylo zjištěno, že skupinové stromy rostou právě tak rovně a centricky jako stromy mimo skupinu. A dále to, že s přibývajícím věkem se vyznačují větším tloušťkovým a tím i kvalitativním přírůstem a pravidelnějším průběhem ukládání letokruhů s menšími výchylkami.

Stabilita proti větru.

Stromová skupina vytváří v lese kostru (skelet). Srůstání kořenů stromů ve skupině a vnitřní konkurence vyvolává lepší prokořenění a zakotvení stromů v půdě (GREGER, 1995). Jelikož se výkyvné pohyby, kymácení stromů, přenášejí na kořenový talíř, má pevnost kořenového systému velký, dosud nedoceněný význam. Srůstání kořenů stromů ve skupině způsobuje vyšší stabilitu skupin a tím i celého porostu proti větru. Tu může zvýšit již samotná nepravidelná horizontální struktura porostu vznikem "okapové" stability na okrajích skupin. Rozhodujícím způsobem může ovlivnit stabilitu porostu kromě zpravidla lepšího štíhlostního poměru "okapových" stromů i menší plocha jejich korunového pláště. V poměru ke hmotě stromů je větrem exponovaná plocha stromů skupiny malá. Kromě toho mají stromy ve skupině menší výkyvný prostor. Mnohem dříve narážejí na své sousedy a poměrně rychle se zase napřimují (MITSCHERLICH, 1974).

Hojné příklady zachovalých stromových skupin jsem nacházel ve smrčinách vyšších horských poloh s víceméně přirozeným vývojem. A nevzpomínám si, že bych byl kdy nalezl dva vyvrácené, původně vedle sebe rostoucí stromy.

Stabilita proti zatížení sněhem

Koruny jednotlivých, převážně okrajových stromů skupiny bývají víceméně jednostranné. Skupina jako celek však má přibližně pravidelnou "skupinovou korunu". Bylo pozorováno, že stromy zachované skupiny mají větší stabilitu proti sněhu. Příznivý vliv v tom mají i visící větve okrajových stromů a to, že půdorys skupiny (v horách tzv. roty) se nezvětšuje proporcionálně s počtem stromů a také že sníh se stromů snadněji sjíždí.

Pro horské polohy zdůrazňuje BISCHOFF (1987) zvýšené riziko narušení stability proti sněhu rozrušováním víceméně stejně rostoucích stromů ve skupině probírkou jedním příkladem: "Pro ilustraci postačí dva 150leté stromy, které vyrostly blízko sebe. Když se jeden z nich odstraní jako ´konkurent´ toho ´lepšího´, dojde k nerovnováze. Kořenový prostor zbývajícího stromu se odstraněním dosavadního partnera jednostranně odlehčí (o 2-3 tuny). Ponechaný strom, jehož koruna se dosud vyvíjela v důsledku svého ´konkurenta´ jednostranně, bude se nyní ještě více naklánět ve směru jednostranné koruny a důsledky chybějící zátěže v korunovém prostoru se zvýší. První mokrý sníh pravděpodobně toho ´lepšího´vyvrátí."

Základní znaky skupinové probírky

Pro použití skupinové probírky je rozhodující kvalita stromů. "Člověk se může řídit při vyznačování stromů k těžbě jednoznačnými znaky a nikoliv podle situace tísnění stromů, napětí v korunách a podobných neurčitých okolností. Musí ovšem opustit představu dosud požadovaného pravidelného rozmístění stromů po ploše a vzít na vědomí schopnost buku využívat růstový prostor v půdě i v koruně i tehdy, když jej musí získávat bočně. (...) Kdo s tímto postupem jednou začne, brzy zjistí, že vyznačování se co nejdéle omezuje na nejhorší buky a C-buky (cílové stromy) jsou zásadně chráněny. U skupinové probírky nedochází k situaci, že by se muselo náhle přecházet od negativního k pozitivnímu výběru. Můžeme se spolehnout mnohem více na to, že výběrem právě nejhorších buků podpoříme vše s největším užitkem", uvádí MÜLDER (1990).

Základní znaky skupinové probírky lze shrnout takto:

• Odstraňují se stromy zřetelně špatné jakosti (negativní výběr), ať se vyskytují kdekoliv, tj. i ve stromových skupinách. Přitom se však neupřednostňuje výběr v podúrovni. Tam se vitální a jakostní stromy zachovávají.

• Do hustých skupin jakostních stromů se nezasahuje. Výjimkou je skupina o větším počtu stromů. V ní se opatrně uvolní nejlepší strom jako "nosič cíle" (MLINSEK 1975). Přitom okraje skupiny zůstanou nedotčeny.

• Výběr stromů k těžbě není určován žádnými neurčitými znaky (jako je tísnění stromů, napětí v korunách apod.), nýbrž výhradně horší kvalitou, tj. jednoznačně zřetelným znakem.

• Opouští se pravidelná redukce stromů ve prospěch nepravidelnosti rozestupů. Podporuje se střídání hustých skupin a mezer, proměnlivost zakmenění, diverzita horizontální struktury, nepravidelnost zakmenění - zápoje se povyšuje na výchovný princip (princip nepravidelnosti)

• Stromová a skupinová péče o zásobu místo dosud uplatňované jen stromové péče.

• Základem probírky je ponechaná jakostní skupina "blíženců" a její uvolnění jako celku po obvodu skupiny.

Skupinová probírka je použitelná kromě u buku nejméně i u smrku, borovice a patrně i modřínu. Ačkoliv u jehličnanů nejsou jakostní znaky tak zřetelné, přece existují rozdíly ve větevnatosti, síle větví a typu zavětvení. Tj. znaků důležitých pro mechanickou stabilitu a konečně i jakostní produkci. I modřín roste na vhodných stanovištích dobře v hustších skupinách, když má bočně dostupný růstový prostor.

Skupinová probírka, a negativní výběr jako její součást, předem nerozhoduje o dobré kvalitě ponechaných stromů. Tj. zásadní rozdíl proti pozitivnímu výběru jakékoliv varianty, který to naopak jednoznačně koná. Tím negativní výběr vychází vstříc koncepci o potenciální tendenci stromů k vlastní "přeměně"; rozuměj: kvalitativní přeměně během dalšího vývoje. Tzn., že během něj se z původně jakostního stromu může stát strom nekvalitní, např. dvoják, pokřivení kmene apod., tj. změní se vnější, morfologická kvalita. Může k ní docházet vlivem endogenně podmíněných vlastností jedince a dle názoru WECKA (1958) nezávisle na druhu a intenzitě výchovy. Ale uplatňují se i vnější vlivy. Např. malá hustota porostu v mládí, růst při plném oslunění v kultuře na holině či rychlém odclonění nárostu (např. u buku) apod. Tento jev je častější u listnáčů než u jehličnanů. Lze jej odvodit z pozorování snad v každém porostu: např. vznik dvojáků je situován v různých výškách kmene, ve 2 stejně jako v 5 či 10 metrech. Podobně i v různých výškách dochází k zakřivení stromu.

Proto např. ASSMANN říká, že brzy vybraná "zázračná dítka" ne vždy přinášejí trvale nejlepší výkon a že v tzv. výplňovém porostu mohou být výkonnější jedinci (DENGLER, 1982). Sám SCHÄDELLIN (1936) konstatuje: "...Naše rozhodnutí nejsou vždy ´přímou trefou´, zčásti pro kolísání růstu a vývoje stromů. To v okamžiku rozhodování, tj. během vyznačování, nemůžeme rozpoznat a zohlednit..."

Podobně se domnívá BUSSE (1930): "Jelikož lesní hospodář není s to rozhodnout, který strom je perspektivní a má svou budoucnost, je nutné očekávat ´ukazováček´od přírody samotné, dříve než zasáhne sekera. To odpovídá vyčkávací zdrženlivosti skupinové probírky".

Jak je obtížné dosáhnout správného rozhodnutí zejména při pozitivním výběru popisuje SIEBER (1928): "Je ještě druh stromů, které musí být většinou pokáceny, ačkoliv mají často dobrý přírůst a tvar. To jsou takové, které stojí příliš blízko k jinému (jiným) a jejich koruny příliš utiskují souseda. Odstranění takového stromu, rozvolnění uzavřených skupin v jednotlivé stromy s dostatečně uvolněnými korunami může u lesního hospodáře vzbudit pochybnosti. Předpokládá se totiž: když se ze tří stromů s dobrým přírůstem jeden, většinou ten prostřední, odstraní, ty zbývající brzy nahradí jeho přírůst. V takovém případě, jako v noha jiných, hraje právě subjektivní rozhodnutí velkou roli. Nezřídka se stává, že, když posuzujeme přírůst pokáceného stromu, litujeme, že jsme jej pokáceli".

Kombinace skupinové a strukturní probírky

Strukturní probírka s výběrem dvou sérií C-stromů (C1, C2) je varianta kladného výběru, zaměřená na co nejvyšší tloušťkovou a výškovou diferenciaci porostů. Obecně proto v sobě obsahuje riziko chybného výběru na základě jinak správného posouzení momentálních jakostních znaků C-stromů. K takovému chybnému výběru může dojít se zřetelem k neodhadnutelnému dalšímu možnému "zvrhnutí se" kvality některých C-stromů.

U strukturní probírky je toto riziko značně sníženo, zejména ve smrkových porostech a v porostech jehličnanů vůbec. Předně tím, že absolutní počet C1-stromů je podstatně nižší proti normální metodě C-stromů. Místo obvyklých a doporučovaných 400-600 ks/ha používá jen 300-250 ks/ha. Tím může klesnout i absolutní počet stromů s případnou změnou tvaru. A C2-stromy (u smrku rovněž v počtu okolo 300 ks/ha) se předem po dlouhou dobu nevybírají. Snadno totiž vyplynou až později při zralostním výběru mýtních stromů. V té době jsou C2-stromy již natolik jakostně vytříbené (a stabilizované), s ohledem na pokročilý věk a výčetní tloušťku okolo 20 cm, že jejich jakostní přestavba je již málo pravděpodobná. Kromě toho je i výběr C1-stromů zaměřen na nejtlustší nejlepší stromy, u nichž také není větší pravděpodobnost dalších jakostních změn. U smrku zejména, protože kmenové deformace u něj prakticky nepřicházejí v úvahu.

I u buku a ostatních cílových listnáčů klesá riziko jakostní "přestavby" s věkem a kmenovou výškou. Dojde-li tudíž u těchto dřevin k výběru C1-stromů, a to rovněž zmenšeného počtu (např. u buku na 80-100 ks/ha), ve věku 50-60 let při výšce stromů okolo 15 m, je i zde předmětné riziko poměrně malé.

Z právě zmíněného hlediska nezasluhuje si strukturní probírka příliš velké výtky. Ostatně její vysoce významný strukturující efekt může být omluvou i pro jistou kvalitativní újmu, pokud k ní skutečně dojde jakostní "přestavbou" některých C-stromů. Nakonec tomu lze většinou předejít výběrem jiného C-stromu. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout fakt, že ani skupinová probírka záměrně nelikviduje podúrovňové stromy a svým způsobem tudíž také přispívá ke strukturalizaci porostu.

Je možná syntéza strukturní a skupinové probírky? Podle všeho možná je a nemusí být složitá. Ve smrkových porostech spojíme zásady obou probírek v jednu hned při prvním vyznačování C-stromů velmi snadno.

V prvním kroku se vybere určitý počet (20-30, podle okolností i více) stromových jednotek - skupin na ha nepravidelně po ploše, jak se v porostu vyskytují, tj. dvojic, trojic, maximálně snad pětic stromů rostoucích zřetelně blízko sebe. Každá taková jednotka se samostatně vyznačí jako "skupinový cílový strom" (SCS) - jedna skupina = jeden C-strom-, tj. označí se takto každý strom skupiny (či jinak dle úvahy lesního hospodáře). Při vyznačování SCS postupujeme podle shora řečených zásad.

V druhém kroku se mezi těmito skupinami vyznačí individuální C-stromy jako doplněk do požadovaného celkového počtu C-stromů (u smrku např. 250 ks/ha). Tzn., že celkový počet C-stromů bude ve skutečnosti vyšší o "nadpočetné" jedince ve stromových jednotkách (SCS). "Skupinový C-strom" se po obvodu zcela uvolní (podle okolností najednou nebo dvěma, třemi zásahy). Individuální C-stromy se uvolňují podle vlastních zásad strukturní probírky.

Obnovní těžbou se v době jejich mýtní zralosti těží stromy ve skupinové jednotce buď všechny najednou nebo postupně podle jejich růstu, s ohledem na podrost či jiné okolnosti daného místa. Protože většinou patří k nejstabilnější složce porostu, je žádoucí těžit je co nejpozději.

Závěr

Dlouhé řadě probírkových metod se dostává skupinovou probírkou "nový", vysoce smysluplný člen. Je nesporné, že jakostní úrovňovou probírkou, založenou na pravidelných rozestupech stromů, se dosáhlo vynikajících pěstebních výsledků. Mnohé však nasvědčuje tomu, že přírodě bližší je probírka skupinová, protože respektuje přirozenější nepravidelné zakmenění a zápoj. Aby jako taková doznala i v širokém provozu svého rozumného uplatnění, je nutné přinejmenším jedno důležité: uznat, že každý čtvereční metr porostní plochy nemusí nutně být dotčen výchovným zásahem, že zřetelná nepravidelnost v hustotě zápoje s event. skupinovitě "vynechaným", resp. zřetelně málo intenzivním zásahem (řekl bych do plošky cca 1 aru) není důsledek provozní chyby, nedůslednosti lesníka, pracovní nedbalosti či přímo omylu, ale součástí systémového postupu, jímž se něco záměrně sleduje: vyšší přírůst, stabilita porostu jako celku, přírodě bližší porostní stav.Částečně převzato z Hive Books Discount Codes

V databázi nebyl nalezen záznam požadovaných vlastností.

Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com