Význam délky zmlazovací doby
(30.10.2003 19.38, Milan Košulič st.)
Zmlazovací doba (dílčí obnovní doba) je doba, po kterou je podrost na obnovním prvku během obnovy mateřským porostem cloněn. Během zmlazovací doby mateřský porost poskytuje nové generaci lesa ekologickou ochranu, je modulátorem světelné dynamiky v obnovovaných porostních částech a tím přispívá k autoredukci v podrostu. Zajišťuje zachování normálního růstového rytmu klimaxových dřevin a genetické struktury jejich populací. Zmlazovací doba v podrostním a výběrném hospodářství je časový údaj dalekosáhlého významu pro vývoj zmlazení i mateřského porostu, jakož i podstatnou charakteristikou hospodářského způsobu samého.
Zmlazovací doba v přírodních lesích
O světelné dynamice v přírodním lese píše REININGER (2000): "V přírodních lesích nacházíme dlouhodobé střídání světla a stínu. Otevřením korunové klenby se dosahuje nasemenění. Během vzniku mlaziny se však korunová klenba uzavírá a opět přibývá zastínění. Dochází k periodě stinného tlaku, který slouží k jednocení a redukci počtu stromů mlaziny. Dlouhodobým cloněním se daří lépe využívat výchovný stín a přirozené prořeďování, jakož i dosahovat jakostního dřeva i v lese hospodářském."
Vyšší vývojový stav přírodního lesa se vyznačuje vícevrstevnatou výstavbou. Přístup světla k přízemním vrstvám je tam po dlouhou dobu tlumen. Přitom vznikají stadia nezbytná pro redukci počtu stromů a jejich následné přirozené vyvětvování. Dochází také ke skrytému, velmi důležitému, pozitivnímu genetickému vývoji, typickému pro přírodní les. Stín - polostín je přitom suverénním vývojovým fenoménem. To znamená, že se více uplatňují genotypy adaptované k zastínění (klimaxové) a vzniká specifický růstový rytmus lesního společenstva odpovídající "malému" generativnímu vývojovému cyklu. "Silné zastínění spodní vrstvy nelze proto považovat za útlak, ale pozitivně výchovný a zkvalitňující efekt" (REININGER 1992).
Z kmenových analýz stromů z přírodního a výběrného lesa lze usuzovat na dlouhý vývoj v zástinu po dobu 60-100 let u jedle a smrku, u buku o něco méně, aniž by tyto dřeviny ztratily schopnost po uvolnění dále dobře růst. Potřeba světla u klimaxových dřevin v určitých vývojových fázích se pochopitelně více či méně liší. Podle ROUSELA (1948) 1 až 5leté smrkové semenáčky přirůstají do výšky ještě při relativním osvětlení 5-15%, zatímco 10-15leté smrky při tomto osvětlení již odumírají. MRÁČEK (1989) uvádí, že bukový nálet vyžaduje k úspěšnému vývoji asi 30 % světelnosti, zatímco smrk ve smíšeném bukosmrkovém porostu více než 30 %. Údaje mnohých autorů o světelných potřebách klimaxových dřevin se často značně liší. Zřejmě i proto, že byly zkoumány populace těchto dřevin s odlišnou genetickou konstitucí: jednou mohlo jít o klimaxovou populaci, jindy o populaci pionýrského typu.
Zajímavou informaci, vztahující se k "přirozené zmlazovací době", uvádějí MACKŮ-MÍCHAL (1999). Z ní vyplývají tyto počty roků maximálního překryvu dvou generací na téže ploše: u dubu 40 r., u buku 80 r., u jedle (ve směsi se smrkem) 150 r., u smrku (ve smrkovém lvs) 170 r. Přitom jde o životaschopné jedince hlavní dřeviny v dolní etáži horizontálně zapojených porostů (ve smrkovém lvs stupňovitě).
Buk však nelze držet pod hustou clonou bez kvalitativní újmy déle než 40 let (REININGER, 1992).
KORPEĄ a SANIGA (1995) uvádějí tyto informace:
Tab.1: Kritické hodnoty pro hustotu clony při dlouhodobé podrostní formě v bukových porostech (při dodržení hustoty horní clony se vyhneme nadměrnému omezování růstu a snižování kvality kmenů v podrostu).
| růstová fáze bukové spodní vrstvy |
pro horní vrstvu nejvýše přípustné |
| kruhová základna v m2 |
zaclonění horní vrstvou v % |
| houština-mlazina |
16 - 20 |
50 |
| tyčkovina |
12 - 8 |
40 - 50 |
| tyčovina |
4 |
15 |
Z uvedeného je zřejmé, že klimaxové dřeviny jsou s to přežívat přiměřené clonění podrostu v přírodních podmínkách mnohem déle, než se obvykle předpokládá. Možnosti více nebo méně napodobovat tento proces i v hospodářských lesích tedy existují. Nelze ovšem přitom nevidět jeden skoro jistý fakt: že snášenlivost zástinu u některých dřevin v současných hospodářských lesích je někdy očividně malá. To si patrně nelze vysvětlit jinak než jistými změnami genetické struktury lokálních populací. Totiž tím, že se genetickým posunem při holosečném hospodářství víceméně změnily v populace "pionýrské". Pak je ovšem nutné intenzitu clonění zmírnit, ale zcela ji neodstranit. Tím se snad podpoří postupný návrat genetické dispozice dané populace k původní, převážně klimaxové orientaci.
WIESNER (1907) a CIESLAR (1909) uvádějí toto minimum světelného požitku (přímého a difúzního světla) pro mladé rostliny jednotlivých dřevin v poměru k plnému světlu:
| tis, jedle, buk | 1,25% |
| habr | 1,75% |
| javor | 2,00% |
| smrk | 3,00% |
| dub | 4,00% |
| borovice a bříza | 11,00% |
| modřín | 20,00% |
Smrku se přibližuje lípa, mezi lípu a dub se řadí vejmutovka, černá borovice, olše a jasan.
Tyto téměř 100 let staré údaje uvádím záměrně, protože dokládají dávno známý poznatek, že naprosté většině lesních dřevin dostačuje k jejich přirozené obnově vskutku velmi nízká světelná intenzita. Možná, že tato okolnost, vyplývající ze shora uvedeného, souvisí s tehdy dosud ne příliš geneticky narušenými populacemi klimaxových dřevin. Do té doby se totiž ještě v podstatě nemohla vícekráte opakovat jejich holosečná obnova. Nemohla být proto příčinou eventuálních genetických změn směrem k pionýrskému charakteru populací. A tudíž ani důvodem k jejich vyšším světelným nárokům. Také POLENO (1999) potvrzuje v této věci ASSMANNOVO (1961) stanovisko, že pro zahájení porostní obnovy postačí jen velmi mírné snížení zakmenění na úroveň kritické výčetní základny, při které přírůst porostu nepoklesne pod 95% stanovištně podmíněného přírůstového maxima. Svými zkušenostmi to potvrzuje i LEIBUNDGUT (1981). V tom smyslu je ustanovení lesního zákona v § 31, odst. 4 o zákazu snižovat úmyslnou těžbou zakmenění porostu pod sedm desetin plného zakmenění, s výjimkou případů, jestliže se prosvětlení provádí ve prospěch následného porostu nebo za účelem zpevnění porostu, irelevantní, připouští-li vlastně pokles zakmenění pro zahájení obnovy až na sedm desetin plného zakmenění. A to je, jak známo, obnově porostu spíše ke škodě než k užitku.
Zmlazovací doba v hospodářských lesích
V ekologicky zaměřeném pěstování lesa by zmlazovací doba měla zajišťovat všechny potenciálně možné a požadované efekty její funkce, tj. clonění:
- samoobnovu,
- ekologickou ochranu nárostů,
- nastartování přirozeného růstového rytmu včetně zachování přirozené genetické podstaty dřeviny,
- autoregulační procesy (autoredukci, samočištění, diferenciaci),
- podporu jakostní produkce kmenového dříví,
- světlostní přírůst mateřského porostu.
Z toho je zřejmé, že nestačí využívat jen dlouhou obnovní dobu, ale v jejím rámci je třeba dodržovat i dlouhou dobu zmlazovací (=dílčí obnovní dobu). Dlouhodobá hlediska (např. genetiky, růstového rytmu, autoredukce), typická pro dlouhou zmlazovací dobu, se však dosud v obnovní praxi většinou nerespektují a porosty se obnovují zpravidla příliš rychle. To se týká nejen dřevin vysloveně stinných, jedle a buku, ale i polostinného smrku a poloslunných dřevin - dubu a borovice lesní (zejména náhorního typu).
Vše dosud zmíněné by mělo nejméně přivodit jednu zásadní názorovou a praktickou změnu: nedotěžovat porosty nad nárosty, sotva odrostou potřebě ekologické ochrany, jak se dosud většinou doporučuje a skutečně se také děje, ba naopak dlouhodobě rozvíjet porostní clonu na bázi vertikálního nebo stupňovitého zápoje. Často je nutné udržovat nárosty jen při životě, aby v nich probíhaly požadované pochody. Nutno však dodat: zpočátku dostatečně intenzivní a poté dlouhé, ale "lehké" stínění nárostů je reálné především na stanovištích alespoň průměrně zásobených vodou a živinami.
Podle REININGERa (1992) : "Přírodě blízké pěstování lesa vrcholí uměním prodlužovat dobu clonění". Přitom má na zřeteli i stupňování hodnotové produkce - pěstování tlustého dřeva nejvyšší jakosti. Snižování přírůstu nárostu si přitom příliš nevšímá. Ostatní efekty clonění podrostu mohou tuto ztrátu ekonomicky převýšit. Autor dále uvádí, že k úplnému odclonění smrku by mělo docházet až během III. věkové třídy a později. Obecně v době, kdy stromy dolní vrstvy dosáhnou do blízkosti korun horní vrstvy.
Úplné napodobení délky "zmlazovací doby" z přírodních lesů i v lesích hospodářských není dost dobře možné. Ostatně ani potřebné. Především pro kratší fyzický věk současných populací cílových dřevin a tudíž i celý jejich vývojový cyklus. Ten trvá v bučinách cca 220 let, ve smrčinách cca 350 let a např. v bohaté jedlové bučině až 400 let. Kromě toho hospodářsky vhodné dimenze mýtně zralých stromů lze dosahovat při výběru jednotlivých stromů k těžbě mnohem dříve, než končí fyzický věk stromů v přírodním lese. Např. podle INDRUCHA (1985) se dosahuje u buku v Bílých Karpatech výčetní tloušťky 60 cm ve věku kolem 120 roků při výšce 34 až 38 m; většinou ještě bez nepravého jádra, kterého přibývá s prodlužováním věku.
Autoredukce
Obecně však praxe podrostního hospodářství většinou dosud nedoceňuje hospodářský význam v nárostech samočinně fungujících regulačních pochodů. Lesník se raději hned "vrhá" do prostřihávek (prořezávek), aby neupadl v podezření ze zanedbání "nutné pěstební péče". Pokud o prodlužování zmlazovací doby vůbec kdo usiluje, pak většinou spíše jen pro její ekologicko-ochrannou funkci, příp. i se zřetelem ke zvyšování světlostního přírůstu předržované zásoby nad nárosty. Novější pěstební literatura se však k samoprořeďování vyjadřuje s uznáním. A to dnes mnohem více, než tomu bývalo dříve. Např. PEŇÁZ (1991, ex KORPEĄ a kol 1991) uvádí: "Přirozené prořeďování probíhá velmi silně a rychle. Během prvního věkového stupně (10 let) může uhynout 80 až 90 % stromů. V některých případech bylo zjištěno, že za období nárostů a mlazin zaniklo přirozeným prořeďováním až 95 % jedinců. Z toho vyplývá, že úplné nahrazování přirozeného prořeďování umělou redukcí není hospodářsky opodstatněné ani reálné."
REININGER (2000) uvádí, že autoredukce pokračuje i po 20letém clonění podrostu v dobré míře, je-li horní clonění podrostu ještě dostatečné. Vlastním zjišťováním věku a přírůstu několika stromů nebozezem ve dvou smrkových a jedné bukové cloněné skupině ze samoobnovy v mýtních porostech (v malých mezerách po vývratech) s ještě zřetelně probíhající autoredukcí ve stadiu tyčoviny jsem si ověřil, že tento proces tam probíhá ještě při věku stromů 30 až 50 let. Z jiných vlastních pozorování v posledních letech mohu potvrdit velmi účinnou autoredukci stromů ve smrkové mlazině 2-3 m vysoké, dlouhou dobu cloněné starým, dlouho netěženým porostem (ostatně takové příklady lze nacházet snad na každém lesním majetku). Zdaleka nešlo o jediný případ. V mlazině zřetelně předrůstaly pěkné smrky již 3-4 m vysoké v rozestupech co 2-3 m se zřetelně ustupujícími a pomístně i odumírajícími jedinci výplně mezi nimi. Přitom mne hned napadlo: jako po dobré prořezávce. Bude-li clonění pokračovat, pro umělý zásah toho již mnoho nezbude.
Příliš krátká zmlazovací doba zvyšuje riziko vzniku jednak klimaxovým dřevinám neodpovídajícího růstového rytmu, jednak nevhodného genetického posunu v populaci nové generace lesa. Ale zvyšuje i její ekologické ohrožení a absenci dostatečně účinných autoregulačních pochodů v podrostu.
Příliš dlouhá zmlazovací doba může naopak přivodit při nekontrolovaném vývoji nárostu až jeho zánik, příp. podstatné kvalitativní deformace (např. u buku) včetně zvýšení výskytu hnilob a chorob (např. u borovice a dubu). Ale i stagnaci autoredukce; např. u smrku na značně chudých stanovištích při nedostatku vláhy se uplatní tzv. "status-quo konkurence" (OTTO, 1994), kdy se v podrostu po dlouhou dobu "nic neděje", protože pro nedostatek vody a živin se konkurenční převaha zdatnějších jedinců nemůže uplatnit. Vývoj podrostu, ale i mateřského porostu při dlouhé zmlazovací době musí být proto neustále kontrolován. V kritických případech pak je obvykle nutné porostní clonu aspoň dočasně zmírnit, ale nikoliv ji zcela odstranit.
Délka zmlazovací doby bude proto kolísat podle cloněné i clonící dřeviny, vlivu clony na jakostní vývoj podrostu a stanovištních podmínek, zejména půdní vlhkosti. Čím je stanoviště chudší a sušší, populace dřeviny v podrostu slunnější, příp. je geneticky více narušena a čím více může být jakostní vývoj podrostu clonou dotčen, tím kratší a méně intenzivní by mělo být clonění a naopak. K nuancím nutných úprav intenzity a délky clonění jednotlivých vývojových stadií podrostu je ovšem nutné dopracovat se zkušenostmi a neustálým pozorováním důsledků vlastní práce v obnovovaných porostech.
Kvalita stíněných nárostů
U jedle, smrku a s podivem i některých populací borovice lesní (zejména náhorního typu) dlouhodobější setrvání v porostní cloně, aspoň na průměrných stanovištích, natož na živných, nevyvolává žádnou zvláštní kvalitativní újmu v nárostech a dalších růstových fázích. Délka zmlazovací doby je patrně nejvíce rozporná u buku. Dlouhé a hluboké stínění podrostu přivodí většinou jeho kvalitativní újmu. Krátké clonění naopak potenciální újmu biologickou. To první platí v dlouho netěžených, přesto (nepravidelně) obnovovaných bučinách s vysokým zakmeněním, resp. z předchozích náhodných pomístných náletů. Takových bučin bylo ještě v nedávné minulosti hodně pro špatný odbyt bukového dřeva. V porostech pravidelně těžených mírnou intenzitou je však jakostní vývoj přiměřeně hustých bukových nárostů dobrý. Taková těžba výběrem jednotlivých stromů tam může trvat i velmi dlouho (30-40 let). V nárostech těchto bučin je pak většinou dostatek nadějných jedinců pro budoucí produkci.
Podle INDRUCHA (1985) a MÍCHALA (1992) naopak "semknuté a plně osluněné bukové mlaziny odrůstají mnohem kvalitněji". Podle mého názoru však s možnými špatnými genetickými důsledky. Buk jimi může dospívat ke genetickému posunu v "pionýrskou dřevinu". Pro všeobecný význam buku ve středoevropských lesích by bylo velmi potřebné zachovat i jeho přirozený genetický potenciál. To asi nelze prakticky učinit jinak než delší zmlazovací dobou bučin, než je dosud obvyklé. Podle mého názoru je doporučovaná zmlazovací doba u buku 5-10 (15) let příliš krátká proti "přírodní" délce clonění okolo 80 let se střídavými vlnami "vzestupu a úpadku" zmlazení. Snad aspoň 20letá zmlazovací doba by mohla vcelku vyhovovat biologickým požadavkům buku. Při clonění "shora" by také mohlo dostačovat zakmenění stupně 0,3 až 0,4. Jak totiž uvádí STŘELEC (1992), v bukovém porostu ještě při stupni 0,3 se dosahuje 53 % z plného osvětlení. Clonění mlaziny v podrostu to ještě dobře vyhovuje (viz doplňující tabulku). Při bočním clonění, které může trvat déle, by ovšem mělo být zakmenění porostu vedle skupinového nárostu vyšší.
Zatím není dostatek exaktních poznatků, které by umožnily volit tak dlouhou zmlazovací dobu, která by vyhovovala jak biologickým tak hospodářským hlediskům produkce jednotlivých dřevin. Při ekologickém hospodaření v lesích bychom měli dávat jistou přednost biologickému hledisku zmlazovací doby, přinejmenším v rozsahu poloviny celkového zmlazení. To znamená jejímu delšímu trvání. A to u těch dřevin, u nichž téměř s jistotou víme, že to nezpůsobuje jejich podstatnou kvalitativní újmu, kterou by nebylo možné výchovou eliminovat, tj. u jedle, smrku a některých populací borovice lesní náhorního typu. Zatímco u jedle a smrku je takový předpoklad vcelku akceptován, u borovice nikoliv. Pro borovici uvádí KORPEĄ (1966), že kvalitativní vývoj přiměřeně cloněných stromů déle než 4-12 let byl lepší než u rychle odcloněných nárostů (neuvádí však o jaký typ borovice lesní jde). Svými vlastními poznatky to mohu potvrdit.
Podrostu smrku, jedle a buku by se mělo dostávat právě jen tolik světla, aby vysloveně neživořil, ale mírně výškově přirůstal, okolo 5-10 cm, u borovice by se měl výškový přírůst snížit asi o 25% (KORPEĄ 1995).
Na přirozeně chudých, vysychavých stanovištích snad žádné intenzifikační fytotechnické opatření nijak podstatně nezvýší objemovou ani hodnotovou produkci. Tam také žádná dřevina, zejména slunná, dlouhodobější zastínění dobře nesnáší. Proto jsou tam podmínky pro zpravidla kratší zmlazovací doby. Tj. asi v dolní části dále uváděného rozpětí zmlazovací doby pro jednotlivé dřeviny. Ta by však měla v každém případě zajistit nárostu alespoň ekologickou ochranu do doby jeho růstového zajištění. Samozřejmě i tam je ale vítána delší zmlazovací doba k využití autoregulačních pochodů v podrostu v dobré míře, aby se uplatnil jejich zhospodárňující efekt, aspoň pomístně. To znamená do délky pro podrost biologicky ještě únosné.
Bezeškodné vyklizování
Prodlužování zmlazovací doby postupným zralostním výběrem jednotlivých stromů k těžbě nad odrůstajícími nárosty, mlazinami, příp. až tyčovinami, nevytváří ani tak problém zastínění tohoto podrostu. Spíše jde o problém bezeškodné těžby a vyklizování dříví z nárostů. Alespoň tak je většinou chápán v praxi problém podrostní přirozené obnovy. K tomu říká VEŠKRNA (1996): "Takové obavy nejsou na místě. To snad platí jen pro borovici. Podle mých zkušeností, třebaže - přiznám - při každé takové těžbě znova a znova zažívám sám dost obav, jsou výsledky domýcení vždycky uspokojivé, ať se jedná o smrk, jedli, modřín či listnáče. Podmínka je uhlídat směrové kácení a přibližování. Počáteční škody na několik metrů vysoké mlazině - a někdy se jedná již o tyčkovinu - bývají na pohled hrozné, ale po odstranění klestu a vyřezání poškozených stromků se všechny rány brzy zacelí, mladý porost se dál vyvíjí zdravě a v několika příštích letech již vyžaduje nový, tentokráte normální výchovný zásah." S tímto názorem plně souhlasím.
Tloušťková diferenciace - podmínka prodlužování zmlazovací doby
Snad vůbec za jednu z hlavních podmínek prodlužování zmlazovací doby lze považovat dostatek slabších a slabých cílových stromů. Tzn. dostatečnou tloušťkovou diferenciaci stromů dobré jakosti a přirůstavosti, aby vůbec stálo za to jejích růst ještě prodlužovat. To dále znamená, že zmlazovací doba se ve velké míře vlastně prodlužuje předržováním dosud slabých (slabších) C-stromů, tj. C-stromů druhé série (C2-stromů), kromě malého počtu již tlustých, ale zdravých C1-stromů k dosažení ještě tlustších jedinců nejvyšší jakosti. Tím chci rozptýlit případné námitky, že prodlužováním zmlazovací doby a tudíž v podstatě i věku porostu se zvyšuje výskyt hnilob a spolu s pokračujícím poklesem zakmenění se stabilita porostu proti větru systematicky zhoršuje. Proto je při porostní výchově všech dřevin vhodné, ba potřebné šetřit slabé, jakostní stromy, jako "dárce" stínu.
Délky zmlazovacích dob pro jednotlivé dřeviny
Délky zmlazovacích dob pro jednotlivé dřeviny při standardní podrostní obnově, uváděné již před více než 30 roky autory PEŘINA-KADLUS-JIRKOVSKÝ (1964), vcelku vyhovují i dnešním požadavkům a můžeme se jimi řídit. Především však druhým číslem uvedeného rozpětí, řekněme jen s menšími korekcemi (viz dále):
| pro jedli | 20-40 r. (lépe 40-60 let) |
| pro smrk | 20-30 r. (lépe 30-40 let) |
| pro borovici lesní | 15-20 r. |
| pro modřín | 7-10 r. |
| pro buk | 8-20 r. (lépe 20-30 let) |
| pro dub | 4-20 r. |
| pro klen | o něco méně než pro buk |
| pro jasan | o něco méně než pro dub |
Obecně se považuje výška nárostu 1-2 m za vhodnou k jeho úplnému odclonění. U jedle a ostatních dřevin v mrazových polohách apod. při výšce nejméně 3 m. V zásadě má být nárost odrostlý škodám zvěří a event. buřeni a na uvolnění náležitě připraven postupnou těžbou (PEŘINA-KADLUS-JIRKOVSKÝ 1964).
ZEZULA (1994) uvádí tyto údaje vztahující se k délce clonění podrostu některých dřevin:
- domýtná seč nad smrkovým nárostem výšky 0,5 až 1 m,
- jedlový nálet se uvolňuje ve věku 4-6 let a porost nad ním domýtí při výšce nárostu 0,5 až 1,5 m,
- borový nálet se uvolňuje 3-4letý a seč domýtná provádí při výšce nárostu cca 1 m,
- dubový nálet se uvolňuje nejpozději do 10 let po nasemenění,
- nad bukovým nárostem se porost domycuje při výšce 1-2 m, když byl před tím uvolněn ve věku 5-8 let a výšce náletu 0,4 až 0,6 m.
Těmito hodnotami nelze dost dobře vyhovět žádoucímu průběhu autoregulačních pochodů v podrostech a pravděpodobně ani zachování co nejpřirozenější genetické struktury populace dané dřeviny. Při přechodu k lesu s dlouhou obnovní a zejména zmlazovací dobou a k lesu výběrnému by měla zmlazovací doba trvat aspoň do třetí věkové třídy podrostu a jeho výška dosahovat ke korunám horní porostní vrstvy. V zásadě tak dlouho, aby se v podrostu uplatnila v dobré míře autoregulace a co nejvíce využil světlostní přírůst mateřského porostu.
Diferenciace horizontální struktury
Nárosty všech klimaxových dřevin, pokud si jejich populace zachovaly dostatečně širokou genetickou proměnlivost, mohou růst v přiměřeném zástinu prakticky "neomezeně" dlouhou dobu. Přitom může být zastínění tím delší a hlubší, čím je stanoviště úrodnější, zejména vlhčí. Nepravidelně po ploše porostu se vyskytujícím zastíněním nárostů dochází rovněž k nepravidelnému, postupnému zmlazování tam, kde se dosud nevyskytuje. Tím lze podporovat vznik maloplošné mozaiky různě vyspělých nárostů, počínaje náletem a konče třeba až tyčovinou nové generace porostu.
Plošně proměnlivé stínění náletů, nárostů a dalších růstových fází má fatální evolučně- genetický význam. V dané populaci druhu se přitom podporuje na více osluněných místech spíše její pionýrsky orientovaná část, na více zastíněných pak zejména část klimaxová. To zachovává širší geneticky polymorfizmus, důležitý pro adaptační potenciál populace a přírodní výběr.
Takový vývoj dobře umožní obnova "zevnitř" porostu zralostním výběrem, výběrovou sečí (rozlišuj od výběrné seče ve výběrném lese). Tím víceméně ztrácí zmlazovací i obnovní doba svůj význam jako dobový ukazatel mýtní těžby podrostního hospodářství. Doba clonění podrostu se stává funkcí zmíněného typu obnovní těžby, nikoliv časového limitu. Standardní clonné seče, v případné kombinaci s předsunutými kotlíky, které v rámci 20-30 letých obnovních dob sotvakdy předržují mateřský porost nad nárosty déle než 10 (15) let, zdaleka nejsou těmi pravými obnovními postupy pro žádoucí prodlužování zmlazovací doby. Zejména tomu nevyhovují tzv. dvoufázové clonné seče, které po prvním, zpravidla silném snížení zakmenění (na stupeň 0,5-0,6), druhým zásahem porost nad nárosty domýtí. Většinou ani násečná obnova s odsunem porostní stěny za 5-10 let prodlužování zmlazovací doby příliš nevyhovuje. Je logické, že delší zmlazovací doba vyžaduje zmíněnou nízkou těžební intenzitu (nepřevyšující cca 10, maxim. 15 % porostní zásoby) při každém zásahu; to znamená jejich poměrně velký počet během nejméně 40lelé obnovní doby a tedy i to, že obnovní těžba se musí provádět výběrem jednotlivých stromů (řekněme 1-3 stromů na jednom těžebním místě) po celé ploše obnovovaného porostu. To je charakteristické pro výběrové těžby.
Např. v Bavorsku je obnova porostů "zevnitř" velmi doporučována pro všechna stanoviště, která to z hlediska stability porostu jen trochu dovolují. Důvodem je dosažitelnost výrazně členité vnitřní porostní výstavby. To považují za základ vysoké stability příštích porostů.
I v polských Beskydech jsem se setkal s větší odvahou využívat ve smrkových porostech celoplošnou obnovu "zevnitř". A to na rozsáhlých horských svazích. Výsledkem (odměnou) jsou smrkové porosty s různými růstovými fázemi obnovy na většině plochy proměnlivě proředěných, prakticky nepoškozených mateřských porostů. Rizika poškození takových porostů jsou si samozřejmě vědomi. "Občas někde něco spadne, ale celkový výsledek stojí za to, jak vidíte" odpovídali tamní kolegové na naše výhrady. Přemrštěné obavy z celoplošné obnovní těžby ve smrčinách jsou stejně nepatřičné jako naopak přehnaná odvaha postupovat takto bez dobré úvahy v jakékoliv smrčině.
Závěr
Účelem delší zmlazovací doby jsou viditelné pěstební a neviditelné evolučně- genetické přínosy. Je to dobová úprava hospodaření v lese, která je mění v postup přírodě co nejbližší. Podporuje dobrý průběh autoregulačních procesů v podrostu nové generace lesa pod porostní clonou, přispívá k zachování přirozeného růstového rytmu klimaxových dřevin a normální, přirozené genetické struktury jejich populací. Tím se podílí na trvalé udržitelnosti správy lesů. Sotva si lze představit jiný těžebně-obnovní postup, který by dokázal zajistit nadstandardní délku zmlazovací doby, než výběrovou seč, tj. obnovní těžbu nízké těžební intenzity, prováděnou po celé porostní ploše.
V databázi nebyl nalezen záznam požadovaných vlastností.
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com