Výchova porostů s využitím autoredukce
(20.11.2003 17.20, Milan Košulič st.)
Lesy na zemském povrchu se uchovávaly a mnohé dosud uchovávají autoregulační a sebeorganizátorskou schopností svých společenstev. Je tudíž předmětná úvaha, zda a do jaké míry je možné využívat ji i v současných lesích jako součást hospodářského procesu. Chci v tomto článku obhajovat logicky správnou myšlenku, že to možné je jako jeden z projevů přírodě blízkého obhospodařování lesa. Jeho podstatou je právě orientace na spontánní procesy probíhající v přírodním lese, na jejich poznávání a smysluplné využívání v mnohem širší míře než dosud. Jejich využívání však nelze omezovat jen na přirozenou obnovu jako hlavní obsah pěstebně-racionalizačních lesnických zájmů. Uplatnění by měla doznávat i autoredukce, samočištění stromů od větví, stromová a prostorová diferenciace. Stručně shrnuto: je bioekologicky nutné, pěstebně a ekonomicky výhodné usilovat o přírodě blízkou strukturu lesa využíváním jeho vnitřních tvůrčích sil. Odpoutat se od dosud proklamované soustavné péče o les od samého počátku jeho vzniku jako většinou dosud zcela neodvolatelné pěstební potřeby. Lze to konat i v lese věkových tříd, uznáme-li, že les jako ekosystém má ze své podstaty vnitřní sílu zajišťovat si svou vlastní existenci. Samozřejmě v různé míře podle podmiňujících okolností, když se mu v tom intenzivní pěstební péčí nebrání a když se mu k tomu poskytne dosti dlouho trvající příležitost.
Zcela vyloučit umělou pěstební péči o mladý les v hospodářském lese zatím ovšemže není možné! Lesní porosty většinou dosud mají nepřirozenou, málo členitou strukturu. K jejich obhospodařování se využívá mnohem kratší fyzický věk stromů, než odpovídá životnímu cyklu přírodního lesa. Spontánním přírodním silám se tudíž neposkytuje dostatek času. Ten pak chybí pro plné uplatnění zástinu při vývoji zmlazení a dalších růstových fází nově vznikajícího lesa. Proto se při dnes obvyklých způsobech hospodaření sotva mohou ve velké míře indukovat všechny zmíněné samovolné růstové pochody.
I při dnes již patrné jisté orientaci na přírodě blízké pěstování lesa se vesměs ještě provádí masivní výchova. Má atributy, které ve svém článku připomíná Ing. Utinek v Listárně LP 8/2002 Les či houšť? Známe je "ze školy". V podstatě pramení z nedůvěry v samoregulační schopnosti i pasečného lesa a z netrpělivosti dostatečně dlouho na výsledky tohoto procesu čekat. A že je tedy skutečně možné využívat je jako doplňkové výchovné opatření i v dnešním (neholosečném) lese věkových tříd.
Základem výchovy, a to umělé i přirozené, je v podstatě vždy prořeďování mladého porostu.
Z teorie samozřeďování (autoredukce)
Co nejdelší využití autoredukce v mladých růstových stadiích porostu by mělo být první fází jeho výchovy. Snižuje pěstební náklady a mj. zlepšuje biologickou hodnotu tohoto procesu a posléze i prořeďovaného porostu.
"Jak stárne kohorta, jedinci rostou co do velikosti, jejich nároky se zvyšují, a proto si konkurují se stále větší intenzitou. Tím se zároveň zvyšuje riziko jejich uhynutí. Počet přežívajících i rychlost jejich růstu jsou proto současně ovlivňovány hustotou", uvádí YODA et al. (1963, ex BEGON, HARPER, TOWNSEND, překlad 1997). Populace prochází samozřeďováním, tj. postupným poklesem hustoty dorůstajících jedinců. Rostlinné populace, ovlivněné samozřeďováním (vyskytují-li se v dostatečné hustotě), směřují k přímce samozřeďování se sklonem přibližně -3/2 a posléze ji sledují. Tento vztah je označován jako "zákon třípolovinové mocninové funkce samozředění". Směrnice -3/2 je ukazatelem toho, že v rostoucí a řídnoucí populaci střední hmotnost rostliny roste rychleji, než klesá hustota. Nebo také, že biomasa rostlin pod zápojem o konstantní ploše roste nepřímo úměrně hustotě. Populace, která sleduje přímku samozřeďování -3/2 proto bude mít stále rostoucí celkovou hmotnost (nebo výnos).
Tento růst se však musí nakonec zastavit, nemůže pokračovat do nekonečna. K tomu dochází tehdy, když celkový výnos dosahuje maxima. Sklon přímky se změní z hodnoty -3/2 na hodnotu -1. Tento sklon přímky pak znamená, že další růst přežívajících jedinců přesně vyvažuje úhyn jiných jedinců. Produkce biomasy již nemůže být překročena tímto druhem v tomto prostředí. Celková hmotnost na jednotku plochy zůstává konstantní.
Snížená světelná intenzita vede ke vzniku přímky o sklonu -1, protože snížená fotosyntéza může zachovávat jen nízkou hmotnost biomasy a její nižší růst. Ale při sníženém množství živin za téže světelné situace (je-li světla k fotosyntéze ještě přiměřený dostatek) se sklon přímky zřeďování nemění; namísto toho se zpomalí rychlost zřeďování, s níž podél této přímky populace postupuje. K tomu dochází, protože nezměněné množství světla může ještě udržet (přes fotosyntézu) stejnou hmotnost biomasy, ale rostliny žijící při nižším množství živin mohou tuto biomasu budovat jenom pomalu.
Autoredukce je v podstatě důsledek konkurence mezi jedinci populace. Ta je ovšem závislá nejen na jejich vnitřních konkurenčních schopnostech (dědičných vlastnostech, zdravotním stavu aj.), ale i faktorech abiotického prostředí. "V obecné formě platí, že na bohatých stanovištích probíhá vylučování jedinců zpravidla rozhodněji než na chudších. To spočívá v tom, že genetická dispozice k intenzivnímu růstu nejlepších stromů populace se může plně rozvinout teprve tehdy, když je dobré také zásobování vodou a živinami. Musí-li však všichni jedinci strádat, chybí i těm nejlepším jedincům síla aby se prosadili. Důsledek toho je pak po dlouhou dobu nerozhodně se vlekoucí stav, označený jako ‚status-quo-konkurence'", uvádí OTTO (1994). Za takového stavu konkurence "všichni" jedinci přežívají, nepatrně přirůstají, žádný z nich nemůže po dlouhou dobu rozhodnout konkurenční boj ve svůj prospěch. Důsledkem toho je dlouho přežívající, neprořeďující se kartáčové zmlazení. Čím horší je zásobování vodou, tím déle tento stav přetrvává.
Autoredukce v podrostu je také součástí přírodního výběru. Ten mimo podmínky prostředí závisí i na vnitřních, geneticky podmíněných adaptačních schopnostech jedinců k danému stavu prostředí. To znamená i na genetické struktuře populace. "Míra šířky genetické variability rozhoduje o adaptační schopnosti na podmínky prostředí a je tudíž důležitým prvkem pružnosti celého lesního ekosystému" uvádí OTTO (1994). Při autoredukci se genetická variabilita uplatňuje účastí genotypů s různou adaptabilitou ke světlu a s ní spojenou různou konkurenční schopností. V tom smyslu se většími konkurenčními schopnostmi vyznačují klimaxové genotypy (K-stratégové).
U geneticky různorodé populace s různým zastoupením jedinců pionýrské, přechodové a klimaxové orientace záleží pak jejich adaptace a tedy i přírodní výběr mj. i na nedostatku či nadbytku světla, ke kterému jsou zmíněné typy jedinců populace různě adaptabilní. Čím více je světlo nedostatkové, to znamená pod silnější porostní clonou, tím více se nakonec vylučují k zastínění hůře adaptovaní jedinci pionýrského typu a lépe přežívají genotypy klimaxové. Na holině při plné světelné intenzitě je tomu naopak.
V různorodé populaci je tedy autoredukce podmíněna přírodním výběrem i na základě genotypové příslušnosti jedinců populace (s přibližnou přesností ji nazveme autoredukcí genetickou). V konečné fázi, když posléze přežil ten či onen typ genotypů podle světelných podmínek daného ekotopu, je pak skutečnou příčinou zřeďování dostatečně husté populace opět vztah hustoty a vzrůstu objemu rostlin v tomto procesu (pro stručnost a ne zcela přesně ji nazveme autoredukcí konkurenční) na základě lepšího zvětšování objemu některých jedinců přibližně stejného genotypu.
Zvláštností genetické autoredukce je to, že probíhá i za nízké hustoty populace, aniž by docházelo k vzájemnému tísnění jedinců, ale za sníženého světelného požitku. K oběma typům autoredukce současně však může docházet jen v dostatečně husté populaci.
?ádná populace jednotlivých dřevin nebude geneticky absolutně stejnorodá. Vždy se v ní budou vyskytovat i po směrované selekci genetické mikrorozdíly jako základ další, stabilizující selekce. Ta bude upevňovat získané adaptace v souladu s povahou místního prostředí, krystalizovat populaci ke specializaci na dané podmínky, a to se zužující se genetickou variabilitou. A aby to nebylo tak zcela jednoduché, bude různě záviset i na úrodnosti stanoviště (dostatku či deficitu vláhy a živin). V podstatě na tom, které genotypy za daných podmínek porostou lépe, budou rychleji zvětšovat svůj objem a potlačovat jedince hůře rostoucí. V populacích s převahou těch či oněch genotypů a v prostředí slunném či stinném, za dostatku či nedostatku vody a živin pak budou jednotlivé typy autoredukce probíhat odlišně, resp. různě se prolínat podle genetické struktury populace a růstových podmínkách biotopu.
Je tedy zřejmé, že elementárním zdrojem každé autoredukce v populacích dřevin je jejich genotypová struktura, tj. základ spočívající v jejich genetické výbavě. To znamená, že nejdříve se uplatní autoredukce genetická, teprve poté autoredukce konkurenční.
Pod tímto úhlem pohledu je nutné posuzovat např. rychleji probíhající autoredukci v bučinách pod porostní clonou než na holině, jak uvádí např. INDRUCH 1985 (viz dále). Na úrodných stanovištích a pod mírnou porostní clonou s ještě relativním dostatkem světla pro přiměřenou fotosyntézu si totiž prořeďování populace s převahou klimaxových genotypů, jimž toto prostředí dobře vyhovuje, může zachovat přímku zřeďování s hodnotou -3/2, tedy postupovat podle ní relativně rychleji.
Praktické projevy autoredukce
V podrostním hospodářství s krátkou zmlazovací dobou, s nedostatečně dlouhým a intenzivním cloněním podrostu nedochází autoredukcí do doby domýcení mateřského porostu k podstatně většímu, plně dostačujícímu snížení velké počáteční hustoty. Nedostává se jí k tomu dostatek času. Naopak dostatečně intenzivní a dlouhé clonění prořeďuje podrost mnohem výrazněji a tudíž hospodářsky významně (viz dále). Tím se vytváří příznivější pracovní i ekonomická výchozí situace pro pokračující umělou porostní výchovu.
Autoredukci u nás (výslovně) oceňuje např. INDRUCH (1985) při pěstování bukových a smíšených listnatých porostů z rozsáhlé přirozené obnovy na úrodných stanovištích Bílých Karpat. I při poměrně krátkém, 5-10 let trvajícím clonění nárostů (po nasemenění) před domýtnou sečí sice dosahoval značného snížení počáteční hustoty zmlazení, ale nikoliv tak výrazného a možného jako při delší zmlazovací době. Před první prořezávkou ještě přežívalo 30-50 tis. ks jedinců na hektar, jak autor uvádí, a to je pro racionální výchovu ještě mnoho.
K intenzitě autoredukce v závislosti na prostředí uvádí INDRUCH dále toto: "Intenzita přirozeného prořeďování je závislá na množství světelného požitku a dalších prvcích, jako je množství vláhy, kořenová konkurence, atd. Přirozené prořeďování je proto intenzivnější pod mateřským porostem než mimo něj po předčasném uvolnění domýtnou sečí. (...) Bylo by proto neuvážené provádět domýtnou seč nad přehoustlým zmlazením 3 až 5 let starým. Tam mladý nárost po úplném odclonění vyrůstá za omezeného přirozeného prořeďování, tedy v přehoustlém stavu, v bezpočet vytáhlých, tenkých kmínků, poléhajících v zimním období pod sněhem, ledovkou či jinovatkou. Výchovné zásahy v přehoustlých mlazinách za účelem zajištění stability a zároveň i požadované kvality jsou pak nesmírně obtížné a nákladné."
Také REININGER (1992, 2000) přikládá autoredukci velký význam, který demonstruje jedním příkladem:
| relativní výška stromů |
1978 |
1988 |
1998 |
| počty stromů v ks/ha |
| 5 m+ |
|
|
1100 |
| 3-5 m |
|
1280
|
1060 |
| 1-3 m |
5600 |
2040 |
1140 |
| do 1 m |
9600 |
6920 |
1100 |
| celkem |
15200 |
10240 |
4400 |
Za 20 let intenzivního stínění klesl počet jedinců téměř na jednu třetinu počátečního stavu a dále pokračuje bez zásahů - zdarma.
K tomu REININGER uvádí: "Výchova ‚stínem' vyžaduje rovnoměrnou a co nejdelší clonu. V závislosti na světelném požitku a individuální odolnosti stromů ke stínu dochází v nárostu k různému výškovému růstu (diferenciaci). (...) k nejsilnějšímu stinnému tlaku dochází tehdy, když nárost dosahuje ke korunám mateřského porostu.(...) Autoredukce je závislá na intenzitě zápoje horních vrstev. (...)Dlouhodobé clonění přispívá k výchově nárostu. (...) Jen předržování mateřského porostu umožňuje dále snižovat počet jedinců nárostu pod dosavadní nejnižší počet sazenic, a to u smrku 2500-3000 ks/ha. (...) Pokračující přirozená redukce stromové četnosti vede až k ‚bezprobírkovému' hospodářskému lesu. Beznákladová redukce počtu stromů v dolní vrstvě porostu společně se světlostním přírůstem horní vrstvy jsou faktory, které snižují náklady a zvyšují produkci. Takový postup byl až dosud možný jen ve výběrném lese. Nyní ale, při využití výběrného principu, může být uplatněn i v pasečném lese." ?ádný doplňující výklad není potřebný.
U LEIBUNDGUTA (překlad 1968) čteme: "Vývojové tendence se změnily. Dnes se pěstění lesa soustřeďuje na smysluplné řízení ‚bezplatných' biologických procesů. (...) Čeho dosáhne sama příroda, to jí přenechme."
Tvůrcem "všech hodnot" v přírodním lese je tudíž dlouhý, zpočátku spíše intenzivní zástin s přiměřenou hustotou podrostu. Často se tam nárosty jenom udržují při životě. Pak v nich probíhají samozáchovné vývojové a růstové procesy. Proto "přírodě blízké pěstění lesa vrcholí uměním prodlužovat dobu clonění.(...) Silné zastínění spodní vrstvy vyššími vrstvami není útlak, ale pozitivní výchovný a zkvalitňující efekt", uvádí REININGER (1992).
Pro podporu změny stávajícího nazírání na vývoj mladého porostu pod výchovným vlivem starého porostu zmiňuji stať citovanou AMMONEM (1946, ex POLANSKÝ 1966): "Lesníci, kteří jsou zvyklí na mlazinu včas uvolněnou a bujně rostoucí, jsou mlazinou ve výběrných tvarech trochu zklamáni, (...) když tu často najdou špatně vegetující mlazinu. Připadá jim zakrslá a nemohou pochopit, že se z ní dá ještě vypěstovat něco dobrého. Tento nepříznivý dojem je možno dobře pochopit, neboť na mlazině ve výběrném lese vůbec ještě není vidět životní sílu, která je v ní ve značné míře nashromážděna. Tato utajená životní síla však skutečně existuje a je možno zjistit ji kdekoliv na letokruzích kmenových průřezů. Např. na smrkovém kmenovém průřezu pocházejícím z Neuenbauwaldu při Schwarzeneggu se zjistilo 42leté období útlaku a kmínek dosáhl jen 4 cm tloušťky (těsně při zemi). V té době byl stromek poraněný, takže na místě pozdějšího těžebního řezu ztratil kůru na více než polovině obvodu kmínku. Kdo by tehdy doufal, že se z něho vyvine cenný kmen, dávající dobrou pilařskou kulatinu? Nevyslovujme proto odsuzující výroky o budoucí hodnotě špatně vegetující mlaziny. Z takových omylů velmi často pocházejí nenapravitelně vadné ‚pěstební' zásahy." Nevadí, že jde o příklad z výběrného lesa. Při dlouhé obnovní a zmlazovací době budou uvedené efekty podobně probíhat i v lese věkových tříd.
Podobně jako AMMON uvádí BALZIGER (1925, ex POLANSKÝ 1966), že v houštinách výběrných útvarů následkem dlouhého zastínění nastane samočinně takové proředění a tím výběr, že pěstební zásahy jsou zbytečné. Autor říká doslovně, že potlačení mlází ve výběrných útvarech není poskvrnou (tj. závadou), jak si mnozí kritikové představují, nýbrž nutnou součástí jeho organického vývoje. Bez pozvolného vývoje v dlouhodobém zastínění by stromy nikdy nedosáhly tak dokonalého dozrání.
Z uvedeného vyplývá, že rychlé odclonění nárostů zánikem horní vrstvy je velkou újmou pro vrstvy dosud cloněné. Proces autoregulace se zpomaluje.
Dokud je podrost cloněn, zejména pokud je zpočátku cloněn skutečně hluboce, žádný zásah není potřebný. Tj. zásah ve smyslu "řádné" výchovy v dosavadních intencích intenzivní péče o podrostní les. Potřebná je pouze korekce. Prostřihávky stejnorodého zmlazení při výšce "po kolena" až "do pasu", někde dokonce prováděné s neobyčejnou důkladností rozvolňováním na 1 až 2 m, jsou zbytečné. Poznáme to podle krátkého výškového přírůstu stromků podrostu. Je-li výrazně menší než na holině (1/3 - 1/5 i méně), existují podmínky pro jeho účinnou autoredukci. Platí to obecně pro všechny dřeviny. Jakmile však clonění výrazně poklesne, vývojová situace podrostu se změní a velmi rychle je výchovy třeba. Intenzita hospodářské aktivity je tudíž do značné míry funkcí zastínění podrostu nadrostem.
Přirozené vyvětvování stromů není hospodářsky o nic méně důležitý přírodní proces. Pro produkci vysoce jakostního dřeva všech dřevin (zejména slunných) má enormní význam. Odrůstá-li zmlazení pod clonou, vznikají mnohem slabší větve než na osluněné ploše. Méně světla v porostu zvyšuje "samostínění" vlastní korunou a způsobuje účinnější odumírání a odpadávání spodních partií slabých větví. Podílí se na tom vnitřní porostní klima s větší podporou účinků dřevokazných hub. Prodlužováním zmlazovací doby se účinky tohoto procesu, a tedy i čistota kmenů, stupňují. Slabé, brzy odpadávající větve u buku zmírňují výskyty jeho nepravého jádra.
Rozměrová diferenciace stromů a prostorová diferenciace porostů je rovněž do značné míry věcí přírodního procesu. V polostínu setrvávající podrost vykazuje značně proměnlivý výškový růst v důsledku různé individuální odolnosti stromů k zástinu. Předrůstaví jedinci spolu s předržovaným mateřským porostem stupňují zástin pro růstově zaostávající stromky. Ti ke stínu nedostatečně adaptovaní odumírají, přinejmenším setrvávají v nejnižších vrstvách porostu. Nejlépe adaptovaní však i v déle trvajícím hlubším stínění přežívají, pomalu přirůstají a stupňují rozměrovou členitost stromů a prostorovou diferenciaci celého porostu (pokud se při porostní výchově nelikvidují). To obojí by mělo být zájmem dnešního zaměření pěstění lesa.
Samočinné růstové procesy v mladé generaci lesa tedy závisí:
- na přirozených růstových vlastnostech dřevin (rychlost růstu v mládí, tendence ke košatění, křivolakosti, vidličnatosti apod.),
- na stanovištních vlastnostech (lepší snášenlivost zástinu všech dřevin na úrodnějších půdách a naopak),
- na druhové snášenlivosti zástinu (slunné, stinné) a konkrétní genetické struktuře dané populace (šířka genetické proměnlivosti, zastoupení krajních složek populace snášejících mezní hodnoty světla různými reakcemi apod.),
- na hustotě zmlazení (vzrůstající hustota - po jistou mez - znamená lepší podmínky pro přirozený výběr,
- na délce a intenzitě zastínění (vzrůstající hodnoty prohlubují intenzitu autoregulačních procesů, příp. i změny v evoluci populace),
- na struktuře mateřského porostu vyjádřené hospodářským způsobem a stavem.
Autoredukce v podrostním lese
V podrostním hospodářství se nárost obvykle zcela uvolňuje velmi brzy, když dosahuje výšky "po kolena", příp. "do pasu", jakmile byla dosažena jeho ekologická ochrana. To znamená při krátké zmlazovací době, obvykle 5-10 let. Ta však má malý tvořivý efekt. Vede k výškové nivelizaci mladého porostu, k malé věkové a rozměrové diferenciaci stromů, klesá prostorová strukturalizace porostu, dochází k abnormálnímu růstovému rytmu klimaxových dřevin, jimž rychlý růst v mládí v přírodním lese není vlastní. Pravděpodobné jsou i nepříznivé genetické důsledky, mj. možným genetickým posunem k pionýrskému typu populace. K rychlému odcloňování dochází často pod vlivem sugestivní představy, že totiž to nejlepší, co lesník může učinit pro zmlazení, je pomoci mu k co nejrychlejšímu růstu brzkým úplným odcloněním a co nejdříve jej začít vychovávat. Také většinou přemrštěné obavy z poškozování později uvolňovaného podrostu těžbou a přibližováním dříví přitom sehrávají svou roli. To znamená, že zmlazení se uvolňuje prakticky vždy předčasně. To je podstatný odklon od pojetí přírodě blízké správy lesa.
Při zásobě hlavního porostu okolo 500 m3/ha (platí pro porosty s převahou smrku) pokračuje autoredukce v porostu dobře, uvádí REININGER (2000). Ale ani po 20 letech není ukončena. Podstatně účinněji probíhá za přítomnosti střední porostní vrstvy. Jejím postupným posunem nahoru dochází k novému uzavírání mezer v horní vrstvě a tím se zvýší stinný účinek při autoredukci. Zmíněný průběh autoredukce odpovídá stupni zakmenění mateřského porostu 0,6 - 0,7.
S úmyslnými zásahy v dostatečně cloněných nárostech netřeba spěchat. Neplatí zdůrazňování toho, že "výchovou je nutné předcházet přírodnímu výběru". Tomu má být vysloveně naopak. Ponechávat zpočátku volný průběh autoredukci však neznamená, že kontrolu nad vývojem podrostu zcela pouštíme ze zřetele. Zcela vyloučit tuto kontrolu a s ní spojené minimum pěstebních zásahů (viz dále) naprosto nepřichází v úvahu. Pravidelně kontrolovat však zatím neznamená masivně vychovávat v dosavadním duchu intenzivní péče o mladý les, jak ji známe ze školy. Postupná maloplošná obnova takovou kontrolu, jak její průběh dále naznačuji, značně ulehčuje. Zejména u listnáčů (více náchylných k tvarovým deformacím) umožňuje obnova v malých mezerách dlouho dobrý průhled celým zmlazením v bezlistém stavu.
Ne vždy se během autoredukce vše vyvíjí v hospodářském zájmu, ačkoliv v dostatečně stíněných a hustých podrostech většiny jehličnatých i listnatých dřevin zpravidla nedochází k větším a rozsáhlým tvarových změnám stromů. S přibývajícím věkem, řídnutím podrostu i korunové klenby starého porostu však část většiny listnatých dřevin (a borovice) často svůj jakostní růst zhoršuje (vidličnatostí, košatěním apod.). Menšími korekcemi lze ale mnohé upravit, aniž by se dotkly zachování biologické podstaty vývoje podrostu v této době:
- část "výchovy" se provede při nápravě eventuálních škod těžbou a přibližováním dříví na podrostu; odstraňují se poškození a zničení jedinci (mnohé listnáče z nich výmladností snadno "obrazí" v nové kmínky dobré jakosti),
- zachraňují se základní dřevinou ohrožené vtroušené dřeviny,
- odstraňují se vysloveně škodící a neperspektivní stromky, známí předrostlíci a obrostlíci hlavní dřeviny, příp. rozpínaví, zjevně škodící jedinci méně významných druhů (pionýrů), ale s rozmyslem, neboť někteří mohou plnit úlohu "čističe" větví stromů ve střední vrstvě,
- vše nemocné a nevratně poškozené samozřejmě likvidujeme bez pardonu,
- vlastní snižování hustoty nárostu se zatím ponechává na autoredukci, avšak za předpokladu jeho dostatečně intenzivního clonění mateřským porostem s výhradami, které uvádím dále,
Autoredukce podrostu není nezávislý "výchovný" proces. Je mj. ovlivňován clonou (stínem) mateřského porostu. Mladý i starý porost tvoří biologický a fytotechnický celek. Proto je nutná "spolupráce" autoredukce s obnovní těžbou - tu ji přibrzdíme, když podrost příliš rychle přirůstá, tu naopak strom či dva vytěžíme, abychom příliš zaostávající růst podrostu mírně podnítili. I v tom tkví možnosti podrost výškově a tloušťkově, ale i co do jeho hustoty, diferencovat. Je-li však na ploše dostatek zmlazení a podmínky pro další obnovu porostu se rapidně nezhoršují, nemusíme těžbou hned pomáhat každému momentálně jen trochu v růstu zaostávajícímu zmlazení. Naopak: i takové pomístné růstové zaostávání podrostu prospívá diferenciaci stromů i porostu jako celku a napomáhá autoredukci.
Při hlubším využívání autoredukce bude docházet k prvním krokům v pravidelné výchově zpožděně. Ponechat autoredukci v podrostech dostatek času, stále za přítomnosti clony starého porostu, je velmi důležité z hospodářského i genetického hlediska. Časový limit co do redukčního účinku ještě dostatečného clonění podrostu, proměnlivého délkou a intenzitou podle dřevin, by měl být orientačně nejméně 20-30 let. Růstová fáze podrostu s omezenou výchovou bude v podstatě záviset na tom, jak dlouho se podaří dostatečně intenzivně jej clonit pomalou výběrovou těžbou starého porostu. Takový stupeň výchovně aktivního clonění a autoredukce by se měl zachovávat přinejmenším do konce stadia mlaziny při její výšce 3-4 m. Ideálně by mělo clonění podrostu mateřským porostem trvat do doby, kdy stromy podrostu dorostou blízko ke korunám stromů starého porostu. Úspěchem bude, když se to zpočátku podaří aspoň na části plochy zmlazení.
S přibývajícím světelným požitkem pokračující obnovní těžbou intenzita autoredukce obvykle klesá, protože se zmenšuje tvůrčí funkce stínu - polostínu. Nastává "kritická" doba potřeby pravidelné výchovy. Vnějším projevem toho je zvyšující se výškový přírůst podrostu, přeštíhlení části jedinců, tloustnutí větví předrůstavých stromů apod. Bez pěstebního zásahu by brzy poté byl zcela odcloněný podrost ohrožen sněhem, námrazou apod.
Výchovnou funkci mateřského porostu po jeho odstranění nad podrostem pak musí převzít lesník. Při pochůzkách lesem je třeba si všímat, jak co kde přirůstá za různých světelných situací a úrodnosti stanoviště. Přitom zjistíme, že např. ještě donedávna sotva přirůstající smrčky na zastíněných částech podrostu po jejich uvolnění "náhle" zvýší výškový přírůst o desítky centimetrů. Podobně buk, dub i jedle a borovice začnou přírůstem jakoby dohánět to, co v porostní cloně "zanedbaly". To je neomylný signál, že co nejdříve je tam třeba dále proředit a jakostně dotvářet to, co autoredukce neprovedla. Ovšemže s mírou odpovídající dalšímu jakostnímu a odolnostnímu vývoji jednotlivých dřevin.
K dosažení spontánních příznivých vývojových efektů v mladých růstových fázích v podrostním lese není v podstatě potřebné nic jiného, než prodloužení zmlazovací doby v obnovních prvcích snížením těžební intenzity a poté trpělivým čekáním. A to nad standardní časový limit 5-10 let při dostatečné počáteční hustotě náletu.
Tím již vlastně skoro "oběma nohama" opouštíme běžné podrostní hospodářství a vstupujeme na půdu výběrové seče (rozlišuj od "výběrné seče", která je součástí výběrného hospodářského způsobu). Neboť nízká těžební intenzita a dlouhá zmlazovací doba jsou v dané věci jejím základním tvořivým rysem. (To je už jiná pěstební kapitola.) To ovšem znamená, že jde o výraznou pěstební změnu. Bez ní se sotva dosáhne dnes hojně proklamovaných cílů na dobré úrovni: využívání přirozených růstových procesů a dosažení výraznější porostní strukturalizace.
Důvěru v autoredukční schopnosti podrostu cloněného mateřským porostem většinou nevyvolá tento ani jiný přírodu chválící výklad. Ale posílit ji mohou trvalá pozorování a nenáročná kontrolní šetření ve vlastním lese, která si lesní hospodář sám může provádět na dlouhodoběji sledovaných kontrolních ploškách. Zejména však vůle lesního hospodáře odpoutat se od vžitých výchovných návyků. Ostatně snad všude se v lesích najdou menší, dlouhou dobu těžebně z různých důvodů opomíjená místa s výskytem samovolně prořeďovaných nárostů, z nichž se lze poučit. I v tomto článku se hlavně o ně opírám.
Autoredukce ve smrkových porostech
Členitá výstavba smrčin je jedním z hlavních faktorů jejich ekologické i mechanické stability. Dosáhnout v nich proto co největší tloušťkovou a výškovou diferenciaci stromů je snad nejdůležitější pěstebně-ekologický cíl jejich obhospodařování.
Předchozí autoredukce, pokud netrvala dostatečně dlouho a silně, většinou neproředila smrkový porost na hustotu nezbytnou k dalšímu příznivému, především stabilizačnímu vývoji po jeho úplném odclonění. A také ne vždy zajistila dostatečnou rozměrovou diferenciaci stromů. To je nutné napravit výchovou.
Po několika letech autoredukce nás v zorném poli nejdříve upoutají předrůstavé smrky obvykle v ne příliš velkých rozestupech. A pak houfy zřetelně nižších, ještě dobře přežívajících stromků. Liší se růstovou energií, tudíž více či méně i růstovou strategií a tedy i genetickou dispozicí (nejde-li o jiné, mj. i náhodné vlivy). Vyváženou genetickou strukturu populace a výškovou diferenciaci mladého porostu je třeba i nadále výchovou podporovat. Tj. zachovat a dále propracovávat zastoupení jedinců různé výšky a rychlosti růstu, různé genotypy.
Většinu z těch předrůstavých v rozestupech cca 3-5 m podpoříme odstraněním 1-2 dotírajících vrůstavých sousedů. Poté se mezi nimi (předrůstavými) více či méně silně uvolní také několik zdravě vyhlížejících stromků nižší třídy (výrazně podúrovňových), podle potřeby třeba na dvakrát. Cílem je střídat ponechání "velkých" a "malých" stromků. Paušálně odstraňovat ty nejnižší je chybné. Likvidovat ty přebytečné, zřetelně již konkurencí vyloučené, je většinou zbytečné. Postará se o to přirozená mortalita a poté silný déšť a sníh (námraza) během dalšího vývoje mladého porostu.
Fenotypicky trvale zaměřená selekce jen na jediný typ, a to nejmenší jedince, by po jisté době vedla k nežádoucí výškové nivelizaci porostu, o zúžení genetické proměnlivosti populace nemluvě. Ke geneticky orientovanému výběru, v souvislosti s ponecháváním i části slabých a nízkých jedinců při porostní výchově, uvádí KAŇÁK (1992) toto: "Pokud byly totiž nalezeny stromy, jež přežily své imisemi zničené sousední stromy a porosty, pak to byly zpravidla stromy podprůměrné v růstu i hmotě."
Někdy se vyskytují větší až velké plochy hustého, souvislého smrkového nárostu a jeho clonění mateřským porostem se nezdá dostatečně redukčně účinné. V takovém případě může věci prospět základní schématické, geneticky nestranné proředění (viz dále). Uplatní se nejen více či méně výchovně, ale nárosty i zpřehlední, usnadní průchodnost a tím i jejich kontrolu.
Vedle výškové diferenciace je vhodné usilovat i o horizontální proměnlivost porostní hustoty. Pokouším se jen přibližně naznačit, jak toho dosahovat:
- na ploše porostu se vyhledá několik příbuzenských shluků (hloučků) výměry okolo 20-50 m2, které se ponechají bez zásahu, příp. se odstraní jen zřetelně neperspektivní strom(y); ale hlouček jako celek se uvolní po celém obvodu; takových shluků by mohlo být na 1 ha 10 až 20,
- tu a tam, v počtu rovněž okolo 20 na 1 ha (všechny uváděné číselné údaje jsou vysloveně orientační) se vyhledají "blíženci", tj. dvojice až trojice blízko vedle sebe rostoucích pěkných smrků (nemusí být stejně vysoké), které se rovněž po obvodu zcela uvolní.
V předčasně odcloněných smrkových nárostech - mlazinách při výšce 1-2 m nelze ovšem s výchovou otálet. I v nich lze první zásah provést schématickým, pruhovým zásahem. Není to nebiologické, jak by se na první pohled zdálo. Tím se totiž provede geneticky nestranné základní proředění. Ve zbývajících částech mladého porostu se zachovávají všechny genetické vlastnosti dané populace (KAŇÁK, 1990). Jednorázové schématické proředění se provede prokácením např. 1,5 až 2 m širokých pruhů s ponecháním stejně širokých nebo širších. V nich se pak provádí individuální výběr jak uvedeno shora.
Zvláštní pozornost vyžaduje vývoj smrkového podrostu v oblastech s výskytem mokrého sněhu. Tam lesníci zpravidla už vůbec na autoredukci nečekají. Ti nejpečlivější začínají silně prořeďovat již nálet či sotva odrůstající nárosty. Obvykle na víceméně pravidelný, navíc i řídký spon a s výškovou nivelizací. Pak se však přírodnímu výběru těch skutečně nejlépe adaptovaných jedinců právě k tomuto činiteli nedostává žádný prostor. To je špatné.
V podmínkách s běžným výskytem mokrého sněhu by se celé pěstění smrčin tomuto jevu mělo co nejvíce přizpůsobit. Předně tím, že se aspoň na podstatné části LHC doba clonění podrostu mateřským porostem prodlužuje. To samo o sobě omezuje ohrožení podrostu sněhovým útlakem. Pod porostní clonou, rovněž trvající okolo 20 let, je zvláště potřebné nechat zpočátku působit přírodní výběr, aby se jím aspoň zčásti vyselektovaly odolní jedinci po několikerém působení mokrého sněhu. Nevadí, že části nárostů budou sněhem poškozeny nebo dokonce zničeny. Teprve s dalším poklesem zakmenění při výběrové těžbě se právě ti nejodolnější výchovou dále podporují. Stabilizační a provozní situaci tam lze nadlepšit zpočátku nanejvýš jen schématickým zásahem ještě pod porostní clonou v raném stadiu zmlazení, při jeho výšce mezi 1-2 m. Zejména tam, kde lze v nestrukturních smrkových monokulturách předpokládat soustavné prořeďování nahodilými těžbami.
Na nejvíce sněhem ohrožených místech by se v této oblasti mělo zpočátku více experimentovat. Na menších plochách ověřovat účinky autoredukce při různé porostní cloně a postupně získávat zkušenosti pro provozní využívání jednotlivých ověřených postupů. Ale zejména vyhledávat již existující příklady náhodného výskytu cloněných podrostů se zachovanou autoredukcí z minulé doby.
Autoredukce v bukových porostech
Přijmeme-li pro pěstování vysoce jakostního buku požadavek vyrovnané korunové úrovně, aby se buk mohl optimálně vyvíjet (INDRUCH 1985, MÍCHAL 1999), je nutné takovou situaci připravit již přirozenou obnovou. U nás je INDRUCH (i mnozí jiní) v bučinách stoupencem velkoplošné clonné seče. Nechci polemizovat o její vhodnosti pro buk. Tím méně mám k tomu odvahu, když vím, jak vynikajících výsledků s ní autor dosahoval v bučinách Bílých Karpat. Přesto se ztotožňuji s většinovým názorem, doporučujícím pro bučiny maloplošnou clonnou seč. Na Slovensku s převahou bučin ji výslovně považují za hlavní obnovní postup.
Vyrovnaná korunová úroveň, ať při velkoplošné či maloplošné obnově, ovšem rozhodně neznamená jednovrstevnou výstavbu porostu. Nejméně v dvouvrstevné bučině by měl druhou vrstvu tvořit podružný porost. Jednak z buku samotného, tj. z úrovně samočinně ustupujících, příp. od počátku v podúrovni setrvávajících stromů, jednak z jiných náletových dřevin, do bučiny pronikajících postupně z okolí (klen, smrk, jedle). V zásadě pak jde o mozaiku maloplošných skupin, jejichž horní vrstvu by měla tvořit vyrovnaná korunová úroveň převážně stejnověkých buků a druhou, střední vrstvu podružný porost téhož nebo nižšího věku.
Ve všech případech obnovy je společným důležitým požadavkem, aby zmlazení buku bylo dostatečně husté, víceméně jednorázové na každé dílčí ploše. Tím se omezuje vznik netvárných předrostů, stromů s rozlehlými korunami nebo vidličnatých. Vytvářejí se podmínky pro přímý růst kmínků a dobrý průběh přírodního výběru.
Podstatnou tíhu "výchovy" mladé bučiny by pak měla převzít příroda samotná. Pěstebně, biologicky a hospodářsky se autoredukce nejlépe uplatňuje pod dlouhodobější clonou mateřského porostu, trvající 20-30 let. Masivní výchovný zásah nebude po celou tuto dobu potřebný, aspoň co se redukce počtu jedinců týče. V malých obnovených mezerách okolo 2-3 arů probíhá autoredukce zpočátku "normálně" bez zvláštních jakostních poruch. Stálý zralostní výběr nízké intenzity v mateřském porostu zachovává zpočátku větší, poté mírně se snižující clonu. V malých mezerách se usiluje o jejich trvalé otevření shora, aby tam podrost neměl vyslovený nedostatek světla, ale aby polostín (difúzní světlo) byl dlouho zachováván. Při výšce 2-3 m se mlazina začíná diferencovat. Část jedinců, přežívajících počáteční úpornou soutěž, ustupuje do podúrovně. Horní vrstva podrostu řídne, hlouček několika desítek stromů "pracuje" pro konečný úspěch 1-2 cílových stromů. Velké skupiny - kotlíky okolo 10-20 arů mají pro autoregulační utváření obnovy malý tvůrčí efekt. Je tam příliš mnoho světla. V mnoha našich bučinách jsem to často vídával.
Krátká zmlazovací doba v bučině, zakončená domýtnou sečí, obvykle nepřevyšuje 5-10 (výjimečně 15) let. Sice naplňuje požadavek ekologické ochrany zmlazení, ale jinak je ústupkem pro snadnější provádění technologie porostní obnovy ve fázích zmlazení a nárostu na úkor geneticky odpovídajícího vývoje mladé bučiny. Přitom je starý porost dotěžován, když podrost dosahuje růstové fáze nanejvýš mlaziny okolo 2 m vysoké (často mnohem méně) a autoredukce zdaleka nedosáhla svého vrcholu. V mlazině i nadále přežívá okolo 50 tis. jedinců na hektar. To je pro racionalizaci další výchovy stále mnoho. O jejím detailu viz dále.
Jakostní vývoj mladého cloněného podrostu je nicméně nutné pravidelně kontrolovat. Tu více či méně se objevují netvárné předrosty buku i přimíšených dřevin, ohrožující své okolí. Ty je třeba odstraňovat co nejdříve. Někdy postačí jen "polozásah" (odříznutí jen některé větve či větví) nebo umrtvení "nastojato" (kroužkováním). Naopak je třeba chránit a před útiskem buku pomáhat vtroušeným cílovým náletovým dřevinám. Zejména často se tam vyskytujícímu javoru, na porostních okrajích a ve více osluněných mezerách i jasanu, modřínu či borovici. A samozřejmě veškeré náletové jedli.
Intenzita pěstební výchovy bukového podrostu se postupně zvětšuje s poklesem intenzity jeho clonění mateřským porostem při pokračujícím zušlechťovacím výběru. Když starý porost nad podrostem již pronikavě prořídne, resp. po vytěžení posledních zralých buků, začíná období pravidelné výchovy.
Při výchově zcela odcloněných mlazin se více či méně uplatňuje dvojí směr: detailní, intenzivní výchova a výchova redukovaná "na minimum", založená na pracovní racionalizaci.
Detailní výchovu bučin znamenitě popisuje INDRUCH (1985) ve své knížce "Zakládání a výchova listnatých porostů". Netřeba podrobně opakovat. Připomenu jen to, co kromě shora řečeného, považuji dále za důležité:
- při prořezávkách je také třeba pečlivě upravit poměry v podúrovni, podružném porostu; je nutné podpořit tam tvarově ušlechtilé, ale v konkurenčním boji zaostávající jedince výsekem škodlivých sousedů této porostní vrstvy; tím se umožní další růst tvárné, důležité rezervy jedinců jako potenciálních náhradníků za uhynulé či "zvrhlé" stromy horní vrstvy a pro výchovu (krytí) kmenů cílových stromů; zcela likvidovat v mladé bučině podúroveň je vysloveně chybné,
- ze spodní vrstvy se také odstraňují suché, různě zprohýbané a k zemi ohnuté přeštíhlené stromy pro zlepšení přehlednosti a průchodnosti mlaziny,
- po provedeném zásahu musí porost zůstat v úrovni hustý, i když se odstraní brzdící škodlivá porostní složka; jedinci bočně neškodící nadějným stromům v úrovni se nesmí odstraňovat, protože působí příznivě na jejich ušlechtilý vývoj (přímý růst a nekošatou korunu),
- podstatou intenzivní výchovy bučin je plošné procházení místa vedle místa a podrobné třídění stromů podle jejich jakosti a významu v porostu a odstraňování těch nežádoucích.
O výchově bučiny redukované "na minimum" se dočítáme u REININGERA (2000): "Z nákladových důvodů se péče o mladé porosty značně oddaluje. Ale i pak se usiluje o omezování systematických plošných zásahů. Výchova se dále omezuje na to, v rozestupech 4-5 m vyznačit nejlepší stromky za čekatele. Je-li nutná jejich podpora, dostačuje, když se utlačující jedinci krátí. Sice co nejvýše, ale ještě pod nasazením koruny čekatele. Neboť kmen budoucího cílového stromu by měl být chráněn a prostý podpory hlubokého zavětvení, tj. setrvat s omezeným zavětvením ve stínu. Vybraný čekatel má získat stabilitu, avšak nikoliv příliš volnou korunu. Nemá si v předstihu vytvořit příliš tlusté větve."
Buková zmlazení na větších plochách je vhodné rozčlenit - zpřístupnit prokácením linek širokých okolo 2 m s rozestupy 10-20 m a tím vytvořit přehledná pracovní pole stejné šířky.
Prodlužování zmlazovací doby s dotěžováním stromů mateřského porostu z již značně vyspělých podrostů vyžaduje hustší síť přibližovacích linek (co 50 m) a vysokou technologickou kázeň při těžebních pracích. Kdekoliv jsem o poškozování podrostů v takto těžených porostech mluvil (u nás, v Rakousku a Německu), dostalo se mně skoro shodné odpovědi: "Je to problém, ale nikoliv zásadní překážka využívání tohoto způsobu porostní obnovy. Nepoškozených stromů přežívá vždy dostatek."
Závěr
Ve výchově zmlazení (a dalších růstových fází) je příroda s to nabídnout lesníkovi pomocnou ruku svými autoregulačními schopnostmi. Omezovat její využití jen na přirozenou obnovu je nedostatečné. I v lese věkových tříd je možné mnohem více než dosud využívat i další spontánní vývojové procesy - autoredukci, samočištění stromů, diferenciaci stromů a porostního prostoru. Tím podporovat i stupňování genetické proměnlivosti i samotného biotopu. Nástroje k tomu jsou plně v rukou lesního hospodáře. Tím hlavním je uplatnění výběrové seče: tzn. prodloužení zmlazovací doby na 20-30 let (podle dřevin) nízkou těžební intenzitou (přibližně na úrovni běžného přírůstu porostu), která dlouhou dobu zachovává v porostu tolik potřebný výchovný polostín. Standardní podrostní obhospodařování mladých porostů výraznější využívání přirozených replique montre pas cher vývojových procesů neumožňuje. Dokud je podrost dostatečně cloněn (zakmenění 0,6-0,7) intenzivní výchovy netřeba - jen výchovné korekce. K plné výchově dochází až po úplném odclonění podrostu.
Milan Košulič st.
V databázi nebyl nalezen záznam požadovaných vlastností.
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com