Řešení škod zvěří jejím přemístěním do obor
(28.11.2003 6.18, Milan Košulič st)
Jsem stoupencem přátelského pohledu na život. Ale i jeho hospodárného uspořádání. V daném problému to znamená: mít zdravé, plně hodnotné a produkční lesy (bez nahnilých stromů po zubech zvěře), ale i zachovalé všechny živočichy, kteří až dosud přežily všechnu "bídu" civilizace (tedy i veškerou spárkatou zvěř) a ovšemže i myslivost jako zájmovou činnost, ačkoliv jen malé části lidské populace. To vše mohou zajistit jedině a jedině oborní chovy naší spárkaté zvěře jako nejvýše racionální kompromis, který by mohl uspokojit všechny zainteresované aktéry problému: lesníky, myslivce i ochránce přírody. Obory jsou vrcholně ohleduplná zařízení schopná vysoce efektivně zajistit vše, co se v problému moderní doby "les-zvěř-člověk" vůbec vyskytuje, ačkoliv na úrovni kompromisu, ale kompromisu dobrého. Mít lesy od zvěře skutečně nepoškozené, tuto zvěř v přírodě zachovat, i když na omezeném území, a zachránit i hodnotnou myslivost, bude-li obor dostatek a na dostatečně velkých plochách.
Ještě jednou se pokusím zdůvodnit toto radikální řešení daného problému.
- Má se za to, že škody zvěří v lesích lze zásadně snížit na únosnou míru minimálními stavy, dnes stanovené vyhláškou (pro jelena evropského tj. 10 ks/1000 ha). To je první diskutabilní údaj, protože pro něj nejsou spolehlivé vědecky doložené důkazy. Naopak lze předpokládat, že, na základě migrační bionomie jelení zvěře, o kterou v prvé řadě jde, i při těch nejnižších stavech může docházet k dočasnému, nicméně významnému migračnímu přemnožení na určitých lokalitách honitby s nezvládnutelnými a neúnosnými škodami v porostech. A to zejména v potravně nejkritičtějším období - v zimě (např. při výskytu velkých ploch zemědělských monokultur, podél určité části hranic honitby nebo při výskytu soustředěných, potravně sterilních smrkových monokultur na větších plochách, při přechodu zvěře z hor do nížin v zimě apod.)
- Shoda mezi zastánci řešení problému redukcí četnosti velké spárkaté zvěře existuje v tom, že pro les jsou hospodářsky únosné v krajním případě minimální stavy zvěře. Ale tiše se s nelibostí připouští (ba namítá), že to jsou stavy, při nichž se racionální, tedy především lovecky efektivní, ekonomicky prosperující, skutečně "zábavná" myslivost nedá vykonávat. Tzn. s tím, že se "nevyplatí" provozovat v takových honitbách myslivost s touto zvěří vůbec, natož v honitbách pronajatých. Je tedy pravděpodobné, že minimální stavy zvěře by prakticky znamenaly zánik myslivosti se spárkatou zvěří. To by mělo konečně dojít všem kompetentním myslivcům a mysliveckým institucím. Pokud však přesto někdo bude chtít za takových podmínek honitbu provozovat, pak s vnitřním rozhodnutím myslivecky přiměřené stavy zvěře tam zachovat i za cenu akutních či vleklých sporů s místními lesníky, protože nutně budou pokračovat škody zvěří.
- Je téměř jisté, že redukční lov, pokračující po hranici minimálního stavu zvěře, bude většinou myslivecky a biologicky "neregulérní" (viz o tom článek Koubka-Maliny: "Výsledky chovu jelení zvěře v Jesníkách" v 11/2003 Světa myslivosti). ?e bude docházet "k naprosté destrukci věkové a sociální struktury" místní populace zvěře. Přemístěním zvěře do obor, provedeným před výrazným redukčním odlovem nebo aspoň během něj, by se tomu patrně předešlo. Jak dlouho by se musela populace redukovaná ve volnosti z takto poničeného stavu vzpamatovávat a obnovit normální biologickou strukturu? A nikoliv na okraj: jaká by byla trofejová hodnota takto dotčené populace? Kdo by byl schopen a za jakou cenu trvale udržovat stavy zvěře na minimální četnosti - bez přirozených predátorů, se zcela minimálními mysliveckými efekty?
Je ovšemže logické, že zcela zbavit území mimo obory zbývající zvěře by vyžadovalo nemalé lovecké úsilí a navíc bezpochyby za podmínky legislativně upravených, velice liberálních způsobů lovu, dalších právních ustanovení, profesionálních lovců a pod.
Už si nevzpomínám, jak dlouho se za předchozího režimu usilovalo, většinou aspoň slovně, různými proklamacemi, usneseními apod. (možná 10-20 let) o podstatnou redukci četnosti přinejmenším jelení zvěře. Ani v nejmenším se neuspělo. Z té doby jsme převzali v lesích zoufalé dědictví. Vím, že k tomu, aby došlo již tehdy k nápravě a slova se stala skutky, chybělo to nejdůležitější: vůle myslivců v nejvyšších politických funkcích, počínaje okresními sekretariáty KSČ a ministerstvy, ústředním výborem KSČ a mysliveckým svazem konče, o samotných řadových myslivcích i lesnících nemluvě. Škody na lesích a polích (i ty byly velké) jim navzdory všem oficiálním postojům byly lhostejné. Obávám se, že tomu dnes není příliš jinak. Jsem si vědom, že moje ideová angažovanost za zrušením volných chovů velké spárkaté zvěře v kritických oblastech (smrkových lesích v přeměnách a převodech) a obnovení jejich oborních chovů se žádnému myslivci (a zřejmě ani ochráncům přírody) nelíbí a nemá zatím velkou naději na úspěch. Dřevo se nejí, lesy se ve svém celku stále zelenají a škody zvěří nejsou zase tak naléhavá, akutní a aktuální záležitost, která by měla tak zoufale násilně zbavit politicky silnou skupinu myslivců jejich záliby - krásné myslivosti se zvěří ve volné přírodě, kterou nám kdekdo závidí (a záviděl).
Je více než pravděpodobné, že dokud nezvednou hlasy proti zvěři zemědělci, drobní farmáři a mocné zemědělské podniky pro zvěří poničené úrody, sotva lze předpokládat, že lesníci sami zmohou radikální řešení problému. Snad by pomohlo i to, kdyby třeba jen největší vlastníci lesů a pronajatých honiteb od jistého okamžiku zcela přestali dotovat ochranu lesa proti škodám zvěří, resp. ji nadále hradili jen do výše nájemného ( ovšemže po odečtení zisku), aby se únosnost aktuálních stavů zvěře projevila co nejrychleji. A to jako podklad až k radikálnímu řešení v intencích zákona, tj. zrušení chovu příslušného druhu zvěře, kdyby se ani následující redukce zvěře na škodách na lesích neprojevila. Pak by snad docházelo k zakládání obor samovolně.
Jsem si vědom, že (skoro) žádná radikální řešení různých společenských problémů nejsou populární a jejich stoupenci nejsou příliš v oblibě. Jak známo, nejde však o jednoznačně zavrženíhodné postupy. Postupná, konzervativní terapie, náprava věcí veřejných má jen tehdy smysl, slibuje-li vysoce pravděpodobný konečný úspěch. V našem problému tomu tak není. Ostatně, nejsem sám, kdo takto myslí. Kolegové Ing. Andrš a Ing. Šteffek napsali v roce 1989 (LP 6/89 str. 261) v článku "Jelení zvěř a les - několik poznatků z praxe", toto: "Chceme-li skutečně odstranit škody, musíme použít jiný způsob. Nemusíme experimentovat. Provedli to za nás naši dávní předchůdci. Dospěli k názoru, že mít jelení zvěř v lesích, které mají produkovat užitkové dříví, není možné. Vyvodili z toho závěr, že se zvěř zavře do obor a mimo obory se bude pěstovat dříví. Vyplatilo se jim to. To dokazují kvalitní porosty z té doby, z nichž bereme dřevní hmotu pro naše hospodářství. V oblasti LZ Přimda byly do roku 1945 dvě
obory...". Není co dodat.
Milan Košulič st.
V databázi nebyl nalezen záznam požadovaných vlastností.
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com