Trvale udržitelné versus přírodě blízké
(28.2.2004 8.52, Milan Košulič st.)
Na semináři o možnostech a efektech přírodě blízkého lesního hospodářství v květnu 2003 vyzval prof. Podrázský k diskusi o možnostech a limitech nových (staronových) lesnických konceptů - trvale udržitelného (TUH) a přírodě blízkého (PBH) hospodaření. Chci v tomto článku zdůvodnit názor, že trvale udržitelné vlastně by mělo být i přírodě blízké a jako takové také využíváno ve smyslu lesnického úsloví (MÍCHAL, 1992): "Lesy budou přirozené nebo nebudou vůbec"; ačkoliv se uvádí, že přírodě blízké nelze ztotožňovat s trvale udržitelným. Toto systémové splynutí by však mělo být vymezeno novými kritérii.
Kdyby šlo v programu trvale udržitelného hospodaření v lesích jen o trvalé zachování lesního fondu na každé dílčí ploše lesní půdy, stačilo by v podstatě jediné: legislativou a pak přísným dozorem státního orgánu dbát na okamžitou obnovu každé odlesněné plochy a brzy ji růstově zabezpečit. Tedy nic nového, těžkého, dávno známé... Jde o povinnost dávno deklarovanou. Zpočátku lesními řády, poté i zemskými zákony. Současně platný lesní zákon takovou povinnost explicitně obsahuje v § 31. Ostatně tato povinnost je lesníkům notoricky známá, dávno přijatá za základ jejich stavovského poslání a v podstatě také plněna. Laik by proto mohl bezelstně namítnout: nač tedy to harašení kolem trvalé udržitelnosti?
Jenže ono jde o víc: o zachování a rozvíjení určitých vlastností a funkcí lesních ekosystémů, definovaných mj. i v "základních principech státní lesnické politiky". Odtud pak vyplývají úskalí v podobě základní otázky: co vlastně lze či nelze v obhospodařování lesa považovat za trvale udržitelné? Podrobnou analýzou, jaké že musí být lesní ekosystémy, aby trvalou udržitelnost mohly plnit, dospějeme k poznatku, že musí být přírodě blízké.
Neboť srovnáme-li definice obou konceptů, TUH a PBH, shledáme, že oběma jde v podstatě o totéž: o ekologickou správu lesů, kterou oba vyjadřují obsahově stejně, ale víceméně odlišnými slovy. Nemohu proto v teoretické úrovni objevit žádný natolik podstatný rozdíl, jímž by bylo možné zdůvodnit tvrzení, že "Trvale udržitelné hospodaření v lesích je současný název pro hospodářské minimum, které na základě vědeckých poznatků hospodaření vyhlašuje stát pro svoje území" (...) a že "PBH je jeden z názvů pro výrazně vyšší úroveň hospodaření než je hospodářské minimum jako nadstandardní hospodářský systém, který si volí vlastníci lesů z vlastní iniciativy za účelem dosažení lepších výsledků hospodaření" (PODRÁZSKÝ, 2003).
V čem se TUH a PBH zvláště shodují
Druhová struktura
PBH: uvádí se, že základním kriteriem PBH je taková dynamika lesních porostů, kdy při absenci lidských zásahů by se lesní společenstvo spontánně vyvíjelo k vývojově vyspělejším formám, v podstatě ke klimaxové struktuře, složené ze stanovištně odpovídajících dřevin. Protože to pochopitelně nelze zjišťovat přímo, tak se k tomu účelu vymyslel zprostředkovaný indikátor této dynamiky, a to struktura lesa: jednak funkční, vyjadřující vývoj porostu co do jeho obnovy a růstových procesů, jednak skladební, vyjadřující dřevinné složení. Přírodě blízké si tedy lze vysvětlit tak, že v nepěstovaném lese by docházelo k přirozeným růstovým procesům, druhová skladba by nebyla tak pestrá, věková rozrůzněnost porostů by byla menší a jednodušší by byla i skladba prostorová. "Přesné" kvantitativní zastoupení jednotlivých dřevin v přírodních lesích z pochopitelných důvodů neznáme. Pro normální fungování PB lesního společenstva by však mělo dostačovat přirozené, nekvantifikované zastoupení jednotlivých dřevin, a to jednotlivými jedinci a skupinami dřevin schopnými reprodukce pro své zajištění v příštím porostu., resp. kvantifikované v jejich širších rozpětích. Ostatně s ohledem na nejistou bioklimatickou budoucnost Země není ani přesné zastoupení původních dřevin tak potřebné, protože se pravděpodobně bude lišit případ od případu od původní přírodní druhové skladby na daném místě a podléhat nepředvídatelným změnám růstových podmínek pro jednotlivé dřeviny. Vůči některým dřevinám, např. modřínu a borovici černé, většinou dosud u nás nepotvrzených jako původních, jsou v PBH jisté rozpaky, vůči jiným pak principiální odmítnutí, např. douglasky. Zdá se mně, že tyto rozpaky jsou přinejmenším diskusní. Všechny tyto dřeviny se u nás již více než století šíří v různých oblastech, jak uměle, tak přirozeně. Na jim vyhovujících stanovištích prosperují a osvědčují se. Pro jistou volnost druhové skladby v rámci PBH nejsou tudíž nijak závažné důvody odmítat je pro tento typ hospodaření. Důvodem jejich "nepůvodnosti" totiž může být i to, že se dosud nestačily do našich končin rozšířit v rámci reemigrace v postglaciálu, resp. tento proces byl znepřehledněn jejich umělým šířením (kulturou), přinejmenším u modřínu a borovice černé. A ostatně vůbec není od věci rozšiřovat spektrum domácích dřevin, které by ve zmíněné souvislosti mohly mít v budoucnosti svůj význam.
TUH: obsahem všeobecných zásad tohoto konceptu na předním místě figuruje zásada přednosti původních dřevin a místních provenienci. Ty by neměly být využívány vně areálu svého přirozeného rozšíření. Nicméně systém také toleruje některé introdukované dřeviny, např. douglasku a jedli obrovskou.
Co do druhové struktury lesů s původními dřevinami se tudíž oba systémy shodují.
Věková struktura
PBH: nestejnověkost, ačkoliv méně výrazná než v přírodních lesích, je výslovnou součástí PB systému hospodaření v lesích.
TUH: pro tento způsob hospodaření není věková pestrost lesních společenstev stanovena výslovně, ale z jistého opisu ji lze rovněž vyrozumět. Lze ji totiž odvodit ze základních prvků TUH, z nichž jeden obsahuje toto vyjádření: "usiluje se o vytvoření optimální, stanovišti i cílům hospodaření odpovídající druhové, věkové a prostorové struktury lesních porostů". A relativního funkčního, pěstebně-ekologického optima věkové struktury lesních porostů (společenstev) lze dosahovat právě nestejnověkostí, podmíněnou druhovou skladbou, stanovištními podmínkami a způsobem vzniku porostu.
I v tomto kriteriu se tudíž oba systémy shodují.
Prostorová struktura
PBH: je u tohoto konceptu hospodaření výslovně zmíněna, a to jako jednodušší prostorová skladba, tedy s nižším stupněm členitosti. To znamená, že se v jednotlivých porostech mohou vyskytovat všechny typy zápoje, ale většinou s menšími rozměrovými a věkovými rozdíly stromů a jejich skladebních prvků než v přírodním lese.
TUH: ve stejném smyslu jako u PB konceptu si lze představit prostorovou skladbu u konceptu TU na základě formulací vyjadřujících požadavek optimální druhové, věkové a prostorové struktury, jak uvedeno shora.
Autoregulační procesy
PBH: spontánní fungování autoregulačních procesů v lesním společenstvu je předpokladem existence PB lesů, protože jen s nimi by se mohl splnit hlavní, základní předpoklad, že PB lesy by dospěly do vyšší vývojové formy, pomine-li intervence lidských zásahů. Tento předpoklad (požadavek) je tedy logickou součástí PBH.
TUH: i pro tento způsob hospodaření v lesích je vyjádřen požadavek využívání přirozených růstových procesů mj. i k ekonomizaci LH takto: "při pěstování lesů by měly být podporovány způsoby napodobující přírodu", nebo takto: "maximální využívání přirozené obnovy a dalších prvků biologické racionalizace hospodaření (zejména ve využívání světla a stínu v lesních porostech)". MÍCHAL (1992) zahrnuje pod pojem trvalosti lesa i " trvalé autoregulační schopnosti, zabezpečované udržováním určitých (zdravých) vztahů v biocenóze lesa a zdravím jednotlivých složek."
Tedy ani v tomto bodu není žádný rozdíl mezi oběma koncepty. Přitom je tato shoda nejdůležitější, ba rozhodující, aby bylo možné mezi oba koncepty položit rovnítko.
Koncepční vztahy k holé seči
PBH: větší plochy než 0,5 ha, zcela zbavené stromoví, nejsou v přírodním lese pravidlem. Velikost holých plošek dosahuje obvykle průměru sahajícího od svislého průmětu koruny vzrostlého stromu po řádově dvě stromové výšky (při v = 30 m jde o plochu cca 0,3 ha) (MÍCHAL, 1999). Vedle toho vznikající procesy mírného narušování ekosystému s mírnou frekvencí (bodovými až hloučkovitými disturbancemi) jsou pozitivním vývojovým jevem, protože se podílejí na uchování vysoké biodiverzity (MÍCHAL, 1994). Pro PBH lze tudíž odvodit to, že velikost holé seče a maloplošných obnovních prvků by rovněž neměly být větší než uvedené plošné údaje. V Rakousku se za bezholosečné hospodářství považuje použití holosečných obnovních prvků do výměry 500 m2. Pro naše poměry navrhuje POLENO (1998) považovat ještě za neholosečnou formu hospodaření holosečné skupiny při výchozí velikosti o průměru do střední výšky porostu (při kruhovém kotlíku o průměru rovném střední výšce stromů to znamená, že při střední výšce stromů 20, 30, 35 m půjde o plochu 314, 707, 962 m2).
TUH: v této věci je pro koncept TUH stanovena tato další zásada: "omezení plošného způsobu hospodaření a postupný přechod na způsob individuální, tj. hospodaření s každým jednotlivým stromem; toto omezení holých sečí však nevylučuje aplikaci maloplošných obnovních prvků (kotlíků, klínů, náseků), pokud to dané podmínky vyžadují". Je zřejmé, že vztah TUH k holé seči je podstatně smířlivější formulacemi, jak vyplývají z podtržených slov v předchozím citátu. Z ekologického hlediska se holá seč v hospodářském lese v naprosté většině případů odmítá. Ačkoliv i v přírodním lese vzniká čas od času holina různými nahodilými vlivy (a jde tudíž o výjimečný jev), její důsledky jsou značně zmírněny nástupem sekundární sukcese. Trvalá udržitelnost hospodaření v dnešních lesích však není závislá (a ještě dlouho nebude) jen na přírodních, neintervenčních procesech, ale i na spoluúčasti uvědomělé činnosti člověka. Proto MÍCHAL (1992) správně formuluje jednu z podmínek trvalé udržitelnosti lesa i trvalostí lesního fondu, zabezpečovanou soustavnou obnovou vytěžených lesních částí.
Jelikož lesní zákon (č. 289/95 Sb.) to vlastníkům lesa výslovně ukládá, a to povinností obnovovat lesní porosty, navíc stanovištně vhodnými dřevinami a do konkrétní doby, považuje týž zákon za přijatelnou součást trvalé udržitelnosti i holou seč, velikostně limitovanou. Podle mého názoru lesní zákon však v této souvislosti chybuje tím, že v příslušné vyhlášce holosečný obnovní postup přímo a výslovně nepodmiňuje limitem celkového plošného (nebo objemového) podílu takových holých sečí na provozní jednotce a přírodě blízkými obnovními postupy na bázi sukcese. (Ty v zásadě sice nevylučuje, ačkoliv je nemotivuje, ale umožňuje na základě doplňkového správního řízení). Protože jsou známé objektivně nepříznivé důsledky i "jen" 1-2 ha velkých holosečí na většinu prvků růstového prostřední, zejména na půdu, vymyká se lesní zákon v části o přípustných obnovních postupech ekologické představě o TUH. V tom vyžaduje zákonnou novelou korekci (viz dále).
Nicméně tendence TUH omezovat holou seč a usilovat o přechod k individuálnímu hospodaření s každým jednotlivým stromem je plně v souladu s PBH a je jen otázkou času, kdy dojde k úplné shodě obou konceptů v této jejich části.
Koncepční vztahy k půdě
PBH: přírodní vývojovou dynamiku lesního ekosystému si pochopitelně vůbec nelze představit bez trvale zdravé půdy a s jejím normálním vývojem. Ekosystémový přístup k obhospodařování lesa v rámci PBH má ve vztahu k půdě samozřejmě tutéž prioritu, ačkoliv původní představa (definice) PBH tuto okolnost výslovně neuvádí, ale implicitně se předpokládá.
TUH: v tradičním pojetí hospodářské úpravy lesa má trvalost lesa na předním místě zásadu "zachování trvalé produkční schopnosti půdy, zabezpečované péčí o její úrodnost" (MÍCHAL, 1992). V této souvislosti je vhodné říci k problému půdy toto:
Vztah lesnictví k půdě je od počátku dodnes velmi benevolentní a vzato objektivně - nešetrný. Z hlediska zachování trvalosti ekosystému bere málo v úvahu skutečnost, že soběstačnost a kontinuita přírodního lesa se odehrává na pozadí neustálého koloběhu živin mezi půdou a netěženým, odumřelým vegetačním krytem, zatímco těžbou v hospodářském lese je lesní půda o tyto živiny kolosálním způsobem ochuzována. Je velmi pravděpodobné, že se tento v podstatě devastační způsob využívání lesů v běhu času více staletí projeví nakonec velkým zchudnutím půdy, možná až zhroucením celého ekosystému nebo změnou biomu. Zvláště degradačním vlivem se na tom podílejí holoseče. Proto CH. MASER (překlad 1996) v kapitole o půdě, když "radí" slovenskému lesnictví, říká: "Okamžitě a s trvalou platností bude upuštěno od všech holosečí." Ačkoliv v přírodních lesích nejsou holiny častým jevem, nicméně se vyskytují. Příroda si však s nimi lehce poradí. Obnova tam totiž probíhá na základě společných jevů: jednak druhotnou sukcesí, jednak návratem živin do půdy veškerým odumřelým dřevem. Paseka v přírodním lese nemá tedy vysloveně degradační charakter a důsledky.
V současném hospodářském lese však holoseč takový charakter a důsledky má. Ty jsou ještě zesíleny odstraňováním pasečného odpadu jeho pálením. Obnova humusových poměrů a půdního života trvá velmi dlouho, v řádu staletí, ne-li tisíciletí. LH využívající holosečí nad víceméně objektivně nezbytnou míru, kterou by bylo třeba limitovat, nemůže být proto principiálně považováno za trvale udržitelné.
V obnově lesa
PBH: v něm samozřejmě má převládat přirozená obnova, aniž by to bylo výslovně zdůrazňováno. A tudíž není ani řečeno, jakým způsobem toho má být dosaženo.
TUH: jedním z bodů tohoto konceptu je výslovné doporučení maximálně využívat přirozenou obnovu spolu s dalšími prvky biologické racionalizace hospodaření.
O vazbách jednotlivých konceptů na určité metody obnovní těžby
PBH: k tomuto konceptu píše ŠINDELÁŘ (1999): "Přírodě blízké hospodářství není specificky definovaným systémem s jednoznačně kategorizovaným obsahem. Uplatňuje všechny hospodářské způsoby a jejich formy, které v každém konkrétním případě nejlépe podchycují přirozenou dynamiku lesa přirozené i zcela změněné dřevinné skladby, a usměrňují ji ve smyslu hospodářských (v našem prostředí zpravidla výrazně polyfunkčních) cílů."
TUH: k němu uvádí PODRÁZSKÝ (2003): " Jde o koncept, který není vázán na žádné hospodářské schéma, na žádný mýtní postup či obnovní formu. Je to flexibilní způsob hospodaření, sledující pro dané růstové podmínky dodržování základních principů a rámcových směrnic hospodaření, zajišťujících jeho trvalost. Trvalost hospodaření v lesích nelze ztotožňovat s výběrným hospodářským způsobem ani s tzv. přírodě blízkým hospodařením."
U obou konceptů lze tudíž využít kterýkoliv hospodářský způsob a jeho formu, tedy i seč holou (výrazněji než dosud velikostně limitovanou) a třeba tentýž u obou hospodářských systémů. Je však politováníhodnou skutečností, že stávající lesní zákon č. 289/1995 Sb. obsahuje některá ustanovení, která "nezapadají" do shora uvedených zásad TUH natož PBH. V tomto smyslu je pak samozřejmě nutné striktně oddělovat PBH od systému, deklarovaného lesním zákonem jako TUH.
Pro "dokonalé splynutí" obou systémů by pro využití holé seče byla nutná jen "malá korekce", jak ji uvádím v další kapitole. Tato a další úpravy (viz dále) v zákonných kriteriích TUH v intencích shora uvedených podobností (většinou úplné shody) základních kriterií obou konceptu by pak vyloučily tvrzení, že PBH představuje nadstandardní systém hospodaření. Samotné PBH by se stalo standardem k dosažení přirozeného hospodářského lesa s jeho solidní trvalou udržitelností. Nebude-li TUH současně PBH, hrozí nebezpečí, že časem nebude "žádné", nebo že bude nadále vyžadovat relativně obrovské vklady energie a nákladů, aby se udrželo funkčně aktivní.
K vymezení nových kriterií pro TUH
Lze souhlasit s názorem, že součásti PBH lze využívat i při přestavbě pasečného lesa věkových tříd na les blízký přírodě. Aby to bylo skutečně všeobecně možné, je třeba tomuto systému přiznat přípustnost holé seče minimální velikosti, v podstatě imitující její výskyt v přírodním lese. V charakteristice TUH je však nutné učinit více změn jako ústupků sbližujících PBH i s legislativně vymezeným TUH. Jako nadstandardní by se pak uplatňovaly mimořádně zjemnělé hospodářské postupy, např. cílevědomě směrování k výběrnému lesu.
Podle mého názoru je nutné změnit v kriteriích pro vymezení TUH toto:
Velikost holoseče se limituje jednotně výměrou 0,5 ha ve všech hospodářských souborech a šířkou nepřesahující průměrnou výšku porostu v mýtním věku. Přitom celková plocha všech holosečí v běžném roce by neměla překročit (asi) 10 % ročního etátu mýtní úmyslné těžby, vyjádřeného "normální pasekou". Výjimečnou velikost holiny do 1-2 ha ve zdůvodněných případech může povolit orgán státní správy lesů (OSSL). Limitovat celkový roční rozsah holosečí na LHC je důležité. Ve smyslu současného zákona může totiž lesní hospodář využívat holoseče o přípustné velikosti systematicky jako běžný těžební postup i nadále, tj. lesy těžit a obnovovat jen jimi, aniž by vybočil ze zákonného rámce (a TUH v jeho intencích), a tudíž vlastně pokračovat ve využívání jednou odmítnutého holosečného hospodářství.
Zalesňování holin provádět v intencích sekundární sukcese, a to:
a) s využitím pomocných (pionýrských) dřevin v množství odpovídajícím maximálně 50% zalesňované plochy (redukované); případné vyšší zastoupení těchto dřevin vyžaduje souhlas OSSL se stanovením termínu doplnění plochy cílovými dřevinami;
b) stinné cílové dřeviny, jedle a buk, musí být kultivovány podsadbami buď původních mateřských porostů nebo přípravných porostů pionýrských dřevin z umělé nebo přirozené obnovy. Při podsadbách přípravných porostů v termínu stanoveném v LHP, příp. dohodnutém s OSSL. To neplatí pro holiny na vnějším okraji obrubných sečí, celodenně cloněných porostním okrajem. V těchto případech je vhodné kombinovat výsadbu cílové dřeviny s vhodnou dřevinou zápojnou k vytvoření částečné náhradní clony, kdyby došlo k předčasného zániku clony sousedním porostním okrajem. Podobný postup obnovy na základě sekundární sukcese se doporučuje využívat i u ostatních, polostinných cílových dřevin;
c) holina na lesním pozemku musí být zalesněna do dvou let a zajištěna do 7 let od jejího vzniku. Do zajištěného stavu se počítají i plošné části zalesněné nebo nalétnuté přípravnými dřevinami. Ve zdůvodněných případech lze vynechat (nezalesnit) nejvýše 30 % plochy pro očekávaný nálet pionýrských (příp. i cílových) dřevin, a to jen s ohlašovací povinností vůči OSSL. Vynechání nezalesněných částí holiny na lesním pozemku nad 30 % plochy, maximálně do 50 % plochy (v redukované ploše) musí být schváleno OSSL. Tyto části plochy musí být v terénu zřetelně vylišeny (v pruzích nebo skupinách) a v případě selhání jejich přirozené obnovy dolesněny do 7 let od vzniku holiny, a to pionýrskými nebo cílovými dřevinami. Termín dalšího doplnění přirozeně nebo uměle vzniklých přípravných porostů na dříve nezalesněných porostních částech se stanoví na základě jednání s OSSL. Celkové dolesnění cílovými dřevinami musí být provedeno do 20 let od vzniku holiny;
d) z genetických důvodů (pro omezení genetického driftu v "malých" populacích cílových dřevin) se nepřipouští kultivovat cílové dřeviny menším počtem jedinců typu odrostků a poloodrostků než 1000 ks/ha na porost, tzn. jen s redukcí podle plochy, nikoliv procentního zastoupení konkrétní dřeviny a se vztažením na všechna zalesnění v daném porostu, dnešní i budoucí;
e) rovněž z genetických, ale i pěstebních důvodů se nepřipouštějí žádné redukce hektarových počtů sazenic (v závislosti na morfologickém a funkčním typu sadebního materiálu), kromě redukce podle velikosti zalesňované plochy a procentního zastoupení dřeviny na ní;
f) u listnatých cílových dřevin může být maximálně 30 % jejich počtu nahrazeno vhodnou zápojnou dřevinou (příp. dočasně meliorační dřevinou - olší, břízou, apod);
Zakazuje se mýtní úmyslná těžba nezralého dřeva (stromů jednotlivým výběrem) z jiných než pěstebních a ochranářských hledisek (sortimentní těžba). (Jde o zásadní vyjádření k dnešním a možná i budoucím snahám o neuvážené přizpůsobování aktuálním požadavkům dřevařů na slabší dříví.)
Závěr
Většina soudobých kriterií (indikátorů) TUH a PBH oba tyto hospodářské systémy v teoretické rovině dostatečně výrazně nediferencuje. V obou konceptech jsou tytéž teoretické představy vyjádřeny jinými slovy, nebo je lze odvodit na úrovni stejné účinnosti. Zatímco TUH podle lesního zákona a PBH, jak je dnes obecně chápáno, se od sebe podstatně liší, v teoretické rovině si jsou oba systémy velmi podobné, ve většině prvků vlastně shodné. Na teoretické úrovni tedy sotva obstojí tvrzení, že PBH je nadstandardní s vyšší úrovní účinků a tedy i hospodaření. Jelikož podle mého názoru některé právní úpravy hospodaření v lesích jsou pod úrovní ekologického minima, problematicky či přímo zjevně trvalou udržitelnost hospodaření v lesích nezaručují. Např. pokud lesní zákon č. 289/1995 Sb., resp. doplňující vyhlášky, předpokládá podporu trvale udržitelného hospodaření v lesích (viz § 1) a současně připouští holosečnou těžbu s holinami 1, za jistých okolností až 2 ha, a jejich celkový rozsah na LHC nelimituje, pokud omezuje podíl pomocných dřevin při obnově výší 15 % a přímo vyžaduje obnovu klimaxových dřevin (včetně buku a jedle) i na holinách bez použití pionýrských dřevin, jde o zjevný nesoulad s principy TUH. Aby hospodaření v lesích v zákonných rámcích bylo skutečně trvale udržitelné, jsou nezbytné legislativní úpravy ve smyslu trvalé udržitelnosti, jak shora uvedeno. Přitom zvýšená ekonomická náročnost některých navrhovaných úprav by byla kompenzována jinými prvky biologické racionalizace (zejména širokým využitím prvků druhotné sukcese). Zvláště zdůrazňuji potřebu nového limitování velikosti holé seče a rozsahu jejího využití v rámci provozní jednotky, podmínek umělé obnovy lesa a možnosti vynechat část plochy určené k zalesnění pro očekávanou přirozenou obnovu. Navrhovaná opatření usilují nejen o sjednocení pojmů a zásad TUH a PBH k posílení ekologických funkcí lesů, ale i o ekonomizaci LH využitím mnoha možností, které nabízí biologická racionalizace.
Prosinec, 2003
V databázi nebyl nalezen záznam požadovaných vlastností.
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com