Jiný pohled na pěstování borových porostů
(23.5.2004 17.41, Milan Košulič st.)
Publikováno v mírně zkrácené verzi v Lesnické práci č. 8/2004.
S jistým časovým odstupem se ještě jednou vracím k článkům Ing. Chrousta (LP 6/2001 a 1/2002) a Ing. Šimerdy (LP 2/2002), jimiž reagovali na můj článek v LP 9/2001. V něm jsem uvedl své názory na úrovňovou a podúrovňovou probírku v borových porostech. Pěstební a výnosové důsledky obou těchto probírek byly předmětem ke sdělení výsledků 40letého výzkumu v prvním článku Ing. Chrousta. Důvod mého vstupu do této diskuse spočíval v mé jisté obavě. Vysvětlím v následující úvaze.
Genekologický přístup k pěstování borovice
Soudobé zdůrazňování ekosystémového přístupu k pěstění lesa netřeba nijak zdůvodňovat. V malé míře však dosud je ve vztazích "dřevina - prostředí" všímána složka populační genetiky, pomineme-li genetiku omezenou na zájem o jakost produkce na bázi dědičných znaků stromů, otázky provenience a zachovávání genofondu dřevin in situ v genových základnách. Populační genetika má primární význam. Procesy ekologické povahy jsou z ní odvozené. Některé její složky podstatně ovlivňují ekologickou stabilitu lesních ekosystémů, frekventovanou dnes snad na každém kroku.
Velmi důležitou složkou populační genetiky je vnitrodruhová genetická proměnlivost jako součást biodiverzity. V zásadě se uplatňuje takto: čím užší je genetická proměnlivost dílčí populace druhu, tím méně může příznivě reagovat na změny prostředí, tím méně je pružná a tím nižší je stabilita ekosystému při změnách biotopu jeho narušováním (OTTO, 1994). Pro lesní ekosystémy je tato variabilita tím důležitější, že adaptační možnosti lesních dřevin ke změnám prostředí jsou pro jejich dlouhověkost značně omezené.
Genetická proměnlivost má mnoho podob. Nás v daném problému zajímá především vztah dané populace ke světlu a odolnost individuí ke stresovým situacím. Populaci klimaxové dřeviny tvoří pionýrské, klimaxové a přechodové genotypy. Každý má odlišný vztah ke světlu a růstový rytmus (viz i Backmanův zákon organického růstu).
V dostatečně četné populaci druhu z přirozené obnovy je zastoupen různý rozsah evolučních variant. Ty jsou pak zpracovávány přírodním a umělým výběrem. Přitom by měly mít všechny genotypy šanci uplatnit se. Přírodní a umělý výběr v tom však zpravidla nemají "stejný směr". Při umělém výběru se geneticky dost odlišně uplatňuje výchova úrovňová a podúrovňová. Podúrovňová spíše v neprospěch genetické stability lesa.
Evoluční typy borovice lesní
Seznámení s dynamikou zonálních borů netknutých lidskou činností není ve střední Evropě možné; nezachovaly se. Výzkumem o azonálním výskytu borovice lesní se zjistilo, že ve třetihorách byla přimíšena v listnatých společenstvech jako klimaxový druh a v době posledního zalednění zde v uzavřené hercynské kotlině přežila v refugiích mj. zejména na osluněných skalách. Odtud se pak v postglaciálu šířila do celé oblasti, tedy i do nížin a pahorkatin. Podle prostředí, v němž se nadále vyvíjela, vznikaly klimaxové, pionýrské či přechodové dílčí populace (více viz K. KAŇÁK v LP 7/1999). Proto si dodnes mohla zachovat i mnohá pahorkatinná borovice aspoň část své původní klimaxové podoby (odlišme od náhorní borovice jako klimaxové varianty), aniž bychom to tušili.
KAŇÁK dále uvádí toto: "Podrobným třicetiletým výzkumem borovice lesní v českých zemích se dal vytvořit závěr, že tento druh, pokládaný všeobecně za pionýrský (podobně se s ním v naší lesnické praxi, kromě malých výjimek, zachází), obsazující požářiště a paseky v podobě monokultur, hraje v zemích ČR tuto úlohu pouze pro jeho rozsáhlou variabilitu, podobnou variabilitě smrku. V jeho populaci je na okrajích Gaussovy křivky proměnlivosti dostatek genotypů s vysokou adaptabilitou na jakékoliv stanoviště spolu s opačnou skupinou genotypů s vysokou specializací na prostředí svého vývoje."
Vznik pahorkatinné borovice v její dnešní více či méně slunné podobě má tedy pravděpodobně nejen zmíněnou "prapříčinu", ale i další příčiny v genetickém posunu v generacích šířených již téměř dvě století na holosečích.
Z vysoké genekologické proměnlivosti borovice a zvláštností stanovištních podmínek pak vyplývají různé strukturní typy jejích porostů. Kromě jednovrstevných monokultur nejsou výjimkou i vícevrstevné porosty a přechodové porosty pokročilého sukcesního stadia s dlouhodobě přežívající borovicí v nich. O výskytu borovice i ve výběrných tvarech lesa uvádím zmínku dále.
Přírodní výběr
Je velmi pravděpodobné, že v každé dílčí populaci borovice lesní jsou zastoupeny "všechny" genotypy: klimaxové, přechodové a pionýrské povahy, ačkoliv vždy v různém poměru. To jí pak usnadňuje adaptační proces ke konkrétním podmínkám přírodním výběrem. Je tudíž jen věcí dlouhodobého stavu prostředí a způsobů pěstování, jak se její adaptační proces bude na daném místě utvářet, jak se bude ve sledu generací měnit výskyt různých genotypů, genetická proměnlivost, stabilita a odolnost dílčí populace.
Přírodní výběr zpracovává náhodné odchylky organizmů a selektuje jejich společenstva na skladbu adaptovanou k daným podmínkám. Ta je pak schopna vytvořit na normálních stanovištích stabilní závěrečné, klimaxové stadium (řečeno značně zjednodušeně). Tvoří je převážně klimaxové dřeviny, resp. klimaxové genotypy i v přirozené "monokultuře". Růstový proces lesního společenstva probíhá podle genotypové povahy jedinců populace a jejich specifického růstového rytmu. Pomaleji rostoucí klimaxové a různé přechodové genotypy jsou předrůstány zpočátku rychleji rostoucími pionýrskými genotypy. Tím postupně ustupují z porostní úrovně. Buď pak v podúrovni zcela zanikají nebo do úrovně později znovu dorůstají. Rozeznat důvody ústupu do podúrovně nebývá snadné. Proto je nutné poskytnout přežívajícím a aspoň průměrně jakostním jedincům v podúrovni dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby mohli projevit své vnitřní vlastnosti, zejména schopnost přežívat v dobré vitalitě v polostínu; a eventuálně uplatnit svůj posun po žebříčku výškové polohy stromů v porostu. To znamená výchovou systémově nelikvidovat celou podúroveň a ústup jedinců z ní ponechat z největší části na přírodním výběru.
Umělý výběr - "výchova"
V čistých borech se již skoro 200 let uplatňuje výběr jinak. Tím dospívám k předmětu své obavy: k nepříznivým genetickým důsledkům podúrovňové výchovy. Ta je dlouhodobě zaměřena na těžbu prakticky jediného typu stromů - kromě uhynulých (5. stromová třída) ještě zjevně přežívajících (4. a 3. s.t.), zdánlivě neperspektivních; jen omezeně se těží stromy v úrovni. Postupně se tedy podúroveň zcela likviduje. Taková výchova porost nejen nivelizuje do jednovrstevného tvaru s převažujícími pionýrskými genotypy. Ale co je horší, kriticky se zužuje genetická proměnlivost populace odstraněním jedinců přechodového až klimaxového zaměření, kteří se mezi těmi podúrovňovými mohou vyskytovat, zatím nepoznaně. Takovým postupem uplatňovaným v několika generacích po sobě pak v jejich populacích těchto genotypů ubývá. Z původně geneticky proměnlivé populace se genetickým posunem stane časem populace převážně pionýrská. Přitom může docházet k těmto genekologickým důsledkům:
-
Odstraňují se jedinci, kteří mohou být zásobárnou genů malého výskytu. Ty mohou mít význam někdy v budoucnosti (při klimatických změnách to nemusí být budoucnost příliš vzdálená), a to nejen pro fyziologické procesy, ale i pro zachování evolučně funkčního potenciálu - schopnosti přizpůsobovat se změnám vnějších podmínek. Někteří zpočátku pomalu rostoucí jedinci mohou být i nositeli vyšší rezistence vůči stresovým faktorům.
-
Zachování podúrovňových stromů zvyšuje proměnlivost prostředí. To vytváří více dráždivých podnětů a podporuje udržení adaptačních schopností populace. Přitom se přírodním výběrem vylučuje více homozygotních (méně odolných) než heterozygotních (odolnějších) jedinců. Při dlouhodobě stabilním prostředí (např. právě dlouhodobě jednovrstevných borů) je tomu naopak. Společenstvo ztrácí podstatnou část své adaptability k náhlým změnám prostředí.
- Lze předpokládat, že genetický posun k pionýrskému typu v některých původně převážně klimaxových populacích ochuzuje spektrum středoevropských dřevin o pěstebně i ekologicky cennou evoluční variantu borovice. Ta by mohla ve své původní genetické struktuře ve větším měřítku nahrazovat smrk při změnách klimatu v oblastech mimo jeho přirozené rozšíření a vystupovat přitom i ve členitějších porostních strukturách jako klimaxová varianta.
-
Nedostatek malých narušení (disturbancí) v semknutých borových monokulturách silně omezuje imigrační proces jiných dřevin, který může dobře přispívat ke spontánnímu zvyšování druhové pestrosti populace.
Shora uvedené je o něčem zcela jiném než o momentálních výnosových parametrech. Je to start do biologičtějších hospodářských procesů. A co je nejdůležitější, jde o zájem o tzv. "neviditelnou skutečnost" (MASER), dnes hospodářsky upřeným zrakem neviděnou, ale s možnými kritickými důsledky někdy v budoucnosti.
Strukturně silně homogenizovaný les bez dobrého genetického základu (bohatosti různých genotypů) nemůže být dobrým předpokladem biodiverzity celého ekosystému. Jde o les jediného řádu: hospodářského. Sebelepšími hospodářskými efekty, které samozřejmě nepodceňuji, nelze dnes zdůvodnit jeho jinak genetickou (obecně biologickou) chudobu. Ani tím, že na některých místech roste borovice lesní na daném ekotopu již v několikeré generaci bezvadně. Z hlediska trvalosti ekosystému jde o "mrknutí oka". I tam existuje skryté riziko ohrožení jako "časovaná bomba", protože ekologická stabilita borů ve stejnověkých a nestrukturních porostech nemůže být v zásadě vysoká. Třeba hned v příštím vývojovém cyklu může být nestrukturní bor zdecimován některým druhem hmyzu či jinak. Ostatně hmyzové kalamity v borech jsou známé i dnes.
Dokonce bych řekl, že čím jakostnější je populace kterékoliv cílové dřeviny, tedy např. i borovice týnišťské, na daném ekotopu, tím důležitější je zachovat vhodnou pěstební technikou její širokou genetickou proměnlivost. Vím, že nelze zevšeobecňovat, ale něco napovídá např. toto: ojediněle přežívající smrky na imisních kalamitních holinách, jako jinak bezvýznamné zbytky zničených porostů, byly zpravidla podprůměrného růstu i hmoty (KAŇÁK, 1990). Není vyloučeno, že i v přežívajících vitálních podúrovňových borovicích se takové vlastnosti skrývají.
Po úrovňové výchově by se měla v porostech zachovávat do plné plodnosti aspoň průměrně jakostní část jedinců přežívajících v podúrovni a vrůstavých, ať to trvá "jakkoliv dlouho" (třeba v části výstavků), aby se aspoň zčásti podílela na reprodukci dalšího potomstva v širokém okolí pro zvyšování jeho genetické proměnlivosti. Hospodářské zaměření setrvávající s naprostou převahou na ekonomické a tedy i jakostní složce produkce je z dlouhodobého hlediska zacházení s lesním genofondem každé dřeviny zcestné.
Zmíněný zájem nevyžaduje žádnou revoluci v pěstování borovice. Samozřejmě ani velkoplošný přechod k výběrnému lesu. K naplňování genetických požadavků stačí poměrně málo: převážně úrovňová výchova, maloplošně, proměnlivě dlouhá zmlazovací doba (u borovice obecně podstatně delší než dosud) nad odrůstajícími podrosty ze samoobnovy, unáhleně nedotěžovat mateřský porost nad nárostem sotva odrostlým minimálně nutné ekologické ochraně.
Připomínky k názorům oponentů
K poznatku, že v pozdějším věku borovice nesnáší dlouhodobé zastínění a během 20-40 let odumírá až 80 % zastíněných jedinců: 20 % přežívajících rozhodně není málo. Jejich počet by bezpochyby vzrůstal ve sledu generací vychovávaných úrovňově.
K přesunům stromů mezi třídami: Zaostávání některých stromů ve výškovém růstu je zcela logické z prostého důvodu jejich genetické podstaty a z ní vyplývajícího odlišného růstového rytmu jednotlivých genotypů (mimo nemocné, poškozené a z jiných příčin zaostávající). Úrovňové stromy jsou převážně suverénní pionýrské typy. Proto dlouho předrůstají zpočátku pomaleji rostoucí klimaxové a přechodové genotypy. Z pěstebního, natož genetického hlediska to není žádná fatální nevýhoda, ale evoluční přirozenost, kterou je vhodné pěstebně využívat. Logicky tedy trvá dlouho, než ti nižší, slabší, ale vitální do úrovně dorostou. Bude to tehdy, až zakmenění více poklesne a v porostu se zvýší proslunění na úroveň odpovídající vyšší potřebě světla stromů ve vyšším věku. K tomu dochází až při značně pokročilé obnovní těžbě. U jedinců borovice v podružném postavení tomu nemůže být jinak.
Je tedy podjaté tvrzení, že "genetická struktura ... z důvodu převažující pionýrsky adaptované složky nedává ani náhodou v pozdějším věku možnost zastoupení v hlavním porostu jedincům klimaxové a přechodové orientace lépe snášejících zástin" (ŠIMERDA 2002). Řekneme-li totiž, že v populaci převažuje pionýrská složka, pak to rovněž znamená, že se v ní ještě vyskytují i jiné, a to právě klimaxové a přechodové genotypy, ačkoliv v malém zastoupení. Pak lze předpokládat, že některé z nich do úrovně skutečně dorostou. Nevadí, že k tomu dojde zpožděně (a zpočátku jich zřejmě bude ještě málo), kdy pod jejich řídkým výskytem již dávno poroste nová generace lesa ze samoobnovy. Je jen věcí zacházení s nimi, aby se ve vývoji genetické struktury ve sledu generací zachovaly natrvalo ve stále lepším fitnesu a jejich počet se postupně zvyšoval.
K tomu dále uvádím poznatek zmiňovaný REININGEREM (1992): "Se zřetelem k růstovému rytmu borovice pod clonou lze konstatovat, že jak výškový tak tloušťkový přírůst nejdříve prochází více nebo méně silným tlumením; po odclonění je však borovice s to 'vše dohnat'; nejen dosáhnout růstový výkon jako stejně stará borovice na holoseči na srovnatelných stanovištích, ale dokonce jej překročit. Kulminace přírůstu je proti 'holosečné' borovici o desetiletí posunuta a lze dosáhnout dimenzí, jaké holosečné hospodářství nezná." Růstová reakce borovice na uvolnění tedy nemusí být vždy tak výrazně liknavá, jak se v některých pramenech uvádí.
?e "mnohé dnešní populace borovice lesní bez výchovy směřují k jednovrstevné výstavbě", jak uvádí Ing. Chroust, nedokazuje, že by tomu v přírodních podmínkách při dlouhodobém, lidskou rukou netknutém vývoji nemohlo být vlivem přírodního výběru jinak.
Ke snášenlivosti zástinu borovice. ?e určité dílčí borové populace snášejí zástin po delší dobu, dokládá fakt, že rostly (rostou) ve výběrných a pralesních tvarech lesa. OLBERG (1941) zjistil na panství Brizenburg uzavřený borový porost, v němž při výškách 29 až 32 m bylo věkové rozpětí 126 až 252 roků. Jednalo se tudíž o pravý borový výběrný les, který dospěl do závěrečné porostní struktury s opticky jednovrstevnou strukturou. Ještě v roce 1750 až 1800 se vyznačoval právě plnou výběrnou strukturou, která za známými švýcarskými lesy v ničem nezaostávala (OLBERG, 1943, ex REININGER, 1992). Není zcela jisté, zda jde o náhorní, klimaxový typ borovice nebo borovici pahorkatinnou s vyšším podílem klimaxových genotypů (tuto otázku autor nerozebírá). Jde tudíž o sdělení jiných poznatků o růstových vlastnostech borových porostů než těch, které se přimykají výslovně ke slunnému typu borové populace. Přitom rozhodně popírám mně podkládaný úmysl převádět naše bořiny masově na výběrné lesy. Chtěl jsem jen ukázat, že všechno může (mohlo) být jinak, a to nikoliv jenom jako vzácná výjimka.
Připomínám ještě jednu zmínku o reakcích borovice na uvolnění ve vyšším věku, která koresponduje se shora řečeným: "Na stanovišti s bonitním stupněm 9 byl zjištěn u 130leté borovice nejvyšší tloušťkový přírůst právě v posledních 10letech" (ŘEZÁČ, 1998). Bližší autor nesděluje.
Ke schopnostem jakostního růstu borovice za určitých světelných podmínek se nemohu vyhnout informaci, sdělené Š. KORPEĄEM v r. 1995: "V rozptýleném světle (v polostínu) a mikroprostředí malé mezery se borovice lépe formuje než ve stejnověkých porostech s plným osluněním. Přímost (rovnost) kmene, jehlancovitá koruna, jemné větve, příznivá struktura dřeva jsou častější v různověkých než stejnověkých porostech. Příčinu vysoké kvality borovice lze vidět v příznivém efektu dlouhodobého bočního stínu přes stupňovitý zápoj. (...) Různá pomístně diferencující míra clonění v různé míře zpomaluje nebo urychluje výškové odrůstání a tím vede k výhodné stupňovité porostní výstavbě. Jakostní znaky jedinců obnovy déle cloněné mateřským porostem jsou celkově podstatně příznivější než na rychle odcloněné ploše nebo na holoseči. Za výhodné se považuje clonění, které snižuje výškový přírůst asi o 25 %." Ovšemže lze namítnout, že v některých oblastech dosahuje borovice skvělého jakostního růstu i v jednovrstevných porostech. Avšak s podstatným nedostatkem: s genetickou chudobou svých populací.
"Pod dlouhodobou clonou vznikají nekvalitní a labilní nárosty", uvádí text k fotografii J. Nárovcové v článku Ing. Šimerdy v LP 2/02 na str. 76. Jde o neobjektivní výrok neprávem kompromitující skutečnou funkci stínu v jakémkoliv typu lesa. Jak známo, přírodní lesy jsou mimořádně odolné mj. svou členitou výstavbou. Její součástí je zpravidla i dlouhý překryv dvou generací s životaschopnými jedinci hlavní dřeviny v dolní etáži. Pokud není překročena maximální časová hranice druhové snášenlivosti zástinu hlavní dřeviny, přežijí právě pod touto clonou přírodním výběrem (autoredukcí) "vybraní" ti nejodolnější jedinci, vytvářející maloplošné, vysoce stabilní části celkové strukturální mozaiky. Vyhnuté a vyvrácené stromy v mlazině na zmíněné fotografii nejsou důkazem její lability, ale prostým projevem přírodního výběru - vyloučení těch nevhodných jedinců. K vysloveně morfologicky nekvalitnímu vývoji dochází jen v extrémně dlouho cloněných podrostech. A to není případ hospodářského využívání "dlouhé" porostní clony.
Případnou námitku, že nelze přenášet poznatky z vývoje přírodního lesa do principů obhospodařování hospodářského lesa, je nutno odmítnout s poukazem na fakt, že v případě přírodě blízkého obhospodařování lesa je nutnost využívání poznatků z vývoje přírodního lesa akceptována, ba přímo vyžadována.
K výnosové problematice v borových porostech doplňuji ještě od ASSMANNA (slovenský překlad 1968) toto:
"I ze stanoviska nejvyšší možné produkce hodnoty je stejnověký a stejnorodý borový porost počínaje věkem kmenoviny nepříznivý způsob výstavby porostu."
"I když se přitom (při hodnocení trvalého borového lesa Bärenthoren - moje poznámka) vyskytly jako následek jednostrannosti a přehánění ztráty, byly možná méně škodlivé, než schematizmus a byrokratizmus, za kterých dnes hrozí lesnické praxi ustrnutí."
Závěr
Typ lesa na normálních stanovištích bez aspoň dočasné vrstevnatosti, monokulturu a slunné dřeviny nevyjímaje, v níž by se stabilizovaly stinné a polostinné dřeviny, nelze dost dobře považovat za les v duchu dnešní představy o polyfunkčním lesním ekosystému, směřujícím ke genekologické stabilitě. Je to více či méně lesní plantáž, ať jakkoliv kvalitní. Každý náhled na pěstební postupy bez rovnocenného zohledňování genetických hledisek druhových populací lesních společenstev je principiálně nepřínosný.
Podúrovňová výchova zužuje genetickou proměnlivost populací lesních dřevin, a to včetně borovice. Vysoká úroveň genetické proměnlivosti je zvláště důležitá pro očekávané klimatické změny. Podúrovňová výchova proto nevede k zajištění lepšího polyfunkčního stavu lesů jako stabilního ekosystému. Nevhodně upřednostňuje krátkodobé ekonomické cíle před dlouhodobými vývojovými trendy, a to i ekonomickými. Vůbec v této diskusi nejde o to, převádět všechny jednovrstevné bory na vícevrstevné porosty. Ale o to, aby se dosavadní pěstební postupy v porostech různých dřevin, včetně borových, v některých oblastech vysloveně stereotypní a jednotné, modifikovaly na uvážené části jejich plochy na postupy s jinou cílovou strukturou, např. v borech se strukturou nejméně dvouvrstevnou ve smyslu, o němž v diskusi mluvím. A to v zájmu obnovení (zachování) jak vyšší genetické proměnlivosti dílčích populací hlavních dřevin, tak ekologické pestrosti krajinných celků. Úpadek takových proměnlivostí může být osudovou smůlou budoucí přírody. ?e realizace takového úmyslu bude spojena s potížemi je stejně jisté jako to, že by se jej měly chopit především státní lesy a vlastníci velkých lesních majetků.
Adresa autora:
Ing. Milan Košulič,
K.Čapka 30,
79395 Město Albrechtice
tel: 0652/752684.
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com