Smrk - skutečně dřevina budoucnosti?
(5.7.2004 19.09, Milan Košulič st.)
O jedno slovo a otazník upraveným názvem semináře konaného v dubnu 2004 ve Svobodě nad Úpou si dovoluji vstoupit do diskuse o daném problému, která ostatně byla jedním z cílů organizátorů semináře. Upraveným nadpisem jsem chtěl něco vyjádřit: v podstatě to, že mám jistou pochybnost o patřičnosti konstatování jakoby jednoznačné jistoty, že smrk lze skutečně nepochybně, všeobecně považovat za "dřevinu budoucnosti", jak lze této větě rozumět. Ovšemže nechci hned v nadpisu, tím méně obsahem tohoto článku popírat význam pěstování smrku i v budoucích českých lesích. Ale vyjádřit názor, že jako dosavadní druhový suverén nejenže musí na mnoha stanovištích více či méně ustoupit do pozadí a uvolnit prostor jiným dřevinám, což je ostatně uznáváno, ale doznat i jiný způsob pěstování a zvýšit tak bezpečnost produkce smrkových porostů, což naopak jednoznačně uznáváno není. Bez toho by totiž jeho dominance zvláště mimo oblast přirozeného rozšíření podstatně ztratila na významu. Podle mého názoru by vlastně ani příliš nestálo za řeč mluvit o "moderním" pěstování smrku, jelikož již "skoro vše o tom bylo řečeno", nebýt k tomu jistý důvod. Ten vidím ve značně "přeekonomizované" době. Ta totiž do svého víru nebezpečně strhává i některé soudobé postoje v pěstění lesa, jak se mně to z některých signálů jeví (např. u některých lesníků zjevně benevolentní postoje a ochota přizpůsobit pěstění lesa volání průmyslu "po slabší kulatině", zmínky o zkracování obmýtí, tvrzení, že někde "budeme muset zapomenout na podrostní hospodářství" apod.). Ale i to, že se víceméně skrytě ekonomika dosud staví do protikladu k ekologii. Za těchto okolností chci vyjádřit názor v diskusi, jak vidím potřeby pěstování smrku, aby se i nadále jako významná dřevina skutečně prosadil, byl užitečný hospodářsky a současně vhodně "zapadl" do nutné ekologizace pěstění lesa. Navzdory tomu, že "smrk byl v přírodním lese vývojově nejlabilnější", ale také proto, že "v případě rozpadu porostů i potenciálně nejdynamičtější složkou" (MÍCHAL, 1992). Z celé úvahy, která je obsahem mého článku, mně nakonec vyplynul názor, že za tvrzením "smrk dřevina budoucnosti" by měl být otazník.
Smrk nebyl původně vázán jen na smrkový LVS. Ve společenstvech s různými dřevinami sestupoval i do nižších LVS, a to až do chladných dolin v doubravách. Jeho rozšíření v nižších až středních polohách téměř na celém českém území lze do jisté míry považovat za azonální výskyt (KAŇÁK, 1988). Podstatnou část druhého tisíciletí u nás panovala "malá ledová doba". Během ní nastaly podmínky pro migraci horských druhů do nižších poloh hercynské kotliny. To se také stalo. Pozůstatky v podobě velmi starých smrků se dodnes někde zachovávají. Sotva lze proto jednoznačně tvrdit, že všechen smrk v nižších LVS je alochtonní dřevinou. Není. Zřejmě je však pravda, že ve 3. a 4. LVS chyběl na půdních kategoriích S, H, B a D. Na stanovištích středních a příp. i nižších poloh, pokud se tam vyskytoval, vždy vytvářel společenstva s jinými dřevinami ve smíšených lesích. S přibývající nadmořskou výškou stále více převládal a počínaje vyššími polohami 7. a v celém 8. LVS již zcela dominuje, nanejvýš s vtroušenou jedlí, resp. jinými horskými dřevinami.
Nelze říci, že i v tomto pojetí se uvažují cílové skladby v hospodářských lesích. Na řadě stanovišť, kde v přirozené skladbě lesa smrk chyběl, má být naopak v hospodářském lese zcela zřetelně zastoupen, dokonce vysokým podílem (např. v HS 45 od 5 do 70 %, HS 41 od 10 do 65 %).
Vlastnosti soudobého smrku
Nechci rozvádět dávno známé, jak skvělou hospodářskou dřevinou smrk skutečně je. Ale nemohu nepřipomenout jedno: současně je i dřevinou značně kontroverzní. To ostatně dokládá i shora uvedený citát I. MÍCHALA. Projevuje se totiž takto: jako na jedné straně výsostně ekonomická dřevina podléhá jistému vlivu, téměř všeobecné tendenci pokládat produkční a ostatní funkce lesa za významově rovnocenné; to vede k méně kritickému využívání smrku v druhové skladbě lesů, třeba jako hojných ústupků od přirozené skladby (viz např. jeho navrhovaná účast na HS 45 až 70 %, ačkoliv v přirozené skladbě tam chyběl). Na straně druhé se při určitých pěstebních postupech (např. holosečném hospodářství, krátké obnovní a zmlazovací době) projevuje jako dřevina pěstebně a ekologicky problémová. Obě uvedené okolnosti vyvolávají zejména problém ekologické stability. To je pravděpodobně způsobeno mj. hlavně epochální změnou genetické konstituce smrku, dlouhodobě převážně zcela opomíjenou. Totiž tím, že ze smrku, jako původně vysloveně klimaxové dřeviny, tvořící podstatnou součást závěrečného typu lesa (klimax), se holosečným hospodářstvím stal taxon s výraznou převahou pionýrských genotypů; to znamená genetickým posunem se smrk stal jiným typem dřeviny. Ba chce se mně říci, že novým "poddruhem". To mu vtisklo tvář dřeviny s vlastnostmi pionýrských druhů. Získal nové adaptace: snášenlivost k některým téměř extrémním ekologickým situacím (zejména k plnému oslunění od mládí), netypickou pro geneticky "normální" klimaxovou dřevinu, v mládí extrémně rychlý růst, časnou plodnost a kulminaci přírůstů, proti přirozené délce života jeho extrémní krátkost, stabilizační znaky pionýrů - v mládí resilientní odolnost, ve vysokém věku nízkou odolnost typu rezistence i resilience.
Smrk je ve vědomí lesníků vnímán jako vysoce labilní dřevina. Má nejníže hodnocenou odolnost proti větrným a sněhovým zlomům ze všech dřevin (OTTO, 1994). To je však nutné uvést na pravou míru. Sotva lze podezřívat přírodu, že by některá svá dítka vybavila pro tvrdý život obecně špatnými vlastnostmi rozhodujícími pro jejich přežití. Neudělala to ani v případě smrku. Jenže: jeho ekologický potenciál, stejně jako všech dřevin vůbec, je nutné posuzovat mj. i v prostředí jeho přirozeného výskytu. Přírodním výběrem je právě pro ně vybaven odpovídajícími bioekologickými vlastnostmi. A to i těmi, jimiž je dřevině zajištěna ekologická a statická odolnost: v horském prostředí, které mu je vlastní, musí mít mělký kořenový systém, protože tam převládá mělká půda s balvanitým podložím, v hlubších vrstvách studená a s největší dispozicí vláhy a tepla pro dobrou funkci kořenů v blízkosti půdního povrchu; svými kořeny proniká mezerami mezi balvany a trhlinami v nich v podloží, což zpevňuje jeho postavení; to je dále posilováno členitou porostní výstavbou s prostorovým zápojem. Celkové stabilitě (i proti sněhu) je přizpůsoben i tvarem koruny a ojehličením (netřeba vysvětlovat) atd. Stabilizační selekcí se z něj v jeho původním prostředí stává horský a podhorský specialista.
Jinak se však fenotyp, fyziologie a genetika smrku chová v jemu vzdálených podmínkách, přenesen kulturou do nižších nadmořských výšek, s jiným podnebím a půdou. Tam je skutečně téměř extrémně labilní jak vůči abiotickým tak i biotickým faktorům. Tam z něj ještě dlouho nebudeme mít tu dřevinu, kterou být nemůže, neboť ani na klimaxových ekotopech (s vývojově zralými půdami) se zmíněnými změněnými vlastnostmi nemůže vytvořit skutečný klimax. Nemůže, protože doba nezbytná k zásadní genetické změně jeho genomu byla po ledové době dosud příliš krátká.
Nebudu tudíž oddalovat konstatování, že smrk nemůže být z principu dřevinou budoucnosti nikde jinde než ve svém prostředí; tj. v horách, pro které je přírodou odpovídajícím způsobem adaptován, resp. v nižších polohách, jde-li o jeho azonální výskyt. Ale i tam v prostorové výstavbě porostů; tj. ve vertikálním, rozvolněném zápoji - zakmenění. A to s tím, že při předpokládaném oteplování atmosféry dojde k poklesu celkové plochy jeho přirozeného areálu. Jako víceméně perspektivní dřevina i v nižších LVS by smrk mohl být chápán snad za jedné podstatné okolnosti: kdyby se oběma druhy obnovy skutečně dařilo navázat na azonální výskyty nížinného smrku, pokud se tam ještě v nedávné minulosti vyskytoval a kde se dnes nacházejí jeho zbytky. To je však značně nejisté. Proto bude pěstování smrku v nižších LVS ještě delší dobu značně rizikové, nebude-li tam podíl jeho zastoupení v lesích výrazně snížen a jeho pěstování nebude přizpůsobeno jeho biologickým vlastnostem a ekologickým možnostem.
Na právě řečeném nic nemění tato skutečnost: že díky svým současným pionýrským projevům se vyznačuje širokou ekologickou potencí a může růst na nejrůznějších stanovištích. Bohužel, na "suchých" jen se střední tolerancí (označenou u H. J. OTTA stupněm 3 při 5ti stupních, se stupněm 5 jako nejvyšším). Avšak navzdory své převážně pionýrské povaze se proti pravým pionýrům liší tím, že:
- většina jeho topodemů, již dlouho pěstovaných monokulturně a od mládí na plně osluněných pasekách, se současně vyznačuje poměrně vysokou tolerancí i ke značnému zastínění, které by taková bříza, osika či jíva naprosto nesnesla (asi proto, že většina topodemů stále obsahuje jisté zastoupení klimaxových genotypů). To s jistými nuancemi umožňuje pěstovat smrk i ve více strukturované vnitřní porostní výstavbě v dlouhé obnovní době,
- disponuje malou tolerancí k pozdním mrazům; ta je vyjádřena ve zmíněné OTTOvě stupnici číslem 2 (jedna z nejnižších).
Zmíněné ekologické vlastnosti dnešních smrkových populací vcelku odpovídají předpokladu, že změny prostředí a reakce organizmu na ně jsou do jeho genetického obsahu "definitivně" zabudovány řádově za desetitisíce let (OTTO, 1994).
Strategie pěstování smrku trvale udržitelným způsobem
V podstatě dnes víme, jak se smrk v různém prostředí bioekologicky chová. Proto není tak nesnadné stanovit strategii jeho pěstování v prostředí s některým vyhraněným ekologickým zmakem, aby si porosty s jeho účastí zachovaly trvalou udržitelnost svých funkcí včetně výnosové. To vyžaduje jistý předpoklad: zajištění nejvyšší možné ekologické stability lesních společenstev se smrkem - přednostně resilientního typu. To také musí být hlavní součástí jejich pěstební strategie. Do jisté míry máme dnes řešení tohoto požadavku usnadněné. V porostech s převahou smrku byly totiž za celou dobu jeho umělého pěstování "vyzkoušeny" snad všechny možné pěstební postupy na nejrůznějších stanovištích. Ale přitom často něco důležitého chybělo:
- zdůraznění potřeby i "geneticky" pestré struktury smrku: reprodukcí mj. pokud možno i nestarších smrků oblasti (zalesňováním i samoobnovou), možná jako zbytků azonálního výskytu smrku v nižších LVS, dlouhou obnovní (zejména zmlazovací) dobou normálních populací, úrovňovou výchovou zachovávající genetickou proměnlivost populace,
- respektování přirozeného růstového rytmu smrku jako původně klimaxové dřeviny, přestože dnes s korodovanou genetickou výbavou: obnovním postupem od počátku respektujícím přirozenou světelnou dynamiku vývoje nové generace porostu, dlouhým, proměnlivě intenzivním cloněním smrkových podrostů,
- posilování resilientní odolnosti porostů: členitou porostní výstavbou s jistým zastoupením i maloplošných obnovních prvků s růstově různými stadii nové generace porostu - různověkostí, co nejdelší účastí určitého zastoupení různých pionýrských dřevin mimo standardní MZD, dlouhodobě nízkou těžební intenzitou.
Právě tato tři hlediska - požadavky - je třeba při pěstování smrku zohledňovat především, protože zajišťují jeho trvalou udržitelnost na relativně nejvyšší úrovni; ne každý pěstební postup to dokáže.
Ve strategii pěstování porostů se smrkem bude hrát důležitou roli zejména různověkost. Ta je citována velmi často. Je podstatou záměru, zda, resp. v jaké míře, budou příští porosty LHC směřovat opět k pasečnému lesu věkových tříd či k lesu nepasečnému v podstatě výběrného typu, a tedy i s odlišným stupněm porostní stability. Prvním diferenciačním kriteriem tohoto rozlišení a základního metodického odlišení obnovních postupů je délka obnovní doby. Velmi zjednodušeně lze konstatovat toto: za mezní obnovní dobu k rozlišení dvou patrně nejefektivnějších pěstebních cílů (skupinovitě smíšeného a výběrného lesa) a cest k nim, tj. skupinovitě podrostního (pasečného) postupu a výběrného principu v podobě výběrové seče (nepasečného postupu) se uznává 40 let. Taková doba již umožňuje získat takové věkové rozdíly dílčích porostních částí (až 40leté), že již lze mluvit o solidní, funkčně dobře účinné různověkosti, i když nikoliv trvalé. A co je důležité, také nejlépe umožňuje dosahovat tři shora uvedené požadavky, tedy i přírodě velmi blízký lesní ekosystém. Naprosto nemohu souhlasit s tvrzením, že stav, ke kterému se směřuje druhým postupem, tj. výběrným principem k nepasečnému lesu, "není u nás cílem". Samozřejmě nepovažuji jej za cíl jediný. Zdaleka nejsem osamocen, kdo v této věci hledí s jistým optimismem do ekologicky zaměřené budoucnosti. Ekonomicky a bioekologicky pravděpodobně nejefektivnější výběrný princip komentuje např. STANĚK (1997) takto: "Do budoucna je však nutno počítat s výběrným hospodářstvím jako perspektivním hospodářským způsobem spojujícím ve vhodných podmínkách přírodě blízké a trvale udržitelné obhospodařování lesů se zajímavými hospodářskými výsledky pro vlastníka lesů." Nic nebrání tomu (kromě individuálních postojů jednotlivých lesních hospodářů a vlastníků lesa - nechci blíže komentovat), aby si každý lesní hospodář vytkl za cíl, a to promítnutý do zcela konkretních porostů, v jakém rozsahu bude ve svém lese výběrný princip využívat.
Odvažuji se tvrdit, že zaměření pěstování lesa se smrkem na shora uvedené tři okolnosti by se mělo přibližně shodovat všude, kde smrk bude zastoupen, ať je tam původní či nepůvodní. Tzn. jak v oblastech, kde bude hlavní dřevinou na jeho přirozených klimaxových stanovištích (nebo se vyskytoval jako azonální taxon), tak na stanovištích mimo oblast jeho přirozeného výskytu jako přimíšená dřevina (příp. alochtonní taxon). Větší či menší pěstební rozdíly do jisté míry vyplynou z odlišně velkého podílu smrku v druhové skladbě porostů.
Relativně optimální způsob pěstování smrku jako hlavní nebo přimíšené dřeviny
Nemám v úmyslu popisovat zde dílčí součásti obou pěstebních postupů, které jsem shora uvedl jako zásadně důležité k dosažení pěstebního cíle, jak je dnes obecně deklarován a v jeho rámci tří důležitých charakteristik pro stabilní ekosystém. To ostatně stručně provedl prof. TESAŘ v LP 6/04 na str. 18, ačkoliv bez genekologického (teoretického) pozadí, a poznatky o tom jsou všeobecně dostupné. V této části mně jde o něco jiného: naznačit, proč je možné, aby se výběrný princip konečně stal uznávanou součástí obhospodařování českých lesů a nikoliv výjimečnou, spíše teoretickou libůstkou "naivních" lesníků, když: "Výběrný hospodářský způsob (lze klidně ztotožnit s výběrným principem v pasečném lese - moje poznámka) je nejjistější, nejúspěšnější cesta současného vysoce efektivního a harmonického plněné třech závažných úkolů lesnictví: dosahovat a zachovávat soustavnou vysokou produkci kvalitní dřevní suroviny, účinnou ochrannou funkci a další veřejně prospěšné funkce." (KORPEĄ - SANIGA, 1993).
Zatímco téměř nezávisle na stavu porostů a stanovištních podmínkách lze obecně využívat neholosečnou obnovní těžbu výběrem v určitém pořadí typů stromu (výběr zdravotní, zušlechťovací a zralostní), není tak zcela možné provádět to bez ohledu na stav porostu a stanovištní podmínky v případě výběru obnovní seče. Výběr relativně nejvhodnější obnovní seče stavu porostu a stanovištním podmínkám více či méně zřetelně podléhá. Ale nikoliv tak zásadním způsobem, jak se často zdůrazňuje. Stačí pohlédnout do některých přehledů diferencujících hospodářské způsoby (formy) podle hospodářských souborů, abychom se o tom přesvědčili. To znamená, že ve více hospodářských souborech jsou uváděny stejné obnovní postupy. Např. v "Programu trvale udržitelného hospodaření v lesích, výchova a obnova lesa" (ZEZULA 1997, účelová publikace Lesů České republiky s.p.) je maloplošná seč clonná uváděna u 13 HS, pomalý clonosečný postup hloučkovitý u 5ti apod. Podobnou "diferenciaci" uvádí u smrku i ŠIMEK (1974, 1993).
Stromová a skupinovitá forma výběrného principu (výběrové seče) umožňuje jeho využití v široké škále růstových podmínek (např. ŠACH 1996) a v rámci prakticky všech hospodářských dřevin, dub a borovici nevyjímaje. Rovněž LEIBUNDGUT (1956) konstatuje, že "výběrné principy mají neomezenou platnost pro všechny lesy a dřeviny". O možnostech využívání výběrného principu na Slovensku se vyslovuje KORPEĄ - SANIGA (1993) takto: "Teoreticky se může výběrný princip používat ve všech u nás vylišených vegetačních stupních. Avšak jako produkčně efektivní a funkčně žádoucí koncepce je jak u nás tak v celé Evropě vázána na lesní ekosystémy s vysokým podílem dřevin zejména jehličnatých, tolerantních na zastínění. Největší a nejméně problematické uplatnění výběrného principu je u nás v lesích 5., jedlo-bukového a 6., smrko-buko-jedlového vegetačního stupně. Pro ochranný charakter vysokohorských lesů, i přes určité těžkosti, by měl mít výběrný princip v horských smrčinách ve výškovém rozpětí 1 100 - 1 400 m n.m. široké uplatnění."
Z diferenciace obnovních postupů podle hospodářských souborů a využitelnosti jednoho a téhož postupu ve více HS, tj. v podstatě podle přírodních růstových podmínek, lze soudit, že toto hledisko je ve skutečnosti mnohem menším diferenciačním základem, než za jaký se vědecky považuje. Pro ten účel má, podle mého názoru, mnohem větší význam konkrétní hospodářský stav porostů: zakmenění-zápoj, porostní zásoba, zdravotní stav, zabuřenění, jakost, přírůst apod. Pravděpodobně z podobných důvodů např. REININGER nediferencuje svou hospodářskou metodu - těžbu cílových tlouštěk - podle stanovištních podmínek. K tomu uvádí KOŠULIČ ml. (1999) toto: "REININGER ve své knize nediferencuje svou metodu důsledně podle stanovištních podmínek ani podle dřevin. Pro přijetí těchto myšlenek lesnickou veřejností, navyklou na bezesporu špičkový servis našich typologů, to je možná "taktická" chyba. Avšak zásady, které v knize rozebírá, jsou natolik obecného charakteru, že to autor při psaní knížky za chybu nepovažoval. Praktické uplatňování těžby cílových tlouštěk samozřejmě určité diference vyžaduje."
Závislost obou prominentních typů obnovní seče - výběrové i skupinovitě clonné - na stavu porostu a jeho prostředí je přibližně stejná, protože prakticky stejný je i prvopočátek obnovy v jejich rámci (dobrý zdravotní stav porostu, menší náchylnost k poškozování větrem a větší k samoobnově, vhodný stupeň zakmenění - neměl by v průměru klesnout pod 0,7, atd.). K odlišnostem dochází teprve později při dalším rozvíjení obnovy tím či oním postupem.
Zlověstný je dnes stav lesa a jeho růstového prostředí. Je demonstrován především špatným zdravotním stavem mnoha porostů, sníženým zakmeněním (řídkostí) pod 0,7, sníženým přírůstem, špatnými vláhovými poměry, problémy se samoobnovou na živných stanovištích, škodami zvěří na lese aj. To s naprostou jistotou vylučuje univerzalitu jedné či dvou obnovních sečí, ale nevylučuje převahu jejich využívání v jim odpovídajících podmínkách. Častým a doporučení hodným postupem bude využívání kombinací seče základní s doplňkovou, včetně malých holosečí ve zdůvodněných případech.
Závěr
Dřevinou budoucnosti a tedy i významově nejdůležitější může být smrk jen v horských a "těsně" podhorských oblastech 6. až 8. LVS, kde může být bez obav základní dřevinou. Všude jinde, kde takovou být nemůže, nemůže sehrát ani roli dřeviny budoucnosti. To není slovní hra. Považovat smrk všeobecně za dřevinu budoucnosti, mohlo by, pod vlivem snadnosti jeho pěstování v mládí, svádět k jeho nadměrnému, mnohde přímo škodlivému preferování (jak se to ostatně mnohde dosud děje). Za hlavní cíl racionálního, skutečně přírodě blízkého, ekologicky motivovaného LH považuji prolomení osudového ohrožení všech lesů mírného podnebního pásma všemi možnými škodami a živelnými pohromami, což se týká hlavně porostů se smrkem. A to takovými pěstebními systémy, které mohou položit základ přírodě co nejbližším druhovým skladbám a dlouhodobě podporovat návrat k přirozeným genetickým strukturám alespoň hlavních porostotvorných dřevin, včetně, ba hlavně smrku. Proto by se lesy s jejich účastí, resp. kde mají být hlavními dřevinami, měly obhospodařovat aspoň v rozsahu 50 % výběrným principem, výběrovou sečí, která to umožňuje relativně nejlépe, ačkoliv cílem nemusí být "hned" výběrný les.
Červen, 2004.
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com