Přírodě blízké lesnictví

http://pbl.fri13.net/ – Alternativnč˝ lesnickč˝ ďasopis

Jedle, jedle, jedle ...

(28.9.2004 11.15, M. Košulič st.)

(Do diskuse o jedli v Lesu zdar)

J. Metzl, já a bezpochyby i řada dalších lesníků jsme vděční p. Ing. J. Lisníkovi, že začal diskusi o jedli. Skvělá to dřevina takřka nad svým hrobem si to rozhodně zaslouží, je-li alespoň stín naděje na její záchranu. A jsem jistý, že je. A tak se mně nedivte, že v ní pokračuji. Tentokrát navázáním na článek Ing. Lisníka v LZ 6-7/2004, aniž bych si činil sebemenší nárok mít v ní poslední slovo, ba budu zklamán, bude-li. Článek Ing. Lisníka je natolik „hutný“ a obsahuje několik „nových“, v diskusi dosud nezmíněných, leč důležitých poznatků, že mně dává znovu příležitost říci k problému ještě několik dalších jak teoretických tak praktických poznámek. Přitom rozhodně nechci sehrát roli brouka Pytlíka, který „všechno zná, všude byl a na vše zná tu jedině správnou odpověď“. Neznám ji, ale snažím se o to, třeba i na základě vlastní hypotézy logicky odvozené z poznatků z literatury, z viděného vlastníma očima a osobně vykonaného. Nejdříve však zmíním aspoň něco z toho, co z jedle dělá tak trochu tajemnou dřevinu.

Vlastnosti jedle, na které existují protichůdné názory

Jedle se již dlouho jeví jako ekologicky komplikovaná dřevina. Již před 50 roky ji DANNECKER (1955) nazval „mimózou naší lesní zóny“. „Vadí jí prakticky všechno“ (MÁLEK, 1978). Jako důkaz toho něco málo uvádím.

Vlivy pasečného hospodářství: Jde o rozsáhlou problémovou oblast, někdy povrchně jindy podrobněji mezi lesníky známou. U nás o ní podal zevrubný výklad J. KONŠEL (1931), v Německu souborně v poslední době např. M. HORNDASCH (1993). Shrnu v bodech: - holou sečí se předčasně likviduje mnoho semenných stromů jedle, - při standardních clonných sečích, jako součásti pasečného hospodářství, dochází k rychlému, předčasnému uvolnění a poté úplnému odclonění nárostů s fyziologickými, chronickými až akutními důsledky ve stavu ojehličení stromů (vyšší transpirace dosud stinných jedlic, jejich opad jako obrana stromu proti tomu při zásadní změně porostního klimatu ve smrčinách, poté řídnutí korun), ztráta vitality, zdůraznění toho jednovrstevnými, stejnověkými smrkovými porosty s drastickým úbytkem smíšení (příměsi listnáčů, hlavně buku). K tomu vyjádření několika autorů:

GAYER (1889): „Přírodě mnohem blíže vyrůstá jedlový porost v nestejnověkých než stejnověkých formách. ...“

BARGMANN (1913): „V protikladu k holosečnému a clonnému systému musí být čistě nepravidelný skupinovitý provoz (Femelschlagbetrieb) označen za provoz, který je pro zachování jedlových lesů nejvhodnější.“

VANSELOW (1949): „Jakož pro přirozenou obnovu vůbec, jsou stinné dřeviny jedle a buk a jejich směsi se smrkem pro skupinovou seč právě předurčeny. Smíšené porosty těchto tří dřevin jsou proto ideálním předpokladem pro použití skupinové seče. Z ní GAYER vycházel při odvození ideje skupinové obnovy….“

SCHREYER (1986) vystoupil ve své směrnici pro zakládání smrko-buko-jedlových porostů bezvýhradně pro používání skupinové seče a k tomu uvedl potřebná obnovní opatření a cíle v její dále rozvinuté optimální formě.

?ádný z těchto autorů a mnoho jiných v úvaze o obnově porostů s jedlí nepřipadl na možnost využívat holé seče.

Tak trochu oponující názor uvádí např. MLÁDEK, 1978: „K ústupu jedle (odumírání) docházelo o 50-100 let dříve než došlo k zavedení holosečného hospodářství; jeho vlivy nejsou však takového rázu, aby znemožnily pěstování nebo dokonce odumírání autochtonní dřeviny.“ Z HORNDASCHova (1993) historického průzkumu o jedli v podstatě vyplývá, že ústup jedle v „předpasečném období“ byl převážně jen místní a zpravidla způsoben buď nějakým lokálně destrukčním vlivem na stav lesního prostředí, resp. určitým výrazně hospodářsky zaměřeným způsobem těžby, který „poškodil“ růstové prostředí jedle, či likvidoval přímo ji (např. těžba „Holandských jedlí“ v 16.-17. století).

Špatné zacházení s jedlí: V podstatě vyplývá ze všech nedostatků pasečného hospodářství ve vztahu k obnově a trvalému zachování jedle. Proto jen krátce shrnu: krátká obnovní, zejména zmlazovací doba, rychlé uvolňování a poté odclonění nárostů; tím vším se podporuje vznik nepřirozeného růstového rytmu s osudnými důsledky: kratším fyzickým věkem, rychlejším růstem v mládí (viz dále), větší náchylností ke stresům, nemocem a škůdcům (KONŠEL, 1931, KORPEĄ, 1961), vznik nestrukturních porostů. Názor řečený k tomu J. KONŠELem (1931) jsem uvedl ve svém prvním článku v LZ 9/03 na str. 13. KONŠEL v něm v podstatě vystihl ekologicky uznávaný fakt, že problémy způsobené organizmu prostředím jsou ve skutečnosti často problémy fyziologické (BEGON, HARPER, TOWNSEND, překlad 1997) s osudnými důsledky.

Vztah jedle k půdě: WAPPES (1896) zastává názor, že jedli se dobře daří méně v závislosti na půdním druhu a mnohem více na čerstvosti půdy a příznivé poloze; dále uvádí, že na půdu neklade žádné větší nároky než buk a její pěstování slibuje ještě úspěch na půdách s pokryvem borůvky a také na takových, kde odstraňování hrabanky její těžbou vedlo k zániku buku, pokud jsou dostatečně čerstvé. DANNECKER (1948) považuje jedli na územích jejího rozšíření za vysloveně k půdě lhostejnou.

Proti více autory zastávanému názoru, že jedle je půdně vágní, se rozhodně ohradil KÄLBLE (1979); považuje to za nepřípustné zevšeobecnění, které se vztahuje jen na výchozí horninu. Podle jeho poznatků mají druh půdy a půdní typ, se zřetelem k výzkumu STOFFLERa (1979), velmi zřetelný vliv na rozšíření jedle. K uvedenému se připojuje i HORNDASCH (1993). Stojí ovšem za povšimnutí, že jedle je na jedné straně v půdních nárocích skromná, na druhé straně ale ráda roste na nejtěžších půdách, které již nejsou pro jiné dřeviny vhodné.

Vztah jedle k atmosférickým srážkám: BÜHLER (1914) stanovil jako spodní hranici přirozeného rozšíření jedle 800 mm ročních srážek. K podobnému účelu sestavil MARTIONNEN tzv. index aridity. Podobný názor na vliv srážek na výskyt jedle sdíleli i ZENGRAF (1949/50), PERRIN (1931) aj. Dnes se již z tohoto vláhového limitu slevuje. PLÍVA (1980) uvádí, že v nižších LVS bývá jedle hojná v blízkosti teplých nížin, pokud mají tyto polohy alespoň 700 mm srážek. To ostatně potvrzuje i pozorování, že např. významnou zvláštností franckého jedlového území jsou nízké srážky, které při průměrné roční teplotě 8^°C dosahují jen 600 – 780 mm. Tato klimatická skutečnost stojí zejména v protikladu ke zmíněnému názoru BÜHLERa o 800 mm ročních srážek jako dolní hranici pro rozšíření jedle. I z mnoha jiných případů lze konstatovat, že roste a poskytuje dobrou produkci i v oblastech značně sušších, než se dosud traduje. Jakoby některé populace jedle zůstávaly věrné odkazu „suchojedle“ z alpského prostoru a z Korsiky.

K ekologickému rozpětí a genetické proměnlivosti jedle: U MÁLKA (1982) se dočítáme, že šlo o dřevinu podle půdního a klimatického rozsahu jejího rozšíření se širokou ekologickou amplitudou; to by v podstatě mělo znamenat, že i se značnou genetickou proměnlivostí; naopak POKORNÝ (1982) uvádí, že jedle se vyznačuje velmi malou proměnlivostí. O zúžené genetické variabilitě čteme i u MÍCHALa (1992), který se dokonce zmiňuje o tom, že tento stav genetické variability jedle, lze, podle jedné z posledních hypotéz, považovat za „spouštěcí mechanizmus“ většiny jejích současných bioekologických potíží. Od HORNDASCHe (1993) se dozvídáme: „Je třeba mít stále na paměti, že jedle je náročná a citlivá dřevina s relativně úzkou ekologickou amplitudou. Proto je její úspěšný růst přísně vázán na určité životní podmínky. Každý pokus obejít její druhově vlastní nároky a každé zjednodušující zacházení s ní, zejména podobné péči o smrk, vede naprosto nesporně k neúspěchu, ke zklamání a nakonec všude pozorovatelné rezignaci při pěstování jedle.“

Poměrně malá proměnlivost jedle může mít jednu, a to pozoruhodnou genetickou příčinu: od doby její migrace v postglaciálu do současného jedlového areálu uplynula zatím jen poměrně krátká doba, aby se na nové prostředí adaptovala změnami svého genofondu a vytvořila plně adaptabilní eko- a klimatypy. POKORNÝ (1982) uvádí, že jedle spolu s bukem byly posledními z hlavních dřevin, které v poledové době pronikly z refugií do našich lesů a vklínily se do středních poloh mezi pásmo dubové a smrkové. I podle MAYERa (1979) může být odumírání jedle na severní hranici areálu podmíněno zmíněnou genetickou příčinou tím, že počet 10-20 generací po její imigraci je příliš malý k vytvoření stanovištně nových ekotypů, žádoucích pro některé nové podmínky (odolnost k suchu, mrazu apod.). (Jedle a buk k nám asi doputovaly teprve v pozdním atlantiku, okolo 3000 př.Kr. a jedle dosáhla svého největšího rozšíření až okolo 1500 př.Kr. (asi v subboreálu). Severního území výskytu dosáhla pro dlouhou migrační cestu až okolo 800 až 1300 př.Kr.)

Vztahy jedle k jiným dřevinám, zejména buku: Názorová protichůdnost je v této věci pěstebně nejdůležitější a svádí k jednomu velkému pěstebnímu omylu, jak dále uvádím: Např. MARŠÍK (1982) doporučuje pěstovat jedli se smrkem a borovicí, ale varuje před smíšením s bukem, popř. i s dalšími listnáči. Ani J. KREJZLÍK (1972) není nakloněn pěstování jedle s přimíšenými listnáči, které doporučuje odstraňovat z čistých jedlových kultur od nejútlejšího mládí.

Zcela odlišný postoj ke smíšení jedle s bukem a ost. listnáči shledáváme u německých autorů. Mnoho jich totiž výslovně vyžaduje smíšení jedle s listnáči, zejména s bukem - DRESCHER, NEGER (1907), OFFNER (1956), GAYLER (1962), MINUTIILLO (1978), KREUITZER (1981), REININGER (1992)-, a celá řada dalších. Všeobecné hodnocení buku jako „matky lesa“ se, podle HORNDASCHova názoru (1993), v prvé řadě týká jeho úzkého vztahu k jedli. Proto DRESCHER(1987) nazval buk „matkou jedle“, zatímco MINUTIILLO (1978) přisoudil jedli roli „otce lesa“ pro její nepopiratelné vlastnosti: vysokou stabilitu proti větru, velký růstový potenciál, odolnost proti zastínění aj. Ve vztahu buku k jedli je třeba zdůraznit zejména tyto skutečnosti:

• kořenová konkurence mezi oběma dřevinami je velmi malá, protože kořenový systém buku se rozkládá podstatně výše než jedle; to je tím výraznější, čím je půda těžší;

• zásobování jedle srážkovou vodou je ve smíšení s bukem mnohem lepší než se smrkem, protože: - smrk transpiruje 3× více než jedle (NEGER 1907), - intercepční ztráty u smrku jsou 26 %, u olistěného buku jen 8 %; stékání vody po kmeni buku je 15× vyšší než u smrku (proto jsou ztráty vody intercepcí příměsí buku k jedli značně sníženy); dále KREUTZER (1981): - v důsledku hladkého kmene a listů buku spadne až k půdě pod bukem 65-75 % srážek již při slabém dešti; z ročních srážek 1000 mm pronikne k půdě pod jedli 600 mm, pod bukem 800 mm. Podle GAYLERa (1962) „Zásobování vodou prostřednictvím buku je snad hlavní důvod, proč jedlové lesy s příměsí buku jsou podstatně zdravější a přírůstavější než čisté jehličnaté lesy. V suchých letech byla příměs buku pro jedli životně rozhodující.(…) … po ztrátě účasti listnáčů, která se skládá z 80-90 % z buku, následuje ztráta podílu jedle.“

V soužití jedle s bukem je ještě jedno pozoruhodné: vzájemná záměna v témže prostoru. Zmiňuje se o ní REININGER (2000) na základě poznatků z Rumunska (SMEJKAL-BINDIU, 1995). Tento jev spočívá v druhově specifickém využívání jen některých částí slunečního spektra. Sluneční světlo není našimi dřevinami využíváno v celém rozsahu vlnových délek. Některým částem spektra dávají přednost. Jedle přednostně využívá krátkovlnnou modrou složku slunečního spektra, zatímco červenou část spektra dlouhé vlnové délky korunami propouští. Nároky buku jsou opačné. Dává přednost červené spektrální složce, modrou propouští. Tím si lze vysvětlit, proč při zmlazování pod porostem nachází jedna dřevina lepší světelné podmínky pod clonou jiné dřeviny. Jedlovým semenáčkům pod bukem se právě dostává více požadovaného modré světelné složky, naopak buku pod jedlí složky červené. Nakonec ještě co říká KONŠEL (1931): „Je žádoucno, aby tato dřevina u nás původně s bk vládnoucí byla udržena jako hlavní součást našich porostů ve směsi s bk, sm a s několika snad jinými dřevinami vtroušenými. ...“ Ostatně neproslavila snad jedle lesnicky již proslulou hercynskou směs sm – jd – bk ? ?ivotně důležité smíšení jedle s bukem bylo pozorným lesníkům částečné známé již v 18. století a v nové době je mnoha znalci jedle znovu zřetelně vyzdvihováno. Přesto se z toho v pěstební praxi zřídkakdy vyvozují potřebné důsledky. Např. dnes se ještě často předobnovou zakládají přísně od sebe oddělené čisté skupiny jedle a buku (v předsunutých kotlících). Ve smyslu příznivého vlivu buku na jedli je to nepromyšlené, schématické pěstební opatření; to neodpovídá ani biologickým nárokům jedle, ani požadavkům na ekologicky fundované, skupinovitě smíšené lesy; to vše nakonec vrhlo některými neúspěchy na skupinový princip špatné světlo. Proto má být naopak buk (příp. jiný listnáč – třeba klen) do jednotlivých jedlových skupin plošně rozptýlen, tj. vtroušen jako vrůstavý či přímo úrovňový prvek.

Vztah jedle ke světlu: Zastavme se u klasika (P. SVOBODA, 1953): „Jedle je dřevina stinná...Ve stadiu mládí vydrží nejen silné, ale i dlouhé zastínění a proto její nárost vydrží dlouho pod matečným porostem... nárost nesnáší náhlé uvolnění, dlouho žijící jehlice se nesnadno přizpůsobují změněným světelným poměrům. Proto právě nejpříznivější podmínky pro vývoj jí skýtá les výběrný.“ POKORNÝ (1982): „Jedli řadíme mezi dřeviny stinné. V mládí skutečně vydrží silné a dlouhé zastínění, třeba i několik desítek let. Na pozvolné uvolnění reaguje pak normálním přírůstem. Rychlé uvolnění jí škodí. Ovšem je třeba si uvědomit, že zastínění prospívá jedli jen v mládí do stáří 10 let, delší silné zastínění jen „vydrží“, ale není pro ni optimem.“ K tomu dodávám: považujeme-li za optimum ontogenetického vývoje druhu poměry v přírodním lese během období jeho „normálního“ vývoje, pak relativním optimem je doba překryvu dvou generací, daná světelnými nároky hlavních dřevin. U jedle tento překryv trvá, podle MACKŮ-MÍCHALA (1999), cca 150 let na 33 - 83 % porostní plochy. Uvážíme-li tedy, že v hospodářském lese věkových tříd se v nejlepším případě doporučuje doba clonění jedlového porostu ve zmlazovací době cca 1/5 (asi 30 - 40 let), praxí se však realizuje v délce cca 1/10 (cca 15 let) uvedeného údaje pro přírodní les, pak nás musí okamžitě napadnout jedna z hlavních příčin soudobé existenční krize jedle, ale i ostatních klimaxových dřevin a pasečného lesa vůbec - biologicky neúnosně krátká doba clonění jedlového podrostu s již známými osudnými důsledky. V souvislosti se vztahem jedle ke světlu jsem v rozsáhlé literatuře o jedli nenalezl jediný údaj, který by se vyslovoval pro obnovu či kultivaci jedle na holinu.

Připomínky k článku Ing. Lisníka v LZ 6-7/04:

1) „Autoři obou článků (Košulič, Metzl) jsou primárně fandové výběrného hospodářského způsobu a předpokládají obrat k lepšímu v pěstování jedle pouze při změně celého systému hospodaření.“ -

Fandové zmíněného skutečně jsme (přesněji řečeno: za daných poměrů jsme stoupenci hojného využívání „výběrové seče“ v jí odpovídajících podmínkách, tj. výběrného principu v lese věkových tříd; a to je nutné odlišit od „výběrné seče“ ve výběrném lese), ale obrat v pěstování jedle k lepšímu nevidíme pouze při změně celého systému hospodaření; to bychom skutečně byli nepolepšitelní .... Není totiž bezpodmínečně nutné ihned měnit celý systém hospodaření (sotva by to šlo), ale v prozatímním rámci převážně ještě existujícího pasečného lesa tento systém upravit je vysoce žádoucí; tzn. tam, kde má mít jedle zastoupení v cílové skladbě aspoň 10 %, začít uplatňovat ve vhodných porostech (viz dále) výběrovou seč na rozdíl od clonné seče (vysvětlení viz STANĚK: Lesní zákon v teorii a praxi, 1996, str. 101).

2) „...dnes se obecně hovoří o tom, že jedle jako klimaxová dřevina naopak ke zdárnému pozdějšímu vývoji dlouhá období hlubokého zástinu vyžaduje...“ -

O potřebě dlouhodobého hlubokého zástinu pro jedli nemůže být řeč a nikdy jsem takto její světelné nároky nedefinoval. Ovšemže je vhodné, aby jedlový podrost byl zpočátku, asi 10-20 let hlouběji až hluboce cloněn (podle vlhkosti stanoviště), protože to podporuje jeho spontánní atoredukci. Ale postupně by měla navazovat dlouhá lehká clona - polostín. Ve svém článku v LZ 9/03 jsem tuto lehkou clonu několikrát zdůraznil. Důvody jsem uvedl. Zejména důsledky rychlého odclonění jedlového podrostu či přímého růstu na holině vyplývající z porovnání dvou růstových křivek: stromů zdravých, v raném věku déle cloněných a proto pomalu rostoucích a stromů chřadnoucích, se špatnými korunami, které v mladí nebyly cloněny a proto rostly rychle a tudíž s ohledem na budoucí zdravý vývoj nevhodně. Dnes jen doplňuji: z letokruhových analýz při výzkumu ústupu jedle v Beskydech (VINŠ 1982) vyplynulo, že „odumírající jedle s více proschnutými korunami a výraznějším poklesem přírůstu v poslední době zpravidla vykazovaly výrazně vyšší tloušťkový přírůst v mládí, než relativně zdravější jedle s méně proschlými korunami v témže porostu. Naznačuje to větší ohrožení v mládí rychleji rostoucích uvolněných jedinců jedle ve srovnání s jedinci postupně odcloňovanými s pomalejším vývojem.“

Změněný růstový rytmus jedle vyrůstající od mládí za nadbytku světla se také záporně promítá do vývoje odolnostního potenciálu celé populace jako zcela zásadní jev: Pasečnému způsobu vlastní obnovou v jedlové populaci postupně převládnou pionýrské genotypy. Přitom se postupně změní povaha celé populace v „r-strategickou“ genetickým posunem, tj. v podstatě v pionýrskou (k tomu dochází poměrně brzy opakovaným pěstováním jedle za nadbytku světla, pasečným pěstebním postupem). To má pro stabilizaci takového společenstva dalekosáhlé důsledky: převaha pionýrských genotypů vytváří počáteční, příznivou stabilitu typu resilience (pružnosti jako guma). Ta však s přibývajícím věkem klesá, ale nový typ odolnosti typu rezistence (odolnosti skla), typický pro klimaxové dřeviny s genetickou strukturou převážně s klimaxovými genotypy (K-stratégy), nevzniká, resp. vzniká v malém rozsahu. Nedochází totiž k záměně dřevin s novými adaptacemi a typem rezistentní odolnosti jako při standardní sukcesi či řádné umělé obnově přes přípravné dřeviny. Takovým vývojem odolnostního potenciálu celé populace jedné či více dřevin v porostu pochopitelně klesá jeho ekologická stabilita jako celku s tomu odpovídajícími špatnými důsledky – zrodila se pro lesy potenciální pohroma (netřeba rozvádět). Vůbec by přitom lesníka nemělo zmýlit, že někdy a někde jedle, vysázená na paseku, zpočátku „dobře“, tj. rychle odrůstá, jak si většina lesníků přeje a je z toho dokonce „nadšena“. Rychlý růst většiny členů populace klimaxové dřeviny v mládí je sice znakem její vitality a biologické vhodnosti, ale jako pionýrské dřeviny, krátkodobé životnosti, z dlouhodobého hlediska funkční trvalosti lesa, který má vytvořit, neefektivní. Tzn. dokladem biologické nepatřičnosti její genetické struktury pro daný účel, tj. založení perspektivního klimaxového společenstva solidní ekologické stability - chová se jako pionýr se změněným, v daném případě nežádoucím růstovým rytmem.

3) ?e uplatnění hlubokého zástinu je podmíněné úrodností - vlhkostí stanoviště, jak připomíná Ing. Lisník, je samozřejmě logické. Takovou adaptaci mnohé populace získaly, když k nám migrovaly z jihu. Skutečná „jedlová stanoviště“ však takový požadavek snadno splňují, resp. je na nich snadné zajistit relativně příznivější vlhkostní podmínky regulací zakmenění a postupnou výstavbou členitého (stupňovitého) zápoje. A kde takové podmínky pro jedli nejsou nebo je již nelze zajistit, tak tam prostě neroste, protože se pro své poměrně malé adaptační rozpětí ani malým ekologickým odchylkám svého prostředí nedokáže dost pružně přizpůsobit. To je dáno, už opakuji „posté“, její poměrně malou genetickou proměnlivostí a tedy i adaptabilitou. A to snad může být i odpověď na všechny podivnosti v jejím chování, které se, nikoliv jen Ing. Lisníkem, v této diskusi připomíná.

4) „...Hlavní provozní problém je ale v tom, že pro dnes už převážně jen vtroušeně zmlazenou jedli budeme těžko upravovat obmýtí a obnovní dobu na úkor spontánních kvalitních zmlazení např. buku a smrku.“ -

Při naplňování požadavku „prodlužování zmlazovací doby“ (rozlišuj od „obnovní doby“) nejde v podstatě ani tak o zmlazovací dobu jako takovou, ale clonu, kterou přitom vytváří mateřský porost. Tam, kde jej již nelze z různých důvodů dále předržovat a tím ani jeho clonu, lze ji zastoupit náhradní clonou co nejrychleji dosazené rychleji rostoucí dřeviny (např. klenu, na světlejších místech osiky, modřínu). Nejúčinněji ovšem tam, kde se jedle zmladila aspoň v nevelkých skupinách. Ulehčenou situaci máme tam, kde je porost dostatečně tloušťkově diferencovaný. V takovém případě postačí, když se slabší stromy nechají co nejdéle dorůstat do tlustších až tlustých. Nejenže se u nich uplatní světlostní přírůst, ale poskytnou i další potřebnou clonu pro podrost. Je „ideální“, když se mateřský porost vůbec i ve vyšším věku dotěžuje pomalu, neustále výběrovou sečí. Zatím není tak úplně pravda, pokud vím, že přesílené dřevo je neprodejné a bohdá nikdy nebude. O to by se měli zasazovat právě „jedloví“ lesníci.

Co o vhodném obnovním postupu ve smíšených porostech s jedlí soudí její znalec KORPEĄ (1968): „Z úzkého biologicko-pěstebního hlediska bychom tento problém (těžkosti s obnovou jedle) vyřešily velmi jednoduše. Pokusy i četnými praktickými zkušenostmi se potvrdilo, že aplikací zásad výběrného hospodářství v lese s výstavbou blízkou skupinovitě výběrnému lesu neexistují těžkosti s přirozenou obnovou jedle a zároveň se mohou dobře obnovovat i buk a smrk. Přitom současně nehrozí nebezpečí, že by se pro živelnost obnovy jedné dřeviny (např. buku nebo jedle) vytlačila z nové generace jiná základní dřevina. V úzkém plošném rozmezí při vhodně vedené výběrné seči podmínky mikroprostředí tak nekolísají, že se vyskytne dostatek vhodných prostorů pro vznik i plynulé odrůstání všech dřevin.“ Podle poznatků H. RENINGERa se velmi podobně uplatňují pěstební zásady výběrové seče na bázi „těžby cílové tloušťky“, uplatňované v pasečném lese věkových tříd (výsledky jsem viděl ve Schläglu a v Julbachu v Rakousku).

5) „Vybaveni takovými poznatky (z článků Košuliče, Metzla), šablonovitě je přenášíme všude, jenže pracujeme v podmínkách většinou složitějších.“ -

V jiných než pro jedli v zásadě „příznivých“ podmínkách by se zpočátku s jejími obnovami nemělo začínat. To je první zásada racionálního postupu v LH. A pro jedlová stanoviště, která by se měla pro jedli vybírat přednostně, jednotně platí skoro všechno o ní dosud řečené. To „jednotné“ tedy není šablona, ale objektivní potřeba. Mimoto je v jedlovém hospodářství uznávanou zásadou, že pěstební nuance podle detailů stanovištních a provozních odchylek, vyžadují od místního lesního hospodáře znalosti, chuť a nemalou kreativitu.

6) Tam, kde jedle už „svou existenci nevratně prohrála v soutěži s bukem“, nezoufejme. Prostě tam jedle nebude. Pro bioekologické efekty smíšení tam zatím, v této generaci porostu postačí buk. S jedlí ať si tam poradí někdo z příští generace. Často se však v takových porostech nacházejí místa s natolik hlubokým zastíněním, že tam přece jen nějaká jedle přežije a také jednotlivými jedinci k našemu údivu odroste. Jen si vzpomeňme na pěstební počínání barona v. Rottenhana v jeho lese: vůbec se v podstatě nestará, co se zmladí, ale aby to byla místně vhodná hospodářská dřevina. A jaký má les!

7) O genetické korozi jedle... S výrazem „genetická koroze“ třeba zacházet opatrně. U jedle, a klimaxových dřevin vůbec, se začíná vyskytovat tam, kde v minulosti byla nejméně 1× obnovována na větší holé ploše s plným světelným požitkem. Tím signalizuje, že i nadále snáší obnovu na holině, v mládí tam rychle roste, zkrátka, že se z ní začíná stávat pionýrská populace; ale současně „svítí červeně“, tzn. varuje, že nemá dobré předpoklady dožít se vysokého věku a příští generace lesníků tam s ní může mít zdravotní potíže. A právě taková jedle v soutěži celkem snadno dožene buk, když se jí k tomu dostane výhodné postavení, třeba na porostním okraji, v obrubě kotlíku apod. a tím i větší světelný požitek. Ale vůbec nevíme, zda to není něco jiného než genetický posun (koroze); možná „jde o individuální součást genového pokladu druhu, jež má náhodně adaptaci převládající v Kalábrii (v glaciálním refugiu)“ (KAŇÁK, 1999). Sotvakdy budeme vědět, jak to s takovými jedinci je ve skutečnosti, tedy, zda tam nejsou i jiné než jen genetické příčiny takových jevů (např. klimatické, mikroklimatické, půdní aj.) – v zásadě však skoro vždy souvisejí s „genetikou“ populace. To ani není tak důležité. Důležité však je to, abychom věděli, že existuje potenciální možnost „pokažení“ genetické struktury jedle nesprávným pěstebním postupem a ohrožení jejího budoucího zdravotního stavu a stability takové populace. A že tím může být ohrožena i stabilita celého porostu, kde se taková jedle vyskytuje ve větším zastoupení. V zásadě je tedy důležité, aby „jedlový“ lesník o věcných důsledcích existence takového jevu věděl a pěstění jedle tomu případ od případu přizpůsobil. Už víme jak.

8) „Proč už více než 100 let prohráváme zápas o obnovu jedlin, když už tak perfektně víme, jak se má postupovat?“ –

Odpověď je nasnadě: Víme mnohé (ale ne každý, kdo jedli pěstuje), ale zdaleka nikoliv perfektně. Mj. to dokládají i odlišné názory různých odborníků na řadu vlastností jedle a způsoby jejího pěstování, jak uvedeno shora. A tedy, jak se zdá, na vině je i bioekologická komplikovanost této dřeviny. Ostatně: „Vědět, jak se to dělá, není těžké, těžké je jen udělat to“ (čínské přísloví).

9) „Zbytky jedle nám zůstaly už jen ve starých a přestárlých porostech, vzhledem k jejich rozpracovanosti, zdravotnímu stavu nebo ohrožení větrem si jen těžko dovedu představit, že bychom zde dále prodlužovali obnovní dobu nebo že bychom tyto porosty, které jsou už často nezvratně podrostlé bukem, ještě podsazovali jedlí?“ -

Správná poznámka. Řešení toho se v podstatě týká bod 4). Ovšemže tehdy, když tam, tj. v již „starých“ porostech, je ještě reálná naděje na přirozenu obnovu jedle, nebo když tam již její nárosty existují nebo když ji ještě lze podsázet. Pokud je ve zmíněných porostech již „dobře“ zmlazen buk a skutečně se tam nevyskytují ani žádná volná místa (aspoň 1-2arová) pro možné doplnění jedlí, pak není co řešit: jedle tam prostě nebude, nač si zoufat a „vyrábět“ problémy, kde nejsou. (Řečeným řešení jen naznačuji, na detaily musí každý použít vlastní hlavu.)

10) Z mnohého shora řečeného, i z názorů většiny jedlových odborníků vyplývá, že jedle je mimořádně citlivá dřevina. Jako taková citlivě reaguje na kdeco. Kdo chce, nechť pátrá po příčinách. V této diskusi již bylo také vzpomenuto kdeco. Vítám, že se pěkně „rozběhl“ i p. Ing. Lisník, který, na rozdíl ode mne, jedli právě teď také pěstuje. Zvláště je mně sympatické, že o jedlových problémech tak hluboce uvažuje. Bohužel mne však tak trochu mrzí, že dosud sám nepřišel na to, jak za současného stavu řešit v porostech dlouhou, tedy aspoň 40letou obnovní dobu, jak o ní mluvíme s J. Metzlem. Jeho přirovnání na str. 17 LZ č. 6-7/O4 pokulhává na obě nohy a s ohledem na to, co o jedlí ví, si bezpochyby nezaslouží, kdybych řekl, že mnohé ve svém přesvědčení o možném pěstování jedle i na holinách „nepochopil“.

Dovoluji si tudíž závěrem říci několik jednoduchých, leč „jedinečných“ zásad pro pěstování jedle, k nimž jsem jednak sám dospěl z mého dlouhého styku s touto dřevinu, jednak z mnoha literárních poznatků, tj. zkušeností jiných:

• jeden z nejdůležitějších jsem trochu zmínil v bodu 4): jsou-li rámcové ekologické podmínky příznivé (půda, klima atd.) lze jedli pěstovat jak na holině tak pod porostem, ale v obou případech pod ochrannou clonou: buď mateřského nebo pomocného, přípravného porostu při obnově na holině, a to v obou případech dlouhou lehkou clonou (kromě počátku obnovy, kdy by měla být hlubší), v celkovém trvání aspoň 40 let;

• na pasece pod přípravným porostem to je jasné a vcelku „snadné“, s využitím mateřského porostu však o něco složitější: k relativnímu optimu dospějeme tehdy, když se část obnovní doby předsune do předmýtního věku okolo poloviny obmýtí (40-60 let), samozřejmě do nahodilých porostních mezer, světlin po různých vlivech, a míst se sníženým zakmeněním výchovou (přitom odmítám diskutovat o škodách zvěří a v tom „radit“ nebudu; kdo chce les skutečně pěstovat a zvláště jedli, nemůže být tolerantní ke zvěří a tento problém si musí vyřešit, jinak ať na jedli zapomene);

• s obnovou jedle lze samozřejmě začít i ve starších porostech, ale s využitím dodatečné, náhradní clony pro případy více či méně nutného předčasného domýcení starého porostu; pro takový účel, ale nejen pro něj, je nutné jedli obnovovat (podsazovat) skupinovitě s vtroušeným listnáčem; důsledně chránit každý podúrovňový strom (to samozřejmě od počátku výchovy) jakékoliv dřeviny a na světlinách (v kotlících) houštinky všech možných dřevin, aby z nich postupně vznikla, pokud možno, dodatečná náhradní clona; nejlépe ovšem ponecháním slabých (slabších) stromů dorůstat do tlustších s využitím jejich pokračující clony pro podrost;

• skutečnost, že porosty ze směsi sm-bk-jd jsou dnes většinou již nezvratně zmlazené bukem a jedle tam tudíž má malou naději dodatečně se obnovit, sotva napravíme; ani netřeba (jde jednoznačně o důsledek špatného obnovního postupu); jedli je nutné zmlazovat jako první dřevinu, když porost má ještě vysoké zakmenění, „beznadějně“ vysoké pro obnovu jak buku tak smrku, ale vhodné pro jedli;

• cestu do jedlového „nebe“ je nutné hledat ve výběrové seči nebo aspoň seči skupinovitě clonné, příp. v metodě „cílových tlouštěk“, která není v podstatě nic jiného než také právě výběrová seč více o tom viz v mé knize „Cesta k přirozenému hospodářskému lesu“, zatím vydané na CD (2004);

• porosty a místa pěstování jedle je nutné pečlivě vybírat (nejvhodnější jsou ta, kde se již vyskytují „krycí houštiny“, a to i v jednovrstevných, halových porostech);

• nejspolehlivější cestou do pekel je předčasné a rychlé odstranění ochranného krytu pro jedli (takových míst znám u nás celou řadu a tak mně neříkejte, že každý, kdo pěstuje jedli, o ní již „všechno ví“); standardní clonné seče s 20-30letou obnovní dobou a 10-15letou dobou zmlazovací jsou pro jedli krátké; k tomu jeden citát DANNECKERa (1955), proslulého pěstitele jedle: „Dříve byla zmlazovací doba jedle 60-70 roků, dnes se udržuje málo vhodně na 35-40 letech“; před obnovou smrku a buku by jedle měla mít výškový předstih 1-2 m, před bukem dokonce větší předstih.

Srpen, 2004

Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com