Přírodě blízké lesnictví

http://pbl.fri13.net/ – Alternativnč˝ lesnickč˝ ďasopis

Výběrný princip

(31.1.2005 20.57, Milan Košulič st.)

O výběrném principu jsem se poprvé dověděl na lesnické fakultě v Brně. A to o trochu více než jiní posluchači, díky mému postavení pomocné vědecké síly u prof. POLANSKÉHO. Ten totiž byl tak velkým stoupencem výběrného lesa, že o něm mluvil při každém drobném popudu. Popravdě řečeno jsem však praktické příklady tohoto typu lesa v té době ani neviděl, resp. viděl jsem jen náznaky pokusů o něj na několika profesorových dlouhodobých výzkumných plochách v křtinských lesích. A tak mé tehdejší konkrétní představy o výběrném lese byly vskutku dost mlhavé.

O to větší bylo moje potěšení, když jsem krátce po nástupu na své první lesnické místo na tehdejší SLH Město Albrechtice zjistil, že se v jeho oblasti nachází dokonce samostatná "hospodářská skupina výběrného lesa". Vůbec nevadilo, že vlastně šlo o jedinou nevelkou (několik ha) enklávu bývalého selského lesa, sice smíšeného (převážně ze všech domácích jehličnanů včetně borovice), skupinovitě různověkého, tloušťkově a výškově dost diferencovaného, ale s nečetným zmlazením a tedy s nepříliš výrazným charakterem skutečné "výběrnosti". Poté jsem se ve funkci vedoucího provozu na LZ několik let i osobně zúčastnil několika vyznačování těžby v tomto porostu. Po změně působiště jsem jej i nadále čas od času navštěvoval. Vlna technizace počínaje 60. léty s honbou za procenty co nejvyššího využití těžebně-dopravní techniky s novým rozmachem holosečného hospodářství poté vcelku slibně se rozvíjející albrechtický "výběrný les" bez milosti smetla z mapy. Na léta pak došlo k naprostému útlumu jakýchkoliv úvah o rozvoji smysluplného, biologického pěstění lesa, natož snah alespoň v některých porostech o přiblížení se výběrnému lesu. Ani pro mne z toho nebylo úniku. Pěstebně jsme spali jako šípková Růženka. Netřeba rozvádět.

Přeskočme 30-40 let. Součástí velkých porevolučních změn je i to, že nejen můžeme navštěvovat zahraniční příklady přírodě blízkých tvarů lesa včetně vyběrného, ale některým z nás se dostává do rukou starší i nová zahraniční literatura o nich; nemluvě o možnosti se pro pokus o převod dnešního lesa na les (vzdáleně) výběrný svobodně rozhodnout. Jednou z takových knih, a to od autora H. REININGERA "Das Plenterprinzip" oder Die Überführung des Altersklassenwaldes (Výběrný princip nebo převod lesa věkových tříd, vyšlo v r. 2000), právě disponuji. Protože jejím obsahem je pozoruhodný problém pohledem někdejšího znamenitého lesního praktika a lesnického spisovatele, dala mně popud vrátit se k výběrnému principu tímto článkem. A to s oporou o zmíněnou knihu i vlastní, v posledních cca 10 letech nově získané poznatky k věci; včetně pohledových vjemů alespoň náznaků výběrných tvarů lesa. Ty jsem viděl jednak ve Schläglu u H. REININGERa, jednak v malých, leč velmi zajímavých porostních částech, zcela náhodně "objevených" na lesních správách na Krnovsku, tzn. v částech lesa, bůhví proč, celá desetiletí těžebně opomíjených a tedy s náznakem přechodu k výběrnému lesu.

Zásady výběrného principu (dále jen VP)

Nejdříve je nutno zmínit věci, které by měly již být běžně známé. Výběrný princip (dále jen VP)poprvé definoval LEIBUNDGUT v r. 1956: "Výběrným principem se rozumí ty zásady péče o les a těžby, které lze odvodit z výběrného lesa a které platí pro všechny formy různověkého, zejména smíšeného vysokého lesa." Sestává z těchto bodů:

1. každý jednotlivý strom je nositelem určité výnosové možnosti a tím je i nejmenší těžební jednotkou (podle POLENA (1999) je lépe říci "nejmenší jednotkou hospodářské péče"),
2. těžba je prostředek péče o les a jeho obnovu,
3. cílem péče o les je nepřetržité zlepšování produkčních faktorů; v tomto úsilí se zakládají smíšené a více stupňovité porosty,
4. původní představa periodické generační změny je nahrazena pohledem na les jako na trvalé, stále se měnící a obnovující lesní společenstvo,
5. přirozená obnova v co nejdelší obnovní době,
6. pěstování lesa není výrazem určitého druhu těžby, ale úsilí o trvalé zvyšování a zlepšování organické produkce. (REININGER (2000) doplňuje: "Výnosová vyrovnanost a kontinuita v jednotlivých porostech.")

LEIBUNDGUT (1956) povyšuje každý z uvedených bodů na samostatný princip a dále píše: "Chápáno v tomto smyslu mají výběrné principy všeobecnou platnost pro všechny lesy a dřeviny. Jsou charakteristické pro aktuální pěstění lesa a patří dnes k základům chápání lesnické ekonomiky."

Stručný výklad jednotlivých výběrných principů

Ad 1) ?e každý strom je "jiný", se všeobecně ví, ačkoliv ne vždy respektuje. Odlišnosti spočívají v míře odchylek základních vlastností a znaků druhu: genetické proměnlivosti, znaků podmíněných stanovištními rozdíly a konkurenčními vlastnostmi, intenzity přírůstu a jeho trvání, kvality tvarů a dřeva, sociálního postavení v porostu, zdravotního stavu a náchylnosti k nemocem a stresům, schopností plnit ekologické funkce apod. V každém směru je jedinec druhu jasná individualita. Je tedy jisté, že porost bude takový, jací budou jeho jedinci. A je tedy i logické, že "výběr" - selekce - toho, co zůstane, a toho, co se má odstranit, je přísně zaměřen na každého jedince a jeho znaky (podle jakosti, přírůstu a sociálního postavení v porostu), a to po celý život společenstva, nejen při probírkách, bez časového omezení dobou obmýtní. "Z hodnoty a růstové schopnosti stromu se odvodí opatření pro jeho podporu nebo těžbu", uvádí REININGER (2000). Vrcholným cílem využití individuální diferenciace stromů je najít v porostu a postupně těžit, po předchozím zdravotním a jakostním výběru, zralé jedince, tj. ty, u nichž kulminuje přírůst (nebo po kulminaci), kdy je běžný přírůst roven průměrnému přírůstu věkovému, a přibližně pro tento okamžik stanovit pro daný porost cílovou tloušťku. Na druhé straně pak najít a podpořit stromy dosud přirůstavé a co do jakosti perspektivní jako cílové stromy, podle okolností bez zásahu oddálit rozhodnutí o stromech indiferentních.

Ad 2) Je pochopitelné, že hospodářský les musí mj. rovněž poskytovat dřevo. Proto musí být "čas od času" těžen. Důvodem je i to, že růstem se les neustále vyvíjí a tedy mění, zejména v korunovém prostoru. Tím se záporně i kladně formují koruny jednotlivých stromů. Dobrá koruna stromu je produkčním a ekologickým faktorem vysokého řádu. Proto koruny stromů a tudíž i porostní prostor vyžadují neustálou těžební regulaci. Nejen při výchově - probírkami. VP musí v podstatě pokračovat v intencích probírek i v mýtních porostech. Tím si porosty zachovají dobrý výkon v každém věku: regulují se ekologické faktory, "optimalizuje" objem i jakost přírůstu, upravuje druhová skladba porostu a jeho odolnost, upravují se půdní vlastnosti. Stávající kulturní les nepřirozených vlastností by bez těžby dlouho nepřežil, dokud by nezískal strukturu lesa přírodního nebo alespoň jemu blízkou.

Ad 3) ?e cílem péče o les je nepřetržité zlepšování produkčních faktorů, je logickým obsahem správy hospodářského lesa. Vyplynulo to z poznatku, že les se může vyvíjet k nejvyššímu prospěchu člověka jen na základě "dobrých" produkčních podmínek a výkonných nástrojů - stromů, jimiž v porostu disponuje. Cestou k tomu je neustálá selekce, třídění stromů a rozhodnutí o nich, jak uvedeno shora. Selekční těžbou se současně ovlivňují dva rozhodující produkční faktory: přístup vláhy a světla k půdě a ke korunám níže postavených stromů. Tím se zajišťuje regulace porostního prostoru. "Na dobrých stanovištích pokračuje růst i v druhé polovině obmýtní doby. Pokud se v této době porostní péče vynechá, obnoví se hustota porostu a poklesne jeho stabilita.(...) Příliš silné zásahy způsobují přírůstové ztráty, příliš nízké těžby zase růstu nevyhovují.(...) S přibývajícím věkem stromu vzrůstá potřeba světla. Vyšší stupně oslunění jsou nutné k podnícení fruktifikace. Ale jsou také nutné k prodloužení statutu solitérů jednotlivého stromu, k zachování stabilizační funkce v porostu. Pokud má být zachován rovnoměrný tloušťkový růst stromu s přibývající dimenzí, musí být osluněn. Také sociálně podřízené porostní složky vyžadují pro svou podporu a aktivizaci zlepšení světelného požitku. Konečně i během výměny generací se musí dostat více světla vrstvám v blízkosti půdního povrchu. Platí tedy požadavek trvalé absence úplného (hustého) zápoje korunové klenby" (zvýrazněno mnou) (REININGER, 2000). K tomu ještě připojuji MÍCHALOVO (1995) konstatování: "...kde smrčiny - pokud se dožijí mýtního věku - zůstanou nesmíšené, pak je nutné přispívat k jejich mechanické stabilitě včasně a trvale udržovaným volným zápojem s velkým odstupem kmenů, (...) je třeba odvrhnout ideál dokonalého horizontálního zápoje ...". Tím je pochopitelně modifikován i zlepšený průnik srážek k půdě. Velkou zásluhou VP je to, že selekční těžba probíhá po celý život porostu, nikoliv jen během jeho výchovy. S VP není tudíž slučitelný pasečný klid několik desetiletí před zahájením mýtní těžby. V záhlaví tohoto bodu uvedené slovo "nepřetržité" (zlepšování...) znamená doslova neustálou péči a tedy i selekci až do okamžiku mýtní těžby stromu. To ovšem znamená, že účelově zaměřenou, ale do krajnosti zjemnělou těžbou (viz dále) vytváříme v porostu i "něco jiného" než prostý výběr stromů podle jistých kriterií. Totiž to, že stromům, jejich různě velkým a věkem odlišným plošným částem zajistíme takové vzájemné postavení a růstové podmínky, že jimi podpoříme efektivní fungování samočinných růstových procesů; aby se les co nejdéle vychovával "sám", vlastními vnitřními, autoregulačními silami - biologickou racionalizací, jen s korekčními zásahy. To je vrcholným zájmem a také přínosem VP, ačkoliv ji LEIBUNDGUT ve své původní formulaci k bodům jeho charakteristiky výslovně nepřiřadil, ale vyplývá z celého ducha VP (ani podrostní hospodářství ji neobsahuje, protože v podstatě nemůže). S požadavkem "smíšení" jako součásti VP nejsou problémy. Je totiž i v podrostním hospodářství všeobecně uznávaným prvkem biodiverzity lesa a stupňování jeho ekologické a statické stability.

Ad 4) Představa generační změny v rámci VP spočívá v plynulé náhradě jedné generace porostu druhou, aniž by vůbec došlo k přerušení všech užitků plynoucích z konkrétního porostu, včetně mýtní těžby, a to na delší dobu, vymezenou snad ani jednou věkovou třídou. Podmínkou toho je víceméně plynulá porostní obnova v nitru starého porostu. Je velmi žádoucí, aby to bylo na co největší ploše porostu přirozenou obnovou. Není to ale rozhodujícím předpokladem využití VP. U toho se chvíli zastavme: K tomu REININGER (2000) uvádí: "Nezávisle na všech těžebních úvahách je nastupující přirozené zmlazení stále vítané, ale není žádným předpokladem pro těžbu cílových tlouštěk. Jakmile se zmlazení nedostaví, nahradí se uměle, příp. doplněním." K těžbě cílové tloušťky jsem v r. 1997 napsal: "Nedojde-li k obnově určité dřeviny při současné těžbě cílové tloušťky, dojde k ní při některém dalším zásahu. Na nic se nespěchá. Když se samoobnova nezdaří, podsazuje se!". Prof. POLENO (1999) se k tomu vyjádřil takto: "KOŠULIČŮV argument, že pro tento případ (absenci přirozené obnovy) přichází v úvahu podsadba, je příliš optimistický. Neuskutečněním nebo nezdarem přirozené obnovy se totiž ztrácí i ekonomická motivace tohoto způsobu hospodaření a bez ní nelze spoléhat pouze na podsadbu. Navíc je nutné vzít v úvahu i to, že podsadby s daleko menším počtem vysázených jedinců, než kolik by poskytla přirozená obnova, jsou daleko více ohroženy škodami při těžbě a vyklizování dřeva. Podsadby mohou přirozenou obnovu pouze doplnit o chybějící dřeviny, příp. doplnit pomístný nezdar, nemohou ji však zcela nahradit." Na to jsem dále reagoval takto (KOŠULIČ, 2001): "Líbilo by se více, kdybych napsal "nepodsazuje se, nýbrž porost se zlikviduje holosečí"? Pochopitelně se někdy stane, že se přirozená obnova z nejrůznějších důvodů vůbec nedostaví nebo se dostaví jen na malé části porostu. Za jistých okolností (viz dále) je pak úvaha o náhradě samoobnovy podsadbou na místě spíše než rozhodnutí o holoseči." Těmi jistými okolnostmi může být a) zájem o využití světlostního přírůstu mateřského porostu a tím i dosažení produkce vyššího podílu jakostního tlustého dříví včetně dalšího přírůstu dosud slabších stromů a jejich posun do vyšší, lépe placené hmotnatosti, b) biolekologický efekt starého porostu na podsazované dřeviny a podrost nové generace lesa. V obou případech, když to porost jinak ještě "dobře" umožňuje.

Ad 5) přirozená obnova je v zásadách VP povýšena na bioekologicky a ekonomicky důležitou prioritu. Jde v podstatě o spolucíl pěstění lesa. Její absence by totiž vlastníka lesa přišla na "pěkný" peníz v nákladech navíc, které by z tržeb za dřevo ukrojily pořádný krajíc. Netřeba rozvádět. Ale vysvětlit nutno požadavek, aby k přirozené obnově docházelo v dlouhé obnovní době. Dlouhá obnovní doba nejenže umožňuje dosažení více různověkého následného porostu a prodlužuje i fázi dorůstání v současném životním cyklu porostu a tím i jeho ekologickou a statickou stabilitu, ale umožňuje i prodlužovat zmlazovací dobu a dlouhodobě (nakonec i trvale) zachovávat nízkou těžební intenzitu při každém zásahu. A právě to je faktor přispívající k nastolení a delšímu trvání autoregulačních pochodů v nové generaci lesa, světlostního přírůstu na tlustších stromech a dorůstání dosud slabších stromů do mýtní zralosti, tzn. aby do ní dospělo co nejvíce stromů, a tím došlo k uplatnění jedinečného výnosového efektu VP. Mimoto VP uplatňuje takovou mírnou těžební intenzitu, která je právě vhodná pro startování přirozené obnovy, při každém zásahu. V podstatě "přesně" odpovídá ASSMANNEM řečenému stanovisku, že pro zahájení obnovy stačí jen velmi mírné snížení zakmenění na úroveň kritické výčetní základny, při které přírůst nepoklesne pod 95% stanovištně podmíněného přírůstového maxima. To znamená, že VP nejen vytváří ty relativně nejlepší podmínky pro obnovu a její dlouhé trvání, ale přitom je zachovává i pro dlouho vysoký přírůst přežívající porostní zásoby. Co do prostorového situování těžby je VP vůči samoobnově velmi pružným a vstřícným postupem: podle toho, o jaké stanoviště a obnovovanou dřevinu jde (co do její slunnosti), lze využít jednotlivý či hloučkovitý až skupinkovitý výběr zralých stromů k obnovní těžbě. Jen v první fázi obnovy, na jejím počátku se VP (výběrová seč - Plenterschlag) prakticky shoduje se skupinovitě clonnou sečí (Femelschlag), je-li tato seč prováděna s citlivě nízkou těžební intenzitou. Ale hned v druhém kroku se od sebe liší. Při uplatnění VP se žádná jednou založená skupina dále nerozšiřuje, nýbrž další se vkládají mezi ně. Z obnovované skupinky nakonec má vzniknout jeden, nejvýše dva nové mýtní stromy. Při skupinovitě clonné seči má naopak ve skupině vyrůst zpravidla více stromů a skupiny se postupně rozšiřují, až nakonec dojde k odstranění celého starého porostu, často zbytečně předčasně, a tedy v podstatě k pasečné formě obnovy.

Ad 6) Kromě principu trvalé selekce lze usilovat o trvalé zvyšování a zlepšování organické produkce jen určitým druhem těžby, jak jím doplňuje REININGER (2000) poslední bod LEIBUNDGUTOVÝCH zásad VP: "Pokud se má dosahovat požadovaného stupňování výnosu, přísluší výnosové, resp. těžební rovnováze přednostní postavení. Rovnováha přírůstu a těžby (kdy těžba je přibližně rovna součinu běžného přírůstu a počtu let návratné doby - moje pozn.) je zcela první předpoklad výběrného principu a garancí pro výstavbu plně výkonného trvalého lesa. Má se uplatnit svým účinkem od počátku využívání výběrného principu. Výnosová vyrovnanost přispívá k efektivnějšímu obhospodařování lesních porostů, které dále vede k zachování výstavby trvalého lesa, stupňování jeho ochranné funkce, úrodnosti stanoviště a lesní estetiky."

Podstatnou součástí VP co do výše objemu těžené hmoty je jeho zcela jednoznačné vymezení při každém zásahu, po plném rozvinutí VP, nejnižším možným objemem, který je nutné ve víceméně pravidelných intervalech ještě realizovat, aby se vývoj porostu trvale udržoval "v pohybu", porostní zásoba se v pokročilém věku neúnosně nezvyšovala, co nejdéle se zachovaly funkční autoregulační pochody v porostu a ten ještě dobře přirůstal. Jde tedy o trvale nízkou těžební intenzitu, nejnižší z možných, která se přibližně shoduje s běžným přírůstem porostu za těžební periodu. V případě průměrných smrkových porostů to je 40-50 m³/ha za 5-6 let. Přitom je příznivé to, že zakmenění porostu klesá po dlouhou dobu velmi pomalu (za 4 decennia o 1-2 stupně). Zvláště důležitý je pak stabilizační efekt nízké těžební intenzity, vznikající návykovým efektem, zejména ve smrkových monokulturách v převodu: z výzkumu na Šumavě (VICENA-PAŘEZ-KONOPKA, 1975) vyplynulo totiž toto: pokud intenzita těžby za 6tileté období nepřekročila 50 m³/ha, byly škody větrem ve většině porostů (96%) hospodářsky jen málo významné; a to je "přesně" intenzita těžby odpovídající výběrové seči a takto příznivý je i její stabilizační efekt v porostech s převládajícím smrkem. Zásahová intenzita, zaměřená na rovnováhu těžby a přírůstu se omezuje na odčerpávání "biologického přebytku porostu", srovnatelného s tou částí pralesů, která by byla vyloučena přirozenou mortalitou. Tím výběrná rovnováha zaručuje trvalé zachování produkčního potenciálu s konstantním přírůstem a tedy i trvalost lesa na daném místě (REININGER, 2000).

Závěr

Závěrem uvádím názor prof. POLANSKÉHO. V debatách o výběrném lese poukazoval na jeho jednoduchost a tedy i zvládnutelnost prakticky každým lesníkem. Vždyť jej vlastně uvedli v život "lesnicky nevzdělaní" selští vlastnící lesů, když začali těžit původní lesy. Těžili jen to, co ve svém hospodářství potřebovali, výjimečně něco navíc, třeba když měli v rodině svatbu. Jemně, s citem ve všech stromových vrstvách a v podstatě všechny typy stromů, ovšemže i ty nejlepší (ale málo), když je právě potřebovali. Ale zásadně, jak bychom dnes řekli - nízkou těžební intenzitou, tj. "málo". V tom však zřejmě hlavně spočívalo tajemství jejich úspěšného "pěstění lesa". A s tím také lze úspěšně zahájit i převod stávajícího pasečného lesa věkových tříd. Zpočátku na les smíšený a všeobecně více diferencovaný, aniž bychom vůbec mluvili o nějakém jiném příliš vysokém cíli. Ale i s tím, že budeme od mládí porostu důsledně zachovávat přinejmenším tloušťkovou diferenci. Typ stupňovitého lesa se pak dostaví automaticky jako úplav. Nepopírám, že tímto článkem tendenčně propaguji výběrný princip. Důvodů k tomu mám habaděj. Nicméně nenabádám k jeho masovému využívání. Zato ale k promyšlenému postupu a vyzkoušení, to stokrát ano. A dále nabádám využít konečně i u nás poznatky, za nimiž v posledních letech jezdí do Německa a Rakouska hejna českých lesníků. Třeba tak, že lesní hospodář vybere na každém revíru několik málo porostů, které označí v LHP, zapíše do kroniky, a začne v nich důsledně hospodařit podle zásad VP s tím, že každý zásah v nich popíše v jednoduché samostatné evidenci.

Leden 2005.

Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com