Přírodě blízké lesnictví

http://pbl.fri13.net/ – Alternativnč˝ lesnickč˝ ďasopis

Ještě jednou k zalesňování zemědělských půd

(23.1.2005 20.16, M. Košulič st.)

Myšlenku vměšovat se do problematiky zalesňování zemědělských pozemků jsem původně chtěl definitivně opustit. Měl jsem dojem, že k tomu již bylo snad vše řečeno. Omyl. Některé informace ve sborníku ze semináře o zalesňování zemědělských půd (dále jen ZP), konaného 30. 9. 2004 v Pelhřimově, a poté článek "Strategie zalesňování nelesních půd" v LP 1/05 mne totiž znovu "překvapily" a proto i přiměly vyslovit se k tématu ještě jednou.

Co v obou textech považuji za chybné, z čeho tyto chyby plynou a jak to změnit?

1. Přímá kultivace cílových dřevin na holé plochy

Za chybné považuji to, že za součást hlavního způsobu zalesňování ZP se připouštějí všechny cílové dřeviny včetně jedle a buku přímou kultivací, tj. bez využití přípravných porostů pionýrských dřevin. To znamená v rozporu s přírodním procesem osídlování holých ploch sekundární sukcesí. Oba texty se k tomu vyjadřují přibližně stejně. Ve sborníku např. čteme: "Jedle spolu s bukem by však jako přimíšená dřevina (ve sm porostech) neměla chybět, nebrání-li její příměsi jiné důvody." A dále "V podmínkách dubových bučin až smrkových bučin, ... lze buk, zejména při zalesnění živnějších zemědělských půd, použít jako hlavní dřevinu nebo ve větších nesmíšených skupinách." Nebo: "Na většině stanovišť je obecně použitelná směs smrku, buku, klenu a jedle. Příměs jedle je těžko zastupitelná zejména na půdách ovlivněných vodou,..." (To o příměsi jedle samozřejmě platí, ale provedeno jinak - viz dále.) Bříze, jeřábu a osice, jako vysloveným pionýrům, se v článku přiznává jen výplňová funkce. Ve sborníku je sice uvedena zmínka o nedoceněném významu břízy bělokoré a pýřité pro zalesňování ZP, ale "nic víc". To obojí je zajisté pravda. Je však pro mne nepochopitelné, že zejména "strategický" článek o zalesňování ZP výslovně neobsahuje přímo zásadní, obligatorní potřebu nejdříve založit přípravný porost pionýrských dřevin. A to kromě umělou obnovou i ponecháním částí, příp. celých menších ploch jeho spontánnímu vzniku. (To by měla dotační pravidla vhodným způsobem zahrnout.) Chybí také vysvětlení genekologických vlivů přípravných porostů pro odpovídající vývoj společenstev klimaxových dřevin a ekologickou stabilitu nového lesního ekosystému na ZP.

2. Nerespektování základních genekologických vlastností lesních dřevin vyplývající z bodu 1

Nerespektuje se na jedné straně primární genetická podstata dřevin (= příslušnost k r- nebo K- stratégům - v podstatě k pionýrům a klimaxovýn druhům co do bionomické strategie), na straně druhé jejich evoluční povaha - schopnost neustále se vyvíjet a tedy i měnit (pochopitelně nikoliv vždy k našemu obrazu). Oba typy dřevin v přírodě něčemu slouží, jinak bychom měli "jedlobřízu", "bukoosiku" apod. Příroda využívá různé životní strategie dřevin při osídlování "holých" ploch v procesu sukcese. V nerespektování těchto zákonitých přírodních jevů, viditelných v lese snad na každém kroku, vidím, spolu s klimatickými změnami, základní příčinu celé soudobé lesnické bioekologické krize a, bohužel, i potenciální ohrožení nového lesa na tisících hektarů nově zalesněných ZP. Stručně zopakuji zdůvodnění:

Pionýři (r-stratégové) získali svou "předběžnou adaptaci" za podmínek dlouhodobého narušování svého původního prostředí. Proto jsou určeny jako první dřeviny k osídlování holých ploch v sukcesi, aby připravily lepší podmínky pro náročnější, citlivější cílové (vesměs klimaxové) dřeviny a nadále jim poskytovaly ekologickou ochranu. Vyznačují se časnou kulminací růstových procesů a poměrně raným odumíráním jedinců v porovnání s vývojem společenstva v rámci klimaxu. Jelikož jsou všeobecně konkurenčně "slabší", brzy ustupují a jsou nahrazováni konkurenčně silnějšími druhy klimaxového typu. Pionýrské stadium sukcese je samo o sobě relativně labilní; ale pružně labilní svou odolností typu resilience. Ve vývoji bioty na daném místě je však celkově stabilizujícím faktorem; podle okolností buď návratem ke stavu před narušením nebo změnou v následnou, odolnější biocenózu. To vede k nápadně urychlené konsolidaci lesního ekosystému (H. J. OTTO, 1994).

Klimaxové druhy (K-stratégové) dominují v "trvalých ekosystémech" s dynamicky ustálenými podmínkami prostředí. Pro ně jsou specializovány. V podstatě jsou opakem pionýrů. A tudíž v sukcesi jsou, na rozdíl od pionýrů, určeni k vytvoření závěrečného odolného společenstva. Sukcese se realizuje změnami rostlinných společenstev směrem k vyšší organizovanosti ekosystému. To vede k jeho vyšší ekologické stabilitě.

Aby to nebylo tak jednoduché, nutno doplnit ještě jednu genekologickou zákonitost ve vlastnostech druhů. Podobná proměnlivost jako mezi druhy (r- a K-stratégy) existuje i mezi jedinci v rámci druhu, na úrovni populace. V jedné a téže populaci druhu existují vždy v rámci jeho proměnlivosti dva extrémy, a to tím větší, čím je populace proměnlivější. Na jednom konci křivky proměnlivosti stojí individua úzce adaptovaná na stanoviště svého původu (klimaxové genotypy), na druhém konci individua takřka netečná vůči různým typům stanoviště i jeho náhlým změnám (pionýrské genotypy) (MAYER, 1979). To znamená, že populace takřka každého druhu je geneticky vybavena jak pro podmínky "klidné" existence v porostním nitru s možností nejvyšší produkce biomasy, tak pro extrémní situace ohrožující přežití, když se v nich druh náhodně ocitne - pro tyto situace je pionýrská složka populace existenční pojistkou. V populaci takřka každé dřeviny jsou tudíž zastoupeny genotypy pionýrské, klimaxové a přechodové orientace.

3. Genetický posun v populaci dřeviny jako odezva na rušivé vnější vlivy

Spočívá v tom, že přežívají pionýrské genotypy, kdežto klimaxová část populace víceméně ustupuje. Současně dochází i k zásadním změnám v jejím chování (tím výrazněji, čím častěji se opakuje obnova holých ploch klimaxovými dřevinami):

• nejdříve se dočasně zvýší vitalita a vznikne odolnost ekosystému vůči různým stresům typu resilience (chová se jako guma),
• se ztrátou nejcennějších (klimaxových) genotypů dochází i ke ztrátě přirozeného růstového rytmu - mj. schopnosti vytvořit odolné závěrečné společenstvo; v ekosystému nevzniká (nebo vzniká omezeně) odolnost typu rezistence (chová se jako sklo) a protože věkem klesá i resilience, je ekosystém nakonec nestabilní.

4. Teoretické předpoklady vzniku porostních směsí

Porosty na holých plochách by měly být zakládány tak, aby se postupně (jako v sukcesi) uplatnili r- i K-stratégové v procesu jejich záměny. Nejdříve ti první, pak ti druzí. A to se při přímé kultivací cílových dřevin (vesměs K-stratégů) na holiny a ZP samozřejmě neděje. Kromě změn v zastoupení různých genotypů v biocenóze během sukcese při osídlení holých ploch přímo klimaxovými dřevinami vyvolává stav ekologické nestability ještě jedna důležitá premisa: v rámci areálu každé dřeviny existují podmínky, které jí optimálně vyhovují, jiné pak, které jí sice ještě umožňují existovat, ale častěji je při nich vystavena nedostatkům vyvolávajícím stres; ten opět způsobuje pokles (ztrátu) vitality a snižuje u populace druhu konkurenční schopnosti vůči jiným druhům s rizikem vytlačení z biotopu (H.J. OTTO, 1994).

Přírodní reprodukce lesa na holinách může probíhat dvojím způsobem: jednak "řádnou" sukcesí, zahájenou pionýrskými dřevinami (viz nahoře) nebo náletem přímo klimaxovými druhy, což je samozřejmě také možné, ale pak se zvláštním vývojem biocenózy:

a) Když se na holině spontánně neustaví porost pionýrských dřevin, ale porost s převahou klimaxových druhů, např. smrku, dostaví se i u nich specifická dynamika přípravného lesa v důsledku převládající pionýrské složky dané populace. To znamená, že klimaxový druh je nejdříve sám sobě přípravným porostem. Porost z takové dřeviny, je-li nepěstován, se brzy rozpadá. Ale ještě pod jeho ochranou je postupně nahrazován novou generací téže nebo dalších klimaxových dřevin. V ní se již prosazují a postupně převládají klimaxově orientované složky populace (disruptivním výběrem). Závěrečné stadium zralosti- "optima" poté vzniká s jistým zpožděním (u smrku asi o 30 let) (KAŇÁK, 1988).

b) Jinak je tomu při umělém vnášení klimaxových dřevin přímo na holinu. Přitom je samozřejmě nepovažujeme za přípravný porost, ale očekáváme od nich konečný tvar plně produktivního a odolného lesa. Tzn. v podstatě s parametry normálního klimaxu. Jenže takový stav lesa tam v daném případě v zásadě nemůže vzniknout, protože v populaci víceméně chybí větší část klimaxových genotypů. Resp. ty, které přežily stadium mladosti vypadávají pro předčasnou ztrátu vitality buď současně s dožívající pionýrskou složkou nebo brzy poté. To je důsledek předčasného stárnutí populace s převahou pionýrských genotypů spojenou i s jejím rychlejším rozpadem. Lesní ekosystém nezískává "novou" odolnost typu rezistence, typickou pro závěrečný tvar lesního společenstva - klimaxu. Typickým příkladem toho jsou soudobé smrkové monokultury.

5. Cílové dřeviny patří pod přípravné porosty

Je-li v přírodě "zařízena" obnova holých ploch sukcesí s přednostním využitím pionýrských dřevin, pak by to mělo přírodě blízké lesnictví všeobecně napodobovat a samozřejmě i při zalesňování ZP. Z toho lze pro zalesňovací praxi odvodit: buk a zejména jedle na holou plochu nepatří, protože jsou to dřeviny vysloveně nepionýrské, klimaxové. Mezi dřeviny s pionýrskou strategií asi nelze zahrnovat ani dub, javory, jasan a lípu; patří k dřevinám středního typu, co do nároků na výživu dokonce k nejnáročnějším a ekologicky citlivým (zejména k mrazu); snad kromě jasanu jsou i dřevinami dlouhověkými, tedy s opačnými vlastnostmi než známe u pionýrů. Zejména o nich platí shora řečené o jedné z příčin vzniku stresu jako premisy pro vznik ekologické nestability. Všechny tyto dřeviny by proto také měly být kultivovány až do lehce stínivých přípravných porostů pionýrských dřevin, resp. modřínu či borovice s podobnými pionýrskými vlastnostmi; pro efektivní produkci i do lepších růstových podmínek. O jejich využití podobném pionýrům by se nemělo uvažovat. Ještě poznámku k dubu: k základním typům autogenní sukcese zařazuje MÍCHAL (1999) i sukcesi s dřevinami intermediárního typu (doubrav a smrčin); přitom uvádí: "Přípravný les ve fázi stárnutí (u nás ve věku cca 50-80 let) je v tomto typu sekundární sukcese postupně podrůstán dřevinami středních (intermediárních) vlastností (duby, lípy, jasany, habr, zčásti jilmy a javory, také smrk), které ve stadiu zralosti nabývají převahu nad relativně krátkověkými dřevinami pionýrskými...". Proto i dub je vhodné kultivovat pod řídké porosty pionýrů. Je vhodné připomenout i tento výrok I. MÍCHALa (1999): "V této souvislosti je pro plošně převažující 'pravá' klimaxová stanoviště s převahou (přinejmenším - moje pozn.) vyhraněně stinných dřevin žádoucí vzkřísit dlouho známé 'semisukcesivní' zakládání smíšených porostů pod přípravným lesem, vzniklým přirozeně (ovšemže i uměle - moje pozn.) a urychlovat podsadbami průběh stadia lesa přechodného. Dosud běžná praxe, kdy nálety pionýrských dřevin jsou z kultur a mlazin odstraňovány, je 'antiekologická' a plyne z falešné představy, že základem lesa musí být kultura cílových dřevin, vysázená na holině." A dále: "Často se lze v lese přesvědčit, že pro jeho rychlou obnovu by stačilo hermetické oplocení", to může znamenat i vhodnost ponechat menší ZP či části ploch větších ZP po jistou dobu přirozenému vývoji a později dolesnit nezmlazené částí - od počátku s oplocením.

Kromě zmíněného třeba také připomenout, že všechny cílové dřeviny, zejména listnáče, na holých plochách velmi trpí klimatickými extrémy, zvýšenými škodami myšovitými a zvěří. To je může kvalitativně "navždy" poznamenat. U jedle je pak prokázána i vyšší náchylnost k onemocnění a listovým škůdcům u populací rostoucích v mládí rychleji za nadbytku světla (DANNECKER 1955, KORPEĄ 1964, VINŠ 1982, HORNDASCH 1994). Na ZP tomu nebude jinak.

6. Prostorové uspořádání lesa na zemědělských půdách

S návrhem především skupinovitého uspořádání nového lesa na ZP se s autory obou textů ztotožňuji, ale nikoliv co do velikosti skupin a jejich založení přímo cílovými dřevinami. Stručně k jednomu z hlavních důvodů: k zachování stability ekosystému také napomáhá, kromě druhové a genetické diverzity, mozaiková frakcionizace mírnými narušeními s mírnou frekvencí a maloplošným rozpadem. Vznik druhových a strukturních "frakcí" spočívá ve specializaci malých narušení na určité objekty a stavy. Čím jemněji je mozaika lesa členěna, tím méně mohou vznikat velká narušení ekosystému jako celku a na větší ploše jej ničit. Velká narušení jsou výjimkou (H. J. OTTO, 1994). Zakládat tudíž z klimaxových dřevin velké skupiny až malé porosty je bioekologicky a stabilizačně chybné. Jde o způsob smíšení, jimž v podstatě nevznikají "nové hodnoty" lesního ekosystému jako celku (místo 1+1 > 2 vzniká 1+1 = 2). Zdá se, že naopak stále jsou oblíbené spíše větší než menší plošné části přimíšené MZD (viz např. i smíšení buku se smrkem v zalesňovacím projektu ve sborníku). K tomu se I. MÍCHAL (1992) vyjádřil takto: "Také dosavadní způsoby smíšení..., nevytvářejí většinou vhodné podmínky pro zvýšení stability lesních porostů. Jde často o výsadby listnatých dřevin (zejména buku) spíše v menších porostech nebo velkých skupinách, aniž by byly lépe využity zpevňující schopnosti těchto dřevin v porostech smrkových přimíšením buku v menších skupinách a hloučcích" (snad maximálně "na výšku porostu" - moje pozn.) V Česku platí tato uzance: hlouček = do 3 arů, skupinka = 3-10 arů, skupina =10-20 arů).

SCHÜTZ (1994) považuje za hlavní účel smíšených porostů snížení a rozdělení rizik, která ohrožují existenci lesa. Předpokládá se, že druhová diverzita mj. zvyšuje stabilitu ekosystému a tím snižuje riziko jeho poškozování. Rozdělení rizik se opírá o předpoklad vyšší adaptability směsi dřevin k měnícím se podmínkám prostředí. Obojího lze sotva dosahovat zakládáním porostních směsí ve velkých skupinách nebo dokonce v malých porostech (v článku horní limit 2500 m² se mně zdá příliš vysoký - poznatek z více míst u nás a v Polsku), ale co nejpodrobnějším promíšením; to je sice bioekologicky optimální, ale pěstebně problematické, a proto vyžadující jistý kompromis, tj. zakládání směsí v hloučcích (do 3 arů) až skupinkách (do 10 arů) s jednotlivou příměsí menší části MZD mezi nimi.

Shora řečené teoretické poznatky lze prakticky využít několika postupy:

• ponecháním celé plochy spontánnímu vzniku nárostu pionýrských dřevin, dle potřeby s celoplošným oplocením a přípravou půdy (např. herbicidem + orbou a pod.), s dolesněním cílovými dřevinami za 1-2 či více desetiletí, jakmile přirozeně vznikne funkční přípravný porost, nebo později,
• založením skupin pionýrských dřevin včetně modřínu, a to buď o velikosti do cca 10 arů (vhodné pro menší ZP) vždy pro budoucí podsadbu jednou cílovou dřevinou, nebo 2-3× větší (vhodné pro větší ZP) pro následnou podsadbu 2-3 cílovými dřevinami, v dané skupině prostorově od sebe oddělenými; mezi skupinami lze

  plochu ponechat spontánnímu vývoji s pozdějším dolesněním některým z cílových jehličnanů (sm, bo), nejlépe do míst s řídkými nálety některého pionýra,

  plochu zalesnit borovicí s přísevem břízy jako výchovné a zápojné dřeviny.

Skupiny lze nahradit pruhy o šířce 15-25 m. Ve všech případech jde nejméně o dvouetapové, nikoliv jednorázové zalesňování.

7. Jak se smrkem při zalesňování zemědělských půd?

Pokud se vůbec bude na ZP počítat se smrkem, pak jeho pěstování by tam mělo doznat zásadních změn: mj. zejména předejít jeho velkému ohrožení houbovými patogeny biologickou meliorací, nejlépe předkulturou pionýrských dřevin - na chudších půdách břízou, na úrodnějších osikou nebo olší. Její podsadba smrkem nejdříve za cca 15 - 20 let by pak odpovídala známé kombinaci smrku s břízou či osikou v podobě dvouvrstevných (dvojsečných) porostů pěkného vzhledu, solidní produkce a dobrého zdravotního stavu smrku na dlouho dobře "udržovaných" půdách. Tím by se dostalo smrku i na těchto jinak kritických půdách smysluplné a biologicky poměrně nejbezpečnější fytotechniky a naděje pro budoucnost. Příkladů takových postupů na mnoha místech Evropy najde zvídavý čtenář v literatuře mnoho (viz např. knížku KORPEĄa-SANIGy "Prírode blízke pestovanie lesa", Zvolen, 1995.) Větší stejnorodé smrkové části (nad cca 10-15 arů podle nadm. výšky a expozice) by se vůbec neměly zakládat. Vím, co říkám, neboť žiji v oblasti, kde před cca 100 roky byly tisíce hektarů kdysi zemědělské půdy na podhorských svazích zalesněny většinou čistým smrkem, dnes ve zuboženém stavu.

Závěr

Nedostatkem českého lesnictví v posuzování efektivnosti pěstebních opatření obecně a v obnově lesa zvláště, je absence posuzování věcí v širších souvislostech. Při zalesnění ZP jde o dohlédnutí vývoje založené kultury nejméně do dalších 100 let, mj. zejména co do potenciálních změn genetické konstituce a vývoje ekosystémové stability. Přitom je nutno v praxi mnohem více využívat dnes již dost bohaté poznatky z lesnické ekologie a genetiky. Právě i to je součástí vysokého profesionalizmu, etiky a odpovědnosti současné generace lesníků vůči našim potomkům, nemluvě o dodržování zásad trvale udržitelného hospodaření v lesích. Zalesnění ZP přímo klimaxovými dřevinami je, podle mého soudu, porušením principů trvalé udržitelnosti, protože se vytvářejí předpoklady ke změnám přirozené genetické podstaty dřevin během poměrně krátké doby několika generací lesníků, a to nežádoucím směrem. Poučení by se mělo patek philippe replica čerpat z genetických změn smrku a jeho soudobého chování, degradovaného za cca 200 let pasečného hospodářství na pionýra s tragickými důsledky v jeho stabilitě.

Ing. Milan Košulič, Město Albrechtice, K. Čapka 30, 79395, tel. 554 652 684

Leden, 2004

Publikováno v Lesnické práci 3/2005, rubrika "Diskuse".

Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com