MZD - jednoznačný přínos
(4.1.2006 17.42, Milan Košulič st.)
Meliorační a zpevňující dřeviny – jednoznačný přínos
Meliorační
a zpevňující dřeviny – jednoznačný přínos
Milan Košulič
st.
Zákonné ustanovení
o povinnosti zakládat lesní porosty s minimální
účastí melioračních a zpevňovacích
dřevin (dále jen MZD) z r. 1995, a tedy vlastně „povinně“
zakládat smíšené lesy, nemá
v minulosti českého lesnického zákonodárství
obdobu. Byla to revoluce. Všechno to ekologicky „zlé“,
co přinášely monokultury smrku a borovice, mělo
skončit. Mělo, ale nemohlo. Jako by se dítě narodilo se
zárodky smrtelné choroby. Tomu lze přirovnat zákonnou
povinnost kultivovat MZD, vesměs klimaxové, stinné či
polostinné dřeviny – nehledě na prostředí –
třeba přímo na holiny, a růstově je tam zajistit do 7 let od
jejího vzniku. Jejich přímá kultivace na holiny
totiž přinejmenším poškozuje genetický
kapitál daných populací, vitalitu, adaptační
schopnost a tím i ekologickou stabilitu lesního
ekosystému, který spoluvytvářejí.
Poučen školou, vlastními
i zprostředkovanými zkušenostmi s monokulturami
smrku se jednoznačně přikláním k odpovědi, že
s MZD jde jednoznačně o přínos pro lesy. Takto si
dovoluji vstoupit do diskuse navržené článkem pana
prof. PODRÁZSKÉHO v LP 8/05. Přemýšlím,
komu je tato diskuse určena. Laické veřejnosti sotva. Tu máme
na své straně. Kdo má rád přírodu a lesy
v ní, tomu je ekologizace pěstění lesa snad
sympatická, tak proč by mu v nich vadily MZD? Ale lesy
mají ještě ekonomický rozměr silně zajímající
každého vlastníka lesního majetku jako
potenciálního odpůrce MZD pro jejich údajnou
neekonomičnost. K nim lze přiřadit ještě stoupence
„starých lesnických pořádků“,
holosečného hospodářství, monokultur a z toho
plynoucí všeobecné hospodářské
jednoduchosti a neváhám říci i pohodlnosti
celého LH. U mnohých stále přežívá
přesvědčení, že monokulturní lesy jsou co do jakosti a
množství produkce i jejich obhospodařování
efektivnější. Nejsou. O tom je řada důkazů (DANNECKER
1955, HORNDASCH 1993, STANĚK 1997, REININGER 2000, aj.).
Při známé opatrnosti
zákonodárců lze i v případě MZD
předpokládat, že rozhodnutí o jejich zařazení do
českého lesního zákona bylo uvážlivé,
oprávněné a vůbec podložené nejméně
stoletou zkušeností o příznivých
vlivech listnáčů na lesy i životní prostředí,
jehož jsou součástí. Obecně by se mohlo zdát, že
na počátku jednadvacátého století by bylo
tak trochu zpozdilé znovu diskutovat o prospěšnosti MZD
v lesích. Zpozdilé to však rozhodně není
a má smysl dále diskutovat zejména o některých
zvláštních aspektech nebo z jiných
úhlů pohledu, např. o pěstování MZD se zaměřením
na jakost.
Doplněk k ekologickým účinkům
MZD
Samotný název MZD mluví
jasnou vysvětlující řečí, čemu vlastně v lesích
slouží. Přesto se k tomu ještě vracím poznámkou,
a to k velmi důležitému úseku ekologického
pěstění lesa, korelaci druhové diverzity a stability
lesa.
Je mnoho empirických
poznatků, že druhově bohatší přírodní
lesní ekosystémy jsou odolnější. Názor
ekologů však v tom není jednotný. V diskusi
o korelaci diverzita – stabilita se uvádějí
příklady vysoce synekologicky stabilní bučiny jako
přirozené monokultury či druhově pestrého, přesto
labilního tropického deštného pralesa).
A shrnuje se takto: „Diverzitu ekosystému tedy
nelze podle současných poznatků považovat za použitelné
kritérium pro hodnocení jeho stability“
(MÍCHAL 1994), „...zdá se, že přirozená
stabilita celkově projevuje sklon se zvyšovat s klesající
složitostí“ (BEGON et all. 1990). Pohledem sukcese:
její součástí jsou spontánní změny
druhové diverzity. Ta je v dané sukcesní
sérii zpočátku nízká, roste do středních
sukcesních stadií, ve vývojově vyspělém
ekosystému opět poněkud klesá. V této
intenci se v podstatě stupňuje i stabilita přírodních
lesních ekosystémů. U některých z nich tudíž
stabilita vzrůstá i v závislosti na druhové
diverzitě. Když vývoj lesního ekosystému probíhá
sukcesí, a to může být i při neholosečném
hospodářství, s klidným svědomím
proto akceptujme předpoklad, že korelace mezi diverzitou a stabilitou
s jistými výhradami existuje, neboť zvláště
je uznáváno toto: čím
více se porosty svojí skladbou a strukturou blíží
přirozenému lesu daného ekotopu, tím nižší
je riziko jejich narušení a ohrožení stability.
Přitom však nesmíme podlehnout iluzi představy, že
přírodní lesy na daném ekotopu jsou všeobecně
botanickou sbírkou velkého množství dřevinných
druhů. Je však pravda, že na bohatších půdách
nižších a středních poloh bývaly přírodní
lesy druhově pestré (pro informaci o přirozených
druhových skladbách u nás stačí
pohlédnout do „Hospodářských doporučení
podle hospodářských souborů a podsouborů“
v příloze LP 1997). Přírodní lesy tudíž
skýtají vážný podnět k napodobení
jejich druhové skladby i v lesích hospodářských.
MÍCHAL (1994) píše: „Už ruský
lesník MOROZOV (1903) považoval odolnost přirozených
lesních společenstev za výsledek soužití mnoha
generací zúčastněných druhů. Během tohoto
soužití vznikly zvláštní druhové
kombinace, optimálně přizpůsobené daným
podmínkám podnebí, půdy a topografie. Tato
hypotéza je přijímána přinejmenším
středoevropskými lesníky jako principiálně
správná.“ Dále se předpokládá,
že potenciálními nositeli ekologické stability
krajiny jsou přirozené ekosystémy. Racionální
využívání krajiny proto vyžaduje, aby část
jejich ekosystémů byla trvale v přirozeném stavu.
Chtějme však třeba po zemědělství, jako velkém
hospodářském uživateli krajiny, aby v tom bylo
důsledné. Když to začne konat, brzy vyhladovíme. Takže
usilovat o víceméně proporcionální
zastoupení přírodních lesních ekosystémů
spočívá převážně na bedrech lesníků jako
druhých velkých správců půdy v krajině.
Nemáme tudíž jinou volbu, než část lesů pěstovat
v přirozených skladbách a strukturách. Tuto
společenskou odpovědnost bychom nikdy neměli pustit ze zřetele. Ale
nejen to: racionální využívání
ekologie požaduje, aby část stabilizačních funkcí
v krajině byla zajišťována plánovitým
využíváním spontánních přírodních
procesů. I to je obrovská výzva pro lesní
pěstitele – když nikoliv přímo ponecháváním
části lesů skutečně plnému spontánnímu
vývoji (konat to na určitých částech lesa by
však bylo velmi užitečné), pak s tím, že
v podstatné části lesů se přírodní
procesy dle možností co nejvíce zapojí do
hospodářské činnosti. Ale to už je jiná
kapitola.
Ekologické
vlivy listnaté příměsi na příkladu vlivu na
jedli
O vlivu listnaté příměsi
na stav lesa se poměrně hodně dovídáme z různých
poznatků o směsích s jedlí. Např. zajímavé
je soužití jedle s dubem, zejména „stěhování“
jedle pod dub. ZENTGRAF (1949) sděluje, že jedlový nárost
ve smíšeném jedlovém porostu se vyhýbá
kořenovému prostoru vlastního druhu, ale brzy se
nachází pod dubem (a také pod bukem a borovicí).
Tím se jedle může lépe vyvíjet jednotlivými
předrosty a předzmlazenými skupinami, které jsou pro
její zachování nepostradatelné. Podle
zkušeností BARGMANNa (1913) dává jedle
přednost před přímým slunečním zářením
difúznímu odraženému bočnímu světlu a
cítí se pod jeho vlivem „veskrze dobře“.
To je příklad jedle v dubové a borové
cloně. Autor ještě dodává: „Obě zmíněné
dřeviny (dub a borovice) si proto zaslouží označení
nejlepších chův pro pěstování jedle“.
Podstatným výsledkem starobylé
formy neusměrňované lesní těžby bylo nejen výrazné
promíšení různých stromových
tlouštěk a výšek, ale většinou také
více druhů listnáčů (zejména buku, dubu, a také
tzv. vedlejších dřevin, břízy, osiky, vrb aj.),
které teprve umožňovaly stupňovité uspořádání
porostů. V růstovém společenství s listnatými
dřevinami nacházela jedle odedávna ten nejlepší
růstový prostor, v němž - v protikladu ke smíšení
se smrkem - se její koruna dobře vyvíjí a při
dlouho zachovaném přírůstu může dosahovat vysokého
věku a obdivuhodného růstového výkonu. Ostatně
je stará zkušenost, že ve všech smíšených
porostech lze pozorovat více nebo méně příznivé
vzájemné ovlivňování růstu dřevin. K tomu
se také zmiňuje SCHMIDLE (1971): „…Ve směsi
s jinými dřevinami roste jedle zcela zřetelně zdravěji a
lze ji poměrně snadno zachovat ve stupňovitém tvaru porostu…“
Smíšení listnáče/jedle je rovněž
nejjistější zárukou těch nejlepších
půdních vlastností a tím i výkonnosti a
stability porostu (HORNDASCH 1987). V důsledku snadného
rozkladu jedlového jehličí a listnatého opadu
vzniká většinou čistý mul nebo jen s malým
výskytem moderu, a to podle obsahu půdních bází
a zastoupení jedle. Snadná smáčitelnost této
humusové formy umožňuje rychlé pronikání
vody do půdy, takže nevznikají její ztráty
odtokem. K tomu přistupuje značně příznivé
zásobování jedle vodou v důsledku snížení
intercepce listnatou příměsí. To příznivě
podporuje čilý život mikroorganizmů, což celkově příznivě
ovlivňuje půdní dýchání a podporuje
příznivé podmínky zmlazování.
Nejen horní půdní vrstva, ale i hlubší
půdní prostor získává kombinací
tvaru a hloubkového účinku různých kořenových
systémů zúčastněných dřevin dalekosáhle
stupňovité prokořenění půdy. Tím v půdě
dochází k rychlé aktivizaci biologické
činnosti s příznivým vlivem na porost.
Ekonomika produkce smíšených
lesů s MZD
Je-li ekologická efektivnost
MZD v lesích „jistá“, není tomu
tak v případě perspektivní objemové a
jakostní produkce budoucích smíšených
lesů. Tyto obavy doprovázely přeměny jehličnatých
monokultur od jejich počátků. Trvají dodnes. V podstatě
se opírají o dvě známé, ale nesprávně
pojaté skutečnosti: jednak o rozdíly produkce smrčiny a
bučiny (jen o tyto monokultury však nelze námitky
opírat), totiž, že smrčina produkuje nejen vyšší
objem dříví, ale i více „lepších“
sortimentů, jednak o fakt, že listnáče se většinou
vyznačují značnou proměnlivostí hospodářsky
důležitých znaků a řekněme rovnou jejich „špatnými
projevy“ (větevnatostí, křivostí kmene,
vidličnatostí apod.). Např. sklon k vidličnatosti u buku
je mj. podmíněn labilní apikální
dominancí vrcholových pupenů (SCHÜTZ 1992) a
dostavuje se zejména po 15ti letech věku s rostoucím
přístupem světla při jeho kultivaci na holinách,
s přibývající vzdáleností od
stěny porostu (BERGMANN 1994). Na druhé straně je však
prokázáno, že rozdíly v produkci stejnorodé
smrčiny a smíšeného porostu smrku s bukem
(a právě s takovým typem porostu je třeba produkci
smrčiny srovnávat) nejsou velké, a pokud jsou, pak
zpravidla ve prospěch smíšeného porostu. Příklad
příznivého vlivu buku ve smíšeném
smrkobukovém porostu ve srovnání s čistou
smrčinou uvádí např. RIEGER, 1970 (in MRÁČEK
1989): produkce hmoty smrku v porostu z tří řad
smrku a tří řad buku ve věku 55-60 let byla v obou
porostech přibližně stejná, ve smíšeném
porostu však byla navíc hmota buku; přitom výskyt
silnějších stromů byl výrazně vyšší
ve smíšeném porostu. Mimoto je prokázáno,
že produkce smíšených porostů se výrazně
stupňuje prostorovým a věkovým uspořádáním
smíšení; hmotová produkce nestejnověké,
patrovitě uspořádané směsi s vertikálním
zápojem je podstatně vyšší než porostů
stejnorodých, stejnověkých a jednovrstevných.
Celkový ekonomický efekt však bude záviset
i na podílu jakostního dříví MZD. Jeho
nízké zastoupení povede k výnosovému
poklesu, k ekonomickému selhání přeměn a
tudíž i k vědomému odporu proti MZD. Ale tento
neúspěch bude většinou důsledek subjektivně podmíněných
chyb a omylů v pěstební péči o MZD, sváděných
na objektivní příčiny.
Pohled do ceníku sortimentů
dle dřevin jednoznačně ukazuje velkou ekonomickou přednost produkce
vysoce jakostních, cenných sortimentů MZD. Je tudíž
velmi nutné zaměřit pěstování všech MZD
na špičkovou jakost jejich dříví. Nejčastější
zastoupení MZD 20-30% je příliš vysoké,
aby bylo možné ignorovat v pěstební péči
požadavek jejich vysoké cílové kvality.
Z produkčního hlediska jsou listnaté MZD v lesích
smysluplné jen tehdy, poskytnou-li nakonec vysoký podíl
cenného dříví.
V diskusi o MZD se
však nemohu vyhnout kritice často u nás ještě
přehlíženého kvalitativního pěstebního
požadavku týkajícího se těchto dřevin. Tyto
ekonomicky jedinečné dřeviny, potenciálně schopné
poskytovat špičkovou kvalitu dříví, a proto i
vysoké tržby, ale, bohužel, také obtížně
pěstitelné, jsou u nás dosud často pěstovány, a
tu mně budiž prominut můj osobní názor, jako by cíleně
„na palivo“, tedy chybně. Ostatně nejde jen o můj názor;
již před roky, když jsem v jedné diskusi prosazoval
listnaté MZD do lesů, jeden „taxátor“ řekl
tuto připomínku: „Za celé roky, co
chodím po lesích, jsem neviděl jeden uměle založený
listnatý kotlík s jakostními jedinci.“
Dále popíšu
několik špatných pěstebních postupů jako
příčiny toho:
- jednotlivá sadba velkých
sazenic, ať v podsadbách či na holinách (na
holinách to je nejhorší), a to v nevhodně
velmi volném sponu; tzn. s absencí základního
prvku jakostní produkce – dostatečně husté sadby,
nejlépe téhož druhu;
- sice plošná sadba
ve skupinách či pruzích, ale s počty sazenic silně
redukovanými několika legislativně povolenými možnostmi
a tím se zhoršenými podmínkami
autoselekce na ekologickou stabilitu a umělým výběrem
na jakost,
- ještě stále hojně se
vyskytující poškozování MZD,
včetně jedle, zvěří, a to se špatnými
kvalitativními důsledky na cílovou jakost produkce,
- chyby v péči o nárosty
a výchově porostních částí MZD (rychlé
uvolňování a odclonění, často ještě
příliš silné zásahy nebo vůbec špatně
orientovaný výběr).
Zcela samostatnou kapitolou je
ochrana MZD proti zvěři
Škody na lesích zvěří
se již staletími vlečou a vlečou až dospěly do „moderních
dějin“ lesů s MZD, nad nimiž přejímá
patronaci sám lesní zákon. Tento patronát
trpí velkým nedostatkem: nedokáže ochránit
MZD před zvěří. Tím chci říci, že mnohé
tendence pěstovat MZD k vrcholu jakostní produkce dříví,
a koneckonců i ekologických účinků, ztroskotají
na škodách zvěří. Toho všeho by si měli
všimnout a konečně zásadně zasáhnout, „padni
komu padni“, zejména orgány státní
správy, dlouhodobého územního plánování
a ekonomové, neboť zvěří je ohrožována samotná
trvalost hospodaření v lesích, o jakostní
produkci MZD vůbec nemluvě.
Několik námětů pro
kvalitativně perspektivní vnášení MZD do
porostů
Zvýšené
ekologické stabilitě krajiny nejlépe vyhovují i
svými strukturami proměnlivé typy ekosystémů.
V lesích toho lze dosahovat různými způsoby jejich
pěstování. To znamená žádný
jediný, jednotný postup zakládání
smíšeného lesa s MZD, byť v místě
osvědčený, místním lesníkem třeba zvláště
oblíbený, ale více možných postupů. Snad
v této diskusi nebude od věci stručná zmínka
o několika možných způsobech zalesňování MZD
(např. bukem). Ačkoliv se v řešení obnovních
prvků liší, mají jedno společné: základní
plošnou jednotku, ať v ní má být jen
jeden jediný strom MZD v mýtním věku či
jejich větší počet ve skupině, vždy má tvořit
více výchozích jedinců pro jediný strom
cílový, aby si „příroda“ i člověk
mohli v dalším vývoji „vybrat“
jedince nejlepší:
1) skupinová výsadba:
zakládání skupinek buku o velikosti do cca 5 arů
(o ploše až na výšku porostu), a to podsadbami
jednak porostů obnovní třídy, jednak skupin pionýrských
dřevin jako přípravných porostů, 4-5 skupinek na 1 ha,
ale s další jednotlivou příměsí buku
mezi skupinkami; plný ha-počet sazenic jako pro dřevinu
základní;
2) zakládání
minihloučků buku (v podsadbách či v přípravných
porostech pionýrských dřevin jako ad 1); jejich
velikost odpovídá přibližně korunové projekci
mýtního buku, cca 25 m2, po
20-25 ks ve sponu cca 1×1 m; při cílovém
zastoupení buku 25% tj. 2500 ks na 1 ha a 100 minihloučků
s rozestupy jejich středů cca 10×10 m; cílovým
stavem je jednotlivá příměs buku rovněž v rozestupech
v průměru cca 10×10 m;
3) výsadba buku do smrkové
kultury přísadbou ke komoleným smrkům ve skupině cca 5
arů;
4) řadové smíšení
smrku s bukem: v 1. fázi se zakládá
smrko-olšová kultura (1 řada OL+3 řady SM nebo 3 řady
OL + 3 řady SM), v 2. fázi za 5-10 let se řady olše
doplní bukem a olše se postupně odstraňuje; v jiné
variantě se buk doplňuje ke komoleným smrkům v několika
jeho úzkých pruzích, tvořených 3 řadami
smrku, v plošném rozsahu 20-25%, řady olše
založené důsledně ve směru V-Z, aby přísadbu buku bočně
stínily, se dopěstují do mýtního věku;
5) MZD se v odrůstající
kultuře základní dřeviny (smrku či borovice) přisazuje
ke všem pařezům a jiným vhodným záštitám
s odrůstající olší (bř, jř)
vysázenou k nim před 3-5 roky při prvním
zalesnění, a to po 3-5 bukových sazenicích.
Závěr
Z hospodářského
hlediska nemůže být účelu vnášení
MZD do lesů plně dosaženo, pokud se současně nebude dbát o
produkci vysoce jakostního dříví. K tomuto
cíli musí být od počátku zaměřena
pěstební péče, a to postupy, které to
potenciálně mohou zajistit relativně nejlépe. To
znamená sice v různě uspořádaných obnovních
prvcích, ale vždy s přiměřeně vyšším
počtem jedinců určených pro jeden cílový strom
(asi 20násobkem) pro zajištění lepšího
přírodního i umělého výběru (v tom druhém
případě především na jakost). Důležité je
také využití takového způsobu zavádění
MZD, který zajistí odpovídající
počáteční clonu mateřským nebo přípravným
porostem z boku nebo shora po dostatečně dlouhou dobu (15-30
let), v různé světelné intenzitě podle druhu MZD,
a to z pěstebních a genekologických důvodů.
Snižování hektarových počtů sazenic MZD
kterýmkoliv z povolených způsobů je ve smyslu
hospodářského cíle – jakostní
produkce – nepřijatelné. V tomto smyslu by zákonná
ustanovení měla být novelizována, většinou
jako doporučení, pro jedli některými ustanoveními
závaznými (např. její počáteční
clonění).
Ing. Milan Košulič st., Město
Albrechtice září, 2005
Nabídnuto LP 11.9.2005
Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com