K obnově šumavských lesů
(30.3.2006 20.07, Milan Košulič st.)
Události na Šumavě sleduji od samého počátku.
Z několika zdrojů včetně projížďky a procházky napříč
jejími poničenými lesy v doprovodu pracovníků ŠNP jsem získal
o problémech Šumavy základní představu. Od počátku
mám také nutkání z několika důvodů se aspoň
k některým vyjádřit. Otálel jsem do přečtení článku
mluvčího NP a CHKO Šumava Radovana Holuba „Národní park nemůže
a nesmí být hospodářským lesem“ ze 14. 12. 2005. Mimo
jiné mnou pohnulo problematické tvrzení: v podstatě to,
že „pod suchým lesem se brzy a zdárně
obnovuje nový les, jaký do národního parku patří“ (autor
bezpochyby myslí smíšený a různověký les), zatímco
„na holinách to opět budou nové monokultury stejného věku.“
Dovoluji si proto říci k obnovním problémům parku tuto
genekologickou úvahu.
Jaké byly původní šumavské lesy?
Pro základní orientaci cílů správy parku je nutné to vědět. Podle
nejstarších zpráv o porostní skladbě z konce 16.
století, např. na Vimpersku, tvořily ji zejména jedle, smrk,
buk a borovice. Před kolonizací Šumavy to byl
v naprosté většině smíšený les s uvedenými dřevinami.
Jen v nejvyšších polohách, asi na ploše 13 %
území, to byly klimaxové smrčiny. Až 300leté, zpravidla řídké
porosty byly plné tlejícího dřeva se sporým mlázím, jak čteme
u Klostermanna. Jestliže se zde dřevo rozpadá 50
až 150 let, je zřejmé, že v jistém
období před Klostermannem musel být tamní prales mnohem hustší.
Obnovoval se asi podobně jako většina středoevropských
smrkových pralesů zpravidla „maloplošně clonně“ během dlouhé doby,
takže nová generace vznikala převážně jako různověká. To dokládaly
i zmiňované velmi staré a tlusté stromy, které musely
mít klimaxový charakter a nemohly tudíž přednostně pocházet
z velkoplošných kalamitních holin. Někdy se ovšem
obnovoval i na nich. Pak zpravidla jako stejnověký
les. Pravděpodobně není důvod domnívat se,
že šumavský prales se za posledních
500 let obnovoval převážně právě velkoplošně
na polomových a vzápětí kůrovcových holinách, nebo
dokonce z takového předpokladu učinit paradigma pro současnou
kalamitní a obnovní situaci.
Jaký by měl být samozáchovný, autoregulační šumavský
ekosystém?
Vidím jej takto: převládající smrčina převážně maloplošně smíšená
hlavně s jedlí, bukem a klenem, navíc
s „mořem“ jeřábů, bříz, vrb aj. pionýrů snad všude, kde by
tyto dřeviny mohly při dostatku světla vůbec růst. Nejen pro jejich
netečnost k drsnosti prostředí, ale i jako dodatkový
meliorační prvek, pastevní dřeviny pro zvěř a potenciální
rezerva pro samoobnovu možných kalamitních holin i adaptace
ekosystému na eventuální klimatické změny někdy
v budoucnosti. Les nepravidelně rozvolněný, s různě
velkou četností a velikostí mezer, hlavně však různověký
a vertikálně členitý. Požadavek výškové diferenciace
se týká i stejnorodých smrkových částí, kde to je pro
absenci smíšení zvláště životně důležité.
K obnově lesa pod suchými porosty
Ekologický a pěstební význam suchých porostů
po kůrovci je pro vznik nového lesa, podle mého názoru,
nadhodnocen a neuveden v celém svém funkčním dosahu.
Sotva významně přispívají k udržení kontinuity ekosystému.
K tomu je zapotřebí asi mnohem větší „ekologická síla“
prostředí, než jakou mohou poskytnout suché a zpravidla
i řídce se vyskytující stromy. Stačí procházka
takovým lesem, abychom k jeho značnému ekologickému přínosu
pro nový les, který se předpokládá, za několik málo
let po jeho vzniku pozbyli důvěru.
Z menších jesenických analogií suchého lesa usuzuji,
že k nějakému, převážně smrkovému zmlazení pod nimi
skutečně může docházet. Zpravidla jako různě husté a spíše
nevelké hloučky u pařezů a pat stojících živých
i odumřelých stromů, balvanů a jiných příhodných
záštit, ale v řídkém výskytu takových hloučků
po ploše. Je ovšem fakt, že určitá část těchto
nárostů vznikla ještě pod žijícími porosty. Někde by to opravdu mohl
být i jistý základ nového lesa, ale s jistým „háčkem“
(viz dále). O samoobnově pod suchými smrčinami
se současné informace různí. Dr. J. Bláha vyjadřuje
spokojenost s výskytem náletového smrku, ale
i pionýrských dřevin v posledních 5 letech
v řádu několika stovek až tisíců jedinců
o výšce do 20 cm na 1 ha.
Podobně o bohatém přirozeném zmlazení pod suchým lesem mluví
R. Holub. Naopak Ing. M. Tuma to vidí méně nadějně, když uvádí toto
(písemné sdělení 2006): „Bohužel není pravdivé tvrzení,
že zmlazení pod odumřelým porostem je všudypřítomné. Existují
obrovské plochy bez náletu (a ten se tam díky absenci
mateřských stromů i kilometry daleko bude těžko dostávat).
Dále je na mnoha místech obrovská mortalita smrkového
zmlazení. Ta je způsobena změnami v nadložním humusu vlivem
odumření porostu. (...) Z těchto důvodů se domnívám,
že na mnoha místech zmlazení nepřežije
a také již nepřežívá.“
Počáteční mikroklimatický přínos suchého lesa pro jeho novou generaci,
dokud stromy mají slabší větve a ojehličení, o něco
příznivější než na holině, brzy pomíjí. Poté holé stromy
s radikálním poklesem stínivosti stojí rovněž poměrně krátce,
5-10 r., snad výjimečně déle. To má pro následný les
z hlediska ekologických vlivů a celkového trvání
sukcese, přírodního výběru a strukturalizace nového lesa malý
význam. ?e právě při obnově pod suchými porosty je pro
spontánní vznik následného lesa různověké struktury významná již
počáteční fázovitost smrkových náletů (Dr. Bláha, písemné sdělení
2006), je tvrzení příliš optimistické. K funkčně skutečně
významné, „pralesní“ různověkosti může docházet zpravidla jen pod živým
lesem v dlouhodobém procesu v obnovních vlnách
s prodlevami až mnoha desetiletí (KORPEĄ 1972, 1990,
REININGER 1992), a proto s následnou různověkou
strukturou. Jako příklad naopak vzniku víceméně stejnověké porostní
části na větší pralesní ploše mohu uvést 6hektarovou kalamitní
holinu z r. 1946 v Badínském bukovém pralese (SR),
zmlazenou v podstatě stejnověkým bukem pod jívou jako prvním
sukcesním stadiem (osobně jsem viděl).
Podle mého názoru je nutné posuzovat i (ne-li zejména)
dlouhodobý efekt suchých porostů na následnou generaci lesa.
Ten bude genekologicky velký, ale jinak, než se má zpravidla
za to; prakticky stejný jako na holině
a bude oním shora zmíněným „háčkem“: v případě
náhlého proředění až likvidace porostu, což je
i případ suchého lesa, mohou v 5. a 6. (7)
lvs vyrůst na takových plochách v krátké době
proměnlivá množství mj. i smrkových semenáčků. Pokud jich
přiměřená část přežije, a to nebývá zcela běžné, mohou položit
víceméně přijatelný základ nesmíšené, věkově málo diferencované smrčině
(příp. jiné klimaxové dřevině – viz příklad z Badínského
pralesa). Pro stabilní závěrečný typ lesa je rozhodující převaha
klimaxových genotypů v populaci a vyloučení jedinců
s nevhodnou ekogenetickou konstitucí z opylení
nepůvodními smrky. To se obvykle stane vylučováním pionýrských
genotypů a ekologicky neadaptabilních jedinců přírodním
výběrem za spoluúčasti intenzivního selekčního tlaku
mateřského porostu, tedy stínu. K tomu však pod suchými
porosty jen s nedokonalým, toulavým „čtvrtstínem“ pochopitelně
nemůže dojít. Proto si takový smrkový nárost zachová převahu
pionýrských genotypů se všemi nepříznivými vývojovými
důsledky. Rychlým růstem přejde v přeštíhlenou labilní smrčinu
s krátkými korunami, odsouzenou k brzkému rozpadu.
V podstatě má povahu přípravného porostu. Ten, podle způsobu
dalšího rozpadu, povede buď zase k přípravnému lesu, ale
z pionýrských dřevin (při kalamitním rozpadu), nebo bude
podrůstat přímo klimaxovými dřevinami včetně smrku (při postupném
rozpadu). Teprve tam pak převládnou klimaxové genotypy, dojde
k další ekologické selekci a vznikne
na zonálních stanovištích závěrečný typ lesa – spontánně nebo
umělou obnovou (J. SOFRON, in MÍCHAL 1999). To znamená procesy, které
mohou trvat velmi dlouho. Např. podsouvání smrku pod přípravný les
z břízy nebo borovice po kalamitním rozpadu
předchozího lesa v boreální tajze, které se vysoké
polohy Šumavy podobají, trvá samovolným vývojem
až 200 let. A takovou podobnost lze
předpokládat, jelikož se na Šumavě vyskytuje mnoho
druhů organizmů s afinitou k boreálnímu biomu. Proto
se domnívám, že současná radost z dobrého
zmlazování smrku pod suchým lesem, pokud k němu skutečně
dochází, není příliš důvodná, protože nemá odpovídající, časově
přiměřeně dosažitelný cílený efekt. Nevidím proto ani žádný zvláštní
důvod k velkému zdůrazňování předností obnovy pod suchými
porosty, protože je to cesta k cílenému stavu různověkého
horského lesa velmi dlouhá, spojená s novým budoucím zklamáním
z dalšího, pravděpodobně nutného rozpadu právě zdánlivě
nadějně vznikající smrkové populace. V zájmu objektivity však
nutno dodat: z hlediska vývoje přírody je lhostejné, jak
dlouho bude vznikat stabilní závěrečný les (klimax), protože pro
přírodu nehraje čas žádnou roli. Z hlediska zájmů místních
obyvatel a principu předběžné opatrnosti (pro riziko lokálních
možných změn biomu – a bůhví čeho ještě) by to však nemělo
trvat příliš dlouho, dokonce ani v parkovém ekosystému, snad
ne déle než 50-100 roků. I to je dost pro to, aby člověk
v této věci měl (mohl) uměle, aspoň částečně zasáhnout
podpůrnými opatřeními a pečlivě zvažovat, kde vývoj ponechá
na samotné přírodě.
Suché porosty podsazovat či nikoliv?
V dobré víře v samoobnovu pod suchými porosty
se jejich podsadby (snad) nepředpokládají. Pokud
se zmlazení dostavuje liknavě a jen na malé
ploše malými počty jedinců, a přesto
se na ně stále čeká, dočkáme
se v podstatě spíše totálního zhoršení půdních
podmínek, a/nebo v důsledku toho značně zpožděného raného
sukcesního stadia. Pochopitelně budou podmínky zhoršené i pro
zalesnění, ke kterému pak nakonec stejně musí dojít,
nechceme-li čekat na zmlazení další desítky let nebo trvale.
To první se stalo např. v Jizerských horách (viz LP
4/05), a to k jejich velké újmě. Když
se do několika let po uschnutí porostů
(nevím, za jak dlouho) nálety nedostaví, mělo by
se podsazovat, mimo část ploch natrvalo ponechaných
spontánnímu vývoji. V podstatě vlastně zalesňovat jako
na holinách, jelikož již není co podsazovat, ale
za podstatně zhoršených podmínek. ?e to přitom bude
dost nebezpečné, fyzicky velmi náročné a drahé, je nabíledni.
K obnově na holinách
Perspektivně nejvyšší stabilita ekosystému se předpokládá při
nejvyšším nahromadění biomasy jako potenciálního humusotvorného
materiálu schopného postupně uvolňovat živiny (MÍCHAL 1994).
Z tohoto hlediska mají ovšem výraznou přednost suché porosty,
protože všechna jejich hmota nakonec spolehlivě zůstane
na místě. Proto by se i na holinách
po zpracování kůrovcového dříví měla alespoň jistá jeho část
ponechávat v lese a tím zvyšovat disponibilní zásoba
energie pro vývoj nového lesa. (Snad se to na Šumavě
takto koná.) Jiný značný význam ponechaného dřeva pro následně možnou
přirozenou či umělou obnovu netřeba rozvádět (např. jako záštity
a zmlazovací substrát, životní prostředí pro řadu drobných
rostlinných i živočišných organizmů).
K obnově holin se v ŠNP asi nebude všude
využívat sekundární sukcese. Již dávno se ví,
že skutečně sice existuje, vysokohorské polohy nevyjímaje, ale
i to, že se za silně zhoršených
obnovních podmínek a s přibývající vzdáleností
semenných stromů její nástup značně zpožďuje, nebo
se výjimečně nedostaví vůbec. Za mimořádně
nepříznivých půdních a klimatických podmínek může totiž
lokálně dojít až ke změně biomu (např.
v rašelinný). Příkladů toho je v Evropě dost.
Na sukcesi nelze tudíž v historicky dohledné době
všude spoléhat, zejména kde máme zájem brzy nastolit fungování přírodě
blízkých vývojových procesů. I k tomu může
na Šumavě docházet.
Pro posílení biologické diverzity budoucí šumavské krajiny jsou však
přirozeně se vyvíjející komponenty natolik důležité,
že aspoň na částech suchých porostů i holin
je nutné přirozenou sukcesi po pečlivém zhodnocení možností
skutečně využívat. Pokud nemůžeme někde akceptovat dlouhou obnovní
režii samotné přírody vleklou, natož nejistou sukcesí v řádu
deseti- až staletí, tj. s dobovým výsledkem pro
středoevropskou civilizaci dost málo přijatelným, pak tam sukcesi nutně
musíme napomoci uměle, třeba jen kultivací pionýrských dřevin.
Jak dospět k různověkosti následných porostů
Napadají mne tři postupy z více možných (nemám
v úmyslu kolegům na Šumavě radit; prostě sděluji svou
představu pro diskusi):
a) vyloučením jednorázovosti obnovy na některých plochách
větších než cca 1 (0,5) ha, určených k obnově tak,
že část dílčí plochy, asi 30-50 %,
se ponechá spontánnímu vývoji s dolesněním
za 30-50 let, pokud k tomu do této
doby nedojde samovolně,
b) sice jednorázovým zalesněním, ale dvěma typy funkčně odlišných
dřevin: smrkem a pionýry s tím, že skupiny
s pionýry budou doplněné cílovými dřevinami (případně
i smrkem) za 30-50 roků,
c) jednorázovým zalesněním celé plochy jen smrkem (aspoň
na středně úrodných stanovištích) s tím,
že mladá až středně stará smrčina bude
po 30-50 letech maloplošně doplněna vložením skupin
mladších věkových stadií buď jiné dřeviny (po těžební
přípravě), nebo se taková místa ponechají pro zmlazení
libovolné místní dřeviny, nebo se v krajním případě
znovu zalesní smrkem jako prvky věkové rozdílnosti
na 30-50 % plochy; samozřejmě s přednostním
využíváním přirozených porostních mezer, pokud se takové
smrčiny nezačnou již dříve samy rozpadat a mezery
v nich zmlazovat.
Dobrou naději na různověkost poskytne shora zmíněné
ponechávání části větších holin zpočátku bez zalesnění. A to
s tím, že právě lokální případná zpožděnost nástupu
sukcesní vegetace pomůže tyto vynechané části zmladit, třeba
za 30-50 i více let. Ve všech uvedených
případech nejde o „dokonalou“ různověkost v řádu více
než 5 desetiletí. K té může většinou dojít
až v dalším generačním cyklu.
Na holinách (ostatně stejně jako pod suchými porosty) skutečně
může vzniknout opět „špatný, stejnověký les“, jak jej předpovídá R.
Holub. Ale jen tehdy, je-li jako takový, tj. špatně založen, nebo když
vznikne spontánně. To první ale zdaleka není objektivně nutné,
za jaké se to často vysloveně chybně považuje. To
druhé pak bereme za milý dar přírody, ačkoliv
s možnými, shora uvedenými peripetiemi.
K zalesňování smrkem
Vedle pionýrských dřevin by i smrk měl být jednou
z hlavních dřevin zalesňování holin i suchých
porostů, jak uvedeno shora (jd, bk výhradně do zástinu
nějakých vegetačních krytů). Ale jiným než běžným způsobem celoplošnou
jednotlivou sadbou. Takový postup totiž neřeší těžkou zalesnitelnost
některých holin. Vedle velkých ztrát jednotlivě izolovaných sazenic
vede k typicky pasečným jednovrstevným a stejnověkým
porostům. Ty mají predispozicí k budoucímu rozpadu, nebudou-li
vychovávány. A to by v parku být neměly. Jak to
změnit, ukazuje spontánní vývoj smrkového lesa ve vyšších
horských polohách. Zmlazuje se tam převážně v malých
hloučcích o několika m2 kolem přirozených záštit
s jejich volnými rozestupy. To je třeba napodobovat hnízdovou
sadbou jen kolem záštit s hustým postavením sazenic
v hnízdech (5-20 ks ve sponu
do 0,5 m), ale s volnými rozestupy hnízd
(okolo 5 m), nebo kultivací v „rotách“ (sdělím někdy
později, viz také LP 9/04). To je postupy, které zvyšují naději
na přežití sadby rychlým zapojením. Poté při vzájemné podpoře
stromů uvnitř malých hloučků a volném prostoru mezi nimi
nevyžadují žádnou výchovu. Přesto poskytnou odolnou smrčinu (viz
Listárna LP 11/05) právě pro trvale volné postavení malých stromových
kolektivů. Musíme si však být vědomi toho, že i takto
kultivovaný smrk může poskytnout většinou také jen stejnověkou porostní
část s převahou pionýrských genotypů, s kratším
věkem, neschopných vývoje v genekologicky plně hodnotný
závěrečný typ lesa v rámci klimaxu, ale aspoň,
po dobu své existence, odolnější proti polomům. Genotypicky
a věkově vhodný porostní typ může vzniknout
až reprodukcí právě založené umělé smrčiny v rámci
klimaxu „malým“ vývojovým cyklem v další generaci.
S tím, bohužel, nic nenaděláme.
K ochraně proti zvěři
Problém zvěře, hlavně velké spárkaté, ve zvláště kritických
oblastech, tedy i na Šumavě, bych nejraději viděl
v jejím dočasném přemístění do záchovných obor
a vyloučení volného chovu. Pro zákonný zákaz zakládání obor
v národních parcích to asi nebude možné, ačkoliv by to bylo,
podle mého názoru, ideální. Jestliže mimo park skoro všude jinde
uživatelé honiteb i státní správa zajišťují krajně potřebnou,
zásadní redukci zvěře na únosné stavy dost liknavě (škody
zvěří totiž všeobecně neubývají), byla by taková situace v ŠNP
dlouhodobě neúnosná, protože tragicky osudná (nerozvádím, co každý
o zvěři v lesích ví). Jelikož i nízké stavy
zvěře dokáží přestavbu lesa silně zkomplikovat, bude Šumava muset být
dlouho téměř bez zvěře. To se však bez skutečně radikálních
změn v možnostech lovu a důsledném vynucování krajní
redukce zvěře neobejde. Jinak se lze problému škod zvěří
principiálně zbavit snad jen trvalým nadbytkem dřevinné složky potravy
býložravé zvěře. Pak o její četnosti, která bez obav může
oscilovat kolem nízké hodnoty, ale myslivecky ještě zajímavé
a lovem snad i trvale udržitelné. To je však velmi
dlouhodobý proces. Toho lze dosáhnout jen zajištěním masové obnovy
všech možných dřevin, zejména záplavou měkkých listnáčů. To znamená
nebývale velkým rozsahem jejich obnovy. Na Šumavě asi hlavně,
bohužel, umělé pro nedostatek blízkých semenných stromů pionýrů. Aby
nárosty listnáčů mohly odrůst do potravně pro zvěř významné
vyspělosti a nebyly jí přímo hned na počátku
likvidovány, musí mít po několik desetiletí od ní
naprostý klid. To znamená za dočasně téměř extrémně nízkých
stavů zvěře, ne-li žádné. Nebude-li možné uzavřít na Šumavě
do obor zvěř, budiž do nich uzavírán les
na plochách 20-50 ha. Prováděl to již koncem 19. století
v jižních Čechách Wachtel vcelku úspěšně, stejně jako dnes to
lze vidět v Rakousku či na severní Moravě.
Ing. Milan Košulič st.,
Město Albrechtice
Únor, 2006