Přírodě blízké lesnictví

http://pbl.fri13.net/ – Alternativnč˝ lesnickč˝ ďasopis

Přípravný les pro klimaxové dřeviny na holinách – ano či ne?

(3.9.2006 16.48, Milan Košulič st.)

?ádné nové téma. Jen se aktualizovalo na setkání lesnických odborníků ke stavu a ochraně lesů v ČR na základě „Stanoviska vědců...“ k tomuto tématu 27.8.2006 v Průhonicích. V nedávné minulosti žhavé, dodnes nechladnoucí. Znovu prožívá recidivu pozoruhodným názorem na pionýrské dřeviny v diskusi na zmíněném setkání, prezentovaným Ing.Kučerou. K tomu jsem se již ozval článkem „Ke kritice  SVOL „Stanoviska vědců ...k ochraně českých lesů“ v červnovém Silvariu. Naivně jsem doufal, že svými protidůvody, podloženými konkrétními prameny, nahlodám odpor pana Ing. Kučery vůči pionýrským dřevinám a tak trochu si padneme do náručí. Nenahlodal a nepadli. Naopak, svým diskusním vystoupením mne v této věci znovu zvedl ze židle. Řekl totiž to, co pro „poučení“ ostatních musím opakovat doslova: „Zásadně mylné je tvrzení, že klimaxové dřeviny (smrk, jedle, buk) nerostou na holinách bez ochrany přípravných dřevin. Tyto dřeviny se vysazují bez pionýrských druhů již nejméně 200 let a odrůstají bez jakýchkoliv problémů. ?e by se lépe vyvíjely pod ochranou porostů přípravných dřevin, vylučuji, a nikdy to nebylo prokázáno. U smrku jde o vyložený nesmysl, buk a jedle vyžadují určitý stupeň zástinu – lépe však dospělého porostu než předrůstavé břízy. Bříza je v našich podmínkách spíše plevelná dřevina a velice agresivní, na řadě stanovišť (zejména borových) se musí opakovaně vysekávat. Používání olše jako přípravné dřeviny se propagovalo v 60. letech minulého století. Pro naprostý neúspěch se od tohoto nápadu po několika letech ustoupilo. Určitý význam měla výsadba a výsev pionýrských druhů (bříza, jeřáb, olše šedá) na imisních holinách na hřebeni Krušných hor v 60. až 80. letech. Dnes se zde zbytky těchto porostů v pruzích vysekávají a vysazuje se zde smrk a buk. Závažným důvodem proti širšímu používání pionýrských dřevin je i stránka ekonomická. Kromě nákladů na dvojí zalesnění přistupují i náklady na alespoň částečnou likvidaci dospívajících jedinců těchto druhů a zejména ztráta produkce dřeva po x letech (5-25?), ke které by došlo zpožděnou výsadbou klimaxových (hospodářských) dřevin. Finanční výnos z dřevin pionýrských je prakticky nulový, někdy i ztrátový. Argumenty, že v přírodních podmínkách se klimaxové dřeviny touto cestou obnovují, jsou zcela zavádějící a vědomě neuvažují  s významným faktorem v lesnictví – tj. s časem.“

Po takovém odsudku umělého napodobení přírodního procesu obnovy na holinách v rámci sukcese zopakuji ještě jednou stručně to, co jsem v této věci napsal již několikrát, i když z toho nemám potěšení. Protože jsem pochopil neotřesitelnou víru pana Ing. Kučery v „naprostou pitomost počínání přírody obnovovat se na holinách sukcesí“, je mé další psaní určeno výhradně těm, kteří mají zájem o objektivitu, ale dosud váhají přiklonit se k přírodě blízkému lesu. Ostatní nechť se tím nedají urážet a nemusí to číst.

1) V Silvariu jsem mj. napsal jedno kardinálně důležité pro skutečnou trvalost lesního ekosystému a ekogenetiku klimaxových dřevin: „Patrně nejméně známým, ačkoliv stejně důležitým důvodem pro využívání přípravných porostů na holinách jako jejich ochranná funkce pro cílové dřeviny, je zachování jejich růstového rytmu a normálního zastoupení klimaxových genotypů.“ Budou-li totiž klimaxové dřeviny nadále kultivovány na větších holinách bez vývojové ochrany pionýrů, dříve nebo později se jejich již tak dost narušený genetický systém posune někam úplně jinam. Stanou se z nich pionýři, jakými dnes již je většina populací smrku. Stanou se z nich bukobřízy, bukojeřáby, jedlobřízy a podobné genetické znetvořeniny, jako dnes již máme smrkobřízy či smrkojeřáby. Naší generaci se to již mstí u smrku; u ostatních dřevin to čeká na naše potomky, pokud se lesnická praxe zásadně nezmění. Neboť příštím generacím pokládáme pokračujícím pasečným hospodářstvím lesa věkových tříd základ pro „úplně jiné typy klimaxových dřevin“. Protože naši kolegové pasečníci neuznávají a tedy ani neusilují o věkovou a prostorovou diverzifikaci, budou smrko-, jedlo- a bukobřízy trpět podobnými bioekologickými neduhy, jaké dnes už zažíváme se smrkem. V tom, aby se tak nestalo, spočívá podstata zachování oné „trvalosti“, morální závazek ba povinnost pro budoucnost. To musím trochu osvětlit:

Cituji prof. KORPEĄA (1991): „Uvedené dřeviny (bříza, osika, jíva, jeřáb a mnoho dalších)...umožňují vznik přípravného lesa, který ... osídlovací funkci v sukcesním nástupu lesa plní kontinuálně  od začátku poledové doby ... Tak se připravují podmínky pro nástup (obnovu) náročnějších stinných nebo polostinných dřevin původního (klimaxového) lesa (např. smrku, jedle, buku, dubu, javoru apod.)“ – zvýrazněno mnou pro povšimnutí, že ani u smrku nejde připomenutím vhodnosti přípravného porostu i pro něj o „vyložený nesmysl“, jak uvedl Ing. Kučera; dokonce lze říci, že hlavně pro něj, jako jedinečnou výnosovou dřevinu by to mělo platit zejména, aby se jeho původní genetická podstata vrátila do „normálu“, stabilita jeho porostů a výnosovost podstatně zvýšila).

V případě první věty ve shora uvedeném výroku Ing. Kučery („Zásadně mylné je tvrzení..."), autora podezřívám, že si ji, s prominutím, účelově vymyslel. V roce 1988 v LP  (s. 409) totiž K. KAŇÁK zmiňuje výrok archangelského profesora MELECHOVA (1934): „výzkumy ukazují, že smrk se někdy vyskytuje jako pionýr lesa po holosečích a požáru v oblastech, kde se tyto vlivy často opakují...“ Poté v r. 1997 K. KAŇÁK rovněž uvádí svá pozorování vývoje smrkových náletů na rozhraní smrčin a nekosených luk na Šumavě v 50. letech a vysvětluje jej takto: Pionýrské genotypy v populaci klimaxového smrku nejdříve vytvoří řídký přípravný porost (totéž platí pro případ uváděný MELECHOVEM). Jím se připraví příznivé podmínky pro další nálety semen z téhož zdroje. Ale čím dál tím více se pod ochranou  přípravného porostu téhož smrku uplatňují klimaxové typy jedinců. Ty jsou pak schopné vytvořit postupem času závěrečné (klimaxové) stadium lesa. MÍCHAL (1995) se k této věci ještě vyjadřuje takto: „Jednorázovou obnovou lesa přirozené druhové skladby na holé ploše bychom podle mého soudu dali další generaci lesa do vínku růstovou dynamiku lesa přípravného a předurčili do budoucna existenci souvislých ploch stadia b) zralosti – „optima“, které se v přírodním lese nevyskytují a mají – při všech myslitelných provozně technických výhodách – minimální ekologickou stabilitu.“

Jinak je tomu při umělém vnášení klimaxových druhů přímo do pasekového prostředí, ovšemže včetně smrku. Přitom tyto dřeviny pochopitelně nepovažujeme z hospodářského ani biologického hlediska za přípravný porost. Naopak od nich očekáváme konečný, plně produktivní a odolný les s parametry podobnými „normálního klimaxu“, odolnost a vysokou produkci. K takový stavu tam však v zásadě nemůže dojít. Narušeným růstovým rytmem a genetickým posunem populace k pionýrskému typu se k dosažení aspoň subklimaxu ztrácejí předpoklady (K. KAŇÁK, 1987, 1988, 1990, MÍCHAL, 1975, 1999). Důsledky takového vývoje ekosystému na holinách jsou pak zcela nežádoucí: předčasná kulminace růstu takto dotčených dřevin a jeho brzké skončení, podstatně kratší fyzický věk stromů, zhoršení zdravotního stavu, pronikavé snížení výnosů v budoucnosti, když se reprodukce na holinách opakuje, kalamitní rozvrat (viz soudobý smrk). Stupeň nepříznivosti takových jevů závisí na podílu jednotlivých složek populace – klimaxových, pionýrských a přechodových, tzn. podle toho, kolikrát již došlo k obnově cílových dřevin na holinách; špatné důsledky se mohou dostavit hned v této nebo až v některé další generaci porostu. Zmíněné jevy pak musí být pracně a draze napravovány intenzivní pěstební péčí. Přesto většinou se sníženou produkcí a stabilitou lesa. Proto hned druhá věta Ing. Kučery v jeho výroku, že „Tyto dřeviny se vysazují bez pionýrských druhů již nejméně 200 let a odrůstají bez jakýchkoliv problémů“, je mylná; taková praxe byla a je příčinou mnoha zásadních funkčních selhání současných lesních ekosystémů již déle než jedno století. Ostatně to mohu doložit výsledky aspoň jednoho výzkumu z posledního dvacetiletí, a navíc to dokazuje smrk snad na každém kroku, ačkoliv to málokdo bere na vědomí, že to je důsledek jeho dlouhodobě chybného pěstování. BERGMAN (1994) uvádí tyto informace o výsadbě buku na holině: se vzrůstající vzdáleností od porostní stěny se počet přežívajících sazenic výrazně snížil; silně vzrůstalo zabuřenění a na kultuře vzrostly škody hlodavci a mrazem; rovněž se výrazně zvýšil podíl vidličnatých buků – v bočním zástinu starého porostu byl jen u 17 % buků, uprostřed velké zalesněné plochy vzrostl na 59 %. Tato vlastnost buku se obvykle zjistí až ve stáří kolem 15 let. Takové kultury autor považuje za „potěmkinovy vesnice“. Tuto skutečnost dokládají i zkušenosti ze severní Francie, typické právě nekvalitními bukovými porosty vzniklými z umělých výsadeb na holých plochách.

Skutečnost, že kultury klimaxových dřevin rostou pod clonou mateřského nebo přípravného porostu někdy pomaleji (např. PEŘINA 1973, 1977, ČÍ?EK 1977), jindy naopak rychleji (PODRÁZSKÝ 1997), je důsledek nejen vlastností stanoviště a aktuální ekologické situace, ale i (ne-li hlavně) zastoupením různého podílu pionýrských a klimaxových genotypů, o čemž dopředu nic nevíme. Proto tyto rozdíly nejsou pro posuzování vlivu prostředí na růst juvenilních rostlin příliš relevantní, protože jsou ovlivněné i jejich aktuálním genetickým stavem. Tím spíše nikoliv, je-li obecně známo, že růst nárostů klimaxových dřevin v přírodních lesích pod jakýmkoliv porostem (mateřským či přípravným) je vždy pomalejší a jde tedy o přirozený růstový rytmus, který nemůžeme přírodě vytýkat, ale musíme napodobovat.

Zdá se, že Ing. Kučerovi rovněž unikly informace o tom, že mnoha šetřeními byly vlivy přípravných (ochranných) porostů na klimaxové dřeviny na holinách za různých ekologických situací prokázány, což on popírá. Uvedu jenom stručný přehled těch, o nichž se učí snad na každé lesnické škole:

• vlivy na půdu a přeneseně na rostliny (NĚMEC 1960, ZAKOPAL 1958, FERDA 1963),
• bioklimatické účinky (ZAKOPAL 1954, 1955), z toho zejména
• ochrana proti mrazu (TOMAN 1961),
• vlivy na přízemní vegetaci (JIRGLE 1980, PEŘINA 1984, POSPÍŠIL 1984),
• v ochraně proti zvěři (PĚNČÍK 1954, KESSL a kol. 1957, ŠVARC a kol. 1981),
• při přeměnách smrkových a borových monokultur (KONIAS 1951, ČÍ?EK, KRATOCHVÍL, PEŘINA 1959, PEŘINA 1960, LOKVENCE a kol. 1992 aj.),
• při zalesňování holin, zvláště kalamitních (PĚNČÍK 1954, 1958, KESSEL a kol. 1951, KONIAS 1951, JIRGLE 1980, 1988)

Nad názory pana Ing. Kučery, které dále v zápisu ze zmíněného setkání sleduji, stále více „kroutím hlavou“, např.: že „Bříza je v našich podmínkách spíše plevelná dřevina a velice agresivní“. Takový názor znám skoro 50 let, kdy nám i jedinou břízu ve smrčině vytýkala a za ni „trestala“ snad každá kontrola. „Buď bůh pochválen, že je takovou jakou je“. Je to pravý pionýr, vysoce slunná dřevina, mj. i proto nepříliš konkurenčně mocná s těmi nejblahodárnějšími bioekologickými (sukcesními) účinky (BRADÁČ 1958, ZAKOPAL 1958, JIRGLE 1980, MÍCHAL 1994 aj.), bez zvláštních potíží pěstebně zvládnutelná, když se to umí. Likvidovat břízu v borových porostech považuji přímo za pěstební omezenost. Podle ZAKOPALOVA (1958) výzkumu borovice ve směsi s břízou, která ji mírně předrůstala, byla borovice o 26 % vyšší (za 4 roky po výsadbě) než sousední borová kultura bez břízy. Vrůstavé až úrovňové postavení břízy vůči borovici působí velmi příznivě na jemnější a kratší zavětvení borovice. Přitom zvyšování procenta bočního ovětvení zůstává trvale za zvýšením procenta výškového přírůstu. Výchovný účinek břízy na tvarování koruny a kmene borovice je ještě po mnoha letech patrný. Před mnoha roky při jedné kvalitativní prověrce, které jsem se jako člen komise zúčastnil, jsem při procházení jednou velkou smíšenou mlazinou borovice s náletovou břízou rychle hlasitě svolal všechny „rozlezlé“ členy komise, abych jim demonstroval nádherný tvar borovice v sousedství každé břízy. Mé nadšení bylo sdíleno a bříza v borovici všemi jednohlasně uznána jako skvělý dobrodinec.

Rovněž směs dubu s břízou poskytuje velmi dobrý pěstební výsledek. Jedna z informací o tom pochází z Horního Bavorska (AFZ–Der Wald 12/1999, in LP 9/1999). Je skutečně hodna přečtení. Takže mně nic neříkejte o vysekávání břízy nejen v borových kulturách a mlazinách podle mne bezduchém, natož o jejich „plevelnosti“ a agresivitě. A kdo neumí pracovat s olší jako pionýrem, musí se to naučit a pak uvidí, jaké divy se s ní dají na pasekách konat pro podporu nejrůznějších hospodářských dřevin třeba při přeměnách smrkových a borových monokultur a při zalesňování kalamitních holin (zkušeností s ní mám na malých i velkých holinách habaděj, a to od hor po nížiny – vysázel jsem jí v minulosti desetitisíce). I ze starších výzkumů V. ZAKOPALA (1958) bych rovněž mohl citovat několik zajímavých poznatků o blahodárných účincích olše jako přípravné (pomocné) dřeviny třeba pro dub, jedli a j.

To, že se v Krušných horách zbytky pionýrů jako přípravných porostů v pruzích vysekávají a holé pruhy zalesňují smrkem a bukem (nevím, zda dosud), jsem před asi 10 roky skutečně viděl na vlastní oči; bolelo mne to, divil jsem se, a také otevřeně řekl, že bych to tak asi nikdy nedělal. Ale prosím, nikomu nechci lézt do zelí, které neznám (jenom vím, že se tam vysévala bříza nejrůznější provenience – vem, kde vem, takže její konce byly a jsou často neslavné...).

Finanční přínos z pionýrských dřevin vůbec nemusí být nulový, ba ztrátový, jak uvádí Ing. Kučera. Asi neví, že zejména bříza se v samovýrobě dobře prodává přinejmenším na palivo, o které je a bude snad vždycky zájem. Nemluvě o možnostech řádným pěstováním ze všech pionýrů vypěstovat užitkové, ceněné sortimenty (např. v Polsku, pokud vím, je bříza ceněna jako vláknina, nemluvě o skandinávském „březovém“ hospodářství). Tlusté břízy, osiky, olše a jiní pionýři snad vždycky budou dobře prodejní.

Další podrobné informace, tentokráte o dvojvrstvových, dvojsečných porostech břízy a osiky se smrkem, jedlí nebo bukem, javorem, lípou apod., asdělují KORPEĄ – SANIGA (1995). Jde o porostní formy smíšeného lesa vznikající převážně spontánně ve skandinávských a pobaltských zemích a v Rusku, kde bříza nebo osika vytváří od počátku, příp. dodatečně vznikající ochrannou etáž pro další zmíněné dřeviny. „Když uvážíme, že v našich podmínkách je možné dosáhnout při kratším mýtním věku jak osiky tak i smrku o 20-30 let asi o 20-25 % vyšší objemovou produkci při větších dimenzích, bude se tato kombinace i u nás jevit jako perspektivní, zvláště v imisních oblastech“, uvádějí KORPEĄ – SANIGA (1995)

2) K ekonomice a faktoru času jako k „záporným jevům“ okolo přípravných porostů říkám toto:

Přípravné porosty pionýrů jsou samozřejmě „z nouze cnost“, ačkoliv nutná, proto i pro holosečné hospodářství jen náplast, i když dobře hojivá. V rámci přírodě blízkého hospodářství by však větších holosečí mělo ubývat, a postupně i holin kalamitních. Z repertoáru přírodní reprodukce lesa by se nejen z ekonomických důvodů mělo i u pionýrů na holinách podstatně více využívat přirozené obnovy, třeba i víceletým čekáním na ni (asi až 5 let by nemělo vadit – přitom ztrátu na přírůstu za tu dobu by jejich zmlazení vysoce kompenzovalo úsporami za nerealizované zalesnění), příp. i některými podpůrnými opatřeními, třeba přípravou půdy, tj. zdarma nebo aspoň podstatně levněji. Kdyby přece jen mělo dojít k založení přípravného porostu zalesněním, měl by na ně stát poskytnout finanční dotaci, a to rozhodně spíše než na přímé zalesňování takových dřevin na zemědělských půdách, jakými jsou smrk, jedle a buk. Koneckonců přípravnému porostu pionýrů se bude lze většinou vůbec vyhnout, když úmyslné mýtní těžby budou mít nižší zákonný velikostní limit holosečí (do 0,5 ha), když se (snad) omezeně budou ještě využívat (viz můj návrh změn v lesním zákoně). Na nich často nebude vůbec nutné přípravný porost zakládat.

Považovat vznik klimaxových dřevin na holinách „přírodním způsobem“, tj. přes přirozeně vzniklý přípravný porost, za „zavádějící“, za jaký jej považuje Ing. Kučera, cítím jako  ekologickou aroganci, mj. pro ztrátu úcty k přírodě. On vlastně zavádějící je, ale k šetrnému obhospodařování lesa způsobem blízkým přírodě. Zaklínací argument, když jde o něco mimo rámec pasečného lesa, je irelevanatní. Neboť: již od dob GAYEROVÝCH (z konce 19. století) se v lesnictví tušilo, že v pěstování lesů jsou dlouhodobě nejekonomičtější takové operace, které co nejvěrněji napodobují přirozené procesy.

Samozřejmě, že faktor času je důležitý a musí se brát na vědomí, ale jinak než má zřejmě na mysli Ing.Kučera. Trochu delší trvání některých přírodních procesů, než jsme na jejich hospodářskou analogií v pasečném lese zvyklí, však není ekonomickému obhospodařování lesa na závadu, ba zcela naopak je to maximálně výhodné. Pasečné hospodářství to ale většinou hloupě ignoruje. Naopak je vhodné je s uctivostí respektovat a využívat, neboť se dotýká všech hodnot a funkcí lesa. To, že delším časovým etapám přírodních vývojových procesů pasečné hospodářství většinou dodnes „kroutí krkem“, je jedním z nejhorších prohřešků proti přírodnímu, přirozenému běhu věcí a ekonomice LH. Když už jsme nuceni akceptovat obmýtní doby sotva dosahující poloviny fyzického věku hlavních dřevin, tak aspoň neusilujme, aby byly ještě kratší a tím pádem těžby nežádoucím způsobem ještě vyšší. (Za jistých okolností se však těmi stávajícími obmýtími celkovému produkčnímu potenciálu lesa zásadním způsobem neublíží.) Ale krátkými obnovními a zmlazovacími dobami les zbavujeme možností uplatnit přirozený proces autoredukce, samočištění stromů od větví, přirozenou strukturalizaci, jako mocný ekostabilizační faktor, a zajistit víceméně přirozený vývoj ekosystému. A to skoro vždy na úkor vnitřních tvořivých sil lesního ekosystému a tím i provozní hospodárnosti, aniž by kdy o tom pasečné hospodářství utrousilo jedinou zmínku, ba přímo tomu odporuje. Takové spontánní funkční schopnosti lesa pak musí člověk zbytečně, iracionálně nahrazovat velkými kvanty dodatkové energie, práce a nákladů, a vlastníkům lesa vykrádat kapsy. To vše nemá s biologií lesa nic společného. Samozřejmě, že při hospodářském využívání lesů nepůjde o návrat k nekonečným časovým cyklům pralesů. Ale nic by nemělo bránit tomu, abychom v rámci přijatelných limitů obmýtních dob, v podstatě většinou těch stávajících, prodlužovali ty doby vývojových fází lesa a s nimi spojené přírodní procesy, které jemu i člověku přinášejí prospěch. V rámci stávajících obmýtí tím nedochází k žádné produkční újmě, ba přímo naopak: mimo shora zmíněné autoregulační procesy i světlostním přírůstem na předržované zásobě a dorůstáním slabých stromů do tlustých. Přitom lze skoro všechny stromy vytěžit až v době jejich plné zralosti, tzn. se zvýšeným produkčním efektem a s vrcholně užitečnými vlivy na podrost. Nápravu je třeba hledat v tom, že skutečně položíme rovnítko mezi všechny funkce lesa a těm ekologickým dáme větší šanci se prosadit v náš i lesní prospěch jen odlišným, „šikovným“ časovým řízením našich intervencí. A to na bázi i diferencovaných výběrných těžeb. Ale to už je jiná velká kapitola jiného, kombinovaného, v zásadě však neholosečného obhospodařování lesa, jiné, budoucí etapy jeho správy. Na závěr ještě jeden výrok z oblasti ekonomiky LH: KORPEĄ (1995) napsal: „Ani současná těžká hospodářská situace není důvodem konat jen to, co je nejlacinější. V celém systému nastala značná disproporce právě tím, že to, co se jeví přirozenější a fake iwc ekologičtější se oslabilo, zanedbalo anebo přímo zavrhlo. (…) Pokud se má lesní hospodářství jako celek rehabilitovat, je potřebné upřít větší pozornost na tyto zanedbané části, oslabené prvky.“

Ani snad nemusím říkat, že na otázku položenou v nadpisu, lze odpovědět: ANO.

Milan Košulič st.

23. 08. 2006

Panerai Luminor Base Replica Patek Philippe Calatrava Replica Watchrs http://www.dekorationsverkstan.se/images/shop/whitedate.html breitling chronospace replica

Swiss Replica Watches | replica watches https://www.bassreplica.com