Přírodě blízké lesnictví

http://pbl.fri13.net/ – Alternativnč˝ lesnickč˝ ďasopis

Borovice lesní ve stinném lese

(8.9.2007 17.17, Milan Košulič st.)

Od května 2004 je na internetu můj článek „Jiný pohled na pěstování borových porostů“ (LP 8/2004). Na něj dnes navazuji ještě několika dalšími informacemi: o tom, co tato dřevina „ve stínu“ snáší a jak tato snášenlivost ovlivňuje možnosti obnovy ve smíšeném lese.

Pro úplnost ještě stručně opakuji základní poznatky z její fylogeneze. Borovice lesní (dále jen BO) není genekologicky jednotný taxon. To věděli již navrhovatelé Směrnic pro uznávání semenných porostů v roce 1966, 1988 a jiní autoři dlouho před nimi, ale lesnická praxe to nebrala dost vážně na vědomí. Ve Směrnici z r. 1966 se BO rozlišuje na náhorní, chlumní a nížinnou, ve Směrnici z r. 1988 na horskou a pahorkatinnou. Přitom se autoři zřejmě opírali mimo jiné o výsledky paleontologického výzkumu BO na našem území.

Podle MIROVA (1967, in K. KAŇÁK 1995) BO tvořila koncem třetihor před nástupem ledových dob pleistocénu řídkou příměs v bohatých listnatých lesních společenstvech. Šlo tedy o druh klimaxové povahy. Náhorní varianta BO měla na svoji adaptaci z původního pionýra ke klimaxovému typu asi polovinu doby třetihor – cca více než 30 mil. let (K. KAŇÁK 1997, osobní korespodence). V české kotlině, uzavřené pohraničními horami, však nemohla výrazně migrovat. V glaciálu tam pravděpodobně přežívala v refugiích na osluněných skalách. V postglaciálu se z nich rychle šířila jak do vyšších tak nižších poloh až stepí. Vděčná za to může být své rozsáhlé variabilitě podobné variabilitě smrku. Přitom si tam některé populace, příp. jedinci, jednak zachovaly své klimaxové adaptace z konce třetihor dodnes, jednak si při šíření na azonální stanoviště vytvořily adaptace pionýrského typu. Obojí adaptace daly vzniknout reliktní borovici. Takové adaptace totiž jsou důsledkem toho, že populace obsahují jak dostatek genotypů s vysokou adaptabilitou na jakékoliv prostředí, tak opačnou skupinu genotypů s vysokou specializací na prostředí svého vývoje. Dnes je BO všeobecně pokládána za pionýrský druh. Jako s takovým se s ní v naší lesnické praxi, až na výjimky, také zachází. Na pasekách se v posledních cca 2 staletích šíří, převážně v monokulturách, spíše uměle než přirozeně, jako tomu bylo dříve často po požárech.

Výzkumem, opakovaným po 26 letech (1954-1980), bylo v našich přirozeně vzniklých borech zjištěno, že je skutečně tvoří reliktní borovice, která roste velmi rychle, má většinou rovné, přímé kmeny a snáší příměs dalších dřevin jako pravý klimax. Dodnes se zachránila převážně jen v nepřístupných oblastech pískovcových skal a ojedinělými výskyty na různých místech ČR. Také HLADILIN (1982) uvádí, že borovice v podmínkách Šumavy je méně slunná, takže ji lze s úspěchem obnovovat pod clonou porostu a může růst v mládí v dočasném zástinu. Nutno ovšem dodat, že vše je silně komplikováno kulturním šířením BO v posledních 150-200 letech, hybridizací různých regionálních populací, a to i ze vzdálených zdrojů opylení. Pro tuto složitost je třeba k dalšímu pěstování (obnově) místních populací využívat, podle mne, především poznatky z jejich dosavadního chování za různých růstových situací v daných porostních poměrech (s využitím i historického průzkumu).

Evoluční – genetická a ekologická – proměnlivost borovice lesní

Pro skutečnost, že BO se dosud vyznačuje vysokou genetickou variabilitou, a tedy i různou snášenlivostí světla a stínu, jsou důkazy. To, že si náhorní varianta BO zachovala přes svou klimaxovou orientaci i stopy snášenlivosti vůči permanentnímu vystavení slunci, dokazuje některými lokálními populacemi, rostoucími na skalách, kamenných polích apod. (např. na křemencových skalách na Suchém vrchu u Vrbna pod Pradědem v nadm. výšce kolem 900 m). Ale šumavské borovici, tj. horské variantě BO, rostoucí tam až v 1100 m n. m., na pasece v červencových vedrech zežloutnou jehlice, což je důkaz klimaxové adaptace (K. KAŇÁK, osobní korespodence 1997), pokud jsou rostliny zdravé a jinak správně zalesněné.

V r. 1955 DANNECKER uvádí: kde byla v pralesích jihovýchodní Evropy zastoupena borovice, nacházela se tam stále v malých i větších skupinách. Na 1 m2 se opakovaně napočítalo 30 až 60 i více boroviček ve věku od 5 do 15 let. V Alpském předhoří jsou důkazy, že „borovice byla do doby zmizení výběrného a podrostního provozu bohatě zastoupena ve starých porostech, takže se tam nemohla po celou tu dobu tak silně rozšířit jinak než přirozenou obnovou“. Slunné až poloslunné dřeviny včetně BO byly z jedlového lesa vytlačeny v okamžiku, když tam proniklo hospodářství „hustého zápoje“. V podunajských revírech měla borovice ještě v roce 1860 účast 35 %. Ale zachovala se v dobré kvalitě dodnes (1955) jen tam, kde se udrželo dříve obvyklé dlouhodobé podrostní hospodářství. Dnes víme, že dlouhodobé omezení světelného požitku, dokonce až 40 let trvající silné potlačování vývoje mladého stadia porostu, vitalitu borovice všeobecně nezhoršuje. Naopak takové omezení světla v mládí je předpokladem pro její pozdější vysokou hodnotovou produkci.

Dlouhodobá pozorování a novější vědecká šetření prokazují, že cloněním se podstatně omezuje výskyt nekvalitních jedinců. V porostech se nachází zejména méně předrostlíků, vidličnatých stromů i silných, špatně odpadávajících větví. Naproti tomu příliš rychlé odkrytí podrostů, zpožděný vznik zápoje a malá hustota nárostů a kultur vznik jakostních deformací podporují. Při dlouhodobém přiměřeném clonění podrostu současně dochází k jeho spontánnímu prořeďování. Proto odpadá část výchovy a pěstební provoz se ekonomizuje.

O snášenlivosti zástinu borovice se již zmiňuje P. SVOBODA (1953): „Některá pozorování ukazují, že dostatečně jemnoleté a bezvětvé cenné dřevo u borovice se dá vypěstovat jen pod dlouholetým zástinem a že takové dřevo neposkytnou ani velmi dobře zapojené kultury, i když přispíváme vyvětvováním, takže plochy určené k vypěstování zvláště cenného dřeva bude nutno zmlazovat přirozeně.“ Také H. REININGER (1992, 2000) uvádí několik příkladů jejího růstu jak v podrostních tak výběrných tvarech lesa. Podobně i Š. KORPEĽ (1995) připomíná velmi jakostní růst borovice v dlouhodobém bočním stínu při stupňovitém zápoji násečně až podrostně obhospodařovaných porostů s dlouhou obnovní dobou. Za výhodné považuje clonění, které snižuje výškový přírůst asi o 25 %.

Pro ekologickou budoucnost lesů může být důležité poněkud vyšší zastoupení BO pro její širokou ekologickou valenci. Svou poměrně dobrou snášenlivost suchého a teplého klimatu prokázala již v boreálu (před cca 9000 roky) rozvojem bořin. Ale stejně tak prokázala toleranci vůči i dlouho trvajícímu polostínu tím, že dodnes přežívá i ve smíšených porostech na mnoha stanovištích a snáší tam konkurenci stinných dřevin. Příklad toho uvádí HOLUŠA (2000): tzv. Heraltická borovice na Opavsku musela být po skončení glaciálu součástí místních dubovo­‑bukových i bukových porostů, jelikož se v této oblasti extrémní stanoviště, jako jinak hlavní doména výskytu BO, takřka nevyskytují. Nejhojnější zastoupení má dnes na Opavsku a Krnovsku dokonce právě na stanovištích edafické kategorie S, B a H, tedy relativně nejúrodnějších, na HS 45 ještě dnes druhé nejvyšší.

Kamkoliv v lesích přijdu, přednostně si všímám obnovy kromě jedle i borovice. Přitom její zmlazení v malém i větším výskytu nacházím skutečně i na úrodných stanovištích v nijak silně, nepravidelně proředěných smíšených porostech s její účastí. Pokud jí tam ovšem zvěř vůbec dovolí přežít. Extrémním okusem převážně srnčí zvěří trpí vedle jedle ze všech dřevin nejvíce, takže na ní vznikají velké škody. Ty nedají borovici dorůst do jinak vynikajícího tvaru, jehož je schopna ve Slezsku (ale i jinde) v přiměřeně cloněných podrostech smíšených porostů dosahovat. To potvrzují náhodně do několika metrů odrostlé jednotlivé borovice dosud cloněné v podrostně obnovovaných porostech, často jen ve směsi se smrkem, třeba v okolí Krnova. Vyznačují se jemným, pro budoucí vysokou jakost kmene slibným zavětvením. Kvalitativní kontrast v neprospěch borovice v mlazinách ze sadby na někdejších holosečích je do očí bijící. (Jakostnější vývoj takové borovice ze sadby na holinách lze ale podpořit zajištěním větší příměsi břízy jejím výsevem do založených borových kultur, pokud k tomu v dané oblasti nedochází náletem.)

K neholosečné obnově borovice lesní

Zdá se, že již tak zcela neplatí někdejší KLIKOVO (1953) sdělení, že „Borovice lesní je … velmi citlivá na zastínění shora a ze strany a zejména v mládí je choulostivá na nedostatek světla …“ Také by již neměl platit kdysi zcela převládající názor, spojující obnovu BO téměř výlučně s holou sečí.

Proto vítejte při obnově borovice lesní neholosečnými postupy. Požadavkům na pěstování BO lze vyhovět nejen různými variantami podrostního hospodářství, ale i využitím výběrové seče. Poznámka: adjektivum „výběrová“ a „výběrná“ vysvětluji v článku zmíněném zde na začátku.

Hlavní rozdíly mezi skupinovitě clonnou (SC) a skupinovitě výběrovou sečí (SV)

Výběrová seč je součástí výběrného principu, který prakticky realizuje. Od skupinovitě clonné seče se liší takto:

  1. Při skupinovitě clonné seči je porost nejdříve jednotně formován předmýtní těžbou, porostní výchovou. Výběrová seč prodlužuje selektivní zásahy probírkového typu až do obnovního stadia, takže se provádějí po celý život porostu.
  2. Důležitou vlastností výběrové seče je to, že o trvalost porostu usiluje rovnováhou přírůstu a těžby, tj. obnovní těžbou přibližně ve výši běžného přírůstu daného porostu za těžební interval. Tato rovnováha je zásadním, pěstebně i výnosově rozhodujícím opatřením, které je zárukou trvalosti jak těžby, tak porostu. Jen výjimečně zasahuje do produkční podstaty, kterou tudíž nesnižuje nebo ji snižuje jen nepodstatně. V pasečném lese věkových tříd se uvažuje o trvalosti lesa až pro vyšší jednotky rozdělení lesa, nikoliv pro jednotlivé porosty. Život každého porostu je vymezen obnovní dobou v rámci doby obmýtní, tj. předem stanoveným časovým limitem.
  3. Oba typy obnovní těžby, SC i VS, se sice provádějí „výběrem“, ale každá je něco úplně jiného. Počet těžebních zásahů výběrové seče není v zásadě omezen ničím jiným než dorůstáním slabších stromů v tlusté. Svou velmi nízkou těžební intenzitou je také pomalá. Proto je rozložena do značného, nijak omezeného počtu zásahů. Naproti tomu je clonnosečná obnova časově vymezena jen několika málo zásahy odpovídajícími fázím podrostní obnovy. Bývá dokončována domýtnou sečí porostního zbytku najednou, nanejvýš nadvakrát.
  4. Skupinky (skupiny) založené clonnou sečí se v porostu po jisté době rozšiřují. Při výběrové seči se naopak nerozšiřují a mezi nimi se pokračuje individuálním výběrem až do vytěžení posledních zralých stromů.

K vlastnímu provedení skupinovitě clonné a výběrové seče

V minulosti byla obnova borovice „velmi snadná“. Dnes tomu tak zdaleka není, protože vymizely vlivy, které její zmlazování podporovaly: pastva dobytka, hrabání steliva a lesní požáry. Tím se odstraňoval půdní „povlak“, jenž překážel zmlazení – humusová vrstva včetně přízemní vegetace, až na minerální půdu, která bývala poměrně dlouho obnažena. Vše ale lze dnes snadno napodobit.

Je vhodné začít v porostech s nejnižším zabuřeněním (na kyselých a chudších stanovištích). Z porostů na úrodných stanovištích se vybírají ty s podružným porostem. Bývají méně zabuřeněné. Mají být ještě dobře zakmeněné (aspoň 0,7), ve věku 60 – 70 (80) r., tj. na počátku výskytu již mýtně zralých stromů.

  1. První krok spočívá v prokácení přibližovacích linií v rozestupech cca 50 m a v označení okrajových stromů linek.
  2. Druhý krok je příprava obnovních prvků pro zmlazení borovice na cca 20 % porostní plochy. Maloplošné části maximálně na výšku porostu se proředí na zakmenění asi 0,5-0,3. Na ostatní ploše se zatím provádí jen „úklidová“ těžba nejméně kvalitních nebo poškozených stromů. Těží se objem jen do výše odpovídající oběma těmto těžbám, přitom mezi skupinami jen přibližně běžný přírůst za těžební periodu (asi 8-10 m3/ha/r.). Orientační plošná kalkulace na 1 ha naznačí přibližné situování obnovních míst: např. skupinky mají průměr 25 m, tedy cca 0,05 ha; to odpovídá 4 skupinkám na 1 ha v rozestupech středů 50 m, mezi okraji 25 m. Většina, resp. všechen podružný porost se odstraní jen na ploše skupin. V této obnovní fázi lze současně předpokládat i zmlazení jedle.
  3. Třetí krok spočívá v přípravě půdy pro zmlazení BO: při řídkém výskytu jen bylin dostačuje mechanická příprava ručně, např. čtverce 60×60 cm ve sponu 2×2 m, potahem nebo traktorem. Vždy odstraněním humusové vrstvy až na minerální půdu, ale zásadně jen v místě skupin. Nemáme totiž okamžitý zájem o obnovu všech dřevin v porostu, ani o obnovu na celé ploše najednou a ze všeho nejméně o rychlé šíření buřeně v místech bez podružného porostu, kdyby se celoplošně odstranil. Při výskytu travní buřeně se nejdříve použije vhodný herbicid a teprve poté mechanická příprava půdy. Všechny operace se provádějí až v době semenného roku borovice, resp. na podzim před opadem semen.

Až potud je příprava porostu pro obnovu borovice stejná jak pro skupinovitě clonnou tak výběrovou seč. V dalších krocích obnovní těžby se oba způsoby od sebe již liší: při postupu SC se skupiny rozšiřují podle odrůstání nárostu v nich ve známém smyslu skupinovitě clonné seče, obvykle s vyšší těžební intenzitou než u VS, asi 20-30 (i více) % zásoby. Při postupu VS se skupiny nerozšiřují, obnovní těžbou se pokračuje mezi nimi nadále nízkou intenzitou, třeba ve smyslu TCT. Když se obnova BO ve skupinách nezdaří hned na poprvé, příprava půdy se při dalším semenném roku BO opakuje. Při postupu SC máme hlavní zájem o prosperitu obnovy a smíšení, při postupu VS o jakostní výnos, různorodost včetně různověkosti, o obnovu až v druhé řadě.

Meliorační a zpevňující dřeviny (MZD) se zpravidla kultivují až v druhém obnovním sledu za několik let po obnově borovice nebo současně s ní; jednak malou příměsí přímo do nárostů borovice ve skupinách, jednak mezi nimi v hloučcích po obnovní těžbě zralých stromů. Současně se dále redukuje podružný porost jen v místech podsadby. Umělé vnášení MZD často nebývá ani nutné. Ve smíšených porostech se skoro vždy během pomalé obnovní těžby některé cílové listnáče i jedle zmladí, pokud tomu nebrání zvěř. Ty lze pak většinou převzít do cílové skladby jako MZD.

S uvolňováním borového zmlazení (nárostu) se nepospíchá. Z toto plynoucí dlouhá zmlazovací doba prospívá jak porostní obnově a výnosu – následujícími přírodními procesy a světlostním přírůstem, tak zdravému životnímu cyklu cílových dřevin samotných. To znamená s mírnou clonou pro borovici asi 20-30 let (i déle), nejlépe dokud dorůstají střední až slabé stromy do mýtně zralých, a jejich pomalou těžbou stále nízké intenzity.

Ovšemže by bylo lépe řešit samoobnovu pionýrské formy BO trochu jinak než její klimaxové sestry, jak se o tom zmiňuji v původním internetovém článku (klimaxovou BO nejdříve, pionýrskou nakonec). To by ovšem vyžadovalo „přesnou“ znalost ekotypu BO, se kterým právě na dané lokalitě disponujeme. K takovému informačnímu servisu však máme ještě dost daleko. Proto je možné pro obnovu BO zohlednit dvě okolnosti:

To znamená, že samoobnovu BO lze zatím obecně, pokud jde o neholosečné postupy, realizovat v pořadí dřevin, jak shora uvedeno, tj. borovice jako druhé hned po jedli nebo současně s ní.

Závěr

Článkem připomínám pro klimaticky nejistou budoucnost, že borovice lesní není vysloveně slunná dřevina, za kterou se dosud skoro všeobecně považuje, a že existenčně nevyžaduje obnovu na holosečích nebo rychlé úplné uvolnění nárostů po neholosečné obnově. Naopak jde o genekologicky diverzifikovaný taxon, schopný mnohem diferencovanější obnovy. Nejen bočním náletem na náseky, ale i neholosečnými postupy: skupinovitě clonnou, ba i skupinovitě výběrovou sečí. A to v obou případech v mnohem delší zmlazovací době, než dosud bývá při podrostním postupu zvykem. Převažující potřebnost skupinovitě clonné až výběrové obnovy může být brzy vyvolána tím, že se holosečná a clonosečná celoplošná obnova s krátkou zmlazovací dobou stanou ekologicky kontraproduktivní a obnovní procesy „v dlouhém polostínu“, lépe hospodařící s vláhou, budou novou ekologickou normou. Že tedy vymizí rychlé odkrývání borových nárostů, ostatně nárostů všech cílových dřevin vůbec, jako dosavadní železobetonová součást clonných sečí a putovní omyl. Podle všeho to bude moci vyhovovat i borovici lesní jako dřevině dobře schopné adaptace na „teplou a suchou budoucnost“, třeba jen ve směsi s břízou. Přitom vidím prospěšnost podrobení vědeckému zkoumání všech jevů, které se přitom ještě zdají replique rolex montres france problémové. Článek jsem napsal s důvěrou v to, že detaily pěstění lesa ve smyslu „blízkosti přírodě“ neutonou v problematice spíše ekonomicky zaměřeného, jak se mně zdá, nového konceptu LČR (viz záměr „zeštíhlování“, těžební koncentrace, orientace na vysoký zisk).

Ing. Milan Košulič st., červenec 2007

Creative Commons License
Přírodě blízké lesnictví, jejímž autorem je Milan Košulič, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česká republika.
Vytvořeno na základě tohoto díla: pbl.fri13.net

Hlavní menu

Aktuality

PBL na nové adrese

(19.10.2008 21.15, milan)

Dne 20.10.2008 jsme na adrese spustili internetový časopis Přírodě blízké lesnictví v novém vzhledu a s vylepšenými komentáři. Autorem grafiky a technickým redaktorem je Jaroslav Košulič.cartier replica

Pro Silva Bohemica na LS Město Albrechtice

(14.10.2008 22.07, milan)

Fotky z poslední exkurze Pro Silva Bohemica na revíru Cvilín LS Město Albrechtice

Úprava početních stavů zvěře a možnosti řešení

(14.10.2008 17.45, milan)

ASHRAE 62.1Termíny seminářů pořádaných MZe v rámci kampaně za snížení stavů zvěře najdete na Silvariu.

Vliv holosečného způsobu obnovy na mimoprodukční funkce lesa

(16.6.2008 17.04, milan)

AWS D1.1Velmi rozsáhlá rešerše doplněná dotazníkovým šetřením na téma Vliv holosečného způsobu obnovy na mimoprodukční funkce lesa.

Národní lesnický program II

(1.3.2008 21.32, milan)

V sekci "odkazy" najdete expertní verzi NLP II předanou vloni v létě do mezirezortního projednávání.

Archiv

Počet přístupů:

NAVRCHOLU.cz