Přírodě blízké lesnictví

http://pbl.fri13.net/ – Alternativnč˝ lesnickč˝ ďasopis

Přestavba severomoravských smrčin decimovaných suchem, václavkou a kůrovcem

(26.1.2008 18.53, Milan Košulič st.)

Ve smrčinách severní Moravy se v posledních letech objevil „nový“ škodlivý činitel. Václavka a kůrovci. Lesníkům dobře známí odvěcí patogenní škůdci smrkových monokultur zejména na nepříznivých stanovištích a za nadměrného sucha. Situace, která se musí řešit. Oblast z mnoha předchozích služebních návštěv znám a trvale žiji v její blízkosti. Sděluji proto vlastní názor, jak s těmito chřadnoucími smrčinami zacházet.

Stručně o současném stavu postižených smrčin

Ke špatnému pěstebně‑zdravotnímu stavu smrčin dochází na severní Moravě ve všech tamních přírodních lesních oblastech počínaje Předhořím Hrubého Jeseníku a Podbeskydskou pahorkatinou konče. Smrku je tam mnoho. Ne že by tam vůbec nepatřil. Jeho původní výskyt je v dané oblasti historicky doložen v době již před staletími (NOŽIČKA, 1972). Některé populace smrku pocházejí z azonálního, resp. extrazonálního výskytu, takže jsou autochtonní, ačkoliv sporadického rozšíření (K. KAŇÁK, 1988). Dnes jsou většinou překryté kulturními smrčinami, zčásti z provenienčně odpovídajícího, zčásti neodpovídajícího semene. Ale v polohách zde převažujícího (2.) 3. a 4. LVS, tedy v nadm. výškách (350) 400-600 m, na slezských rovinách a v pahorkatině, smrk netvořil stejnorodé porosty. Byl převážně vtroušený až přimíšený ve více méně smíšených porostech snad se všemi zdejšími dřevinami. Jako by dokazoval, že není vysloveně horskou a podhorskou dřevinou. Do vyšších, dnes „domovských“ oblastí střední Evropy smrk sice dospěl postglaciálním šířením z refugií nejčastěji severovýchodním migračním proudem (H. J. OTTO, 1994), ale za „malé ledové doby“ během podstatné části druhého tisíciletí (cca 1350-1850 n. l.) nastaly podmínky pro migraci horských druhů včetně smrku do nižších poloh hercynské kotliny (K. KAŇÁK, 1988, H. J. OTTO, 1994). Poté poměrně náhlá změna podnebí – oteplení – způsobila, že v druhé polovině 19. století začaly vznikat přírodním výběrem nové evoluční procesy v horských i nížinných smrčinách směrem k odolnosti smrku proti suchu (KAŇÁK, 1988). Onu získanou „odolnost proti suchu“ však dnes tamní populace spíše nemají, jak dokládá současná soušová kalamita. K tomu však mohlo dojít až drastickým poklesem jejich vitality dlouho trvajícím imisním zatížením, které onu oblast neminulo. A patrně i tím, že původ postižených smrčin při umělém šíření v posledních dvou stoletích (dnes v 2.– 3. generaci) zcela nenavazuje na původní, adaptované populace azonální (extrazonální) varianty, příp. jinými vlivy. Přestože zbytky takových populací tam bezpochyby zcela nevymizely, jsou asi většinou zasunuty v geneticky těžko přehledné záplavě uměle šířeného smrku. To samozřejmě komplikuje možnosti výběru vhodných smrkových populací k cílevědomé reprodukci (mj. i vegetativně) a jisté nápravě dnešního stavu, kde smrk bude i nadále využíván, ačkoliv již v omezené míře. Pro hospodářský význam smrku i v dané oblasti by bylo vhodné přispět k dalšímu šíření jeho azo‑ a extrazonální varianty jednak systematickým vyhledáváním nejstarších smrků k pokusu o jejich přirozenou obnovu a pro sběr semene, jednak provenienčním výzkumem včetně izoenzymových identifikačních analýz.

Ke katastrofálnímu stavu dospěly zdejší smrčiny klimatickým zvratem, hromaděním srážkového deficitu v 90. letech 20. století. Např. pro revír Pustá Polom se uvádí celkový srážkový deficit za roky 1992 až 2000 ve výši téměř 500 mm.

Prvním symptomem usychání smrku je žloutnutí. Prvotní příčinou je pravděpodobně sucho, biotickou příčinou silně rozšířená parazitická dřevokazná houba václavka smrková (Armillaria ostoyae, Romagn.). Zbytková část kmenů nad posledními částmi syrrocia houby se stává obětí kůrovců. Nejčastěji lýkožroutů: lesklého, matného a severského; ne však vždy. Celkově nejčastější, nejzřetelnější a nejrychlejší je prosychání stromů ve smrčinách od druhé věkové třídy. Avšak ani kultury a nárosty soušové škody nemíjejí. Smrky odumírají jednotlivě až skupinovitě. V mnoha porostech se již vyskytují větší či menší části jako řediny, ba i holiny. Ve smíšených porostech mizí smrk takřka před očima. Postupným prořeďováním porosty rychle a silně zabuřeňují.

I půdní vlastnosti lze v oblasti poškozovaných smrčin považovat za synergický faktor soušové kalamity. Převážně jde o půdní kategorie B a H (příp. O) na jílovitých břidlicích a drobách s různě mocnými překryvy sprašových hlín. Na převážně hlinitopísčité kambizemi se střídají stavy zamokření s vyschnutím horních půdních vrstev. To nezůstává bez následků pro kořenový systém smrku, jeho narušení mechanickým poškozováním. Tím se zhoršují schopnosti kořenů pro zásobování celého stromu vodou. Predispozice pro napadení houbami je pak nabíledni. Současný výskyt zmíněných škodlivých činitelů a v jejich důsledku nahodilá (kalamitní) těžba vede k destabilizaci severomoravských smrčin a pravděpodobně urychlí jejich rozpad.

Ještě o jedné okolnosti je vhodná zmínka. Ve více smrčinách různého věku, mladší nevyjímaje, jsou vtroušeny jiné dřeviny včetně listnáčů. Kde je tato příměs četnější (okolo 30 %), je, resp. mohlo by být porostům „hej“, nebýt zvěře. Při detailní prohlídce půdy se zjišťují více či méně četná zmlazení různých dřevin, smrku ovšemže nejvíce. Větší část smrkových nárostů by však měla posloužit jako biologická ochrana pro cílové listnáče a jedli. Tyto dřeviny ale dosud přežívají většinou jen nízkými, zpravidla zvěří opakovaně okusovanými nálety. Individuální ochrana nátěry nemůže zajistit jejich přežití ve vyšší četnosti.

Tuto oblast z osobního zájmu sleduji již mnoho let. Přitom pozoruji, že kardinální problém zvěře se tam téměř vůbec nemění k lepšímu. Takže vím o čem mluvím, říkám‑li, že bez jeho vyřešení jsou všechny úmysly využít dnešního stavu rozpadajících se smrčin k jejich přestavbě předem odsouzené k neúspěchu a budou promrháním obrovských nákladů. Okamžitá opatření by měla podle mne zahrnovat zavedení profesionálních lovců, zásadní změny způsobů lovu, které by jej usnadnily, a všechny druhy spárkaté zvěře lovit a lovit, až škody zvěří klesnou pod 10 (15) % poškozených jedinců umělé i přirozené obnovy všech plodících dřevin, tj. na únosné škody a tedy i únosné stavy spárkaté zvěře. Přitom by ve smlouvách o pronájmu honiteb měl být výslovně uveden termín dosažení únosných škod a stavů s tím, že při jeho nesplnění se smlouva zruší. Za postupný cíl považuji pro dotčenou oblast oborní chovy všech druhů spárkaté zvěře a dočasné vyloučení jejích volných chovů. Jsem si vědom strastiplnosti cesty k dosažení politické vůle pro taková opatření, pokud se tamní lesníci vůbec pokusí o ně usilovat. S tímto podnětem by lesní správci měli vystoupit s podporou svého generálního ředitelství i místně příslušné SSL, přesvědčit o potřebnosti takového kroku i media a veřejnost, a to navzdory všem potížím, které budou tento úmysl doprovázet.

Úvaha o pěstebních opatřeních ve smrčinách za probíhající soušové kalamity

Předpokládám, že lesního hospodáře nepřivede průběh soušové kalamity k myšlence řešit daný problém ve větší míře urychlenou přestavbou krajním prostředkem, tj. holou sečí, a to v mýtních ani nastávajících kmenovinách, až na výjimky. A že i nadále tam budou ideovým jádrem řešení především ochranářská opatření na bázi postupné těžby odumřelých a odumírajících stromů, a spolu s nimi porostní obnova.

Dlužno však podotknout, že těžebně‑ochranářský postup by měl mít jedno zásadní omezení. Nic živého a přežívajícího nedotěžovat. A to ani tam, kde byly dílčí porostní části již více proředěné. Přitom je totiž zapotřebí mít na paměti to, k čemu se mělo přihlížet i při kalamitě imisní a co se na jejím počátku evidentně ignorovalo: proces „žloutnutí smrku“ může být doprovázen procesem tzv. katastrofické selekce (MAYER, 1942, 1979, LEWIS, 1962, RAVEN, 1964, ex KAŇÁK 1988), související s procesem známým jako princip zakladatele („founder effect“, MAYER 1942). Projevuje se tím, že jeden nebo několik málo jedinců druhu postiženého katastrofickou redukcí své populace je schopno vytvořit populaci novou, endemickou pro místní toxické, či jinak extrémně nepříznivé podmínky, v daném případě sucho.

Dalším opatřením prováděným ve schnoucích smrčinách současně s kalamitní těžbou, by měla být shora zmíněná porostní obnova. A to ve všech, bez rozdílu věku. Pokud vím, v dané oblasti se o předčasné obnově těchto porostů uvažuje spíše okrajově než jako o systémovém opatření. Zpravidla jen tam, kde kalamitními těžbami vznikly již „zřetelné“ holiny (a holé skupiny). To však podle mého názoru nestačí. Na kalamitní těžbu „rychle“ navazující obnovu považuji z dlouhodobého hlediska za zásadní systémové opatření.

Bezpochyby bude shoda v názoru, že příští porosty by měly být smíšené a pokud možno různověké a všeobecně odolnější. To znamená s větší členitostí vnitřní porostní výstavby. Pak nutno dojít i ke shodě v tom, že rozpadající se smrčiny je třeba začít obnovovat okamžitě, systematicky, a to postupy blízkými přírodě. Proto by se stávající smrčiny měly považovat spíše za ochranné porosty pro vznik nové generace lesa, než za normální výnosový les. Ochranné ve smyslu šetření půdní a vzdušné vláhy stínem a tlumením pohybu vzduchu, pro dočasné zajištění všech aspektů vzniku lepšího následného lesa spolehlivějším způsobem. Součástí obnovy by proto měly být vedle znovuzalesnění kalamitních holin podsadby ostatních porostních částí. Proč a jaké podsadby, vyplývá z požadavku podstatně vyšší ekologické stability budoucích porostů, dosažitelné kromě smíšení pokud možno různověkostí a v jejím důsledku i větší členitostí porostní výstavby, pestrou texturou. Proto je nejdříve nutné ujasnit tuto část problému. Před tím však ještě stručně k hospodářsko‑úpravnickým doprovodným zásadám: dynamika všech „možných změn“ bude v rozpadajících se smrčinách tak proměnlivá a nepředvídatelná, že tradiční využívání hospodářsko‑úpravnických (dále jen HÚ) zásad a jejich detailní „pitvání“ ve smyslu časové a prostorové úpravy věkových tříd považuji za pochybné, za zbytečnou a nákladnou činnost. Měl by stačit jediný ukazatel: maximální celková výše těžby (MCVT) stanovená pokud možno zjednodušeným způsobem, který by měl zařizovatel uvážit a navrhnout na základě širokých znalostí problematiky, tj. způsobem adekvátním nepředvídatelnému vývoji kalamitních těžeb a stavu smrčin v převodu. Taková MCVT by totiž měla sloužit jen k rámcovému zhodnocení vlivu skutečného rozsahu kalamitní těžby na další vývoj výnosových možností lesa a pod.

Proč podsadby?

Nejdříve krátká odbočka k opatřením pro zvýšení ekologické stability nových porostů. V budoucnosti lze očekávat větší frekvenci zhoršování stavu prostředí pro růst lesa. V horší variantě zejména zhoršení vláhových poměrů při vyšší teplotě ovzduší. Tomu bude vyhovovat spíše podpora resilientního typu stability (jako guma) lesního ekosystému, který lépe absorbuje ekologické výkyvy prostředí (MÍCHAL, 1992, 1994, OTTO, 1994)). Vyšší porostní odolnost lze dosáhnout mimo smíšení jednak napodobením sukcese při obnově na holinách, jednak postupem připomínajícím „malý“ vývojový cyklus se stadii dorůstání, zralosti a rozpadu, tzn. obnovou převážně pod clonou mateřského porostu a na malých násečných obnovních prvcích – skupinách (maximálně na výšku porostu), pokud jako takové budou spontánně vznikat, resp. po malých těženích úpravách. K dosažení vyšší odolnosti typu resilience směřují některé možnosti.

Jednodušší lesní společenstva, složená z tolerantnějších druhů, se ke změněným růstovým podmínkám adaptují lépe. To jsou ta, která mají vyšší zastoupení pionýrských a jim podobných dřevin – břízy, osiky, olše, modřínu, borovice, a to každopádně zdravých a odpovídající provenience. Právě tyto dřeviny by měly sehrát v adaptačním procesu a při zvyšování resilientní odolnosti nových porostů důležitou roli. A to společným zastoupením prvních tří v obnovním cíli ve výši 30 až 50 % (nikoliv v cílové skladbě, která je v nedohlednu a naprosto nejistá). Přitom by pionýři ve skupinách měli v porostech setrvávat různě dlouho. Jednak aby byly později podsazovány cílovými listnáči a jedlí mimo jiné pro zvýšení různověkosti, jednak aby jejich část setrvala v porostech až do svého mýtního věku. K tomu uvádím výrok K. KAŇÁKA (1988): „Pionýrské druhy lesních dřevin s rozšířenou genetickou flexibilitou preadaptované pro stále intenzivnější změny životního prostředí v čase i prostoru jsou dřevinami budoucnosti, kdy přírodní druhy a jejich genofond ztratí svou původní povahu vlivem ztraceného přírodního prostředí, v němž se po věky vyvíjely.“

Dále je vhodné zachovávat v nových porostech zbytky stromů z původního porostu, které soušovou kalamitu přežily, včetně smrku, a jsou potenciálně schopné přirozeně se na dané lokalitě zmladit.

Značně účinnou podporou resilientní odolnosti příštího lesního ekosystému je mozaika různověkých růstových fází lesa s co nejdelším trváním stadia dorůstání. V takové textuře lesa se od sebe jednotlivé růstové fáze liší různou odolností proti škodlivým činitelům. Mladé růstové fáze se vyznačují vysokou resiliencí, která naopak s věkem klesá.

K vyšší ekologické stabilitě nových lesů by měly přispět právě podsadby.

Podsadby v hospodářském lese jsou paralelou obnovy v přírodních lesích v „malém“ generačním vývojovém cyklu. Je‑li při podsadbách využíván provenienčně odpovídající sadební materiál vypěstovaný v přiměřeném zástinu, navozují podsadby u klimaxových dřevin podobný růstový rytmus jako při přirozené obnově. Předchozím holosečným provozem pravděpodobně získaly v populacích klimaxových dřevin převahu pionýrské genotypy. Populacím s takto „narušenou“ genetickou strukturou podsadby napomáhají k jejich návratu do „normálu“ (s odpovídajícím podílem klimaxových genotypů). Když se provádějí v delší obnovní době, přispívají také k přírodě bližší členitější porostní výstavbě a větší různověkosti.

Druhová skladba nových porostů v obnovním cíli

Měla by vycházet spíše z pesimistické varianty dalšího vývoje ročních srážkových úhrnů. To znamená předpokládat předem neodhadnutelný výskyt srážkových deficitů a přísušků. V dané oblasti víceméně ovlivněných i jinak než jen globálními kontinentálními změnami klimatu, to znamená jednak částečným deštným stínem pradědského horského masivu, jednak podnebím sousedních teplých nížinných oblastí. Proto je třeba počítat s podstatným snížením další účasti smrku. Nejlépe tak, že lokality pro smrk budou přímo stanovištním průzkumem vymezené na typologické mapě. V zásadě by tam smrk neměl mít podle mého názoru vyšší zastoupení než 20 %, výjimečně 30 %. Přitom by měla převládat jeho přirozená obnova, aby se co nejvíce uplatnila další přirozená selekce lokálních potomstev „na odolnost k suchu“, pokud ovšem nejde o fenotypicky vysloveně nekvalitní a extrémně poškozovaný topodem. Měl by být zastoupen ve skupinkách, asi 4-8 arů, a v nich s přimíšeným listnáčem, nejlépe bukem (osikou, klenem), mimo jiné pro lepší zásobování smrku vodou stékající po jeho hladkých kmenech. Příměs smrku v mírně smíšených skupinkách má dobrý důvod: v případě jeho uhynutí se skupina stane základem maloplošné obnovy jiné dřeviny (příp. znovu samotného smrku) včetně samoobnovy přimíšeného listnáče, a tedy příležitostí k další diferenciaci věkové a prostorové struktury porostu.

Odolnostní kostru porostů by měly tvořit podle stanovištních podmínek borovice lesní (na sušších), dub, příp. jedle (na vlhčích až oglejených stanovištích), a doplňovat ji ostatní listnáče, zejména buk. Borovice poměrně nejlépe snáší poruchy normálního vodního režimu, odolává vláhovým deficitům a přísuškům a je schopna přijímat vodu z půdy za podstatně horších poměrů než třeba dub. Přitom ještě přežívá za stavu pod bodem vadnutí (KORPEĽ, 1995). Pro tyto vlastnosti, ale i pro velmi dobré hospodářské využití, a to v kratším obmýtí než dub, má budoucí obhospodařování slezských lesů v borovici důvěryhodnou dřevinu jak ekologicky tak hospodářsky. Dané oblasti by dobře vyhovovala náhorní varianta borovice lesní. Dub a jedle produkčně lépe prosperují na vlhčích místech a mimoto zvýší druhovou i věkovou pestrost biotopů.

Proto by borovice jako hlavní jehličnan měla nahradit podstatnou část smrku s cílovým podílem asi do 50 %. Průša (2001) s borovicí v cílové skladbě např. v SLT 3B, 3H či 3O vůbec nepočítá a jako hlavní dřevinu tam opět uvádí smrk s účastí až 60 %. To nejenže odporuje původní přirozené druhové skladbě, ale podle mne je to pro danou oblast za předpokládaného vývoje smrku v budoucnosti nepřijatelné. Vím ještě o jednom důvodu pro borovici na severní Moravě: tím je její široká ekologická valence. Svou poměrně dobrou snášenlivost suchého a teplého klimatu prokázala již v boreálu (před cca 9000 roky) rozvojem bořin. Ač se tomu nevěří, toleruje i dlouho trvající polostín. Důkazem je, že dodnes přežívá i ve smíšených porostech na mnoha stanovištích a snáší tam konkurenci stinných dřevin. Příklad uvádí HOLUŠA (2000): tzv. Heraltická borovice na Opavsku musela být po skončení glaciálu součástí místních dubovo‑bukových i bukových porostů, jelikož se v této oblasti extrémní stanoviště, jako jinak hlavní doména přirozeného výskytu BO, takřka nevyskytují. Nejhojnější zastoupení má dnes na Opavsku a Krnovsku dokonce právě na stanovištích edafické kategorie S, B a H, tedy relativně nejúrodnějších. Na HS 45 má ještě dnes druhé nejvyšší zastoupení.

Každé tamní lesní společenstvo vyžaduje účast melioračních a zpevňujících dřevin (MZD) ve výši 20-30 %, které by doplňovaly a poté nahrazovaly meliorační funkci co nejdéle přežívajících tří pionýrů (bř, os, ol). Na sušších lokalitách s bukem, lípou, javorem, na vlhčích s jedlí, dubem, jasanem, olší. Za „nové“ by se v pojetí druhových skladeb mělo považovat ponechávání jisté části pionýrských dřevin z obnovního cíle do jejich plného fyzického věku, jako prvků posilujících resilienci celého společenstva.

Jako příklad možné druhové skladby pro „normální“ stanoviště v obnovním cíli uvádím:

Buk, lípu, jedli předpokládám v obnovním cíli z přímé výsadby jen tehdy, když jim lze stávajícím porostem zajistit mírnou clonu aspoň po dobu dalších 10 let; jinak by se měly vnášet až do skupin odrůstajících pionýrských dřevin.

Zcela důvodně jsem shora připomenul vhodnost využití náhorní borovice lesní, snášející nižší i střední polohy bez podstatného ohrožení sněhem, ale i její podsadby, protože jde v podstatě o klimaxový ekotyp. Vyniká větší snášenlivostí zástinu porostní clonou než borovice pahorkatinného typu. Tato okolnost může sehrát důležitou roli nejen při navrhovaném způsobu obnovy usychajících smrčin podsadbami, ale vůbec i pro budoucí členitější prostorovou výstavbu nových porostů.

Prostorová výstavba nových porostů

Za daných růstových podmínek, předpokládané druhové skladby v obnovním cíli (nikoliv cílové skladby) s podstatně menší příměsí smrku než dosud, by prostorová výstavba měla napomáhat:

a) k co nejlepšímu hospodaření s vláhou, využívání atmosférických srážek,

b) k produkci co nejkvalitnějšího dřeva (především borovice a cílových listnáčů),

c) k minimalizaci rizik (vítr, sníh, kůrovci).

Ad a) Nemalý vliv na vláhový režim má mimo jiné i členitá vnitřní porostní výstavba: pro zlepšení vláhového režimu na stanovištích s jeho častým deficitem lépe vyhovuje stupňovitá struktura než jednovrstevná s horizontálním zápojem (KORPEĽ 1995, DANNECKER 1955). Ve stupňovitě uspořádaném porostu, zejména smrčině, se všemi vrstvami stromů mírně proředěnými se k půdě dostane více srážek a tepla. Takovou porostní strukturu však těžko lze získat holosečnou obnovou. Ta by ostatně v ještě mladých porostech, byť prosychajících, neměla přicházet, až na výjimky, v úvahu. Mimoto holá seč zdaleka nehospodaří s vláhou nejlépe, jak se někdy předpokládá. Na holinu sice dopadne téměř 2× více srážek než na půdu pod porostem, ale tato výhoda tam rychle mizí pro dlouhé vysoké teploty, vysoký výpar a proudění výsušných větrů (PĚNČÍK a kol. 1958, KORPEĽ 1995). Stupňovitou strukturu budoucích porostů lze však zakládat maloplošnou texturní mozaikou různých dřevin v dlouhé obnovní době, v daném případě většinou vymezené dobou rozpadu dnešních smrčin.

Určitý typ vertikálně diferencované porostní výstavby v cílovém stavu, třeba stupňovité, lze získat úsporně a bioekologicky správně i obnovou pod původním porostem, v daném případě plošně a časově různě situovanými podsadbami, pokud možno v co nejdelší obnovní době. V daném případě vymezené nepředvídatelným vývojem rozpadu smrčin. Takové podsadby jsou podmíněné vlastnostmi jednotlivých dřevin, momentálním stavem clony a půdy podsazovaných porostních částí a stupněm ochrany proti škodám zvěří.

Vhodnou prostorovou strukturu budoucích porostů lze zajistit pravděpodobně i dále uvedeným situováním jednotlivých dřevin.

Borovice lesní by se měla kultivovat na holých nebo mírně cloněných plochách – v pruzích do 20 – 30 arů (např. 20×100 – 150 m), a/nebo ve skupinách do cca 10 arů (na výšku porostu), a to vždy s jednotlivou nebo řadovou příměsí břízy, olše nebo osiky (pro mírné stínění, lepší přívod srážkové vody k půdě po kmenech listnáčů, zlepšení jakosti kmenů a půdní melioraci), pokud se tam tito pionýři již nevyskytují z náletu. A právě i jeho řídká místa je vhodné prosazovat borovicí. Za 30 – 40 let by se měl v borových částech založit podružný porost z lípy, buku, jedle, příp. habru.

Jedli je nejlépe situovat na nejvíce cloněná místa v hloučcích 1-3 ary, příp. až do odrůstajících skupin některé pionýrské dřeviny, a to rovněž s jednotlivě přimíšeným bukem (osikou, klenem), třeba jen ke všem pařezům, nebo ve víceméně pravidelném sponu asi 3×3 až 4×4 m, a to rovněž pro zvýšené zásobování půdy po hladkých kmenech listnáče stékající srážkovou vodou (u buku 15× větší než u smrku). Je‑li nebezpečí, že buk jedli brzy předroste, pak je lépe přimísit jej k jedli s víceletým zpožděním.

Modřín lze vysazovat jednotlivě po celé zalesňované ploše, ve skupinách všech dřevin ve volném sponu 3-5 m, třeba ke všem pařezům nebo v co 3.-4. řadě většiny dřevin v rozestupech 5-7 m.

Smrk se očekává ze zmlazení, víceméně bez předem „přesně“ vymezených míst, pokud pro něj není třeba předem připravovat půdu (mechanicky nebo selektivním herbicidem), to znamená z náhodného náletu mezi skupinami jiných dřevin i v nich, s dodatečnou úpravou jeho účasti během výchovy podle jeho budoucího zdravotního stavu. Pokud je nutná příprava půdy pro zmlazení smrku, je vhodné ji vykonat rovněž skupinovitě (4-8 arů), jak uvedeno v první části.

Buk a ostatní listnaté MZD se umísťují do skupinek 4 – 8 arů (kromě jednotlivé příměsi ve skupinkách jedle) na méně cloněná místa pokud se kultivují přímo, nebo na více osluněných místech se v téže velikosti zakládají skupinky některé pionýrské dřeviny (bř, os, ol, jř) pro pozdější podsadby pravými MZD, resp. pro ponechání části některé pionýrské dřeviny až do mýtního věku.

Podsadby postupují v souladu s kalamitními těžbami, jak se pro jednotlivé dřeviny uvolňují volná nebo různě cloněná místa. „Ideální“ je, mohou‑li podsadby postupovat co nejpomaleji, aby trvaly co nejdéle a současně se naplňoval požadavek co největší různověkosti následného porostu. To však, bohužel, lze nahodilou těžbou málo ovlivnit. V místech, kde se jeví rychlý postup rozpadu stávající smrčiny nebo kde již jsou holiny, je vhodné, když se nejdříve zakládají větší a menší skupiny (3-10 arů) různých pionýrských dřevin, případně i modřínu, a to pro následnou podsadbu cílovými dřevinami. Smrkem zmlazené části by se měly prosazovat hloučky (hnízdy) buku, lípy, javoru apod. po 3-5ti sazenicích s rozestupy 0,5-1m, mezi hloučky okolo 5 m.

Ad b) Z mnoha šetření a informací řady autorů (KRUTZSCH 1956, KORPEĽ 1995, REININGER 2000) je známo, že borovice nejlepší jakosti se získává ve výškově diferencovaných, různověkých porostech, že v rozptýleném světle malé mezery se lépe formuje než ve stejnověkých porostech od počátku s plným světelným požitkem. Příznivý vliv na to má dlouhodobý boční stín ve stupňovitém zápoji, tj. v maloplošné mozaice různých vývojových stadií borovice, příp. dalších dřevin. Přitom jsou tam v novém porostu na první pohled nápadné jemnější větve, a tedy i lepší podmínky k vyčištění kmenů. Přibližně totéž platí pro pěstování jakostního dubu, který se co do kvality kmene dobře vyvíjí i s řídkou příměsí olše, o jiných cílových listnáčích a jedli nemluvě.

Ad c) Vyšší ekologickou stabilitu budoucích porostů lze zajistit kromě druhové skladby i mozaikovitou texturou lesa složenou z různě velkých, věkem a dřevinami odlišných porostních částí. K tomu také směřují výsadby všech dřevin, jak je shora uvedeno jejich prostorové situování. Mimoto se v praxi dosud málo respektují zásady správného, přírodě blízkého sledu dřevin při obnově napodobující sekundární sukcesi. Takový postup je nutný, aby se cílovým, klimaxovým dřevinám zachoval přirozený růstový rytmus a jejich většinou geneticky podmíněná vývojová přirozenost. To je důležité zejména pro ekologickou stabilitu závěrečného typu lesa. Při použití sukcese k obnově na holinách je rovněž možné dosáhnout stupňovitou porostní výstavbu postupnou, dlouho trvající obnovou s využitím přípravných porostů pionýrských dřevin a jejich pozdější podsadbou cílovými dřevinami, pokud je lesník dost trpělivý.

Pro všechny tři zmíněné ohledy zakládání nových porostů podsadbami usychajících smrkových monokultur je nutné odpovědět na kardinální otázku: jsou biologicky únosné a technologicky reálné podsadby i u borovice lesní, dřeviny všeobecně považované za slunnou? Odpověď zní ano. Usuzujeme tak z clonosečné přirozené obnovy borovice a z informací z literatury (KORPEĽ 1995, REININGER 2000). Ostatně u borovice náhorní, jako klimaxového taxonu, lze podsadby téměř s jistotou předpokládat. Protože se v praxi většinou málokde podaří zjistit přesnou informaci o genetické podstatě místní borovice, bude tato dřevina určena především pro zalesnění holin, resp. jen řídce cloněných ploch. Ale nejlépe, jak shora řečeno, s mírnou příměsí pionýrských dřevin.

Technika podsadeb

Ve všech smrčinách s různým stupněm soušové kalamity, bez rozdílu věku, nebude příliš vhodné při nahodilých těžbách současně zakládat úmyslné obnovní prvky, až na výjimky. Při nich by se totiž mohly náhodně odstraňovat i stromy poměrně odolnější a zbytečně by se dále porosty prořeďovaly. Naopak je vhodné provádět podsadby jednotlivých dřevin na dílčích malých plochách, jak budou postupně nahodilými těžbami vznikat. To znamená nečekat, až vzniknou větší holé plochy podle běžných měřítek teprve zalesnitelné. A to po předchozím uvážení, zda konkrétní světelná intenzita vzniklá těžebním zásahem je pro tu kterou uvažovanou dřevinu již minimálně dostačující a zda takovou po řadu dalších let při pokračujícím vývoji porostu také zůstane, zvláště v mladších porostech. Jen u jedle a o něco méně u buku lze tolerovat případné vyšší obnovení zápoje a tím i vliv vyšší clony na jejich další přežívání v porostu po případném odeznění kalamity. To však asi příliš nehrozí, spíše lze čekat rychlejší postup řídnutí porostů.

S ohledem na zachování co nejpřirozenější genetické struktury cílových dřevin nového lesa a dosažení vysokého stabilizačního efektu uvažovaného postupu obnovy je třeba co nejpečlivěji rozhodovat o sledu obnovy jednotlivých dřevin vzhledem k odhadnutému vývoji soušové kalamity. Předpokládejme zjednodušeně dvě alternativy rychlosti rozpadu smrkových porostů:

Při pomalém rozpadu lze uplatnit obnovu s tímto sledem dřevin: listnaté MZD, buk, lípa, dub se kultivují jako první na malých, nahodilou těžbou proředěných místech (4-8 arů) do celkové výměry podle jeho cílového zastoupení. Silněji proředěné části až zcela holá místa se dále osázejí jednak několika 4-5arovými skupinkami břízy, olše či osiky (podle stanoviště) pro budoucí podsadbu některé MZD (zejména jedle), jednak borovicí (v pruzích 0,2 – 0,3 ha, ve skupinách do cca 0,1 ha) v obou případech rovněž podle cílové účasti.

Při rychlém rozpadu se MZD v obnovním cíli vynechají. Pro ně se zakládají skupinky (do 4-8 arů) různých přípravných dřevin. A to opět o celkové ploše podle zastoupení MZD v obnovním cíli. Nad tuto výměru se na všech ostatních volných místech kultivuje borovice nebo dub s příměsí břízy (u borovice), olše (u dubu), s jednotlivě vtroušeným modřínem a očekává se i pomístná přirozená obnova smrku, třeba na maloplošně připravené půdě (do cca 0,1 ha), podobně jako v předchozím případě.

Větší kalamitní holiny (asi od 0,5 ha) by se měly nejdříve zalesnit z větší části (30 – 50 %) pionýrskými dřevinami, a to nejlépe skupinovitě různými druhy (např. několik pětiarových skupin olší, několik skupin výsevem či sadbou břízy nebo osiky) a zbývající plocha borovicí s přísevem břízy, pokud ji tam nelze očekávat z náletu. Skupiny pionýrů jsou určené pro dodatečné podsadby cílovými MZD. Borovou variantu lze nahradit dubem s olší (např. 3-4 řady db + 1 řada ol), zejména, když je plocha bočně cloněna stávajícím porostem. Přitom by řady olše měly být orientovány do směru V – Z. Jak v borové, tak v dubové variantě zalesnění holin se předpokládá založení podružného porostu z lípy, buku či habru nebo jedle ve stadiu tyčkoviny až tyčoviny.

Podsadby prosychajících smrčin mohou pak pokračovat dalšími postupnými kroky:

Technicko‑technologická složka podsadeb musí zajistit minimalizaci jejich poškozování těžbou a vyklizováním dřeva. Základem musí být včasné rozčlenění porostů přibližovacími linkami a pečlivé projednání technologie těžby a vyklizování se všemi zainteresovanými pracovníky.

Po každém těžebním zásahu následuje úvaha, zda lze zahájit podsadbu. Rozhoduje se samostatně v každém pracovním poli. Rozhodující je především stupeň světelnosti (poklesu zakmenění) a úvaha o jejím dalším setrvání v růstově ještě dostatečně efektivní intenzitě, dále pak vizuální stav půdy. Kde půda není porostlá aspoň prvními půdními rostlinami, není vhodné podsadby začínat a je lepší počkat na její „oživení“ první vegetací (1-3 roky). Kde naopak zabuřenění již je, uváží se potřeba mechanické, chemické či kombinované přípravy půdy.

V zájmu prostorové a věkové diferenciace podsazovaných dřevin a z pracovních důvodů by minimální plocha jednoho podsazovaného místa měla být asi 3 ary. Každé je třeba předem identifikovat sloupkem s tabulkou se stručnými zadávacími údaji a zákresem do situační pracovní porostní mapy. Pracovní náčrty musí dostat každá pracovní skupina. Je mimo pochybnost, že obnova usychajících smrčin bude pro lesní personál pracovně podstatně náročnější než v normálních podmínkách úmyslné obnovy.

K výsadbě se důsledně využívají všechny pařezy, pokud možno „za ně“ ve směru předpokládaného přibližování dřeva, větší kameny, tvarově neperspektivní předrosty různých dřevin a podobné přirozené záštity. Nejlépe, když se nejdříve osázejí všechny takové záštity a zbytek se dolesňuje normálním řadovým sponem. Plánují se plné hektarové počty sazenic bez jakékoliv redukce.

Závěr

Chřadnutí severomoravských smrčin by nemělo být řešeno jen ochranářskými opatřeními. Daný stav by se měl využít k jejich úplné přestavbě. K ní by mělo docházet současně s kalamitními těžbami, a to v porostech každého věku, především přirozenou obnovou (smrku ne příliš), podsadbami a využitím přípravných dřevin. Pro zvýšení odolnosti nových porostů je důležité, aby přípravné porosty zaujímaly podstatně větší plochu při obnově, než je dnes obvyklé, a aby byly využity k vytvoření mozaikovité textury budoucích porostů. Tak by se mělo postupovat na každé větší kalamitní holině počínaje výměrou cca 0,3 – 0,5 ha. Žádný cílový listnáč ani jedle by neměly být kultivovány na otevřené, plně osluněné plochy, ani u dubu to není vhodné. Využívání stínu – polostínu pro všechny cílové dřeviny by mělo být základním pravidlem přestavby smrčin. Důvody: genetický (návrat ke klimaxové struktuře všech použitých cílových dřevin a zachování přirozeného růstového rytmu), pěstebně‑ekologický (členitější porostní výstavba lépe hospodařící s vláhou), hospodářský (lepší kvalita dřeva). V mýtních ani skoro mýtních kmenovinách, natož v mladších porostech, by kalamitní těžby neměly přecházet, až na výjimky, v úmyslnou holosečnou obnovu. Obnovní postup s podsadbami znamená dlouhodobou obnovu, pokud ji soušová kalamita v mladších porostech umožní, se stupňováním užitečné různověkosti následných porostů.

Bez skutečně důrazného vyřešení škod zvěří jsou všechna zde uvažovaná doporučení marná. Jsem si vědom těžkostí obnovy v samotném průběhu opakovaných kalamitních těžeb i extrémního zatížení lesního personálu. Jen vědomí, že by se to konalo ve prospěch snad lepšího stavu budoucích lesů dané oblasti, v zájmu jejich trvalé udržitelnosti, pro naše potomky, snad omluví mou odvahu sdělit tyto názory.

Ing. Milan Košulič st.

Město Albrechtice

Creative Commons License
Přírodě blízké lesnictví, jejímž autorem je Milan Košulič, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česká republika.
Vytvořeno na základě tohoto díla: pbl.fri13.net

Hlavní menu

Aktuality

PBL na nové adrese

(19.10.2008 21.15, milan)

Dne 20.10.2008 jsme na adrese spustili internetový časopis Přírodě blízké lesnictví v novém vzhledu a s vylepšenými komentáři. Autorem grafiky a technickým redaktorem je Jaroslav Košulič.cartier replica

Pro Silva Bohemica na LS Město Albrechtice

(14.10.2008 22.07, milan)

Fotky z poslední exkurze Pro Silva Bohemica na revíru Cvilín LS Město Albrechtice

Úprava početních stavů zvěře a možnosti řešení

(14.10.2008 17.45, milan)

ASHRAE 62.1Termíny seminářů pořádaných MZe v rámci kampaně za snížení stavů zvěře najdete na Silvariu.

Vliv holosečného způsobu obnovy na mimoprodukční funkce lesa

(16.6.2008 17.04, milan)

AWS D1.1Velmi rozsáhlá rešerše doplněná dotazníkovým šetřením na téma Vliv holosečného způsobu obnovy na mimoprodukční funkce lesa.

Národní lesnický program II

(1.3.2008 21.32, milan)

V sekci "odkazy" najdete expertní verzi NLP II předanou vloni v létě do mezirezortního projednávání.

Archiv

Počet přístupů:

NAVRCHOLU.cz