Přírodě blízké lesnictví

http://pbl.fri13.net/ – Alternativnč˝ lesnickč˝ ďasopis

Jak k různověkosti smrčin

(15.2.2008 19.29, Milan Košulič st., Jan Metzl)

(Upravená a zkrácená verze článku ze 7.7.2007.)

Různověkost lesa je snad nejdůležitějším předpokladem jeho odolnosti. Přitom máme na mysli nejméně dvacetileté, nanejvýš maloplošné věkové rozdíly. Mladší porostní části se totiž vyznačují větší odolností resilientního typu (pružností jako guma), která věkem klesá. Přesto je jí v našich lesích poskrovnu. Hodiny můžete procházet horskými lesy a nevidíte skoro nic než stejnověké smrčiny. Takové porosty rostou vstříc novým kalamitám, známým v nich již více než 100 let, pokud brzy nedojde k výrazné změně jejich obhospodařování. Mluvíme‑li s některými lesníky o nutnosti mnohem více v nich hospodařit právě na různověkost dosažitelnou již v této generaci lesa, následuje mlčení bez námitek, ale i bez souhlasu.

Jak je tomu dosud?

Dnes převládající praxe uvažovat o různověkosti až na začátku porostní obnovy, ve smrčinách kolem 80 let, je málo efektivní. Tím spíše, když se zpravidla využívá kratší obnovní a zmlazovací doba. Aby nárosty co nejrychleji odrůstaly, tak se mateřský porost nad nimi odtěžuje, když je sotva zajištěný. Kdeže by se přitom myslelo na různověkost.

Často je porost zničen větrem nebo kůrovcem dříve než se obnova dokončí. A tak se vlastně všeobecně potichu připouští, že se jistá různověkost dosáhne až „někdy“ v budoucnosti. Přitom nevíme, zda v této souvislosti správně chápeme ustanovení Lesního zákona v § 31, odst. 4. Jím je totiž zakázáno snižovat úmyslnou těžbou zakmenění porostu pod sedm desetin plného zakmenění, pokud by jeho účelem nebylo prosvětlení ve prospěch následného porostu nebo zpevnění lesního porostu. Jak dále uvádíme, náš návrh na účinnější řešení přechodu smrčin k výrazné různověkosti spočívá v raném zahájení jejich přestavby, tj. ještě v předmýtním věku porostů. Jsme tudíž na rozpacích, zda námi uvažované prosvětlování obnovních prvků v mladých smrčinách zahrnutých do přestavby spadá do výjimky pro úmyslnou těžbu ve shora citovaném paragrafu Lesního zákona, když tvrdíme, že je určeno výhradně ve prospěch následného porostu a jeho zpevnění. Pokud by skutečně šlo o zákonnou překážku mnohem dřívějšího zahájení přestavby, pak by se měla novelou odstranit. A tak nás napadá, že s různověkostí se to u nás ve skutečnosti asi nemyslí příliš vážně, ačkoliv zmínka o ní nechybí v žádné proklamaci o cílové struktuře lesa s trvale udržitelným hospodářstvím. Bylo by chvályhodné, kdyby se o různověkost skutečně více usilovalo. Vždyť je pro les tou „nejčistší solí“, protože přispívá ke zvýšení ekologické a statické stability i biodiverzity lesů, takže je žádoucí dosahovat ji v každé jednotce rozdělení lesa (POLENO 1993). Proto je podle našeho názoru čas, aby se lesnictví odpoutalo od dosud málo funkčního způsobu přestavby smrčin, zahajovaného s minimálním efektem již 100 let až v jejich mýtím věku, a začalo to konat jinak, potenciálně smysluplněji.

Jak to změnit?

K myšlence řečené v předchozí větě nám dala podnět nedávná projížďka „nekonečnými“ smrčinami částí podhůří Hrubého Jeseníku po jedné z řady několika posledních vichřic. Ta nás utvrdila v názoru, že tyto lesy je nutné od základu obhospodařovat jinak. A to tak, aby byly co nejdříve různověké, pokud se ovšem nechceme smířit s tím, že tisíce hektarů dnešních mladých až středně starých smrčin zůstanou až do mýtního věku zase skoro stejnověké a stejnorodé a tedy opět většinou směřující v této generaci ke svému kalamitnímu konci. Ten většinou nedokázaly odvrátit ani sebepromyšlenější zpevňovací seče typu rozluk, odluk apod. Proto dále uvádíme jedno „nové“, ve starší německé literatuře však zmiňované řešení. Sdělujeme je, přestože nebo právě proto, že většina lesníků zaměřená dřevařsko‑těžebně mávne nad obavami ze zničení takových smrčin kalamitami rukou, jelikož jim v podstatě docela vyhovují. Netřeba rozvádět.

Nutno vyjít z přesvědčení, že je nejen nutné, ale i možné vypěstovat přijatelně různověké smíšené porosty se smrkem jako hlavní dřevinou z dnešních stejnověkých smrčin již v jejich stávající generaci. A že jednou, kdysi nastartovaný model donekonečna opakované porostní stejnověkosti na bázi smrkového lesa věkových tříd lze změnit jedině, a to skutečně jedině nabouráním dosud stereotypní časové úpravy obnovy stávajících stejnověkých porostů. Udělat z nemožného možné napříč zásadami dosavadního věkového pořádku v obhospodařování pasečného lesa. Nahradit postupnou, vleklou, několik produkčních cyklů trvající přestavbu věkové struktury smrčin urychlenou, jednocyklickou přestavbou, a to současně s druhovou přeměnou. Dosáhnout toho lze tehdy, když se s touto přestavbou začne co nejdříve, již v první­ až druhé věkové třídě, dosud pro úmyslnou obnovu údajně z logických důvodů tabuizované. Avšak tyto „důvody“ se jeví jinak, když na věc pohlédneme s vidinou cíle.

V daných souvislostech jsme u DANNECKERa (1955) našli zajímavou informaci: v knížecím revíru Zeil v SRN byla přestavba od počátku spojována – neuvedeno kdy – s velkoplošnými podsadbami jedlí ve smrčinách ve věku 30-100 let, v poslední době dokonce v ještě mladších, tyčovinách, a pak teprve v nastávajících kmenovinách všemi způsoby smíšení. „V růstové oblasti jedle neposkytují smrkové porosty snad nikdy trvale takovou hodnotovou produkci, jaké je schopen jedlový smíšený les. Také zde nabízejí tyčoviny a nastávající kmenoviny nejlepší předpoklady pro přeměny a nové osídlení jedlí. Je známo, že se smrčiny diferencují do stadia tyčoviny až nastávající kmenoviny do směsi různých tlouštěk stromů. Tento přirozený zákonitý vývoj vytváří velmi vhodná východiska zamýšlené přestavby. Proto se má taková přestavba zahájit brzy, nejlépe ve stadiu tyčoviny. Nejdříve podsadbami listnatých a pomocných dřevin v přirozených mezerách a na místech s řídkým zápojem po silné probírce (např. po silném uvolnění cílových stromů), na vhodných místech současně s jedlí.“ To je i podle našeho názoru relativně optimální řešení, aby stávající smrčiny nebyly opět za několik desetiletí zničeny vichřicí. Jde vlastně o staronové paradigma zacházení se smrčinami smysluplně navazující na někdejší návrat jedle tam v Německu, kde v dávné minulosti byla výsostně doma. Využívat toho i s jinými MZD je jen logické.

Po časném zahájení koncem 1. a v 2. věkové třídě smrčiny se s přestavbou pokračuje obnovními zásahy za každých dalších cca 20-30 let, do počátku doby obmýtní celkem aspoň 3×. To znamená ve věku (roků): poprvé 20-30 (v tyčkovinách až v tyčovinách), podruhé 40-50 (v tyčovinách až nastávajících kmenovinách), potřetí 60-70 (většinou již v kmenovinách). Je tedy zcela jasné, že jde o výslovně postupný, dlouhodobý proces přestavby dílčími obnovními kroky, který v zájmu různověkosti nelze nijak zrychlit. Tj. běh na dlouhou míli pro nejméně dvě generace lesníků, řešení pro dlouhodobou trpělivost.

Během této doby by se mělo dosáhnout jednak zastoupení celého podílu MZD s věkovými rozdíly 20-30 let, jednak základní prostorové (texturní) rozvrstvení porostu přibližně 6-8, zčásti silně proředěnými, zčásti holosečnými kotlíky 3-6 arů velkými. Pokud se nebudou dále rozšiřovat, což je logickou samozřejmostí, dojde po jejich obvodu ke vzniku „malých vnitřních porostních plášťů“ na dlouho zachovanými zelenými větvemi okrajových smrků a tím hlubokou nebo aspoň relativně hlubší korunou. V níže uvedeném příkladu s osmi kotlíky o celkové ploše 0,3 ha/ha bude celková délka těchto vnitřních porostních plášťů cca 600 m. Hloubka zavětvení okrajových smrků ovšemže bude víceméně klesat se vzrůstem věku smrčiny v době zahájení přestavby. Předpokládáme, že se porost jako celek již tímto opatřením samotným značně zpevní. Malé, nerozšiřované kotlíky takto okrajově zpevněné totiž poškození porostu větrem nepodněcují. To lze dále podpořit správnou výchovou jejich okrajů.

K závěrečné etapě obnovy, a to převážně smrku nejlépe zmlazením, pak dojde až ke konci předmýtního a během mýtního věku porostu.

Východiskem pro časově‑prostorový program přestavby by mělo být cílové zastoupení MZD, např. dvou dřevin klasické druhové skladby vyšších poloh – hercynské směsi – povahy MZD, buku 20-25 %, jedle 10-15 % (s doplněním smrkem 70 – 60 %), tj. dohromady 30-40 % MZD. Toto množství lze rozdělit do 3 obnovních etap libovolným, v každé etapě jiným plošným způsobem: např. v 1. etapě: 2×5a = 10 arů, v 2. etapě: 4×3 a = 12 arů, ve 3. etapě: 2×4 = 8 arů, celkem 8 kotlíků o ploše 30 arů na 1 ha porostní plochy, s pozdějším případným dalším jednotlivým přimíšením cílové listnaté MZD mezi jejími skupinami během závěrečné přirozené obnovy smrku nebo dolesnění jinými dřevinami.

V této souvislosti je třeba si uvědomit, že každé zpoždění začátku přestavby o jednu věkovou třídu v podstatě znamená i pokles stupně věkových rozdílů, tedy i různověkosti daného porostu. Tím by současně došlo i ke snížení celkové stabilizační efektivnosti tohoto postupu. Prodlužovat obmýtí delší obnovní dobou smrčiny v přestavbě, aby se zachovaly delší věkové rozdíly stejného počtu dílčích obnovních prvků jako při raném zahájení přestavby, není totiž pro nebezpečí hnilob a potenciálních škod větrem ve starších smrčinách dost dobře možné.

Na jakých místech se s přestavbou v mladých smrčinách začíná, vyplývá ze shora uvedeného sdělení Danneckera. Jak je ochránit proti zvěří, je jiná kapitola, kterou zde nerozvádíme. Po obnově MZD následuje další, nejlépe přirozená obnovu smrku aspoň na 50 % zbývající plochy, třeba při postupné výběrné těžbě mezi skupinami MZD nebo zbytek plochy se dolesní opět smrkem nebo jinou dřevinou (bo, md, kl), To znamená, že vznikne porostní směs nejméně 3 dřevin s dostatečnými věkovými rozdíly, které věkovou diferenciaci porostu zvýrazní již ve stávající generaci původní smrčiny.

Zmíněný postup znamená, že se část smrkového porostu od počátku považuje za „přípravný“ porost především s ochrannou (ochranářskou) funkcí.

Při vyhledávání míst pro založení soustavy kotlíků je vhodné vybírat taková, kde se vyskytuje příměs břízy nebo jiné pionýrské dřeviny, příp. modřínu či borovice. Tyto dřeviny mají zajistit doplňkovou výchovnou a ochrannou clonu pro podsadbu MZD. Doplní je tam smrk po proředění na zakmenění 0,1- 0,2. Bude­‑li to ve stadiu tyčkoviny až tyčoviny, vytěží se prořeďovaná část smrku na pahýly s 1-2 ponechanými dolními přesleny větví, aby vytvořily aspoň částečné ochranné záštity pro přísadbu MZD, hlavně buku a jedle.

K výnosové efektivnosti raného zahájení přestavby

V dané souvislosti se nemůžeme vyhnout příznivému názoru, který na zvyšování vnitřní odolnosti smrkových porostů nestejnověkostí uvádí A. HEGER (překlad 1957), ačkoliv s jediným rozdílem: doporučuje totiž podsazovat v mladých smrčinách jen přirozeně vzniklé mezery a zdůrazňuje, že tento návrh nesmí být podnětem k úmyslnému zakládání kotlíků v tyčovinách. Tato námitka vyplývá z toho, že takový postup odporuje podle autora řádné pěstební péči o porostní zásobu, aniž by věc blíže zdůvodnil. Patrně jde o obavu z ohrožení výnosu stávající smrčiny, bude‑li jistá plošná část předčasně úmyslně zbavena produkující zásoby. V souvislosti s naším doporučením zakládat plošné přestavbové prvky – kotlíky již v mladých porostech i úmyslně jsme si proto ověřili, zda obava z výnosového poklesu ve stávající smrčině je v takovém případě důvodná. Výnosovou kalkulací pomocí výnosových tabulek jsme dospěli k jisté, jen orientační představě výnosového vývoje porostu při takové přestavbě. Vycházeli jsme z počátečního snížení zakmenění na dílčích obnovovaných plochách (celkem 0,3 ha na 1 ha) na 0,2 ve smrčině ke konci 1. věkové třídy (údaje v závorce se vztahují k zahájení přestavby smrčiny ve věku 40 r.), z probírek vždy na dalších 10 let a dotěžení stromů v kotlících po dosažení mýtního věku u smrku 100 r., u buku jako MZD 120 r. při zakmenění 0,4, a to vše při výškové bonitě 2 (32) pro smrk i buk (kalkulace na 1 ha v m3 s k.): při započítání všech kladných a záporných výnosových položek od počátku do konce zamýšlené přestavby smrčiny jsme dospěli k poznatku, že celková produkce porostu bez přestavby, vztažena jen na část plochy jí přímo dotčené (v daném případě určené pro vnášení MZD na ploše 0,3 ha) by byla vyšší o 64 m3 (= 127 %), resp. 16 m3 (= 106 %.) To je rozdíl, který by ve skutečné situaci mohl být úplně jiný a tudíž by z výnosového hlediska nemusel být důvodem pro odmítnutí dané myšlenky raného zahájení přestavby smrčiny.

Závěr

Soustavné ničení stávajících smrčin všemi možnými kalamitami je snad pro každého citlivějšího lesníka „noční můrou“. Netvrdíme, že popsaný způsob jejich přestavby je „zlatou nití“ nápravy. Ale snad by jím bylo lze kalamitní náchylnost smrčin podstatně zmírnit, a to již v jejich stávající generaci, protože s nadějí na její úplné dokončení a vytvoření významné různověkosti. Je známo, že zahájení přestavby smrčin na různověké smíšené a strukturní lesy ve standardní době mýtního věku to zpravidla dokáže jen velmi omezeně, pokud vůbec, když jsou často zničeny dříve než přestavba skončí. Jsou proto důvody zahájit systematickou přestavbu mnohem dříve než dosud, aby její prvky zasáhly do porostů ještě relativně odolných, přinejmenším proti větru, a uplatnily se již v navazujícím mýtním věku, aniž bychom hned uvažovali o převodu na výběrný les. Více se jeví jako vhodnější provozní cíl trvalá, nestejnorodá výstavba různověkého smíšeného lesa ze smrku, jedle, buku a jiných dřevin (podle LVS) jako cíl nepřetržité dřevní produkce. Historické příklady toho existují, ale víme i o prvních začátcích takového postupu u nás (svého druhu první pokus byl popsán v LP 4/2001 na str. 160-163). Ačkoliv by samozřejmě bylo vhodné, aby na každé LS, kde jsou vhodné podmínky, byl pokus o výslovně výběrnou formu lesa učiněn. Snad vůbec za nejdůležitější považujeme v navrhovaném řešení to, že bezpříkladně narušuje jednou započatý koloběh „nekonečné“ stejnověkosti lesa v mezích systému věkových tříd a nastoluje princip různověkosti. Podle našeho názoru není tak zcela „od věci“ připomínka, že s navrhovaným způsobem přestavby smrčin by bylo velmi potřebné rychle se odpoutávat od zásad úpravy lesa podle věkových tříd a přejít k „nějaké“ variantě kontrolních metod (např. provozní inventarizaci), a to nejen jako hospodářsko­‑úpravnické metody, ale i jako paradigmatu lesa blízkého přírodě.


Milan Košulič st., Město Albrechtice,

Jan Metzl, Chlum u Třeboně

Únor 2008

Creative Commons License
Přírodě blízké lesnictví, jejímž autorem je Milan Košulič, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česká republika.
Vytvořeno na základě tohoto díla: pbl.fri13.net

Hlavní menu

Aktuality

PBL na nové adrese

(19.10.2008 21.15, milan)

Dne 20.10.2008 jsme na adrese spustili internetový časopis Přírodě blízké lesnictví v novém vzhledu a s vylepšenými komentáři. Autorem grafiky a technickým redaktorem je Jaroslav Košulič.cartier replica

Pro Silva Bohemica na LS Město Albrechtice

(14.10.2008 22.07, milan)

Fotky z poslední exkurze Pro Silva Bohemica na revíru Cvilín LS Město Albrechtice

Úprava početních stavů zvěře a možnosti řešení

(14.10.2008 17.45, milan)

ASHRAE 62.1Termíny seminářů pořádaných MZe v rámci kampaně za snížení stavů zvěře najdete na Silvariu.

Vliv holosečného způsobu obnovy na mimoprodukční funkce lesa

(16.6.2008 17.04, milan)

AWS D1.1Velmi rozsáhlá rešerše doplněná dotazníkovým šetřením na téma Vliv holosečného způsobu obnovy na mimoprodukční funkce lesa.

Národní lesnický program II

(1.3.2008 21.32, milan)

V sekci "odkazy" najdete expertní verzi NLP II předanou vloni v létě do mezirezortního projednávání.

Archiv

Počet přístupů:

NAVRCHOLU.cz