Přírodě blízké lesnictví

http://pbl.fri13.net/ – Alternativnč˝ lesnickč˝ ďasopis

Jedle bělokorá – stinná nebo slunná dřevina ?

(20.8.2003 19.05, Milan Košulič st.)

Publikováno v Lesu zdar v září 2003

V článku "Ke stínnosti jedle" v Lesu zdar 7/8/2003 uvádí autor Ing. Lisník své zkušenosti s pěstováním jedle. Shrnuje své názory konstatováním, že jedli lze považovat ne za stín vyžadující, ale stín snášející a z toho vyvozuje vhodnost její obnovy na holinách.

Považuji za nutné tomuto názoru oponovat, protože může svést české lesníky k pěstování jedle snadným "smrkovým" způsobem. Přitom ještě v nedávné době byla její prostá existence smrtelně ohrožena a, což je nejdůležitější, jednou z příčin bylo i pasečné hospodářství, zacházení s jedlí jako se smrkem.V minulosti šlo o běžnou praxi a bohužel ještě i dnes lze jedli vidět vysazenou na holinách. Avšak nevzpomínám si, že by se o tom v odborném tisku kdy psalo, natož aby se takový postup přímo doporučoval. Přiznávám, že jsem sám v 60tých letech jedli na holiny vysazoval, a podobně jako pan Lisník s dobrým výsledkem, měřeno rychlostí odrůstání kultur. Po létech poznávání, zejména četby nových poznatků o evolučně-genetickém vývoji dřevin v sukcesi, o genetických odezvách jedle na migraci z refugií v postglaciálu a dalších genekologických projevech této dřeviny jsem dal definitivně zapravdu zcela jiným názorům, které dále uvádím, a přijal je "za vlastní".

Genetický základ populací lesních dřevin

V přírodě blízkém pěstování lesů se nelze opírat jen o ekologii. Aby bylo lze aspoň částečně předvídat časově velmi vzdálené vývojové reakce dnes zakládaných porostů -populací dřevin, pěstění lesa musí vycházet také z genetiky. Ekologie zahajuje evoluční procesy, genetika je registruje a jejich projevy předává dalším generacím. Každá změna prostředí vyvolává v rostlině evoluční proces se změnami v zastoupení genotypů, odpovídajících nové situaci. Všechny genotypy nesnášející změnu jsou z populace vylučovány ve prospěch genotypů geneticky pružnějších. Prosté využívání ekologie může vést k chybným závěrům. To je případ všech našich hlavních klimaxových dřevin, ale zvláště jedle.

Populace dřeviny je souborem jedinců, z nichž každý disponuje různou adaptační schopností ke konkrétnímu odporu prostředí. Populaci klimaxových dřevin tvoří v podstatě tři typy jedinců: pionýrského, klimaxového a přechodového zaměření. "Pionýři" v populaci, dokonale přizpůsobení na extrémní prostředí, vytvářejí pro ni existenční pojistku pro přežití v extrémních podmínkách, v nichž se populace náhodně ocitne. Genetická odezva populace na nepříznivé vlivy růstového prostředí pak spočívá v tom, že přežívají jedinci flexibilní, tj. pionýrsky orientovaní, zatímco klimaxová část populace více nebo méně ustupuje. V populaci tudíž dochází ke genetickému posunu. Populace původně převážně klimaxová se může změnit na převážně pionýrskou, a to se zúženou genetickou proměnlivostí. Tím klesá její adaptační a tudíž i odolnostní potenciál. Přitom je rozhodujícím selekčním faktorem náhrada stínu a polostínu světlem.

Genetické proměny jedle

Jedle je klimaxová dřevina. O tom je z přírodních lesů bezpočet důkazů. Z r- a K- bionomické strategie (Mac Arthur a Wilson 1967) víme, jak se chovají pionýři (r-stratégové) a klimaxové dřeviny (K-stratégové). Základní vlastností klimaxových dřevin je mj. dlouhověkost a dominance v trvalých ekosystémech, tj. růst po dlouhou dobu ve stinném (polostinném) prostředí; v pralesích se jedle dožívá 400-500 let, na holinách se ve střední Evropě až na výjimky spontánně nezmlazuje. Jak by mohla, když geneticky k tomu není uzpůsobena. Samozřejmě existují výjimky. Někde, jakoby zázrakem, roste i na pasece úspěšně, věrna své dávné tradici růstu na sluneční výhni v Kalábrii na jihu Itálie jako v jednom z glaciálních refugií; stejně jako tam takto roste dodnes, tedy jako pionýr. Odtud v poledové době migrovala přes Alpy do střední Evropy. Taková výjimka je náhodnou adaptací, kterou si během této migrace zachovala. Jenže ta nepatří k základním vlastnostem středoevropské jedle. Ty se na migrační cestě změnily. Jedle se stala všeobecně stinnou dřevinou při současném zúžení genetické variability. To se dnes hypoteticky považuje za "spouštěcí mechanismus" odumírání jedle, když se podstatně změní některá vlastnost prostředí, ale například i hospodářský způsob (MÍCHAL 1992).

Je však pravda, že jako klimaxový druh se jedle nechová jednotně v celém areálu přirozeného rozšíření (HORNDASCH 1993, KAŇÁK 1999). Dokládá to výskyt jednak jihoitalské, jednak jedné její další evoluční varianty - "suchojedle" (Trockentanne). Je známa zejména z jižních Tyrol a z Korsiky. Je rezistentní proti suchu, vysokým teplotám a intenzivní insolaci, vysoce vitální, po hynutí ani stopy. Svými růstovými projevy se podobá pionýrskému druhu. Proto k tomu KAŇÁK (1999) říká toto: "Jde o individuální součást genového pokladu druhu, jež má náhodnou adaptací, převládající v Kalábrii (...)Tak lze i u jedle mluvit o tom, že v celém areálu tohoto druhu se vyskytují jak jedinci pionýrské povahy, tak naopak evoluční varianty klimaxového typu." Přesto se však neuvažuje pěstovat mimořádně cennou suchojedli pasečným způsobem. Pro walliskou suchojedli z vnitřních Alp LING (1986) dokonce požaduje, aby se výhledově pěstovala ve výběrných lesích. Pokud se i u nás takové ojedinělé prosperující jedle někde vyskytují, pak může jít o dvojí: buď je to relikt suchojedle nebo přírodním výběrem vyselektovaný jedinec pionýrského genotypu běžné klimaxové populace.

Růstový rytmus jedle v přírodním lese a na holině

Dokud v přírodním lese nedojde ke katastrofickému rozpadu, mají klimaxové dřeviny specifický růstový rytmus, charakteristický pro "malý" generační vývojový cyklus: v mládí pomalý růst v zástinu, pozdní kulminace přírůstu, pomalé stárnutí a dlouhověkost. Obnova po lesní katastrofě vede v populacích klimaxových dřevin (během disruptivní selekce, kdy se prosazuje pionýrská složka populace), pokud se náhodně obnoví na pasece, k opačnému růstovému rytmu: k rychlému růstu v mládí, časné kulminaci přírůstů, rychlému stárnutí a relativně krátkému dožívání. Tyto rozdíly růstového rytmu jedinců jsou nejvýraznější u jedle, mírnější u buku a smrku (MÍCHAL 1995). K takovým změnám růstového rytmu pochopitelně dochází i při výsadbě klimaxových dřevin přímo na holiny a zvláště výrazně u jedle.

Je proto osudovým omylem předpokládat, že "i jedle uměle vysazená na holině si s sebou pro příští přirozenou obnovu ponese kompletní genetickou výbavu". Kdeže by mohla. Zmíněný genetický posun ji během jedné generace pozmění, ochudí o klimaxové genotypy. A po několika generacích změní totálně. Příkladem je smrk. Z něj 2 století holosečného hospodářství a kultivace na holiny učinily naprosto, ale naprosto jinou dřevinu - pionýra, decimovaného všemi možnými škodlivými vlivy a ve 130 letech "přestárlého". Konat totéž s jedlí, znamená její zkázu. Ostatně, což to posledních 50-100 let "odumíráním jedle" nenaznačilo?

Kritickými důsledky změn růstového rytmu dřevin se zabýval v Sasku MEYER (1957) při hledání příčin odumíraní jedle na severní hranici jejího rozšíření. Velmi stručně shrnuji závěr jeho výzkumu: na základě četných analýz kmenů jedle s normálními korunami a pomocí růstových závislostí podle BACKMAN-WECKa odvodil průběh "normální vývojové přímky". Totéž provedl pro nemocné a špatně rostoucí jedle. Z průběhu vývojové přímky zdravých a nemocných stromů usoudil, že vývoj všech zdravých stromů probíhal v mládí pomaleji než stromů s deformovanými korunami a nemocných. To znamená, že jedle v šetřených stejnověkých porostech nepřekonala v mládí období tlumeného růstu. K tomu BEZAČINSKÝ (1962) dodává: "Rychlým uvolněním nárostů (nebo zalesňování klimaxovými dřevinami na holinách - moje pozn.) a dokonce podněcování růstu sazenic ve školkách měníme průběh růstu jedle v prvních letech vývoje. Právě tím se pravděpodobně formuje, podle BACKMANA, specifický růstový rytmus dřevin. A jedle jako stinná dřevina reaguje na změněné podmínky. Je možné, že se tímto způsobem stává z klimaxové dřeviny dřevina pionýrská... Tato násilná změna vývoje organizmu se může projevit snížením jeho odolnosti a predispozicí pro onemocnění a možná se projevuje i změnou dědičných vlastností."

Podobně i J. KONŠEL (1933) uvádí: "...náhlé uvolnění jedle (natož kultivace na holinu - moje pozn.) stává se zdrojem povážlivých poruch fyziologických, jež nejsou-li samy o sobě dostatečnou příčinou zániku, strom jistě zeslabují aspoň tak, že odolnost jeho klesá, čili dostavuje se predispozice k chorobám vůbec, projevuje se však i zevně chřadnutím, jež druhotnými škodami bývá doplňováno."

Růst jedle v polostínu

Z kmenových analýz stromů z přírodního a výběrného lesa lze usuzovat na dlouhý vývoj v zástinu po dobu 60-100 let u jedle a smrku, u buku o něco méně (REININGER 2000). MÍCHAL-MACKŮ (1999) uvádějí, že maximální trvání překryvu dvou generaci (s podrostem nové generace v dolní vrstvě mateřského porostu) činí v přírodních lesích u dubu 40 r., u buku 80 r., u jedle (ve směsi se smrkem) 150 r., u smrku (ve sm. lvs) 170 r. Podle zkušeností BARGMANNA (1913) dává jedle přednost před přímým slunečním zářením difúznímu odraženému bočnímu světlu a cítí se pod jeho vlivem v odpovídajícím bočním stínu "veskrze dobře". Tyto poměry difúzního světla a stínu nachází jedle zejména v dubové a borové cloně a reaguje na ni "spokojeným a vděčným zdarem". BARGMANN (1913) ještě dodává:

"Obě zmíněné dřeviny (dub a borovice) si proto zaslouží označení nejlepších chův pro pěstování jedle."

KORPEĄ (1961) uvádí: "Kde je jedle stanovištně méně vhodná, kde porosty mají strukturu holosečného lesa, kde se použila krátká obnovní doba, a mlaziny unáhleně odkryly, tam je jedle nejvíce napadána škůdci."

A dále DANNECKER (1955): "Jedlové zmlazení - plošně odcloněné - ještě dlouho není jedlový les. Mnohý lesník, který při opouštění svého revíru byl hrdý na svá zdařilá jedlová zmlazení, zažije, když se po letech vrátí, zklamání.(...) Na ´odkrytých´ jedlových tyčovinách, ve směsi se smrkem, mohl jsem po 30 letech pozorování konstatovat, že mšice nakonec zlikvidovala poslední jedle, takže výsledkem kdysi velmi slibného jedlového nárostu byl čistý smrkový porost. Mám pochybnosti, zda čísla o přibývajícím podílu jedle v mladém věku opravňují k velkým nadějím. Ve statistikách totiž převážně chybí údaje o zastoupení jedle ve středních a starších věkových třídách."

Tlumení růstu nárostu klimaxových dřevin mateřským porostem je v přírodním lesem přirozený bioekologický jev a tedy jev normální. V hospodářské praxi jej proto nelze považovat za "vadný" při porovnání růstu nárostu (kultur) pod porostem a na holině. To se však dosud děje. A upřímně řečeno, vůbec se tomu nedivím, když mnohá jedle i na přímém slunci roste dobře. Sám mám na zahradě několik takových mladých jedinců na úporném výsluní, v naprosto vyprahlé půdě a přesto bezvadně rostou, až 30 cm ročně.Tím se však vůbec nedejme mýlit. Z biologického hlediska je rychlejší růst jedle a jiných klimaxových dřevin na holině (mj. i smrku) interpretován nesprávně. Je považován za důkaz dobrých růstových podmínek pro danou dřevinu. Pokud tomu tak vůbec je, pak nanejvýš pro pionýrskou složku populace, která je posilována na úkor složky klimaxové. Tím se upevňuje celkový pionýrský charakter dané populace. Tato okolnost by sama o sobě byla příznivá (s ohledem na větši pružnost pionýrských dřevin), nebýt jiných nepříznivých důsledků v pozdějším vývoji takto pozměněné populace a růstových podmínek, jak uvedeno shora.

K "nepřirůstavosti" jedle pod porostem (ze samoobnovy či podsadby), kterou zmiňuje pan Lisník, dochází převážně ze dvou příčin: 1) v důsledku výrazně korodovaného genofondu populace směrem k pionýrskému typu (i pěstování jedlových sazenic na plně osluněných školkařských záhonech a poté vytřídění malých, zdánlivě méně jakostních sazenic, z nichž mnohé mohou být cenného klimaxového genotypu, může způsobit takovou genetickou korozi), resp. pro výjimečnou rasovou odlišnost - jde-li o variantu podobnou "suchojedli"; 2) výskyt v hlubokém stínu. To první se vizuálně nepozná, to druhé samozřejmě ano a tudíž to lze snadno napravit mírným snížením zakmenění. Možná ale, že pan Lisník má smůlu a jeho jedle má geneticky narušenou strukturu s převahou pionýrských genotypů jako důsledek možná 2-3 generace trvající obnovy jedle s krátkou zmlazovací dobou. A ta bývala v Jeseníkách, pokud vím, krátká, protože se mýtní porosty dotěžovaly, jakmile dospěly do mýtního věku bez ohledu na to, co pod nimi rostlo. A protože se jedle zmlazovala z různých příčin poměrně pozdě, clonění bylo nedostatečně dlouhé a tedy "vhodné" pro genetickou korozi nové generace jedlí. Nedostatek vláhy v tom málokdy má rozhodující úlohu, a to ani na lokalitách v deštném stínu. Jedle totiž disponuje mohutným, hlubokým kůlovým kořenem, vyskytujícím se prakticky na všech půdních typech (BERNBECK (1856) zjistil na jílovité břidlici hloubku prokořenění až 3 m). Roste jak na mokrých, až přemokřelých, tak skoro "suchých" půdách, takže v oblasti jejího středoevropského rozšíření nejsou prakticky lokality, na nichž by pro nedostatek vláhy nemohla růst (mimo hluboké, vysýchavé písky apod.).

Jedle - dřevina stín snášející nebo vyžadující ?

Z poměrně dlouhého vývoje jedle v lehkém stínu smíšených a členitých přírodních lesů a z tušených nepříznivých reakcí zdravotním stavu na plný světelný požitek od počátku růstu lze soudit, že jedle je dřevinou nejen stín snášející (ostatně takovými jsou všechny klimaxové dřeviny), ale k dobrému zdraví, plné produkci, trvalé účasti v porostě a k zachování přirozené genetické struktury je dřevinou stín - polostín vyžadující, a to po dlouhou dobu. Je tedy dřevinou stinnou. Růst v polostínu není tudíž trápením" jedle, ale životní potřebou. Naopak její kultivace na holiny je plýtváním nejcennějšími klimaxovými genotypy.

Být "stín snášející" dřevinou by mělo znamenat, že hlavním způsobem umělé obnovy jedle je výsadba na pasece, zatímco obnova pod porostní clonou může být trpěna. Růst jedle na holině by mohl být biologickým ekvivalentem růstu pod porostem, kdyby její růst na holině za plného slunečního záření zůstal bez genetických, zdravotních, stabilizačních a produkčních důsledků, a to i ve vzdálené budoucnosti. Jelikož naopak lze předpokládat osudné důsledky, je třeba považovat jedli za dřevinu stinnou, to znamená po jistou, a to dlouhou dobu, stín vyžadující. To ovšem neznamená zachovávat pro jedlový podrost hluboký stín, ale lehkou clonu, polostín, mírně gradující zvyšování světelného požitku.

Přírodě blízké obhospodařování lesů a princip předběžné opatrnosti vyžaduje obnovovat jedli v dlouhé obnovní a zmlazovací době, pěstovat ji ve smíšených porostech s listnáči (zejména bukem) a při členité porostní výstavbě. Při umělé obnově ji podsazovat v mateřských porostech, příp. vnášet do porostů přípravných dřevin.

Nechci polemizovat o tom, že na některém revíru jedle ve zmlazení s odrůstajícím bukem "přežívá bez přírůstu". Ale nemohu nepodotknout, že všude, kde buk odrůstá, je v porostu již tolik světla, že plně dostačuje i jedli, pokud ovšem není tvrdě atakována konkurencí hustého, předrůstajícího bukového nárostu. Je totiž známo, že ve směsi buku s jedlí, ostatně skvělé kombinaci, pro vyšší konkurenční valenci buku musí mít jedle značný obnovní předstih, nejlépe vyjádřený výškou 1-2 m, než se začne zmlazovat buk. Abychom dosáhli včas zmlazení jedle, je nutné ve větší míře využívat přípravu půdy a proclonění přesně v době semenného roku jedle. To nemůže být náhodně tak, abychom se "trefili do doby někdy kolem semenného roku". Netřeba rozvádět.

A dále DANNECKER: "Zahajovat obnovu jedle brzy, jako první dřeviny této směsi (jd+bk+sm ) znamená konat to ve věku porostu okolo 60 let a zachovávat zmlazovací dobu aspoň 40 let, čím déle tím lépe."

Rozumím-li předposlednímu odstavci v předmětném článku dobře, pan Lisník kultivuje jedli na holiny, kde chybí z náletu, roztroušeně po ploše, tj. jednotlivě v počtu cca 50 ks/ha, které individuálně chrání. I jinde to vídám často. Kromě toho, že takový ha-počet jedinců představuje geneticky nevhodnou "malou populaci" (viz LP 1-2/2003), jde i o nevhodný jednotlivý plošný rozptyl. Jedle je dřevinou skupinovitě clonného až výběrného principu. Proto je velmi žádoucí její příměs při podsadbách v hloučcích až skupinkách (asi do 2-3 arů) s příměsí některého listnáče (nejlépe buku). Důvodem jsou intenzivní kořenové srůsty blízko sebe rostoucích jedlí. Ty podporují jejich vitalitu, růst i stabilitu. Ale ještě jeden důvod pro takový postup mluví: ideální růstové prostředí nachází jedle v malých, ne příliš hustých krycích houštinách z různých dřevin (jívy, břízy, jeřábu, s řídkou příměsí smrku, buku apod.). Tam se jí daří přímo skvěle. Takové skupinky vyhledávat nebo je předem přímo zakládat je to nejlepší, co pro jedli lze učinit.

Závěr:

Jedle je stinná, nikoliv jen stín snášející dřevina. Tuto adaptaci získala převážně při migraci z Apenin do střední Evropy v poledové době, a to při jinak zúžené genetické proměnlivosti. Kultivovat ji na holiny znamená riskovat její genetický posun k pionýrskému typu populace. To by ohrozilo její budoucí zdravotní stav, trvalou účast v porostech, stabilitu a produkci. Náhodný výskyt dobře prosperující jedle na holině, resp. ve stejnověkých, nestrukturních porostech nás o celkové povaze jedle nesmí zmýlit. Slunné jedle mohou být pionýrské typy normální populace, v níž došlo předchozím vývojem ke genetickému posunu v pionýrský charakter, nebo může jít o náhodnou adaptaci jedince jako reliktní pozůstatek předmigrační slunné jedle z glaciálních refugií. Pro tyto výjimky s ní však nemůžeme zacházet jako se slunnou dřevinou, ale naopak jako s choulostivým druhem, citlivým na každou změnu prostředí. ?ádný z "jedlových" autorů se nezmiňuje, že by bylo vhodné nějakým speciálním pasečným postupem zohledňovat eventuální výskyt některých slunnějších populací jedle, jak vyplývají z provenienčních výzkumů, a připouštět tak pěstování jedle postupy vlastními holosečnému hospodářství (i na holiny). Koneckonců si nedovedu představit, jak vůbec pěstební postupy u jedle diferencovat s ohledem na potenciální, náhodný výskyt jejích netypických slunných růstových variant, které se mohou vyskytovat kdekoliv. Tj. za podmínky, že jejich původ a specifickou bionomii předem přesně neznáme. Samozřejmě bych nekáral přírodu za případný pěkný růst jedle v pasečném lese. Ale uměle bych to nenapodoboval, protože sotvakdy budeme přesně vědět s jakou evoluční variantou právě fake swiss watches disponujeme. Proto jedle nepatří na holiny, ale do podsadeb v dlouhé obnovní době a pro ně by se sazenice měly pěstovat na mírně cloněných školkařských záhonech, zdaleka nejlépe v lesních semeništích.

Diskuse k článku Jedle bělokorá – stinná nebo slunná dřevina ?

Přidat příspěvek


I just wished to mak

15.9.2015 12.43, Danielly

email: yji6lamob6x (zavináč) hotmail (tečka) com, url: http://www.facebook.com/profile.php?id=100003469711308

I just wished to make a quick coemnmt in order to express gratitude for you for all those wonderful pointers you're posting at this site. My own time consuming internet investigation has by the end for the day been rewarded with quality approaches to give my guests. We would say that the majority of us traffic are really endowed to happens to an amazing network with lots of marvellous people who have useful hints. I am quite privileged to acquire used your webpages and appearance forward to really more fabulous minutes reading here. Many thanks for lots of things.


DvRNzfXLjeBMRs

9.10.2012 6.23, Nelda

email: derek (tečka) werner (zavináč) usa (tečka) net, url: http://www.google.com/

More posts of this quality. Not the usual c***, plsaee


LpEvyaMBw

22.8.2011 18.25, Cindy

email: jhpark (zavináč) senteck (tečka) co (tečka) kr, url: http://www.yahoo.com/

It's rlaely great that people are sharing this information.


Jedle na holinu nepatří

15.6.2004 17.30, milan

email: , url:

Těžko se vyjadřovat ke konkrétnímu případu na dálku, ale obecně snad lze říci: jedle k optimálnímu vývoji potřebuje zástin, proto na holinu nepatří a když, tak pod zapojenou přípravnou dřevinu. Ta by na holinu i do uměle založené kultury měla nalétnout přirozeně a většinu vysázených dřevin rychle předrůst, pokud tomu nebrání zvěř nebo pravidelné ožínání. Rychlý růst jedle (obecně každé klimaxové dřeviny) v mládí rozhodně není známkou dobrého vývoje, i kdyby nedocházelo k poškozování mrazem. Naopak, jedle jako všechny klimaxové stinné dřeviny stř.Evropy přirozeně rostou v mládí pod zástinem, a tedy pomalu. Buk do jedle patří, ale těžko říct, zda by ji dohnal a zastínil, A i buk patří do polostínu. Závěr: snažil bych se o nálet pomocných dřevin a po jejich zapojení bych k jedli doplňoval BK. Je třeba počítat nejspíš i s mírnou redukcí příliš husté pomocné dřeviny, ale jen pokud se růst jedle v podúrovni zastaví úplně nebo pokud by přeštíhlením např. břízy došlo ke snížení statické stability (proti sněhu ap.).


Jedle na holině

2.6.2004 14.52, Jaromír Kříž

email: ja (tečka) kriz (zavináč) email (tečka) cz, url:

Jsem vlastníkem malé plochy lesa na Českomoravské vrchovině. V lesnictví jsem začátečníkem a tak mnou volené druhy stromů pro výsadbu byli vždy víceméně metoda pokus omyl. Co jsem nenašel v dostupné literatuře (které je dle mne povážlivě málo) tak jsem musel zkusit. Mám jedli bělokorou zasazenou na dvou místech. První starší porost je na holině cca 0,25 ha, živná půda, poměrně vlhká západní svah, nadmořská výška cca 500 m n.m. Jedle si vede následovně. Rychlé a velké přírůstky v květnu, které potom velmi trpí pozdními mrazíky. Druhý porost jsem už provedl prosazením z poloviny pod břízu a z poloviny pod silně prořídlý smrk. Plocha malá cca 100 m2, rovněž západní svah, půda chudší a sušší. Zde si vede jedle velmi dobře. Přírůstky jsou menší, ale stromky jsou velmi silné, netrpí mrazem a ačkoliv byly sázeny v loňském suchém roce ujmuly se všechny. Netroufám si z toho nic vyvozovat a nemám se sázením jedlí ani jiné zkušenosti. Měl bych jen následující dotaz. Je možné s holinou jedlí něco dělat? Stromky jsou nyní po 5 letech stále do výšky cca 30 - 60 cm (sázena byla velikost 25+). Co třeba vysadit mezi ně rychleji rostoucí pionýrské dřeviny, či větší buk nebo jak jsem teď na kousku zkusil větší douglasku? Děkuji.


Creative Commons License
Přírodě blízké lesnictví, jejímž autorem je Milan Košulič, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česká republika.
Vytvořeno na základě tohoto díla: pbl.fri13.net

Hlavní menu

Aktuality

PBL na nové adrese

(19.10.2008 21.15, milan)

Dne 20.10.2008 jsme na adrese spustili internetový časopis Přírodě blízké lesnictví v novém vzhledu a s vylepšenými komentáři. Autorem grafiky a technickým redaktorem je Jaroslav Košulič.cartier replica

Pro Silva Bohemica na LS Město Albrechtice

(14.10.2008 22.07, milan)

Fotky z poslední exkurze Pro Silva Bohemica na revíru Cvilín LS Město Albrechtice

Úprava početních stavů zvěře a možnosti řešení

(14.10.2008 17.45, milan)

ASHRAE 62.1Termíny seminářů pořádaných MZe v rámci kampaně za snížení stavů zvěře najdete na Silvariu.

Vliv holosečného způsobu obnovy na mimoprodukční funkce lesa

(16.6.2008 17.04, milan)

AWS D1.1Velmi rozsáhlá rešerše doplněná dotazníkovým šetřením na téma Vliv holosečného způsobu obnovy na mimoprodukční funkce lesa.

Národní lesnický program II

(1.3.2008 21.32, milan)

V sekci "odkazy" najdete expertní verzi NLP II předanou vloni v létě do mezirezortního projednávání.

Archiv

Počet přístupů:

NAVRCHOLU.cz