Přírodě blízké lesnictví

http://pbl.fri13.net/ – Alternativnč˝ lesnickč˝ ďasopis

K diskusi o ESD

(21.4.2004 20.02, Milan Košulič st.)

Snad to nebude vadit, když se do této diskuse zamíchá i Košulič starší. Nemohu odolat, jsa z vrhu ekologických lesníků. Košulič ml. sice již řekl mnohé i za mne, nicméně mám ještě něco v zásobě, co musí ven. Protože budu mluvit výhradně k dílčím problémům tématu, o nichž se protagonisté diskuse obšírně vyjadřovali, nebudu jejich myšlenky opakovat, protože si je každý, kdo diskusi sleduje, v podstatě zajisté pamatuje.

1) K cílovým druhovým skladbám

Co nejvíce se přiblížit přirozené druhové skladbě pokud možno na každém stanoviště (pardon, na SLT) se považuje za víceméně optimální stav budoucích lesů, ačkoliv spíše jen sem tam tušíme, co optimem skutečně být může. Když p. Višňák mluví o ekologicky potřebné ještě větší účasti ekostabilizačních dřevin (ESD), než uvádí ve své tabulce, tak jsem trochu zčervenal. Hned však tento dojem zmírnil, když dále skromně říká, že "netvrdí, že výsledná podoba tabulky optimálně vyjadřuje ekologické potřeby lesa..." Ne že bych podceňoval retrospektivní výzkum přirozených druhových skladeb, ale od počátku, kdy jsem četl první pokusy o kvantifikaci dřevin v přirozených strukturách někdejších lesů, a to rozpitvaně do posledního SLT, bylo mně přinejmenším podivně, tedy skepticky, protože jde v závěrečné fázi vždy jenom o odhady. A s odhady, jakkoliv kvalifikovanými, nutno zacházet opatrně a s jistou volností, když mají být využity jako podklad k jakémusi, víceméně "smyšlenému" optimálnímu řešení (snad blízkému optimu). Jak, zejména pokud jde o prostorovou závaznost cílových skladeb, naznačím později.

U nejrozšířenějších SLT (viz p. Hrubý v diskusi) obsahuje tabulka p. Višňáka většinou podstatně vyšší podíly ESD než uvádí MZD vyhláška. To mou ekologickou duši samozřejmě hladí. Jsem však také tak trochu realista, poučen i svými někdejšími snahami dostat do lesa více jedle a listnáčů v lesích plných nepolepšitelné zvěře. To znamená, že spolu s mnoha dalšími nevěřím ve smysluplnost, tj. reálnost vysokých procent ESD v cílových skladbách. S nízkými stavy zvěře ano, se současnými stavy nikoliv. A řešení problému les - zvěř je na dlouho dopředu, jak to vidím, umrtveno. Nač to rozvádět! Ač nesympatizuji s Palackého "cestou mírného pokroku v mezích zákona" (jsem spíše radikál), pro řešení ekologizace, tedy ozdravení našich a vůbec středoevropských, lesů to považuji za relativně to nejlepší. Jsem totiž toho názoru, že už samotná procenta MZD podle vyhlášky jsou po dlouhé době mizérie čs. lesnictví se smrko-holosečným hospodářstvím obrovskou názorovou a legislativní změnou rovnající se revoluci. A nechtějme ještě jejich vyššími procenty ultrarevoluci. Taková by musela být doprovázena i superrevolucí v myslivosti, tj. zásadní změnou obhospodařování zvěře. A to se bohdá stane, pokud vůbec, snad až v nějaké další geologické době. Kdyby se skutečně podařilo nacpat do lesů MZD aspoň podle vyhlášky, byl by to sám o sobě jedinečný úspěch a neméně jedinečný odrazový můstek pro další stupňování, ba zaplavení lesa novými MZD v jeho další generaci především cestou samoobnovy. Na to totiž s převahou umělé obnovy a navíc s všudypřítomnou zvěří vůbec, ale vůbec nemáme. Když si přitom pro představu obrazu smíšeného lesa s umírněnými procenty MZD představíme (třeba jen nakreslíme půdorys a nárys) les obecně s jejich skupinovitým přimíšením (viz heslo "způsob smíšení" v Základním lesnickém názvosloví", str. 249) ve vyhláškové účastí 20-30 %, tak získáme dojem patřičnosti, docela pěkné ekologické efektivnosti. Zbytek, tj. do vyšších procent účasti ESD v cílové skladbě, pak s klidným svědomím můžeme nechat na doplnění našim vnukům. Jinak, kde si vlastník se zvěří poradí, souhlasím s Milanem, že si lehce poradí i s hodně vysokými čísly ESD ve směsích. Pro takové podmínky by mohla platit doporučení, ale skutečně jen doporučení v podobě procent ESD podle p. Višňáka. Tam nic proti tomu!

2) Ke způsobu přimíšení ESD

To je otázka, která mne provokuje již hezkou řádku let. Souborně jsem ji zpracoval v 2. dílu své knížky "Cesta k přirozenému hospodářskému lesu" (zatím v rukopisu) a zkráceně v článku "Skupina nebo jednotlivá příměs MZD" (viz internet "Přírodě blízké lesnictví", 27.8.03). Tady dodávám:

Při posuzování vývoje druhové skladby během života porostu můžeme vycházet z jednoho logického předpokladu: z jednoho obnovního cíle může vzniknout několik různých provozních (výhledových) cílů a naopak z více obnovních cílů jediný cíl provozní. Vzhledem k přirozené i výchovou uměle vyvolané proměnlivosti ve vývoji každé počáteční druhové skladby kultury není vůbec zaručeno, že plánovaný provozní cíl bude skutečně dosažen, když obnovní cíl se s ním shoduje. Je totiž zcela zřejmé, že určitou výchovou lze cílovou druhovou skladbu i při shodě obnovního cíle s ní stejně zvrátit, jako naopak jinou výchovou dosáhnout, i když se obnovní cíl bude od plánované druhové skladby značně lišit. Proto je i legislativní závaznost zastoupení MZD v zajištěném stavu kultury a s ní spojený předpoklad zachování této výchozí účasti MZD do mýtního věku (cílové skladby), příliš sebevědomá, neřku-li obestřena tajemstvím, věcí náhody, tedy spíše hypotetická. Ostatně, kdo bude za sto let vědět a zkoumat, jaký to vůbec tehdy byl obnovní cíl v daném porostu. Z tohoto řečeného vyplývá, že procentní zastoupení dřevin v založené smíšené kultuře by logicky nemuselo být shodné s cílovou druhovou skladbou. Protože dokonce ani netušíme, zda dnes stanovená cílová druhová skladba bude mít ještě přibližně za sto let svou pěstebně-ekologickou platnost. Objektivně ale uváženo, zákonodárce, když vůbec chtěl nějak zajistit, nasměrovat ekologizací lesů, co do budoucí účasti dřevin, ani neměl příliš jinou možnost stanovit závazné minimální podíly MZD jinak než z požadavku jejich cílového zastoupení v porostu. A to zcela nejjednodušeji tak, že obnovní cíl ztotožnil s cílem provozním. I když se přitom dopustil zásadního ekologického omylu, ne-li přímo chyby. Čím? Přece tím, že po lesním hospodáři vlastně přímo vyžaduje přímou kultivaci i klimaxových dřevin na holiny, a to jednorázově, bez sebemenší šance na různověkost, požaduje-li zajištění, tj. hotovou kulturu do 7 let od vzniku k obnově určené plochy. Tím spíše měl přitom přímo ve vyhlášce alespoň doporučit způsob zakládání smíšeného lesa, který by relativně nejspolehlivěji přispěl ke skutečnému dosažení tak podrobně propracovaných a poté diskutovaných, jako by šlo o život, cílových druhových skladeb. To se však nestalo a tak se snažím i v této diskusi k tomu tak trochu přispět.

Při jednotlivém smíšení různých dřevin by ani nemělo mít žádný logický smysl lpět na shodě obnovního zastoupení dřevin s cílovou druhovou skladbou, protože z tohoto hlediska je to postup velmi nespolehlivý a dosažení druhového cíle vyhlášeného 100 a více let předem je vlastně čistě věcí náhody. Spoléhat přitom na to, že se výchovou dnešní složitý druhový mix do cílové skladby vytříbí, je tak trochu prostoduchá důvěra, když vidím, jak se dnes většinou prořezávky provádějí (ukažte mně, kdo dnes z revírníků či z poučených techniků prováděcích firem osobně tuto výchovu vyznačuje, či je při ní běžně přítomen!). K takovému názoru mne vedou mj. i desítky hodin strávených v mé praxi při vyznačování jak prořezávek tak probírek, a to i ve značně smíšených porostech. A zejména poznatky několika posledních let. Při takovém způsobu smíšení by např. měly mít MZD přímo vyšší účast v kultuře, než odpovídá jejich požadovanému minimálnímu podílu, pro jejich vyšší ohrožení do doby zajištění kultury, zejména zvěří. A to nemluvím o obnově s využitím přípravných dřevin, jejichž využití by mělo podstatně překročit dobu potřebnou k legislativně stanovenému zajištění kultury a tedy evidentně se obnovní cíl nemůže shodovat s cílovou skladbou. Z toho všeho logicky soudím mj. i jedno podstatné: na mnoha lokalitách, bude-li prodloužena doba pro zajištění kultury asi na 10-12 let, sníženy stavy zvěře a zejména "zpěstebněna" péče o kultury vyloučením rozsáhlého, téměř celoplošného vyžínání (nahrazena skutečně citlivými způsoby likvidace buřeně jen kolem sazenic), pak se mnohé kultury doplní ESD samy náletem z okolí; pak by se při "kontrolách" vůbec nemusela detailně, školometsky zkoumat účast ESD podle nějakého předpisu, ale jednoduše konstatovat dosažení účelu, a prostě předpokládat (ačkoliv "pochybně", ale co jiného nám zbývá?) dosažení cílové skladby výchovou, a šmytec.

Naopak takové ztotožnění obnovního cíle s cílem výhledovým smysl má při skupinovitém přimíšení kritických dřevin. Skupina je totiž potenciálně vysoce stabilní obnovní prvek, je-li přiměřeně velká a tvořena dostatečným počtem jedinců skupinotvorné dřeviny. Vztahy mezi obnovním a provozním cílem může zásadně, a to většinou příznivě ovlivnit jako elementární plošný obnovní (zalesňovací) prvek. Je použitelná od jisté nejmenší možné velikosti zalesňované plochy. Např. již na malé holině 0,25 ha můžeme při požadovaném zastoupení buku 20 % založit jednu jeho skupinu velikosti 0,05 ha. Zřetelná skupina jedné dřeviny nebo s její zcela převládající účastí je skoro "neomylný" a nejjistější obnovní a později i pěstební plošný prvek k dosažení plánované cílové druhové skladby. Plocha skupiny, a zde mám na mysli především uměle vnášené MZD, se totiž během vývoje porostu nemůže prakticky nijak výrazně zvětšit ani zmenšit; samozřejmě když pomineme její náhodné zničení nějakým vnějším rušivým vlivem nebo vysloveně špatnou výchovou. Plošný podíl dřevin ve skupinách tudíž může být od počátku do konce téměř stejný. Je proto zárukou vysoké stability druhové účasti dřevin v porostu. A pochopitelně tedy nejlépe vyhovuje jistému sloganu, že "smíšené porosty by se měly zakládat tak, aby se směs dřevin v porostu zachovala sama o sobě bez složitého a obtížného pěstování". A to nemluvím o převládajícím skupinovitém způsobu šíření dřevin (disperzi) v přírodním lese.

Předchozí řečené má logický a praktický důsledek, při kterém teprve vynikne význam a použitelnost procentického zastoupení dřevin v provozním cíli, který se vlastně vytyčuje hned na začátku obnovy - zalesňování. Pochopitelně za předpokladu, že bychom dosažení dnes stanovené cílové druhové skladby skutečně přikládali zásadní význam, a to bychom snad mohli (a měli) i přesto, že se dnes jeví nejistá budoucnost o vhodné cílové skladbě příštích lesů, pokud jde o změny růstových podmínek atmosférickými vlivy. Při skupinovém smíšení dřevin lze totiž ztotožnit jejich procentický podíl přímo při zakládání kultury s cílovou druhovou skladbou. A to s velkou pravděpodobností, že díky tomuto smíšení bude požadované cílové zastoupení skutečně dosaženo. Smíšená kultura se skupinami přimíšených dřevin může s velkou pravděpodobností spontánně směřovat k provoznímu cíli podle záměru lesního hospodáře - zakladatele. Ten vytváří pro své nástupce k jeho skutečnému dosažení ty nejjednodušší a velmi přehledné podmínky. Přitom mohou být skupiny jak stejnorodé, tak mírně smíšené (s převahou jedné, skupinotvorné, což je asi to nejlepší). "Většinová" druhová struktura smíšené skupiny s jednou převládající dřevinou je pro každého následného lesníka srozumitelným, zjevným výchovným signálem a vodítkem. Je totiž jasné, že ve skupině se:

"Rozpaky" při výběru stromů k výchovné těžbě se pak přesunují převážně na jakost mezi jedinci základní dřeviny, jelikož mezidruhové preference mohou vcelku jasně vyplynout z předchozí věty.

Ne příliš velké skupiny (doporučuji převážně nomenklaturně "skupinkovité" rozpětí, tj. od 3 do 10 arů téměř jako standard) dávají vznik pohledově velmi příznivému dojmu dobře promíšené porostní výstavby i při střízlivé kvantifikaci MZD (25-30 %). Např. šestiarové skupinky při 30 % zastoupení MZD reprezentují 5 skupinek na 1 ha se vzdáleností mezi jejich okraji 20 m, čtyřarové skupinky při 20 % účasti ESD rovněž 5 prvků na 1 ha s rozestupy 25 m. To je hustota skupinové příměsi s nezanedbatelným melioračním vlivem na své bezprostřední okolí, o ekologicky a mechanicky stabilizačně příznivých účincích na porost jako celek nemluvě.

Přes všechny příznivé vlivy skupinového přimíšení ESD by se však mělo navíc usilovat o individuální, jednotlivou příměs těchže nebo jiných ESD mezi skupinami. Např. sadbou po 1-3 jedincích ke každému pařezu, k vtroušeným pionýrům, netvárným předrostům nejrůznějších dřevin, ale i ochranou jednotlivých dřevin z náletu. A to i s tím, že větší část těchto dřevin nakonec skončí v podúrovni. Takto pěstebně i ekologicky sympatický model uplatňují v pěstebních směrnicích např. v Bavorsku.

Nemohu pominout ještě jeden potenciálně velký význam skupinovitého smíšení: přímo vyhláškou by mohlo být dovoleno využívat některé pionýrské (pomocné) dřeviny ve větším rozsahu (třeba do 50 % plochy) při obnově větších holin (pochopitelně především kalamitních) jako dočasně meliorační, nahrazující po dobu několika desetiletí (do doby blízké jejich fyzického věku) "pravé" MZD, budou-li využívány v "nějak" limitovaných skupinách, třeba do 10 arů. Mají nejen významný meliorační efekt a při dobrém pěstování i nezanedbatelný efekt výnosový (hlavně bříza, olše, osika), ale jsou také přínosné pro prostorovou diferenciaci porostů. Budou totiž "předčasně" domýceny v době jejich ekonomického využití (po 30-50 letech) a na jejich místě se obnoví skutečné MZD (hlavně jedle). Pomohou tak ke zrodu skutečné porostní různověkosti a biologické rozmanitosti s malými, věkem a druhovou skladbou odlišnými biotopy. (O tyto účinky mně jde především; jak jinak se totiž dopracovat i na holinách, zejména kalamitních, různověkého lesa?) To by mohlo mít zásadní pěstebně-ekologicko-stabilizační účinek zejména v polohách přirozeného areálu smrku a tedy s jeho dominantním zastoupením, kde stabilizace převážně již stejnorodých smrčin je z velké části závislá na stromové diferenciaci a tím i členité vnitřní porostní výstavbě smrku samotného. Mimoto je třeba říci, že přímému zavádění některých pravých ESD do porostů na málo příznivých stanovištích, co do půdního stavu, by předkultura olše, osiky, břízy biopedologicky velmi prospěla. O takovém postupu mluvili třeba Konias či Pěnčík. U obou pánů jsem se v minulosti zúčastnil několika seminářů, kde to vřele doporučovali a demonstrovali v terénu. Osobně pak mám ty nejlepší zkušenosti s podsadbami olšových skupin smrkem na kalamitních holinách, či jedlí v olšových kotlících.

3) K prostorové závaznosti ESD

Jsem pro závaznost v rámci hospodářského souboru (HS). Vyloučit "mazané" obejití smyslu smíšení potřebného samozřejmě v každém porostu třeba tím, že se jedna celá paseka zalesní jednou dřevinou a další v témže porostu dřevinou jinou (ještě v nedávné minulosti dost často), tedy že se začnou zakládat opět monokultury, ale různých dřevin, lze jednoduše vyhláškovým limitem velikosti monokulturních příměsí (třeba 0,20 ha) nebo úvodním výkladem ducha zásady zakládání smíšených lesů a poté také takovým "osvíceným" výkladem zákona při venkovních kontrolách státní správy. Závaznost pro HS by dala prostor oprávněným možnostem a potřebám "věci" lokálně diferencovat s vyhláškovou tolerancí podle místních okolností s řádným zdůvodněním, a vyloučilo by se tak trochu puntičkářství lesu a přírodě cizí. Podle mne není problém rozeznat v lese vychytralou od chytré práce lesního hospodáře a jeho celkový vztah k lesu a podle toho jej nakonec i hodnotit.

4) K holinám do 0,3 ha

Připustit holiny do 1 ha, natož bez omezení jejich celkového počtu, plochy či podílu z úmyslné mýtní těžby, je ve středoevropských poměrech nehorázná facka všemu tomu, co jinak chce legislativa zajistit pro ekologizaci lesů. Vždyť to je vlastně čistokrevná legalizace holosečného hospodářství naprosto zřetelně provokující k zalesňování opět monokulturním smrkem (což se dosud často skutečně děje), a pokud svým minimálním podílem MZD nařizuje smíšení, pak vysloveně neekologicky přímou výsadbou všech klimaxových dřevin na holiny, jedli nevyjímaje. Zákonem jsou přímo dány předpoklady k dalšímu rozvracení porostů větrem a kůrovcem. S tím mám z Jeseníků mnoho vlastních zkušeností. Když jsem v Polsku viděl 20-30 arové kruhové "kotlíky" vykácené v dubinách a opět tam zalesněné dubem, získal jsem dobrou představu o ekologicko-pěstební nepatřičnosti tak velkých "pasek" (kdeže kotlíky!). Takže i diskutované 0,3 ha je k uspokojení ekonomických duší při obhospodařování lesa až až, ani o chlup více. Vždyť je to 100 × 30 m a 100-200 m3/ha hromadné těžby a plocha už "zralá" na přípravný porost pionýrských dřevin pro pozdější vnášení ESD. A to bych ještě celkovou roční výměru takových holosečí pěkně limitoval maximálně 20-30 % z celkového podílu úmyslné mýtní těžby.

5) K přípravným dřevinám

Již od "školy" k nim mám rovněž vyhraněný vztah, jelikož jsem odchován prof. Polanským, který je miloval. Tedy vyhraněný v kladném smyslu (proti p. Višňákovi). A také jsem s nimi v Jeseníkách při první příležitosti, která se mně jako polesnému naskytla v podobě stovek hektarů kalamitních holin z r. 1955, zalesnil dokonce celou jednu cca 80a kalamitní holinu břízou, olší a jeřábem, a to úspěšně (ačkoliv pak můj nástupce celou výsadbu zlikvidoval a zasázel tam čistý smrk). Považuji je za naprosto nutnou spoluúčast při umělé obnově každé holiny, do které celodenně pere slunce, a kde chceme dosáhnout zastoupení trvale zdravých, geneticky nenarušených klimaxových dřevin. Ať ony holiny vznikly jakýmkoliv způsobem. Ovšemže je to "náplast na holosečný hospodářský způsob", za jaké je považuje p. Višňák. Ale jako se bez náplasti neobejdeme v ranhojičství, tak ani při obnově holin. Ve využívání pionýrů, které jsou pro mne snad jedinými přípravnými dřevinami v pravém a dobrém slova smyslu, bych, opět na rozdíl od p. Višňáka, naopak viděl zásadní standard při obnově holin shora uvedené základní charakteristiky (tedy celodenně osluněných) a navíc je přímo požadoval legislativně. Jen nepoučený lesník by dával přednost holoseči, když by pro ni snad viděl ekologicky garantovanou použitelnost v následném využití pionýrů. Jak jsem již shora uvedl, spatřuji ve využívání pionýrů na holinách i téměř jedinečnou cestu k dosažení různověkého lesa, a to skupinovité výstavby, jejíž jsem "horlivým" stoupencem. Ještě mimochodem: ve slovenském Badinském bukovém pralese jsem viděl někdejší přirozeně vzniklou cca 6 ha paseku jako důsledek kalamitního polomu (ano i v čistém buku) z doby před cca 50 roky, znovu přirozeně obnovenou bukem, a to nijak špatným, pomocí přípravného lesa, převážně jívy. Skvělé!, hodné obdivu a důvěry v obrovskou sílu sukcese v čele s pionýry.

Problém s rozptýleným výskytem náletových pionýrů na holinách lze postupně řešit výchovou: ve větším zastoupení se postupně "soustředí" do několika nevelkých skupin, ve kterých se i na úkor základní dřeviny nadále dopěstují do nejvyššího věku, kdy ještě budou hospodářsky využitelné k založení východisek obnovy ESD pro další generaci základních dřevin. O úplné jejich likvidaci výchovu by neměla být žádná řeč.

O diferenciaci pomocných dřevin na pionýry a dřeviny přípravné (jak ji zmiňuje p. Višňák) se již vyjádřil Milan. Doplňuji: takovou diferenciaci nepovažuji za šťastnou. JV a JS jsou nejnáročnější dřeviny a pokud kde nalétávají na holiny, pak tam, kde nacházejí pro sebe ty nejlepší podmínky, třeba vzniklé sekundárně eutrofizací prostředí, což sotva můžeme předem rozlišit a tedy pro ty "přípravné" záměrně využít. Mají-li dokonce dřeviny jako JV (KL), JS, LP ty nejvyšší nároky na růstové podmínky, nemají co zlepšovat. Takže jako přípravné bych je pro kultivaci např. jedle či buku na holinách až na výjimky nepoužil. To dávno věděli lesníci před námi.

O dočasné náhradě pravých ESD některými pionýry (břízou, olší, osikou především) jsem se již zmínil nahoře.

Ještě trochu málo k zalesňování vysokohorských holin

Dnes se mně tento problém jeví takto:

Souhlasím s tvrzením p. Višňáka, že "zvěř je v lese prokletím" a v horách zejména (jelen a kamzík!!). Proto tam jsou normální postupy obnovy k ničemu. Když nám nedovolí uzavřít zvěř do obor, vidím řešení v "uzavření lesa do obor" (s přítelem Metzlem jsme je již před lety nazvali "exobory" - 20-30 ha) oplocením souvislé větší části lesa pořádným plotem. Jsou s tím na několika místech v Jeseníkách vcelku dobré zkušenosti. V přepočtu stavebních nákladů na 1 ha jde o nejefektivnější ochranu proti zvěři. Účinnost je dobrá přesto, že tam občas nějaký kus zvěře pronikne, ale, podle zkušeností se kupodivu nezdrží dlouho, natož natrvalo a škody na kulturách nejsou markantní, ale markantní je proces sukcese, atd. (nemohu rozvádět). Pravidelná kontrola plotu i prohnání oplocené plochy se psem je potřebné (o zkušenostech s tímto druhem ochrany bychom mohli s místními lesníky něco povyprávět!).

Na holinách se skutečně úpornou buření (obvykle smilka nebo třtina chloupkatá) a s "nadějí" na velmi zdlouhavý proces samoobnovy v sukcesi i na plochách chráněných proti zvěři, resp. za podmínek i špatného růstu uměle vysazovaných pionýrů, vidím snad jediný postup: zalesnění smrkem místního původu vypěstovaným v aklimatizačních školkách, a to buď vysokohorským systémem "rot" nebo jednoduchou hnízdovou sadbou.

V prvním případě tvoří rotu 3-6 hloučků po 20-50 sazenicích s mezerami mezi hloučky 3-5 m, rota hloučků vytváří skupinu o průměru na cca poloviční výšku stromu, mezery mezi rotami cca 10 m. V druhém případě by hnízdo tvořilo 3-5 sazenic ve sponu okolo 0,5 m, mezi hnízdy mezery asi 3 m a hnízda uspořádaná rovněž do skupin o průměru 10-20 m; takové zalesnění by mělo pokrývat jen část plochy, 30-50 %. Mezi skupinami lze očekávat snad pokračující sukcesi s nálety dalších dřevin nebo zase jenom smrku anebo zůstane mezerovitá, horskému lesa vlastní výstavba. Nefantarzíruji: roty jsem viděl sice jen na fotkách ze švýcarských Alp, a šlo o velmi imponující zalesňovací postup, ale hnízdovou obnovu po cca 100 letech jsem viděl na vlastní oči. A bylo to něco, co se vidí málokdy. S J. Metzlem jsme totiž v oblasti Pradědu náhodou objevili dvě plochy zalesněné asi před 100 roky zcela netradičním způsobem (zřejmě na lavinových skluzech): jednou jako dvojsadbu, jednou jako chomáčkovitou síji nebo hnízdovou sadbu (způsob založení nelze po 100 letech přesně rozlišit), v obou případech vysoce úspěšnou (mohu posloužit fotografiemi), a to zcela jasně bez jakékoliv další výchovy. V obou případech většinou v původním hloučku dominoval jeden jedinec. Pokud rostli dva jedinci, vzájemně se za těch cca 100 natolik sžili, že jim toto těsné soužití "nevadilo", ba naopak vytvořili velmi stabilní "blížence" (termín převzat od ČÍ?KA, 1979).

Duben, 2004.

Creative Commons License
Přírodě blízké lesnictví, jejímž autorem je Milan Košulič, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česká republika.
Vytvořeno na základě tohoto díla: pbl.fri13.net

Hlavní menu

Aktuality

PBL na nové adrese

(19.10.2008 21.15, milan)

Dne 20.10.2008 jsme na adrese spustili internetový časopis Přírodě blízké lesnictví v novém vzhledu a s vylepšenými komentáři. Autorem grafiky a technickým redaktorem je Jaroslav Košulič.cartier replica

Pro Silva Bohemica na LS Město Albrechtice

(14.10.2008 22.07, milan)

Fotky z poslední exkurze Pro Silva Bohemica na revíru Cvilín LS Město Albrechtice

Úprava početních stavů zvěře a možnosti řešení

(14.10.2008 17.45, milan)

ASHRAE 62.1Termíny seminářů pořádaných MZe v rámci kampaně za snížení stavů zvěře najdete na Silvariu.

Vliv holosečného způsobu obnovy na mimoprodukční funkce lesa

(16.6.2008 17.04, milan)

AWS D1.1Velmi rozsáhlá rešerše doplněná dotazníkovým šetřením na téma Vliv holosečného způsobu obnovy na mimoprodukční funkce lesa.

Národní lesnický program II

(1.3.2008 21.32, milan)

V sekci "odkazy" najdete expertní verzi NLP II předanou vloni v létě do mezirezortního projednávání.

Archiv

Počet přístupů:

NAVRCHOLU.cz