Přírodě blízké lesnictví

http://pbl.fri13.net/ – Alternativnč˝ lesnickč˝ ďasopis

Věnujme více pozornosti pěstování borovice

(23.5.2004 17.28, Milan Košulič st.)

K napsání úvahy na dané téma jsem si vypůjčil jednak nadpis článku prof. KORPEĄA, uveřejněného ve slovenském LESe v r. 1995, jednak některé informace o problému, které v něm autor uvádí. Hned v úvodu se s prof. KORPEĄEM ztotožňuji v tom, co bylo i pro něj zřejmě důvodem k napsání zmíněného článku: lesní hospodářství by se mělo v předstihu přizpůsobit očekávaným klimatickým změnám oteplováním a vláhovým deficitem, zejména v nižších a středních výškových stupních (lvs). A to úpravami fytotechniky, ale zejména změnami druhových skladeb, zvýšenými podíly slunných, k suchu tolerantnějších dřevin, dubu, borovice a modřínu, jak to autor ve svém článku zdůrazňoval.

K dnešnímu stavu

Když se holosečné hospodářství a s ním spojené zakládání smrkových monokultur začalo před cca 200 roky rozvíjet naplno, nahrazovaly se čistým smrkem především zdevastované listnaté porosty, a to s minimálním ohledem na stanovištní podmínky. Tak se smrk ocitl i tam, kde mu stanoviště naprosto nevyhovovalo. Není proto divu, že se dnes mnohde vyskytují smrčiny katastrofálně špatného zdravotního stavu, přírůstu a plnění dalších funkcí. Snad vůbec nejhorší je stav na mělkých půdách sušších oblastí nižších až středních poloh na jižních expozicích. Tam většinou skutečný porostní věk 100-120 let odpovídá hospodářskému věku o několik věkových tříd nižšímu. Pokud se na takových stanovištích vyskytují skoro čisté borové porosty, sotva se jich může týkat úplná přeměna, protože hlavní dřevinou zde může být, a zřejmě i bude, opět borovice. K úplné přeměně tam však budou určeny smrčiny. V další části se pokusím sdělit názor, jak by k tomu mělo docházet, aby tam v budoucích porostech byla borovice hlavní, lépe než dosud prosperující a jakostnější dřevinou.

Předpoklady pro úplné přeměny smrčin na extrémních stanovištích

Každého hned napadne, a to správně, že hlavním nedostatkovým bioklimatickým faktorem pro obnovu a tedy i přeměnu smrčin na vysychavých, snad především z tohoto hlediska nehostinných stanovištích, je vláhový deficit, zesílený slunnou jižní expozicí. Význam vody tam tudíž dominuje. Je proto nutné využívat takový postup obnovy, který s vodou relativně nejlépe hospodaří. Jsou nejméně dvě okolnosti, které rozhodnutí pro ten který postup obnovy s ohledem na stanovištní podmínky ovlivní:

a) skutečnost, že následnou hlavní dřevinou by měla být borovice,

b) jak ovlivňuje vláhovou bilanci za daných podmínek holá seč a podrostní způsob obnovy jako hlavní součásti přeměn.

K oběma podmiňujícím faktorům několik poznámek:

ad a) Kořenový systém borovice se výrazně přizpůsobuje půdním podmínkám. Na hlubokých, kyprých, dobře vlhkých půdách má typický kůlový kořen, na minerálně chudém, suchém podloží srdčitý nebo dlanitý buď s několika panohami nebo s dlouhými řídkými šlahouny (MAŘAN, 1952). Právě tyto šlahouny jí umožňují čerpat vodu z hlubších vrstev. Má mimořádnou schopnost přizpůsobit se i delšímu nedostatku vláhy. Je schopna přijímat vodu z půdy za podstatně horších poměrů než dub. Udržuje se ještě za stavu pod bodem vadnutí. To obojí jí umožňuje přežívat i na velmi nepříznivých stanovištích, zejména písčitých, vysýchavých půdách (KORPEĄ, 1995). Tuto svou mimořádnou přizpůsobivost prokázala i tím, že při migraci v poledové době se jednak udržela na svých původních, mimořádně extrémních stanovištích, jednak i taková nově okupovala mimo konkurenční vliv jiných dřevin, které tam nenacházely podmínky pro svou existenci. Podíl borovice tudíž může vzrůstat s klesající úrodností stanoviště. Pro tyto vlastnosti má lesní hospodářství v borovici pro úplné přeměny smrčin na velmi nepříznivých stanovištích důvěryhodnou dřevinu. V daných souvislostech je důležitý ještě jeden poznatek, praxí dost málo respektovaný: existence dvou taxonomických jednotek borovice lesní: náhorního a pahorkatinného typu. Náhorní borovice má povahu spíše klimaxové dřeviny, pahorkatinný typ povahu pionýrské dřeviny s tomu odpovídajícími vztahy (snášenlivostí) ke stínu a světlu. Tzn., že náhorní borovice se vyznačuje podstatně větší adaptabilitou k zastínění než borovice pahorkatinná, která však na lepších půdách rovněž snáší delší zastínění.

ad b) V tomto bodu se nemohu vyhnout připomínce základních bioklimatických rozdílů prostředí holé plochy - paseky a porostního mikroklimatu, a tedy holosečného a podrostního hospodářského způsobu, které se v praxi ještě často zcela přezírají:

Holosečné hospodářství již po 2 staletí přehlíží zhoubný vliv holiny na ekologický stav prostředí. To se týká i tzv. maloplošné holiny, zákonem povolené do výměry 1 ha, rovněž pokrytecky přezírající její faktické vlivy na prostředí, zejména půdu. Svým téměř o 100 % větším tepelným rozpětím mezi nejnižší a nejvyšší denní teplotou (např.podle ZAKOPALA (1958): 47°C na holině proti 22°C v porostu) představuje krajně nebezpečné prostředí pro mladé rostliny dřevin, především dlouhotrvajícími teplotními špičkami, při nichž sazenice ztrácejí výparem více vody, než stačí kořeny nahradit. Rovněž rozdíly ve výparu mezi porostem a holinou jsou značné: na pasece je výpar až o 85 % větší než v kotlíku. Na holinu sice dopadne téměř 2× více srážek než na půdu pod porostem (to ovšemže závisí na mnoha okolnostech, mj. zejména na druhové skladbě, hustotě porostu atd.), ale tato výhoda tam rychle mizí pro dlouhé vysoké teploty, vysoký výpar a proudění výsušných větrů. A co se děje s půdou? Během několika málo let ji zcela zdevastuje - zmineralizuje veškerý humus v půdě, střídavým přemokřením a vyschnutím změní její fyzikální vlastnosti a více či méně i její minerální složení.

Porost naopak chrání půdu a rostliny pod sebou před účinky slunce, mrazu, větru a prudkých dešťů. Porostní mikroklima zmírňuje až vylučuje výskyt jarních a podzimních mrazíků, tlumí letní vedra, zimní chlad i výsušné větry. Podstatně tudíž vyrovnává extrémy holé plochy, a proto vytváří i příznivější růstové podmínky pro semenáčky dřevin než holina. Chrání půdu před zničením humusu a erozí. Nemalý vliv na vláhový režim má i diferencovaná vnitřní porostní výstavba: pro zlepšení vláhového režimu na vysychavých stanovištích podstatně lépe vyhovuje stupňovitě diferencovaná výstavba než jednovrstevná s horizontálním zápojem, jak konstatuje KORPEĄ (1995). Také DANNECKER (1995) zdůrazňuje, že ve stupňovitě uspořádané smrčině se všemi vrstvami stromů proředěnými se dostane k půdě mnohem více srážek a tepla. Porosty s podrostem pak lépe hospodaří s vláhou než porosty jednovrstevné. Kromě toho stupňovitá výstavba dává větší naději na zachování toho mála listnáčů, s nimž lze v příštích, převážně borových porostech vůbec počítat.

K vlastní obnově - přeměně smrčin na chudých stanovištích

Dávat tudíž při obnově a tedy i při přeměnách smrčin na extrémních stanovištích přednost holosečné obnově je chybné, protože právě tam se holina při obnově uplatňuje nejškodlivěji. Přinejmenším teoreticky je výhodnější postupovat na uvedených stanovištích podrostními až skupinovitě výběrnými postupy. Ani násečný postup, spojený s holosečným násekem ekologickému hledisku nevyhovuje, ačkoliv se pěstebně považuje za výhodný. Tradiční standardní obnova těchto porostů - holou sečí, byť maloplošnou, by se měla omezovat, resp. by neměla být jediným postupem. Myšlenka přírodě bližší obnovy, tj. bez holoseče, by se totiž měla uplatnit i v těchto porostech na zmíněných stanovištích, a to přednostně pro ekologicky šetřivý vliv na prostředí i samotný postup obnovy.

Obnova kombinovanou, tj. skupinovitě clonnou + výběrovou sečí

Zvláštnost tohoto postupu spočívá v tom, že starý porost - smrčinu, má nahradit porost s hlavní dřevinou odlišného typu - borovicí, pro předpokládaná stanoviště nezvyklým způsobem, tj. pod ochranou clonou starého porostu, jeho podsadbami, tj. umělou či nepravou clonnou sečí (KONŠEL, 1931, POLANSKÝ, 1966), protože jde o změnu druhové skladby s využitím dřevin, které nelze obnovit pro jejich absenci přirozeným způsobem. Pro zakládání borových porostů byla obnova vždy tradičně spjata s holou sečí, dokud se pozorováním nedospělo k názoru, že "...borovice vysoké jakosti a tlustších dimenzí se většinou získává ve výrazně výškově diferencovaných, různověkých porostech. V rozptýleném světle (polostínu) a mikroprostředí malé mezery se borovice lépe formuje než ve stejnověkých porostech s plným osvětlením. Přímost (rovnost) kmene, jehlancovitá koruna, jemné větve, příznivá struktura dřeva jsou častější v různověkých než stejnověkých porostech. Příčina vysoké kvality borovice se spatřuje v příznivém efektu dlouhodobého bočního stínu přes stupňovitý zápoj. Heterogenější (diferencovanější) porostní struktura také znamená i mozaikové střídání skupin tlustších (vyšších) stromů s tenčími a nižšími plošnými prvky..." (KORPEĄ,1995). ?e tomu tak skutečně je, může se přesvědčit každý, kdo pečlivě sleduje kvalitativní vývoj borovice odrůstající na holé seči a pod mírnou clonou jakéhokoliv porostu.

Přestože zpravidla převládala obnova borových porostů holosečným či násečným postupem, ani clonná obnova v nich nebyla tak zcela neznámá. Má svou historickou zkušenost nejen v KALITSCHOVĚ a MÖLLEROVĚ "lese trvale tvořivém" (Dauerwald), ale i v někdejších borových výběrných lesích, např. v Prusku a přírodních borech na Sibiři, připomínajících výběrné lesy, o nichž se zmiňuje REININGER (1992), a mimochodem i kolega J. METZL, který osobně Sibiř u Bajkalu několikrát navštívil. Podle Altmeistera PFEILA (REININGER, 1992) bývala borovice dokonce "jedli podobná". "Kdo chce vidět ´borovici pod borovicí´, nabízí k tomu příležitost revír Golnitz (v sousedství Bärenthoren). Plocha po požáru z doby okupace vytvořila pro mladé borovice vhodné klíčiště. Borové zmlazení pod řídkou clonou dosahuje výšky 3 m. Tím již zřetelně vzrůstají světelné nároky mlaziny. Pokud se má mladý porost zpevnit proti sněhu, musí být již v odpovídající míře uvolňován. Klasický způsob hospodaření podle Bärenthorenu předpokládá 170 ks/ha stromů hlavního porostu od 90 let věku. Tím se i podrostu nabízí dostatek světla" (RADKE, 1996, ex REININGER, 1992).

K vlivu porostní clony na jakostní vývoj borovice ještě jedno KORPEĄOVO (1995) konstatování: "Kvalitativně se vyvíjí borový podrost podle stupně zaclonění. Mladé borovice v místech se silnějším prosvětlením zaujmou předrůstavou pozici, což vede ke zvýšenému zavětvení (HOLTHAUSEN, 1979). Náhlé odclonění 4-12 letého podrostu vedlo ke značnému vytváření rozrostků a silnějšího zavětvení než u jedinců vyvíjejících se déle pod přiměřenou clonou (HENKEL-RUPP, 1985). ... Kvalitativní znaky jedinců obnovy déle cloněných mateřským porostem jsou celkové podstatně příznivější než na rychle odcloněné ploše nebo na holé seči."

Přitom je důležité to z předchozích citátů vyplývající, že při "pokusech" o podrostní obnovu borovice se potvrdila její určitá přizpůsobivost (tolerance) k zastínění. Ostatně u borovice náhorní, jako dřeviny klimaxového typu, to lze právem plně předpokládat, stejně jako výskyt klimaxově (tedy stinně) orientovaných jedinců u jinak slunné borovice pahorkatinné.

V přírodě blízkém pojetí přeměn smrčin na nepříznivých stanovištích bez holé seče by měl mít starý porost spíše povahu porostu ochranného než normálního výnosového lesa. Ochranného ve smyslu jeho využití pro místně, ekologicky (snad) relativně nejvhodnější postup umělé obnovy s ohledem na šetření půdní a vzdušné vlhkosti, půdního humusu, ale i pro geneticky správný vývoj nové generace porostu (genetickou repatriaci) vytvořením mírné clony mateřským porostem.

Při shora zmíněné možnosti růstu borovice v plošně proměnlivé cloně starého porostu při jeho clonosečné přirozené obnově, nevidím důvod, proč by totéž se stejnými výhodami nebylo lze provádět i podsadbami modifikovanými pro přeměny smrčin, tzn. s tzv. umělou clonnou sečí. To však má pochopitelný háček: totiž velmi pravděpodobnou skutečnost, že většina existujících populací pahorkatinné borové varianty má převahu pionýrských, tedy slunných genotypů. Ty mohou, a zřejmě i budou pod porostní clonnou reagovat většími ztrátami selekcí silněji neadaptibilní částí populace k danému zastínění. Budeme-li znát a také respektovat jisté zákonitosti evoluční genetiky, pak zmíněný selekční proces pochopíme a preventivně se mu přizpůsobíme: jednak sazenicemi (semenáčky) předpěstovanými ve školce na mírně cloněných záhonech a tím částečným vyselektováním méně adaptabilních jedinců již před zalesněním, jednak plnými, neredukovanými ha-počty sazenic při vlastní výsadbě, aby pro předpokládané selekční ztráty byla přiměřená rezerva. Ovšemže lepší výchozí pozicí obnovy borovice podsadbami bude mít ten, kdo bude disponovat borovicí náhorního typu, tzn. stinnější klimaxovou borovou variantou. Mít o tom přehled např. na základě terpénových analýz, resp. i pomocí historického průzkumu by samozřejmě bylo ideálním stavem.

Je nesporné, že mozaikovitě diferencované výškové výstavby budoucího porostu s borovicí jako hlavní dřevinou nelze dosáhnout celoplošnou "umělou" clonnou sečí, nýbrž její skupinovitou variantou, neboť: "Různě pomístně diferencované zaclonění v různé míře zpomaluje nebo urychluje výškové odrůstání a tím vede k výhodné stupňovité porostní výstavbě (vhodné, jak shora uvedeno, ke kvalitativně vytříbené produkci borových kmenů a pro zachování stinnějších forem klimaxově orientovaných jedinců dané populace - moje poznámka). (...) Za výhodné se považuje zaclonění, které snižuje výškový přírůst asi o 25 %. V takových podmínkách se může dobře uplatnit příměs listnatých dřevin bez intenzivní výchovy a zmenšuje se riziko výskytu rozrostků" (KORPEĄ, 1995).

Konkrétní přeměnu smrčiny na převážně borový porost s příměsí MZD skupinovitě clonnou sečí v kombinaci s podsadbou borovice mezi skupinami si lze představit těmito postupnými kroky:

Závěr

Je jasné, že zmíněný postup přeměny smrčin na exponovaných stanovištích zdaleka není lákavou nabídkou ústupu od dosud převládající a nadevše oblíbené metody přeměny holou sečí, kterou by většina lesníků bez váhání k danému účelu použila. Ale je cestou logickou a správnou: když na jedné straně jsme ochotni pečovat o půdu vysoce nákladným, přesto však problematickým vápněním, o to ochotněji bychom měli pečovat o její neporušenost postupem, jehož kladný vliv na půdu a lesní ekosystém jako takový je mnohem pestřeji kladný a zejména levnější. To dávno věděl i prof. KONŠEL (1931): "... ale nesmíme zapomínati, že zanedbáváním přirozených způsobů vzdáváme se i posledního měřítka pro půdní produktivnost." Neméně důležité je to, co je určeno především pro ne příliš vzdálenou budoucnost: uznáme-li, že požadavku na lepší vláhový režim budou lépe vyhovovat clonné (až výběrné) postupy obnovy, v předstihu pro ně budeme swiss replica rolex připravovat genetickou strukturu borových populací jejich postupnou selekcí směrem k vyššímu zastoupení klimaxových genotypů.

Duben, 2004

Creative Commons License
Přírodě blízké lesnictví, jejímž autorem je Milan Košulič, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česká republika.
Vytvořeno na základě tohoto díla: pbl.fri13.net

Hlavní menu

Aktuality

PBL na nové adrese

(19.10.2008 21.15, milan)

Dne 20.10.2008 jsme na adrese spustili internetový časopis Přírodě blízké lesnictví v novém vzhledu a s vylepšenými komentáři. Autorem grafiky a technickým redaktorem je Jaroslav Košulič.cartier replica

Pro Silva Bohemica na LS Město Albrechtice

(14.10.2008 22.07, milan)

Fotky z poslední exkurze Pro Silva Bohemica na revíru Cvilín LS Město Albrechtice

Úprava početních stavů zvěře a možnosti řešení

(14.10.2008 17.45, milan)

ASHRAE 62.1Termíny seminářů pořádaných MZe v rámci kampaně za snížení stavů zvěře najdete na Silvariu.

Vliv holosečného způsobu obnovy na mimoprodukční funkce lesa

(16.6.2008 17.04, milan)

AWS D1.1Velmi rozsáhlá rešerše doplněná dotazníkovým šetřením na téma Vliv holosečného způsobu obnovy na mimoprodukční funkce lesa.

Národní lesnický program II

(1.3.2008 21.32, milan)

V sekci "odkazy" najdete expertní verzi NLP II předanou vloni v létě do mezirezortního projednávání.

Archiv

Počet přístupů:

NAVRCHOLU.cz